Americko-rumunský homosexuální pár, který uzavřel „manželství“ v Belgii, získal díky rozhodnutí Evropského soudního dvora spolu s uznáním práva na trvalý pobyt v Rumunsku také uznání legality svého manželského svazku v Rumunsku.
Rumunský LGBTI aktivista Adrian Coman a jeho americký partner Robert Hamiliton uzavřeli v roce 2010 v Belgii „manželství“. Poté žádali rumunské úřady o právo trvalého pobytu pro Hamiltona. Pro Američana není problém získat trvalý pobyt ve spřáteleném Rumunsku. Problémem však bylo, na jakém základě o trvalý pobyt žádali. Odkazovali se přitom na Směrnici EU 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Žádali tedy, aby byl Hamilton – jaksi mimochodem, oklikou – uznán za Comanova rodinného příslušníka na základě jejich belgického manželství. Rumunské úřady odmítly, neboť rumunské právo manželství osob téhož pohlaví nezná. Kauza skončila u rumunského Ústavního soudu a ten se obrátil na Soudní dvůr EU.
Nešlo tedy o to, zda Coman a Hamilton spolu mohou žít. Šlo o to, zda bude Rumunsko donuceno uznat jejich manželství. A právě k tomu došlo.
Soudní aktivismus nahrazuje, co neprosadí politici
Podle názoru soudu přiznání práva trvalého pobytu v Rumunsku pro pana Hamiltona, který uzavřel „manželství“ s panem Comanem v Belgii, samo o sobě nepodkopává ústavní principy členských zemí a ani jejich právo na úpravu manželství. Toto prohlášení však nemůže zakrýt cíl sledovaný rozsudkem: soudní aktivismus obchází demokratické principy, na kterých stojí evropská společnost, a v rozporu s ústavním právem členských zemí otevírá dveře pro rozšiřování privilegií, které byly dosud vlastní pouze manželstvím muže a ženy.
Tato kauza je typickou ukázkou soudcokracie, kdy soudy samy sebe pasují do politické role a hledí „napravit“ to, čeho politika zatím nebyla schopna. Mnohdy jde o disciplínu velmi vynalézavou: soudci „nalézají“ v právu mnohé, co tam zákonodárce neviděl, ani vidět nechtěl. A protože, jak známo, soudy se respektují a nekritizují, je takto uzákoněno ledacos, co by v parlamentě neprošlo.
Předseda Soudního dvora EU Koen Leanerts uvedl, že členské státy EU jsou v obdobném postavení, jako federální státy v USA. To je nebezpečný, radikální výrok. Chápou tak členské státy samy sebe? Považuje se třeba Česká republika za stát podřízený federální vládě?
Causa Coman jako Srpen 68 aneb kdo je tady pánem?
„Vojenskou invazi nelze provést po kouscích a potichu. Ale antropologická revoluce probíhá právě takto“, komentuje rozhodnutí v kauze Coman slovenský publicista Vladimír Palko, bývalý ministr vnitra (KDH). „Při ní pouze obíhají papíry po soudních budovách. A to, co se stalo, ještě neznamená, že členské státy musí už ve všem uznávat v jiné zemi uzavřená manželství osob téhož pohlaví. Ale od teď už neplatí ani to, že je neuznávají v ničem. Manželství je v Rumunsku možné jen mezi mužem a ženou. A zároveň platí, že pokud jde o povolení trvalého pobytu, je možné i mezi dvěma muži. Protiřečí si to, ale je to tak.“
„Rozhodnutí Soudního dvora je cosi na způsob Srpna 68“, dodává Palko. A připomíná, že to byl způsob, jakým moskevské centrum jednalo s odbojnými periferiemi. Maďarsko 1956, Československo 1968 a Polsko 1981, to byly jasné signály, kdo je tady pánem a kdo ve skutečnosti vládne. Dnes se situace podle Palka v mnohém opakuje: Bruselská centrála dává jasně najevo, kdo je tady pánem a čí právo nakonec musí zvítězit. Odbojná východoevropská periferie, která dosud vzdoruje progresivistickým výdobytkům antropologické revoluce, musí být ponížena a „spravedlnost“ nastolena stůj co stůj. A nejde-li to po dobrém a „samo“, půjde to oklikou a za zády.
Kauza Coman znamená pro Východní Evropu „takový tichoučký, nenápadný Srpen, takový Srpínek 68. A není první ani poslední“, uzavírá Palko.
Potichoučku, kousek po kousku, za našimi zády a proti naší vůli se nám tady etabluje to, co by nikdy nemělo šanci regulérně zvítězit ve volbách. Smíříme se s tím?
Autor: David Floryk, Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH. Foto: screenshot youtube.com