V posledním blogu jsem se dotkl zřejmě některých citlivých témat. Pro některé může být zklamáním, že „vysoký církevní představitel“, (jak mě někteří titulovali) povede Církev bratrskou k tomu, aby se neuzavírala, ale naopak byla otevřená k jiným křesťanským tradicím, aby si byla vědoma svého částečného porozumění Písmu, aby se nebála v rámci svých pastoračních programů počítat i s některými znalostmi z psychologie a aby v kontextu kontextuální misie využívala i prvek zábavy. Nejedná se o nic nového, protože v podobném duchu pracovali i moji předchůdci a různými způsoby pracují i moji kolegové. Ti mě zároveň učí stát pevně na Písmu. Co je zřejmě pro někoho překvapující, je, že výše popsané, se nevylučuje s pevným zakořeněním v Písmu.
Z diskusí a příspěvků mi čas od času vyskakovalo jedno slovo, jeden směr, který je mi hodně nepříjemný. Oním směrem je fundamentalismus. Zvláště v dnešním rozvolněném světě se jeví fundamentalismus jako lákavá odpověď a jako bezpečný přístav. O co se ale jedná? Začteme se do slov jednoho z největších českých teologů, Jana Hellera. Jeho moudrá slova jsou velmi nadčasová… Zároveň se dívejme pod paradigmatem jeho pohledu na některé odpovědi či výroky různých křesťanských skupin. (Cituji z knihy „Na čem mi záleží“, Vyšehrad 2009)
Co je podle vás křesťanský fundamentalismus?
Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád. Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6). A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost.
[adrotate banner=“21″]
Pochopitelně takto by ti asi nikdo neřekl, ale poznáte to podle toho, že se s druhými nebaví. Proč také? Přece „oni mají ten správný výklad Bible“ a tak na co marnit čas rozhovorem s druhými křesťany, kteří mají jiné poznání než já? Čemu se od nich učit? Poznáte to ale i podle toho, že tlačí na druhé, že jistá zkušenost s Bohem je normativní. Kdo to či ono neprožil, má duchovní problém. Možná si kladete otázku, jakou církev, jaké lidi mám na mysli. Odpověď je, že nebezpečí fundamentalismu hrozí napříč všemi vyznáními a denominacemi.
Další otázka na prof. Hellera se týká Bible: Jak je to ale s Biblí? Je každá čárka a tečka Bohem inspirovaná? Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce a čárce. Tu hlídáme pouze proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek a nebo nástroj, kterým toho druhého mohu tlouct po hlavě. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace. A proto mluvím-li o komunikaci, je tu někdo, kdo odlovuje a někdo, kdo je osloven. Oslovení je něco živého. Slovo Boží mohu zaklínit do hrobu svých představ a ještě ho tam zapečetit a nepouštět ven.
Někdo může být touto odpovědí znervózněn! Nevede to k relativismu, k tomu, že si každý vykládá Bibli, jak chce? Nikoli. Vede to k tomu, že každý je Božím slovem osloven trochu jinak. Tím ale ani chvíli nerezignujeme na práci s Písmem a na to, že některé klíčové pravdy jsou v Písmu zjevené jasně. Jen je třeba vědět, že prostě dost dobře nemáme plnou pravdu a plné poznání Pána Boha, „že jen „z části poznáváme“. S tím by asi každý souhlasil. Hůře se ale poslouchá, že nemáme větší nebo lepší poznání než jiní křesťané. Jistě můžeme a dokonce máme v něčem bratrsky nesouhlasit s jinými sourozenci v Kristu, inspirovat je svým poznáním, nesmíme ale s nimi přestat mluvit, protože „my přece víme“.
Ještě k tomu, co je v Písmu zjeveno jasně. Odpověděl bych slovy G. K. Chestertona, který tvrdí, že podstatné otázky jsou v Kristu zodpovězeny, zatímco nevysvětleny zůstávají jen ty okrajové a nedůležité. Zároveň, píše Chesterton, pro člověka, který Krista nepoznal, mohou být zodpovězeny jen ty nedůležité, avšak nikoli ty podstatné. Podstatné jsou zásluhy Ježíše Krista, odpuštění hříchů, pokání atd. Pokud je pro někoho podstatné v kolika dnech byl stvořen svět, zda musím přijmout křest Duchem, existence očistce, otázka svěcení soboty či neděle, otázky související s vyvolením, forma křtu a nebo dokonce některé formy bohoslužby, pak spolu moc mluvit nelze.
A ještě jednou J. Heller, který dostal následující otázku: Vzpomněl jsem si na jeden výrok profesora Jana Milíče Lochmana, který jednou na semináři Církve bratrské řekl, že každé slovo Bible je nutno podezírat, že je slovem Božím. J. Heller reagoval: To je hezky řečeno, ale já bych to ještě vyostřil. U každého slova Bible je třeba čekat, že dá-li Pán Bůh ze své milosti, aby Duch svatý začal pracovat, může se nám živým oslovení stát. Možná že bychom místo bezmyšlenkového používání „Boží slovo“ začali používat „Boží oslovení“, ukázal by nám tento posun v terminologii, kde mluvíme o Božím slovu prázdně a kde jím opravu míníme živou formu komunikace mezi Bohem a člověkem.
Pokusím se to ukázat na jednom příkladu. Ve svém životě jsem nesčetněkrát hovořil s nevěřícími či hledajícími o evangeliu. Když mi bylo dvacet, těšil jsem se, že až bud starý a bude mi třeba padesát, tak už budu vědět jak na to a že budu mít nějaký mustr, podle kterého pojedu svoje odpovědi. Mýlil jsem se ve dvou věcech. Jednak v padesáti nejsem starý (to byl ten menší omyl) a jednak že najdu mustr a budu vědět jak na to. Zjistil jsem, že žádný mustr neexistuje, protože zápas o Boží oslovení je neustále nový. Vždy znovu a znovu hledáte slova a přirovnání, jak sdělit evangelium. Proč? Protože posluchači se mění, měníte se i vy a mění se to, jak s vámi Bůh jedná a jak vás, slovy J. Hellera, oslovuje. A to se nedá zaškatulkovat do žádné doktríny ani teologie, jakkoli obojí je velmi potřebné…
Zdroj: Blog Davida Nováka
Foto: Creative Common Search
11 Komentáře
Drahoslava Dobrkovská
Děkuji za velmi podnětný článek! Citace br. Hellera velmi souzní s mým přesvědčením :). Zajímavé je, že v tomto slova smyslu fundamentalistický může být i liberalismus , snažící se ve své liberálnosti vymýtit každého, kdo by sám pro sebe přijímal evangelium ve formě, která je liberalismu cizí. Myslím, že smyslem všeho je, aby se naše duše kochaly v Hospodinu, přestanou pak vytahovat třísku z oka bratra, zatímco je tíží vlastní trám. Jsme svobodní v Kristu, ne k tomu, abychom hřešili, ale k tomu, abychom nemuseli hřešit :).
Pán Bůh Vám požehnej a dávej každodenní moudrost i své oslovení pro zodpovědný úkol vedení Církve Bratrské.
Karel Krejčí
Komentáře, jejichž základem je nezastřený pohled na problémy, situace, bolesti atd., vzbuzují u čtenářů přiměřenou odezvu. A dokonce si myslím, že ani není tolik podstatné nakolik je kladná nebo záporná – naopak si myslím, že právě ta rozdílnost dodává tomu konkrétnímu problému život. Je možné číst i jiné komentáře, které jsou přísně postavené na pravdách uvedených v Písmu, ale paradoxem je, že nemají žádnou čtenářskou odezvu. Těmto komentářům nelze nic vytknout, ale patrně jsou až moc „čítankové“.
Vlaďka
Toto je pár slov i pro vás, pane Nováku:
http://krestandnes.cz/paul-washer-v-sudny-den-sa-nestrachuj-o-vrahov-ale-o-mnohych-kazatelov/
Karel Krejčí
Po shlédnutí uvedeného videa jsem si uvědomil, jak nebezpečně zjednodušený je pohled na vztah mezi vedoucím nějakého sboru a jeho členy. Je zde přehlížena zodpovědnost za svůj život každého jednotlivce – jakožto upřímně hledajícího – a samozřejmě přiměřená odpovědnost vyplývající i z odpovědné funkce. Pokud ale tuto zodpovědnost přenecháme především na onom vedoucím, pak se dostáváme do analogicky stejné situace, jako když budeme přesvědčení, že za náš zdravotní stav může především lékař a ne my sami. Je všeobecně známo, že stejné přitahuje zase stejné a pak by tedy stálo za to zamyslet se, kde je ta skutečná chyba.
Písmo je zdrojem pravdy, důvěry, svobody a lásky, ale jak je vidět, může se stá i kladivem na ty, kdo se snaží právě tyto hodnoty naplňovat …
Karel Krejčí
Omlouvám se všem a především Vám Vlaďko, za silný a nevhodný výraz v poslední větě, který by se jistě neměl používat v souvislosti s Písmem. Je mi to líto. K. Krejčí
Otakar Vožeh
„Prorok, který má sen, vypravuje sen, ale kdo má mé slovo, mluví mé slovo pravdivě. Co je slámě do obilí ? je výrok Hospodinův. Není mé slovo jako oheň ? je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu ?“ (Jeremiáš 23,28-29).
Karel Krejčí
Upřímně děkuji za Vaší odpověď, která mě i zároveň překvapila, protože jsem ji neznal. Ale nějak vnímám, že je něco ještě mocnějšího – a to je odpuštění. Děkuji …
Otakar Vožeh
Tento článek je pro mě značným zklamáním z několika důvodů, které se budu snažit stručně formulovat.
1. Tak především, hovořit dnes o křesťanském fundamentalismu bez historického pozadí je zavádějící. Fundamentalismus vznikl koncem 19. a začátkem 20.století jako přímá a potřebná odezva na liberalismus, modernismus a tzv. vyšší kritiku německé teologie. U vzniku fundamentalismu stáli výrazní konzervativní křesťané, mezi něž patřili například Darby, Moody, Warfield, Billy Sunday aj, později Machen, Francis Schaeffer, Martyn-Lloyd Jones, apod. Teologické pilíře fundamentalismu lze nalézt na internetu a v knihách, shrnuty byly ve 12 svazcích pod názvem „The Fundamentals“ („Základy“). Kdo si dá práci prostudovat alespoň souhrn fundamentalistického učení, pochopí, že se jedná o biblicky podložené články víry. Je čestné poukázat na to, že fundamentalismus prodělal od svého vzniku celou řadu změn, včetně konfliktů, takže to, co dnes bývá označováno za fundamentalismus, je velmi málo podobné původnímu fundamentalismu.
2. Dr.Heller sice pokorně hovoří o „své představě“, ale ta jeho představa nemá se skutečným fundamentalismem nic společného. Fundamentalismus nebyl a není „úsilí“. Je součástí zápasu o poznávání Pravdy. Rozhodně není žádným nebezpečím (viz autor článku).
Dále s Dr.Hellerem nemůžeme souhlasit v tom, že by Boží slovo bylo teprve v „oslovení“. Boží slovo spočívá ve „vyslovení“. Bůh řekl a stalo se. Ano, ve vztahu k člověku je Boží slovo komunikace a souhlasím s tím, že je to víc než nějaký „terminus technicus“. Boží slovo má svůj původ v Bohu, je od Boha a je zdrojem poznání Pravdy.
3. To, co autor vidí v Bibli jako nepodstatné, hovoří o jeho pohledu na Bibli. V podstatě odmítá, že by například biblické podání stvoření mělo souvislost s novozákonními texty. To vede k mnohým mylným výkladům a přispívá to k nevěrohodnosti biblického učení v Církvi.
4. Musím závěrem říct, že stavět do konfliktu fundamentalismus (historick, ale i ten dnešní) s Božím slovem (Biblí) je násilné a neužitečné. Dokonce bych to otočil a řekl – nebezpečné. Těm dnešním – zvlášť tzv. „nízkoprahovým“ společenstvím by jen prospělo, kdyby se zabývala tím, co jsou stutečně podstatné, fundamentální, články křesťanské víry a křesťanského života.
Maruška
Děkuji za pěknou reakci, nenapsala bych to lépe.
Bohužel musím říci, že tento článek pane Nováku je ještě více zavádějící, než ten předchozí. Dáváte do souvislostí slova, která ale nejsou z Bible a nejsou tedy Božím slovem (byť Vás nebo jiné toto označení možná neuspokojuje). Jsou to jen slova lidská.
A proč neberu slova lidí tak moc vážně jako Bibli? Víte, také nás na škole učil religionistiku člověk, o kterém se říkalo, že je homosexuál, psychologii pak muž, který byl původně žena. A nakonec přednášky v církvi, politickou angažovanost a řadu křesťanských knih pak publikuje někdo, kdo je třikrát rozvedený.
Na čem se jistě shodneme je, že my lidé jsme nedokonalí, to není třeba rozvádět.
S prvním odstavcem tak, jak jste to napsal tady, souhlasím také……ale Vaše slova v předchozím článku zněla úplně jinak.
Fundamentalista nejsem a s ostatními komunikuji úplně běžně. Upřímně , stále pořád nerozumím tomu, proč vlastně tohle vše píšete, posledně jste neodpověděl, tento článek ale nepovažuju za rozumnou odpověď.
M.
David Novák
Nerozumite proč to píšu protože to neřešíte. Lidé kteří to řeší, tomu dobře rozumi. Nechápu z vašeho příspěvku jak učení religionistiky souvisí se sex. Orientaci…
Václav Müller
Zdravím Davide,
na začátku představujete svou (resp od profesora Hellera) představu fundamentalismu, abyste ji pak vyvrátil. Nevím, není to jeden z těch diskutérských faulů, o kterých také přednášíte?
Víte, když jsem striktně odděloval výklad Slova od samotného Božího Slova používal jsemformulace, jako například „podle mého názoru“, nebo „osobně se domnívám“ a podobně, byl jsem mnohými osočován, že přináším pouze své vlastní názory. Když jsem to nedělal, byl jsem zase obviňován, jak se to třeba odráží i ve Vašem textu, že si o sobě myslím, že mám jedinný patent na pravdu, tedy na Krista. Těžká volba fundamentalisty. „Pravda“ je asi taková, že se spíše dotýkali toho, že s mými závěry nesouhlasí, než z toho, nakolik odděluji či neodděluji výklad od textu.
V základních dokumentech CB – v Ústavě a Vyznání víry, nejsou formulace, o kterých zde píšete. Není tam zmínka o tom, že Bible je pouze Božím Oslovením a ne Božím slovem, nenajdeme zde náznak, že by „lidská stránka“ Bible měla být omylná. Naopak, jsou tam až fundamentalistické formulace o tom, že pouze Bible je jediným měřítkem víry a života a že neomylnost se vztahuje také na celou Bibli. Teda, pravda, nestudoval jsem poslední verzi Ústavy a Vyznání, to už šlo mimo mě.
Když člověk čte formulace z Vyznání víry a z Ústavy, tak má pocit, že se „fundamentalista“ „vleze“ do CB. Bohužel, asi nevleze. Doktl jste se několika důvodů, pro které již nejsem „plnoprávným“ členem CB, a v podstatě ani evangelikálem. Hlouběji to rozvíjím ve článku: http://bohu-a.svetu.cz/1442-proc-uz-nejsem-evangelikal.html, který v mnohém vychází z rozporu mezi řekněme „umírněným fundamentalismem“ a tradičním (novo)evangelikalismem.
Mějte se hezky, s přáním Božího požehnání.
Václav Müller, Havířov