Na počátku všeho, co kdy k něčemu vedlo, bylo slovo, myšlenka, idea, záměr. Slovo, které se posléze stává tělem, je skutečným hybatelem dějin. Musíme se proto zajímat o slova a o myšlenky, které za nimi stojí – protože ideje mají důsledky.
V dnešní situaci „genderového chaosu“ se hovoří o osvobození, útlaku, právech – a nás proto musí zajímat, z jakých kořenů se tyto ideje a na nich založené praktiky zrodily. To proto, abychom jim porozuměli, pochopili, jak se k nim stavět a jak jim případně čelit.
Nečelíme totiž jen vlastním hříšným sklonům, které nás pokoušejí a svádějí. Čelíme i určité nové společenské situaci, kdy se nám staví do cesty také kultura, v níž žijeme. Řada civilizací v dějinách zanikla vinou morální degenerace, poznamenává německá socioložka Gabriela Kuby, autorka i u nás známé knihy Globální sexuální revoluce. Ale aby byla morální degenerace politicky a kulturně vynucována, to je skutečně čímsi novým…
Bylo tomu někdy jinak?
Bible ví o tom, že tento svět leží ve zlém. Už král Šalamoun věděl, že není nic nového pod sluncem, „v čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo“ (Kaz 8).
Ve Starém zákoně můžeme najít celou řadu textů o důvodech utrpení, chudoby a bídných sociálních poměrů. Kniha Přísloví popisuje různé příčiny neutěšené lidské situace. Chudoba, nedostatek, neúspěch a nesvoboda jsou většinou líčeny jako následek lidských slabostí, především lenosti či prostopášnosti. Jinými slovy: člověk je obětí svých vlastních hříchů.
Prorocké knihy nabízejí poněkud odlišnou perspektivu, totiž že příčinou chudoby a sociální nespravedlnosti jsou v mnoha případech nespravedlivé poměry, zneužívání moci, bezpráví a vykořisťování. Jinými slovy: člověk je obětí hříchů jiných lidí, svých bližních, autorit, vládců.
Nějak takto, s vědomím tohoto napětí, kdy společenské zlo je důsledkem mých vlastních hříchů a současně chyb a hříchů druhých, byl problém chápán po celé dějiny, přinejmenším tam, kde byla společnost a její kultura ovlivňována biblickým poselstvím.
Tím je vinen společenský řád!
Doposud se filosofové snažili svět vyložit a vysvětlit, ale jde o to jej změnit, napsal v polovině 19. století německý filosof Karel Marx. A nabídl změnu paradigmatu, novou optiku, jakou by měl být problém nespravedlnosti v lidském světě nahlížen: vinen je společenský řád, vinen je systém!
Marx nebyl jediný, a ani první, kdo něco takového vyslovil: už dříve zaznívaly myšlenky, jak původně „dobrý“ člověk byl pokažen společností a zejména soukromým vlastnictvím. Známá je Rousseauova osvícenská idea „ušlechtilého divocha“, neboli idealizovaný koncept domorodce, který je přirozeně dobrý, neboť dosud nebyl vystaven korumpujícím vlivům civilizace. A samozřejmě nelze nezmínit destruktivní vliv Velké francouzské revoluce (1789), „pramáti“ všech revolucí. Nicméně Marxem a jeho následovníky zformulovaná teorie se stala nejvlivnějším nástrojem k proměně světa – a to jak na úrovni teoretické argumentace, tak posléze na rovině praktické aplikace. Stala se skutečným beranidlem k rozvrácení společenského řádu.
Marxův popis tehdejšího kapitalismu a jeho neduhů byl nepochybně v mnoha ohledech výstižný. Člověk, jakožto nositel Božího obrazu, si zaslouží, aby se s ním jako s člověkem nakládalo a aby nebyl vykořisťován a bez úcty zneužíván. Bylo chybou vládců v oněch dobách, že nebyli prozíravější a úkol zastat se „dělníků, jejichž mzda byla zadržena“, si neuvědomili dříve, než je k tomu přinutily okolnosti. Vládcové se nezastávali utiskovaných, proto přišel socialismus s tím, že napříště to bude stát sám, kdo se toho chopí a rovnost nastolí sám, po dobrém nebo po zlém. Tato revoluční vlna v myšlení připravila cestu levicovým experimentům 20. století, jakými byly nacionální a komunistický socialismus.
Nicméně, jak si všímá historik Paul Johnson, Marxova představa revoluce jako soudného dne tehdejšího kapitalismu byla vizí spíše uměleckou, než vědeckou. Marx psal spíše jako básník či prorok, chrlil vášnivé vize, proložené komentáři a bonmoty. Byl to právě onen prorocký étos, nikoliv vědecká data (kterými Marx pohrdal a která užíval jen tak, aby dokládala, co chtěl), co přetrvalo dodnes a pomohlo marxistická semínka rozesít do netušených dálav.
Osvobození jako nové paradigma
Marxismus nastolil nové paradigma, poskytl nástroj k interpretaci světa, komplexní teorii, která se tváří vědecky a pokouší se převést všechny problémy světa na jakýsi společný jmenovatel. Myslím, že je možno vystopovat několik vůdčích principů:
(1) Marxismus přichází s téměř neodolatelnou nabídkou – nabízí „vědecké“ vysvětlení původu sociálního zla: přichází s nataženým prstem, který ukazuje viníka! Viníkem mé bídné situace nejsem já, nýbrž společenský řád, režim, stát, kultura – viníkem jsou „oni“! A zároveň s ďábelskou genialitou nabízí „vědecké“ vysvětlení. Bolševická „diktatura proletariátu“ je dnes minulostí, ale terapeutická optika, nahlížející pachatele zločinu jako oběť nespravedlivého systému, ta nám tady zůstala…
(2) Dějiny jsou podle Marxe dějinami třídních bojů, zápasů mezi ovládajícími a ovládanými. Ale co když to řekneme moderněji? Na všech stupních vývoje společnosti je možno mezi společenskými skupinami nalézt mocenské nerovnosti, které mají historické důvody, jež je nutno identifikovat a odstranit – nezní to jako citát z Istanbulské úmluvy? Otec politického konzervatismu Edmund Burke kdysi napsal: „Nevěděl bych, jak navrhnout obžalobu proti celé jedné skupině lidí.“ Marxismus přesně toto učinil. Není podstatné, je-li kapitalista dobrým nebo zlým člověkem, podstatné je, že je příslušníkem vládnoucí třídy a jako takový musí nést důsledky. Podobně uvažoval Hitler: je lhostejné, zda Žid je dobrým občanem, náleží k parazitní rase a jako takový musí nést následky.
(3) Svět a jeho dějiny mají materialistické vysvětlení. Ekonomické podmínky utvářejí další oblasti společenského života, na ekonomické základně vyrůstá ideová nástavba. Morálka je druhotná, odvozená, je odrazem třídních vztahů, je projevem ekonomické nadvlády, je vždy třídní – je „konstruována“ (je tedy lidským výtvorem, není objektivní), a to tak, aby hájila zájmy vládnoucí třídy. Chceme-li změnit nástavbu, musíme změnit základnu, musíme změnit vládnoucí třídu – v posledku tedy jde o to, kdo drží v rukou moc. Kdo má moc, nastoluje morálku…
Ano, moc má vždy sklon korumpovat, ale Marx se mýlí, moc není primárním, či dokonce jediným zdrojem této korupce. Ze srdce lidského vycházejí zlé myšlenky, závist, vraždy… Jinými slovy: primárním problémem je lidský hřích, nikoliv společenská oprese. Nahlížet všechny společenské vztahy pouze optikou moci je nedorozumění, neboť autorita sama o sobě není zlá. Nemusí být násilná, manipulující ani vykořisťovatelská, naopak moudře uplatňovaná autorita je žádoucí a potřebná.
(4) Nejen továrna, nýbrž i rodina je nahlížena jako bojiště: „V rodině je muž měšťákem a žena proletářkou,“ napsal Bedřich Engels, Marxův ideový souputník. Oba dobře rozpoznali, že klíčovou oporou „starého“ společenského řádu a jeho hodnot je přirozená rodina, která je kolébkou a „předavačem“ náboženské víry. „První třídní protiklad, který se v dějinách vyskytl,“ psal Engels, „je v antagonismu mezi mužem a ženou v monogamním manželství a první třídní útlak je útlakem ženského pohlaví mužským…“ Tedy chcete-li změnit společenský řád, změňte rodinu!
Z barikád na university
Mezi Marxovými následovníky zasluhuje pozornost „frankfurtská škola“, vážící se k Ústavu pro aplikovaný sociální výzkum v německém Frankfurtu (1923), jež po nástupu nacismu přesídlil do USA a do Německa se vrátil v roce 1953. Institutem rozvíjená „kritická teorie“, která bývá nejčastěji spojována s pojmem „neomarxismus“ či „kulturní marxismus“, se stala novým měchem na staré marxistické víno.
Neomarxisté rozvedli to, co Marx nemohl znát (totalitní režimy 20. století, vědecko-technický pokrok a masová kultura, Weberova moderní sociologie či Freudovská fascinace sexualitou a nevědomím). Zdroje útlaku již nejsou spatřovány pouze ve výrobních vztazích, ústředním bodem zájmu se stává proklamovaná emancipace člověka od nejrůznějších forem „oprese“, útlaku, diskriminace.
„Frankfurtští“ uchopili marxismus nově také proto, že vyhlídka na světovou revoluci se ukázala utopickou a marx-leninská praxe dle sovětského vzoru se utápěla v krvi. „Starý řád“ je totiž zakořeněn hlouběji, než se prvním marxistům zdálo. Proto kdo chce změnit společnost, musí nejdříve ovládnout kulturu a společenské instituce, jejich jednání, smysl a obsah. Strategií již není bolševický teror, nýbrž „kulturní hegemonie“. Cesta k ní vede přes psychologické formování, nikoliv přes filosofický argument. Postupně, evolučně, téměř nepoliticky, bez násilí, pro mnohé neviditelně prostupovala kulturní revoluce západní vzdělávací systém – a ti, kteří ji zahlédli, ji podceňovali jako okrajový výstřelek, který vyšumí…
„Svatba Marxe s Freudem“ poskytla koncem 60. let vítané teoretické zázemí generační vzpouře proti „měšťácké morálce“, která se v podobě hnutí „hippies“ přehnala Západem. Marxistické koncepty pronikly do společenských věd, poskytly jim svůj pojmový a argumentační aparát. Hesla o osvobozování utlačovaných menšin znějí tak sympaticky! Neomarxismus ovládl univerzity, centra kultury i média. V Západním světě dnes nenajdete veřejnou instituci, která by nepodléhala jeho vlivu.
Feminismus: od ženských práv k dekonstrukci člověka
Neo-marxistická analýza byla aplikována na řadu společenských jevů, které zrály k nějakému řešení – a tam, kde se „osvobozovací“ potenciál marxismu protnul s poptávkou (skutečnou či domnělou), vznikl ideologický novotvar.
Příkladem může být feministické hnutí, které bylo ve svých počátcích v polovině 19. století bojem za rovná práva mužů a žen i za o ochranu matek a rodin, ohrožovaných postupnou proletarizací městského obyvatelstva. Od té doby se však feminismus radikálně proměnil – a myšlenkový aparát a „know-how“ k této proměně dodal neo-marxismus. Přirovnáním k třídnímu boji nastává obrat k radikálnímu feminismu, jehož mottem by mohl být známý výrok Simone de Beauvoirové: „Ženami se nerodíme, nýbrž stáváme“. Zde již nejde o rovnoprávnost, ale o boj za přeměnu společnosti totální dekonstrukcí identity muže a ženy. Dnes již nejde o to umožnit lidem vystoupit z jejich tradičních rolí a s nimi spojených práv a povinností, což mohlo být mnohdy legitimní, vždyť není pochyb, že „tradiční morálka“ bývala v lecčems omezující. Nyní jde o to lidem vnutit myšlenku, že samotné tyto role jsou špatné.
„Biologické pohlaví představuje pouze diktaturu přírody, od které se člověk musí osvobodit. Veškeré heterosexuální prvky ve společnosti je třeba ve všech oblastech vymýtit. Pojmy muž, žena, manželství, rodina, nemají žádný nárok na přirozenost – pouze ospravedlňují nadvládu muže nad ženou, nadvládu heterosexuality nad ostatními formami sexuality. A je nutno je vymýtit i s kořeny.“ (Judith Butlerová)
Jde o svobodu, hlupáci!
Tak se zrodil narativ o utlačovatelské podstatě Západní civilizace, která je vinna imperialismem, kolonialismem, rasismem, patriarchální mužskou dominancí, utlačováním menšin, homofobií… V takto represivní společnosti je nutno podlomit veškeré zdroje autority, hierarchie a řádu a odstranit „svazující“ konvence jako tradice, morálka, víra, rodina, národ či stát.
S naprostou samozřejmostí jsou dnes určité skupiny lidí chápány jako oběti, jež potřebují ochranu před diskriminací. To znamená nekriticky podporovat ty, kteří jsou označeni za oběti – bez ohledu na to, zda si to zaslouží, a stavět se proti „mocným“, bez ohledu na to, jestli jsou dobří či ne. Oběti viní za svou zranitelnost ostatní, což je odvádí od vlastní odpovědnosti. Hřích je nově definován jako nemoc, jazyk morálky je nahrazen jazykem terapie, zločin se stává protispolečenským chováním a psychiatr nahrazuje kněze. Toto paradigma je všudypřítomné a je střeženo „politickou korektností“, což je systém myšlenkových šablon, který drží veřejnou debatu v kleštích a rozhoduje, o čem a jak lze vůbec mluvit.
Vábivá ideologie „osvobozování“ obdařila státní autoritu právem regulovat a vychovávat. Sociální stát přestává být nástrojem společenské solidarity, s kterýmžto posláním se po 2. světové válce zrodil, ale bere si za cíl co nejdokonaleji „zabezpečit“ člověka od nejrůznějších důsledků životních rozhodnutí a stává se tak nástrojem převýchovy. Důsledkem je úpadek neformálních pravidel, morálky a dalších na státu autonomních institucí, osobní svoboda a odpovědnost jsou postupně oklešťovány. Pomalu upadá i stěžejní princip západní morálky – pevná spojnice mezi jednáním jednotlivce a jeho následky.
Progresivistický průmysl na pochodu
Ti, kdo se neomarxistickými koncepcemi nechali zaujmout (či zajmout?), tak činí proto, že uvěřili, že bojují s historickou nespravedlností a přispívají k nápravě světa. Nálepkou „neomarxistů“ se většinou cítí dotčeni. Těžko jim to vyčítat, vždyť ke kořenům prohlédá málokdo a „neomarxismus na první pohled jako marxismus ani nevypadá,“ jak upozorňuje publicista Benjamin Kuras.
Konglomerát levicových elit, médií a neziskových organizací je poháněn aktivní menšinou, která by volby nikdy nevyhrála, přesto však disponuje ohromnou mocí, a to díky výhodám, které mlčící většina nemá.
Především, aktivisté mají zápal pro věc, vždyť bojují za nový, spravedlivý svět! Mají na své straně státní i nestátní, ba dokonce i nadnárodní instituce, které během dlouhého pochodu ovládli. Ty je zaštiťují autoritou a také financují. Mohou počítat s přízní médií. Těší se podpoře globálního byznysu, který už dávno pochopil, že různé „duhové“ reklamy jsou úlitbou, která „nikomu neublíží“. Nástrojem revoluce se stává i stát a jeho orgány (v našem případě především ministerstva práce a sociálních věcí a školství, úřad ombudsmana, a na ně navázané ústavy, média a neziskovky). A v neposlední řadě, aktivisté mají čas, protože u většiny je levicová agenda jejich zaměstnáním, případně je někdo dotuje. Mlčící většina, pokud se chce nějak projevovat, musí tak činit ve volném čase a za vlastní…
Dá se s tím ještě něco dělat?
Zdálo by se, že na úrovni „vysoké“ politiky je zápas prohraný. V Západním světě dnes neexistuje žádná relevantní politická síla, která by byla schopna tuto kulturní revoluci zastavit. Ne, že by neexistovala žádná ohniska odporu, povětšinou jsou to však spíše osamělí běžci, různí podivíni či malé skupinky. Konzervativní scéna bývá tradičně hodně rozrůzněná a individualistická, společný nepřítel však může sehnat dohromady i ty, kteří by spolu normálně nekamarádili. Ale jinudy cesta zřejmě nevede. Je třeba hájit svobodu slova, svědomí a náboženství – a získat k tomu tolik spojenců, kolik jen můžeme!
Americký publicista Rod Dreher před několika lety ve své knize Benediktova cesta poukázal na jistou paralelu s dobou po pádu Říma, kdy na úsvitu 6. století sv. Benedikt z Nursie odchází do ústraní a zakládá klášterní komunitu – aby se posléze jím inspirované řeholní hnutí stalo „kocábkou“, která provezla světlo evangelia a vzdělanosti temnými časy, které na několik staletí pokryly Evropu. Dreher radí nespoléhat na potápějící se loď civilizace a budovat vlastní křesťanskou „paralelní polis“ (zde nachází inspiraci v situaci východoevropských disidentů v čase komunismu) jako životaschopnou a žádoucí alternativu a „antitezi“ světa. Zdá se, že většina amerických (i zdejších) křesťanů jeho kritický postoj k sekulární kultuře nestrávila, přesto lze v jeho úvahách nalézt řadu inspirativních rad a doporučení.
Kupříkladu: Nepanikařit. Nevzdávat se bez boje. Neočekávat od politiky příliš mnoho. Nepřistupovat na neomarxistický slovník (bez slova gender se lze obejít!), dávat pozor na nálepky (křičet „marx“ kdykoliv slyším slovo „oprese“ není k ničemu, leda popudíme oponenty). Nenechat se vyšachovat, „vmísit kvas do těsta“, ovlivňovat kulturu. Dávat přednost lokálnímu před globálním. Hájit princip rozdělení a rovnováhy mocí ve státě, dovolávat se principů právního státu, trvat na primátu zákona před vůlí. Hájit svobodu slova, svědomí a náboženství, dovolávat se práva na výhradu dle svědomí. Podporovat princip subsidiarity, jak to jen půjde. Budovat nezávislé křesťanské instituce, zakládat školy, spolky, „zadrápnout“ se v kultuře, v občanské společnosti. Současně však také: připravit se na pronásledování, být připraven obětovat sekulární úspěch a karieru pro království Boží, nepůjde-li to jinak…
Obávám se však, že to všechno může být toliko ústupovou taktikou, která může zpomalit postup revoluce, ale nikoliv ji zvrátit. Má-li k tomu dojít, bude potřeba hledat zdroje ještě hlouběji. Musíme vzít nepříteli iniciativu z rukou, naučit se být opět proaktivní: Mnohé problémy, na které neomarxismus nabízí svůj lék, jsou skutečné. My jako křesťané přece víme, že útlak je nemorální a má se mu oponovat. Bezmocní a zranitelní zasluhují zvláštní pozornost. Není náhoda, že někteří autoři hovoří o marxismu jako o křesťanské herezi, jako o pokusu imanentizovat eschaton, tedy politickou akcí vybudovat království nebes zde na zemi. Chtěl-li tedy Marx – šílený vztekem a netrpělivostí – strhnout království nebeské na zem, pak náprava spočívá v návratu. Království nebes není z tohoto světa – a přece již v tomto světě roste v lidských srdcích. Bude-li v nich skutečně obnoveno, pak se může stát motorem skutečně proměny. A byla-li to „křesťanská kulturní revoluce“, která na troskách pohanského Říma vybudovala křesťanskou civilizaci, založenou na étosu služby a lásky k bližnímu, nemůže to být nic menšího, než nová křesťanská revoluce, která na troskách post-křesťanského Západu, zdecimovaného neomarxismem, tuto křesťanskou civilizaci opět obnoví…
Co se stane, když vlažný křesťan vezme své náboženství vážně, když ho domyslí do důsledků, když opět začne následovat Krista, ptá se Štěpán Smolen v závěru podivuhodného cestopisu o putování Západní Evropou „po stopách ochočeného Boha“? Během své cesty byl na mnoho způsobů svědkem vyprázdněnosti křesťanství, které nadbíhá člověku a přitom nemá, co by mu nabídlo, snad kromě pochlebování, či naopak sebelítosti. Takový křesťan se stane radikálem, džihádistou, který nejdříve podnikne svatou válku proti sobě. A jaké budou důsledky? „Nechá se naverbovat do armády království, které není z tohoto světa. Radikální křesťan se nevypraví obalený výbušninami, aby dobyl Bagdád nebo Rijád. Spíš půjde s Matkou Terezou do ulic Kalkaty, aby ležícím u cesty vysbíral červy z ran. Nebo s Mary Wagnerovou před potratovou kliniku, aby maminky, které jdou vraždit, upozornil, že každý lidský život je svatý. Nebo odejde na Karmel, aby se stal ohnivou přímluvou za svět. Nebo s apoštolem Pavlem na druhý konec země, anebo do vedlejšího vchodu k sousedce, aby jí pověděl, že Kristus žije a že také pro ni zemřel a vstal, aby už nemusela žít pro svůj televizní ovladač a pro svého psa, ale dala se Bohu, jehož krví byla koupena a jehož snoubenkou má už provždy být…“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 11. února 2021 Foto: CC Seach – Marx