David Novák: Tři nebezpečné nesmysly „biblicky věřících křesťanů“

Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chci tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím říct, že tvrzení „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebo je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, ale je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů.

Z tvrzení o „jediných biblických křesťanech“ plyne první nesmysl a tím je apriorní odpor k ekumeně. Jak v katolických, tak protestantských kruzích se vyskytují skupiny, pro které ti druzí jsou heretici.   V protestantismu se pak vyskytují bojůvky, které se nekamarádí vůbec s nikým včetně protestantů. Odvolávají se na svůj správný výklad Bible, ale o Bibli v jejich případě jde až na druhém místě. Mnohem více totiž věří ve svůj výklad Bible, ve svojí doktrínu, podle které překrucují Bibli. Dobře je to vidět na výroku Ch. Spurgeona: Kalvinismus je evangelium a nic jiného. (Charles Spurgeon, The New Park Street Pulpit, Vol. 1, 1856). Jakkoli Spurgeona mám rád, zde se mýlil. Kalvinismus není evangelium ale jen jeden ze způsobů, jak evangelium vykládat. Často se popisované skupiny točí kolem otázek stvoření (pochopitelně jediný správný výklad je stvoření za šest dní), kolem vyvolení, posledních věcí, žen v církvi a několika dalších oblastí. Jiné výklady než jejich jsou údajně nebiblické a pokud je někdo učí, je otázkou, zda je „biblickým křesťanem“. Častou odpovědí je, že není.

Zvláštní pivku pak tito křesťané mají na katolicismus. Ten je pro ně herezí par excelence (což ale někdy platí i obráceně) Z toho lze implicitně vyvodit, že autoři jako např. J. Zvěřina, O Mádr, T. Špidlík, A. Green, K. Lachmanová,  O. Vácha a další jsou nejen mimo, ale že se jedná o apoštoly lži. Asi není třeba k těmto nesmyslům nic dodávat.

Je správné, když ta která církev zastává učení, které vyčetla v Písmu. Zároveň platí, že poznáváme jen zčásti a kdo si myslí, že poznal cele, je mimo. Nebezpečí těchto lidí je v tom, že některé přitahují svým černobílým viděním světa, Bible a církve. Tím nechci tvrdit, že nemáme porovnávat, hledat správné odpovědi, nesouhlasit spolu, nenazývat herezi herezí, netvrdím, že některé věci v Písmu nejsou černobílé a nebo že máme zastírat, že jsme jiní. Nejsem zastáncem rozbředlého ekumenismu, který zastírá naši jinakost. Máme ale spolu jako věřící mluvit a máme se sjednotit na tom základním, co dělá křesťanství křesťanstvím. Tím je spásné dílo Ježíše Krista.

Druhým nesmyslem, kterého jsem si u „biblicky věřících“ všiml, je odpor k psychologii. V časopise Zápas o duši, který „biblicky věřící“ do určité míry reprezentuje, se můžeme dočíst následující „perlu“ z hlavy jakési studentky vyšší odborné školy: „I věřící člověk se občas dostane do situací, kdy potřebuje pomoc někoho moudřejšího, znalejšího Bible. Má-li k tomu příležitost, může využít biblického poradenství. Biblické neboli noutetické poradenství má za cíl vznešené ideály typu: …láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. (Gal 5,22-23)  V naší zemi se takové poradenské kurzy pro křesťany již také dělají. Aplikovat sekulární psychologii na lidské problémy se v mnoha případech může zdát mnohem jednodušší, protože rozmazluje lidskou duši. Sekulární psycholog podpoří klienta v jeho názorech, které mu jsou vlastní, aby jako pán svého osudu a kormidelník své duše objevil „pravdu“ ve svém nitru. Biblické poradenství však čerpá pravdu zvnějšku, od Stvořitele, který nejlépe rozumí člověku, neboť jej sám stvořil. Sekulární psychologie nutí člověka vplynout do hlubin svého nitra a hledat problémy“. http://www.reformace.cz/zod/zapas-o-dusi-nebo-psychologie-cislo-118

Nepopírám, že biblické poradenství má u křesťanů svoje nezastupitelné místo, zároveň svoje místo má i sekulární psychologie – pochopitelně je-li dobře prováděná. Nepřál bych milé autorce, aby se dostala do klinických depresí, problémů s rozdvojenou osobností nebo aby její dítě mělo ADHD. Pokud se jí to stane, doporučuji jak rozhovor s duchovním, tak dobrého psychologa – pokud bude mít to štěstí a nějaký v jejím okolí bude. Neuvěřitelné tvrzení ohledně psychických nemocí přináší známý kazatele A. Barkoci, který všechny psychické nemoci přisuzuje démonům https://www.youtube.com/watch?v=iRInet0sWHk Tvrdí, že až bude „rozseta Kristova sůl na Slovensku, nebude Slovensko nemocné psychicky“. Ano, bylo by to krásné, kdyby se psychické nemoci vyhýbaly znovuzrozeným křesťanům. Jenže se nevyhýbají ani jim, protože i oni jsou součástí padlého světa a k tomu, aby vás schvátila psychická nemoc, nemusíte nutně hřešit a už vůbec do vás nemusel vstoupit démon. Jistě je třeba vědět o limitech psychologie, je třeba vědět, že křesťanství jde nejen k pojmenování problému, ale i k vyznání hříchů, je jasné, že křesťanství a psychologie není jedno a to samé, ale to nijak psychologii nedegraduje. Jen jí to dává meze, o kterých ale řada psychologů dobře ví.


[adrotate banner=“22″]

 

Třetím nesmyslem, který „biblicky věřící“ často opakují, je tvrzení, že současná církev je v krizi díky tomu, že z křesťanství se stala zábava. Často je pak poukazováno na rostoucí církve a je vytahována jejich snaha oslovit současného člověka a to způsoby, které se lidem ve světě líbí. Pravdou je, že biblicky věřící alespoň v naší zemi skutečně nerostou, ale zajisté to není tím, že by kázali „pravé evangelium a pokání“, které lidi spíše varuje a proto se lidé skrze ně neobrací. Církve nebo sbory, které alespoň v ČR dlouhodobě rostou, rostou nikoli kvůli nějakému populismu, ale velmi dobré snaze kontextualizovat evangelium. Soudím tak alespoň podle CB, ze které jsem a pár dalších společenství, které znám. Žádný z rostoucích sborů se na vlně populismu neveze. Není třeba v každém kázání hned mluvit o pokání, protože tak nečinil ani Ježíš, ani Pavel. Tím ale netvrdím, že o pokání nemáme mluvit nikdy. Není známkou populismu, když se lidé při kázání zasmějí. Ten, kdo nesnáší humor, totiž není Bůh, ale ďábel. Je zcela správné, když při bohoslužbách dokážeme skrze chvály nebo hudbu (říkejte tomu, jak chcete) nebo skrze sakrální architekturu dotknout emocí. Je jen dobře, když je prostředí církve nastaveno tak, aby se v něm nevěřící cítili dobře. Ještě jeden citát ze Zápasu o duši. „Jen během několika málo let se „zábava“ stala uznávanou zbraní našeho boje a rozvinula se v misii. V tomto ohledu se neustále „klesalo“. Od „hlasitého promlouvání“, jak ho činili puritáni, Církev postupně utlumovala své svědectví, pak přimhouřila oči před lehkovážnostmi doby a omluvila je. Potom je začala tolerovat na svém území a nyní je přijala a poskytla jim domov ve jménu „zasažení davů a získání pozornosti lidí“. Ďáblovi se sotva kdy podařilo něco chytřejšího než to, že našeptal Kristově církvi, že součástí její misie je poskytovat zábavu lidem s výhledem, že je získá do svých řad.“ http://www.reformace.cz/reformace-c-31/dablova-misie-prostrednictvim-zabavy Misionální církev je církví nízkoprahovou a je jen dobře, když i skrze zábavu do ní přichází lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. Nevím, co Ježíš dělal na svatbě, ale zřejmě se tam bavil a jako bonus udělal víno! Jenže zábava a víno nebyl cíl. A stejné je to se zábavou v církvi. V našem sboru mnoho lidí přišlo do církve skrze zábavu, které se říká sport… a jiní skrze hudbu. Až potom se setkali s Kristem. Že by se jednalo o duchovně nedozrálé jedince? Co když platí, že lze plakat jak kvůli smíchu tak kvůli pokání? Že se to nevylučuje?

Závěrem lze jen napsat, abyste se nenechali výše zmíněnými třemi důrazy zviklat. Jsou zcestné. Jak ekumena, tak psychologie, tak zábava spojená s evangelizací mají svoje místo i v životě křesťana a církve. Všechny tři oblasti mají svoje nepochybné limity, ale jen proto je není třeba zatracovat.

Foto: Creative Common Search


14 Komentáře

  1. Pokud jste sám křesťan, nerozumím, proč vůbec kritizujete ty ostatní? No, asi Vás to dráždí:-)

    Víte, odešli jsme 4 rodiny najednou do sboru, který se přibližuje vaší kritizované skupině a to právě z důvodů, které se Vám nelíbí.
    Ekumena se moc budovat nedá, když někdo uctívá Marii, těžko si duchovně můžeme rozumět a to i přesto, že se jako lidé respektujeme i máme rádi vzájemně, ale nemůžeme spolu například evangelizovat, to prostě nejde.

    Ano, dlouho nám v našem původním sboru vadila zábava ve smyslu zlehčování řady důležitých a zásadních témat, Zábava nám několik lidí skutečně přivedla a stejně tak většina takto příchozích lidí také ze sboru, a to byli jen přátelé sboru, kterých byla mimochodem většina, prostě zase odešla.

    Chyběl nám důraz na vážnost a naléhavost sdělení Bible. Vůbec nic nemáme proti lidem ve sboru, máme je moc rádi. Vadilo nám vedení církve jako takové, kdy hřích a špatnosti v životech lidí byli skryté a čekalo se, až si člověk sám uvědomí a dojde poznání. Jsme přesvědčeni, že je velmi malá pravděpodobnost, že se tak stane a tak jsme měli možnost několik let vidět lidi, co mají rozsekané životy, protože pokání je slovo, kterému řada křesťanů ve sboru ani nerozumí, natož, aby ho činila.

    Nehaníme náš původní sbor, modlíme se, aby se mu dařilo a šli správným směrem, vztahy udržujeme, jen sami potřebujeme trochu víc vážnosti.

    Za sebe mohu také říci, že psychologii nevěřím, i když ji nehaním a dokonce, v rámci své profese jsem jí musela studovat a musím s ní počítat. Ale nevěřím jí a věřit nebudu, nevěřila jsem jí ještě ani v době, kdy jsem křesťankou nebyla. A to mám podložené zase jen zkušenostmi z praxe… nic, co by mi někdo vnucoval.

    Celým tímto psaním Vám chci ukázat, že ne každý se staví do opozice, tak jak jste učinil právě Vy. Pokud věříte evangeliu v jeho čisté podobě, jste mým bratrem, stejně jako já Vám sestrou.

    Tedy Pán s Vámi:-))

    Odpověď
  2. Bratře Davide,
    plně souhlasím s komentářem Marušky, máme podobný pohled. I já studovala psychologii a měli jsme v rodině případ klinické deprese končící smrtí. Máme s tím bohaté zkušenosti. A psychologové a psychiatři spíše škodili a napomohli tragickému konci. Mimochodem psychologové klinickou depresi neléčí, ta Vaše narážka byla zavádející jako celý Váš článek. Dodnes litujeme toho, že jsme na ně spoléhali více než na Boha a Jeho slovo. V takových případech věříme, že Bůh používá i doktory a léčiva – je to těžká nemoc, ale plně se na doktory spolehnout byla chyba. Bylo to dáno tím, že jsme byli křestané krátce a nechápali dobře evangelium a svatý život v Kristu. Nyní již také patříme do sboru Vámi kritizovaného. Náš život se mění, jsme blíže Bohu a jsme štastní, že nemusíme potlačovat svědomí a naše chápání Písma jako v denominaci, ze které jsme vyšli.
    Ve zkratce:
    Psychologii nelze míchat s Božím Slovem, stojí proti sobě – východiska, metody i zavěry.
    Ekumena ve vašem pojetí je nesmysl, prostě není možná s každým, posvětíme tím jeho modlářství.
    Na špatné zprávě o stavu člověka bez Boha není nic zábavného.

    Pokoj Vám

    Terezie

    Odpověď
  3. 1. Apriorní odpor k ekuméně. Kdo se zabývá ekuménou, musí mít už jisté poznání, takže nevím, jak by mohl být jeho odpor apriorní. Ten odpor vzniká porovnáním biblického učení s učením a tradicemi církví (denominací). Tzv. ekuména je strašně široký pojem a kolik věřících, tolik představ. „Ti druzí“ nejsou heretici, ale mnozí překrucují části biblického učení, přidávají k evangeliu nebo od něj ubírají, a svými praktikami zavádějí mnohé. Zásadní v této otázce je to, jestli ta či ona skupina bere Bibli – Písmo – jako Boží slovo. Klíčovým postojem je pravda v lásce. Ani pravda bez lásky, ani láska bez pravdy. Ohledně obecenství s katolíky – je podstatné ověřit si význam jejich slovníku, který může být velmi podobný ne-katoliskému, ale význam slov je podstatně jiný, když si dáme čas na hlubší rozhovor.
    2.Možná by stálo zato, uvést případy, kdy sekulární psychologie věřícímu člověku pomohla. Případně jak se na to dívají věřící pychologové – nevím, kolik jich je. Osobně jsem velmi skeptický, protože sekulární psychologie hledá řešení bez Boha. Každá lidská choroba je vlastně symptomem hříchem pokaženého lidství a pokud se tyto věci neberou v úvahu, sekulární rozbor a řešení bude pro věřícího neuspokojivé. Nevidím v Písmu žádný náznak nějakých sekulárních přístupů k lidskému problému. Degradace sekulární psychologie spočívá v tom, že vlastně od vědomí Boha-Stvořitele odvádí.
    3. Hovořit o „nastavení prostředí církve“ mi přijde téměř jako rouhání. Pánem Církve je Kristus, v Církvi působí Duch Svatý. Můžeme „nestavovat“ prostředí nebo atmosféru společenství ? Ve společenství Církve se mohou a mají cítit dobře jen ti, kdo vyznávají stejného Spasitele a Pána. Nevěřící člověk se určitě ve zdravém sboru dobře cítit nebude, pokud tam bude slyšet Boží slovo, jehož prostřednictvím ho bude Duch Svatý usvědčovat ze hříchu a z potřeby spasení. Často je to docela obráceně : nevěřící přímo hledají ve společenstvích věřících něco docela jiného, než co mají ve světském prostředí – a často v docela dobré kvalitě. A pokud to tam nenajdou, budou se cítit zrazeni.

    Určitě bych nehovořil o „nesmyslech“. Naopak, některé tyto otázky a postoje jsou podloženy daleko solidnější kombinací biblického poznání a rozumu, než to, co nacházíme v mnohých dnešních „nízkoprahových“ společenstvích, která jsou tak „nízkoprahová“, že v nich hrozí nebezpečí potlačování pravdy.

    Odpověď
  4. Jen na okraj, psychologie mi pomohla napravit škody na zdraví, které napáchali „bibličtí“ se ZoD v čele…
    Jinak nevidím důvod, proč by nevěřící nemohl slyšet o pokání a zároveň se cítit dobře – tedy přijímán v konkrétním sboru bez ohledu na to, kým je…
    A pokud jde o ekumenu – kdo chce, hledá způsoby…

    Odpověď
  5. To, co je pro všechno živé společné – je láska. To škatulkování, třídění, pojmenovávání atd. je cesta opačným směrem. Možná, že moje vyjádření je příliš prosté, ale je také možné, že jsme to právě naopak my, kdo si tu složitost zbytečně vytváříme a Bibli využíváme jako jasný, důkazní materiál. Přitom sám apoštol Pavel upozorňuje na relativitu našeho života a v 1.Ko,13 poukazuje na mnohem vzácnější cestu …

    Odpověď
  6. Díky za článek a možnost se nad tématem zamyslet. Jen se my zdá, že tam, kde jednoznačně odsuzujete východiska Barkociho se nebezpečně přibližujete vámi kritizovaného jevu…Jak víte, že Barkoci nemá pravdu?

    Odpověď
    • Mám spíše dojem, že autor pouze viděl část kázání na toto téma. Myslím, že Barkoci je jeden z nejlepších na tomto poli a navíc umí velmi dobře a prakticky vysvětlit podstatu. To co udělal autor je hrubé zjednodušení….

      Odpověď
  7. „Tím nechci tvrdit, že nemáme … nenazývat herezi herezí, netvrdím, že některé věci v Písmu nejsou černobílé a nebo že máme zastírat, že jsme jiní.“

    Zajímalo by mě, které věci jsou pro autora v Písmu černobílé? Většinou čteme jen o tom, jak věci nejsou černobílé. A které věci, by autor nazval herezí? Římsko katolickou teologii zjevně ne. Tak co potom? Asi už jen snahu, analyzovat svět a společnost biblicky… smutné 🙁

    Mimochodem, názory, které zastává, jsou novotiny. Stojí proti němu 450 let reformační historie (a v jiných ohledech 1900 let celé církevní historie) Tznm. historicky jsou spíš jeho názory sektářské…

    Odpověď
  8. Autor se ve svých článcích poměrně často naváží do různých směrů a proudů, které se mu nezamlouvají a které on nepokládá za správné. Nicméně často to také (jako v tomto textu) vyznívá, jako by on byl tím, kdo mluví z té správné pozice pravdy a tím vlastně působí stejně, jako ti, které kritizuje. A časté zmiňování vlastní denominace, či sboru toto jen podtrhují.

    Odpověď
  9. Vážení křesťané!
    Držte se, prosím, Ježíše Krista, Pána pánů a Krále králů a straňte se těch, kteří Vás od něj odvádějí! Držte se Boží Slova! Buďte, připraveni pro Pána i trpět, neboť:

    2 Tim. 4:3-4 – Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.

    2P 2:1: V lidu se však také objevovali falešní proroci, jako i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou tajně zavádět zhoubná kacířství a Panovníka, který je vykoupil, budou zapírat. Tím na sebe uvedou rychlou záhubu.

    Izajáš 30:9 Neboť to je vzpurný lid, prolhaní synové, synové neochotní poslouchat Hospodinův zákon. Říkají vidoucím: Nehleďte, a prorokům: Neprorokujte nám správné věci, říkejte nám hladká slova, prorokujte klamy. Ustupte z cesty, uhněte ze stezky, PŘESTAŇTE NÁM MLUVIT O SVATÉM IZRAELE! Proto toto praví Svatý Izraele.

    RD

    Odpověď
    • Pokud jsem dobře pochopil co chtěl autor komentáře sdělit, tak jistě nebylo jeho snahou pohrdnout Písmem nebo vydráždit „skalní “ křesťany, ale právě naopak. Ten běžný život, který každý žijeme (ať věřící nebo nevěřící) je směsice normálního uvažování, hledání, zkoušení a porovnávání s tím. co říká Písmo. Kdo si tuto realitu neuvědomuje nebo ani nechce, pak ať se ani neraduje a nepije – bude dokonalejší než Ježíš 🙂

      Odpověď
  10. Zrovna toto kázání Barkociho, které David Novák uvádí mi přijde moc zajímavé a s porozuměním vysvětlené. Nevím jestli to Barkoci myslel tak jednoznačně. Každý ať poslechne a posoudí.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář