Čas od času čteme životopisy slavných lidí, kteří díky svým schopnostem a píli něčeho velkého dosáhli. Možná si někdy pokládáme otázku, co velkého mohu dokázat já? Začtěme se do následujícího textu, který možná trochu mění pohled na to, o čem je velikost.
V roce 1966 se jedenáctiletý afroamerický chlapec přestěhoval s rodinou do bílé čtvrti ve Washingtonu. Seděl se svými sourozenci na schodech před domem a čekal, jak je přivítají. Kolemjdoucí se na ně otáčeli, ale nikdo jim nevěnoval úsměv nebo dokonce uznalý pohled. Zdálo se, že se naplnily všechny děsivé historky, které chlapec slyšel o tom, jak se běloši chovají k černochům. Po letech popsal svoje první dny v novém domově takto: „Věděl jsem, že tu nejsme vítáni. Věděl jsem, že nás tu nebudou mít rádi. Věděl jsem, že tu nebudeme mít přátele. Věděl jsem, že jsme se sem neměli stěhovat.“
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Když nenávist sjednocuje
Zatímco jsem nad tím přemýšlel, po druhé straně ulice procházela žena. Otočila se k nám, dětem, a se širokým úsměvem řekla: „Vítejte!“ Zmizela v domě a po několika minutách se vynořila s tácem obloženým nápoji a sendviči se sýrem a džemem, které dětem přinesla, aby se tu cítily jako doma. Tento okamžik – jak mladý muž později napsal – změnil jeho život. Dal mu pocit sounáležitosti tam, kde ho předtím necítil. Díky němu si uvědomil, že v době, kdy byly rasové vztahy ve Spojených státech stále napjaté, se černošská rodina může v bělošské oblasti cítit jako doma a že mohou existovat vztahy, které nesouvisí s barvou pleti. Později se ve Spojených státech rasové poměry zlepšily a on si v této zemi zvykl ale tato první spontánní událost, kdy ho někdo pozdravil, se pro něj stala klíčovou vzpomínkou. Prolomila zeď odloučení a z cizích lidí se díky ní stali přátelé.
Ten mladý muž se jmenoval Stephen Carter. Později se stal profesorem práv na Yaleově univerzitě a o tom, co tehdy zažil, napsal knihu, kde mj. napsal: „Když zavřu oči, dodnes na jazyku cítím jemnou chuť sladkých sendvičů s krémovým sýrem a džemem, které jsem hltal onoho letního odpoledne, kdy jsem zjistil, jak může jediný projev opravdové a neokázalé zdvořilosti navždy změnit život.“
Jediný život, říká Mišna, je jako vesmír. Změňte život a začnete měnit vesmír. Nikdy dopředu nevíme, jaký dopad může mít jediný dobrý čin. Někdy to nevíme vůbec. Ta žena, která Cartera přivítala, se jmenovala Sára Kestenbaumová. Nikdy neměla příležitost přečíst si knihu, která vypráví o dlouhodobých důsledcích toho, co vykonala, protože zemřela mladá. A přesto jednala. Každý náš dobrý čin může vychýlit rovnováhu života někoho jiného a také našeho vlastního.
Nejsme bezvýznamní, protože můžeme změnit svět ve svém okolí, protože právě ten můžeme ovlivnit. Když tak učiníme, staneme se Božími partnery v díle vykoupení a svět, který je, přiblížíme světu, který by měl být. (Inspirováno Sacks J., Jak změnit svět)
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 29. dubna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
2 Komentáře
pavel v
Nádherná ukázka, jak lze změnit svět k lepšímu. Takový láskyplný č i n přináší více ovoce než sebezbožnější kázání.
Neměli bychom zapomínat, že bílí sousedé asi byli naštvaní, že se ta paní věnovala „lůze“. Nabízí se otázka, proč se tak nepřátelsky chovali k černochům lidé, kteří si říkali křesťané. Sondu do této problematiky přinesla kniha Kathryn Stockettové Černobílý svět. Hluboký a dojemný příběh zasazený do 60. let 20. století na americký Jih je vyprávěn očima tří výjimečných žen. V době panující rasové segregace se mladá běloška slečna Skeeterová s pomocí moudré Aibileen a rázovité Minny rozhodne ukázat svět očima černých hospodyň, čímž převrátí vzhůru nohama město i způsob, jakým se na sebe dívají ženy – matky, dcery, pečovatelky, přítelkyně. Za otázkami rasismu i postavením ženy ve společnosti tkví hlubší poselství o hranicích, těch skutečných i těch, které existují v našich myslích.
Zde je ukázka z knihy (výpověď černé služebné): „Podle mýho mám poměrně přesný tušení. co by se stalo, kdyby bílý paničky zjistily, co o nich píšeme, že prozrazujeme, jaký ve skutečnosti jsou. Ženský nejsou jako chlapi. Ženská vás nezmlátí holí. Paní Hilly by na mě nevytáhla pistoli. Paní Leefoltová by mi nepodpálila dům.
Ne, bílý paničky mají rády čistý ruce. Používají malý nablýskaný nástroje, ostrý jako drápy čarodějnic, úhledně uspořádaný jako nástroje u zubaře. A daj si s nima na čas.
První věc, kterou bílá panička udělá, je, že vás propustí. Jste naštvaná, ale říkáte si, že si najdete jinou práci, až se všechno usadí a bílá panička začne zapomínat. Máte našetřeno na měsíční nájem. Ostatní vám nosej jídlo.
Ale týden po tom, co jste přišla o práci, vám na dveře přilepěj malou žlutou obálku. Uvnitř se píše Výpověď z bytu. Každej domácí v Jacksonu je totiž bílej a každej má bílou manželku, která se s někým kamarádí. Pak začnete trochu panikařit. Pořád ještě nemáte sehnanou žádnou práci. Ať se zeptáte kdekoliv, zabouchnou vám dveře před nosem. A teď navíc nemáte kde bydlet.
Pak to začne nabírat rychlost. Jestli máte auto na splátky, zabavěj vám ho. Když jste nezaplatili pokutu za parkování, půjdete sedět. Pokud máte dceru, můžete bydlet u ní. Taky slouží v bílý rodině. A za pár dní přijde domů a řekne: „Mami, taky mě vyhodili.“ Vypadá dotčeně, vyděšeně. Nechápe proč. A vy jí musíte říct, že se to stalo kvůli vám.Aspoň její muž má práci. Aspoň mají čím nakrmit dítě. Pak vyhoděj i manžela. Další malej ostrej nástroj, lesklej a jemnej. Oba na vás ukazujou, brečej a přemejšlej, proč jste to udělala. Už si ani nevzpomínáte proč vlastně. Tejdny plynou, žádná práce, peníze ani dům. Doufáte, že tím to skončilo, že vám toho udělala dost, že už je připravená zapomenout.
Pak pozdě v noci někdo zaklepe na dveře. Za nima nebude stát bílá panička. Takový věci by přece sama nedělala. Ale při tý noční může, při tom pálení, řezání a bití vám dojde něco, co víte celej život: bílá panička nikdy nezapomíná. A nepřestane, dokud jste naživu.“
Konečný Fr.
Jděte manifestovat za mír a proti válce, kterou podporuje naše vláda a nebudete bezvýznamní. Tedy také manifestovat i proti této nehumánní a zlotřilé vládě.