Věříte, že svět je nesen zákonem pokroku? Že v etických a společenských otázkách se věci jaksi „samy od sebe“, jakousi přirozenou zákonitostí, vyvíjejí k lepšímu, že svět spěje k dokonalosti?
Nuže, tato myšlenka neustálého pokroku je „mýtem, nikoliv zobecněním zkušenosti“, píše C. S. Lewis ve svém eseji „Poslední noc světa“ z roku 1951. Pokouší se v něm vyrovnávat se s některými z myšlenek, které mohou odrazovat moderní lidi od toho, aby brali vážně starou křesťanskou tezi o náhlém konci tohoto světa při „druhém příchodu Kristově“.
Pokud Lewisovi dobře rozumím, pak tento mýtus pokroku nám plete hlavu několikerým způsobem: Jako bláhovou a dobově podmíněnou odsouvá „barbarsky apokalyptickou“ naději v osobní návrat Kristův. Usnadňuje naše zabydlení v tomto světě tím, že nám namlouvá, že na všechno máme dost času. A současně zaslibuje, že snad můžeme nějak uhodnout zápletku dramatu, jehož jsme postavami, ba dokonce, že už ji vlastně známe a že vše dopadne dobře. Tím vším nás „odvádí od našich skutečných zájmů a skutečných povinností“, píše Lewis.
Ale jak by mohly postavy divadelní hry uhodnout celkovou zápletku?
„My nejsme autorem hry, nejsme producentem, nejsme dokonce ani diváky. Jsme na jevišti. Naší starostí je mnohem spíše zahrát dobře scény, ve kterých „účinkujeme“, než se snažit uhodnout, co bude v dalších scénách následovat. Nemůžeme vědět, kdy světové drama skončí. Opona může být spuštěna kdykoliv. Tolik věcí bude přerušeno! Možná jste se měli příští týden ženit, možná jste měli být příští týden povýšeni; můžete být na pokraji velikého vědeckého objevu, mohou ve vás uzrávat velké reformy. Jistě by žádný dobrý a moudrý Bůh nebyl tak nerozumný, aby to všechno zmařil? Kdykoliv, jenom ne teď!“
Takto my lidé uvažujeme, protože si namlouváme, že víme, oč v dějinách jde, co je podstatné a co jde i v našich vlastních životech. Stále totiž bláhově předpokládáme, že známe hru. Ale neznáme ji! Nevíme nic o budoucnosti a jen sem tam něco o minulosti. Nikdy jsme neviděli celou hru zvenčí, nikdy jsme nepotkali žádnou z postav kromě nepatrné hrstky těch, kteří „účinkují“ ve stejných scénách jako my. Nevíme, kdo je hlavní postavou a kdo jen statistou, dokonce ani nevíme, zda jsme v prvním nebo ve čtvrtém jednání! To ví jen Autor.
„Můžeme mít jistotu, že celá hra má smysl, ale nemůžeme jej prohlédnout. Autor má co říci každému z nás o té úloze, kterou tady hrajeme,“ varuje Lewis, a jeho autorský soud, i s komentářem, uslyší jednou každý z nás. „Jednoho dne bude absolutně spravedlivý verdikt – chcete-li, dokonalá kritika – uplatněna na všechno, čím každý z nás je…“
A proto všechno nadmíru záleží na tom, abychom roli, která nám byla v této hře svěřena, zahráli dobře.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
David Floryk je starším sboru Křesťanského společenství v Ostravě Datum: 26. března 2020 Foto: Flickr – C.S. Lewis
13 Komentáře
Karel Krejčí
Ano, je to velice dobrý pohled a úvaha. Potvrzuje Pavlovu výzvu, abychom nechali skrze sebe žít Krista – „už nežiji já, ale žije ve mě Kristus“. S největší pravděpodobností, toto je právě smysl toho všeho, naše pravá a konečná role – nehrát sebe, ale nechat hrát v nás samotného Krista, jedinečný a nekonečný život.
Jiří Vrba
Karel Krejčí: Ano, vnímám to naprosto stejně.
Arnošt Kobylka
Akorát možná poznámka o tom co v tomto podobenství C.S.Lewisovy nesedí: Divadelní postava hraná hercem, zná až do konce představení a moc dobře ví, kdy padne opona. Má totiž dvojí přirozenost: Postavu a Herce. A Herec užívá znalost budoucnosti, aby Postava správně vyzněla.
Jiří Aron
Reakce na p. Kobylku. Ono toho nesedí víc, myšlenky a dílo pana Lewise se nedají považovat za skutečnou biblickou teologii. Jeho povoláním a koníčkem byly literatura s mytologií a do teologie jen fušoval. V jeho úvahách o pekle a nebi jej inspirovali autoři jak filosofických mýtů tak i některých knih Písma. Z jeho vlastního díla není zřejmé, zda Lewis někdy v životě Bibli, aspoň nějaký po nějaký čas, poctivě studoval.
Lewis si tak vytvořil jakousi svou vlastní syntézu pohanství s křesťanstvím, třebaže čtivou a vtipnou, čímž se dostal za hranice toho, co je ještě pravda a co už není. Čímž nemyslím, že nemá v ničem pravdu, některé dílčí myšlenky má opravdu biblické, např. tu o mýtu neustálého lidského pokroku.
Onu esej „Poslední noc světa“ jsem nečetl. Pokud je však esej shrnuta správně, že na věčném soudu bude Božím kritériem to, jestli jsme své role hráli dobře, jedná se zde o náboženství lidských skutků a ty samotné před svatým Bohem neobstojí. Je to nepochopení Kristova evangelia.
Olga Nedbalová
Kdysi jsem četla zajímavý článek o Karikaturách Boha – špatném a zkresleném vnímání Boha. Jednou z nich je i vodič loutek, který tahá za nitky figurín, které se pouze bezduše pohybují. Ne, opravdu Bůh takový není. Není ani zlomyslný trapič, policista, záchranář, senilní dědeček, nebo něco nad námi. On je Ten, který Je. Cestu k němu nám ukazuje Ježíš. A také o Něm ví nejvíce. Je přece Jeho syn. Pro pana Arona, moc děkuji za doporučení knihy Biblický komentář k Novému zákonu (W. MacDonald), moc mi pomáhá při studiu Bible.
Jiří Aron
To mám moc radost, paní Nedbalová! Také si v tomto komentáři několikrát týdně čtu a je mi pomocný. Ještě, pokud máte nějaké volné finance, rád bych Vám doporučil i jeho komentář k SZ, též je česky. Pan MacDonald byl velice vzácný člověk, který nemiloval Pána Ježíše jenom slovy.
P.S: Ta Vaše poznámka o vodiči loutek je dost trefná. Dodatečně se mi vybavily verše, které, na rozdíl od pana MacDonalda, pan Lewis zřejmě nikdy nepochopil: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že položí svou duši za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce.“ J 15,13-15:
Olga Nedbalová
Dobrý den, pane Arone, komentář k SZ si určitě objednám. Včera jsem četla knihu Pláč. Je také nádherná. Zaujalo mě, že Jermjáš pláče nad osudem Izraela, prosí Hospodina za obnovení. Přestože ho Židé neposlouchali, pronásledovali, vysmívali se mu, přesto je miluje a prosí za odpuštění jejich hříchů. Neříká – dobře vám tak, máte co jste chtěli, nastal Boží soud. Přišlo mi to jako předobraz Kristovy oběti, kdy Kristus prosí za nás hříšné, aby nám bylo odpuštěno, přestože jsme ho svými hříchy na kříž vlastnoručně přibili. Ráda si proto komentář objednám, často přemýšlím nad Písmem, ale nejsem si vždy jistá přesným významem. Trochu mám obavy, abych si něco mylně nevyložila. Poznámka o vodiči loutek nepochází z mé hlavy, jak jsem psala, byl to velmi pěkný článek o karikaturách Boha. Teď mě napadlo, možná proto je ve SZ tak striktně zakázáno učinit si podobiznu Boha. Abychom mu nepřisuzovali lidské vlastnosti. Nemusíme přitom ani tesat nějaké sošky. Stačí si říci – Bůh je takový záchranář, když budu mít problémy, zavolám a on mě zachrání. Policista – hlídá mé prohřešky, zaznamená je a dá pokutu. Trapič – dopouští na mě trápení, zkoušky, je zlý. Senilní dědeček – dobrotivý, milý, leč už lehce popletený (Bartoška v Andělu Páně). Něco nade mnou – vesmírná síla, rovnováha, energie. Asi je nejlépe hledat Boha primárně v Písmu. K tomu dojdeme nejspíše poctivým studiem. Proto jsem ráda moc za tipy na oba komentáře.
Jiří Aron
Děkuji paní Nedbalová, také já chci hledat a poznávat Boha především v Písmu. Občas se mi stává, že se musím úplně zastavit. Naposledy mě úplně přemáhalo proroctví z Iz 53:12: „Proto mu dám podíl ve velikých zástupech a s nespočetnými bude dělit kořist, protože vylil na smrt svou duši a byl započten mezi vzpurné. On odnesl hřích mnohých a je přímluvcem za vzpurné.“ Opravdu se to všechno uskutečnilo, díky, Bože!
Líbí se mi, jak jste Vy popsala postoje Jeremiáše jako předobraz té úžasně pokorné lásky Pána Ježíše Krista.
Eva Hájková
Já jsem si oba komentáře včera objednala také. Nemám sice skoro už kam dávat knihy, ale tyto ještě někam umístím.
Jen doufám, že mi budou k něčemu dobré.
Jiří Aron
Pro paní Hájkovou. Určitě sama znáte nějaké pasáže z Písma, o kterých jste slyšela protichůdné výklady a zajímalo by Vás něco se o nich dovědět. Nebo máte své oblíbené verše, kapitoly, knihy a máte svůj pohled na to, co znamenají. Můžete se nechat obohatit, jak tyto části viděly generace křesťanů před Vámi. Pokud tedy sama ráda čtete Bibli a milujete ji pro její poselství o Kristu. Čili: není nutné číst celý svazek komentáře jako knihu, na jeden zátah, od první až do poslední stránky.
Pan MacDonald často uvádí více pohledů a je vidět, že jeho komentáře nejsou ušité horkou jehlou. Sám byl celoživotním studentem a učitelem Bible a cituje spoustu dalších biblistů. Má hodně načteno. Vnímám u něj lásku k Bohu i ke čtenářům současně, není nad ně povýšen.
Jestli správně chápu Vaši poznámku, tak uložit komentáře hned po nákupu někam do skříně bych Vám rozhodně nedoporučoval. Raději na noční stolek.
Petr Adamec
Setkal jsem se víckrát s tím,že někdo C.S.L. nemusí, zdá se mu příliš pohanský, mytologický. Ovšem s tvrzením, že do teologie jen fušoval se setkávám prvně.
Je všeobecně pokládán za jednoho z cca 5 nejvýznamnějších teologů 20. stol. Přivedl ke Kristu desetitisíce lidí, především intelektuálů. Miliony ovlivnil. Ovlivnil celou teologii více než kdo jiný. Také dostal mnohé čestné doktoráty z teologie. Představa, že by Písmo nestudoval se mi zdá absurdní. Samozřejmě chápu, že jeho myšlenky připadají někomu jiné, než jsou jeho oblíbené přístupy. Mně také. Ovšem nad takovým názorem na C.S.L. kroutím hlavou. Připadá mi, že ho asi mnoho neznáte.
Eva Hájková
Tak jsem to nemyslela, pane Arone. Na noční stolek se ale určitě nevejdou. Je maličký, protože naše ložnice je velmi těsná. Navíc v posteli nikdy nečtu. Nemám tento zvyk. Dám si je do příruční knihovny hned u křesla, v němž obvykle čtu. Tam mám knihy, které nejčastěji používám.. Knihy, které používám méně často, mám v policích v podkroví. A teprve ty, které skoro nepoužívám, mám zavřené ve skříni.
Jiří Aron
Děkuji za vysvětlení už rozumím. P. S. Líbí se mi Váš systém, nechám se inspirovat.