Přiznám se, že mne překvapil nebývalý zájem o tyto články o kontaktech s StB. Uvědomuji si, že ne vše si pamatuji přesně. Už jsem rozhodnut, že z těchto článků udělám knížku, a v té uvedu případné omyly na pravou míru. Nyní totiž lze ve zpřístupněných archivech najít potřebné dokumenty, včetně rozsudků a protokolů z výslechů. Nyní je to prý bezplatné. Pokud najdete v článcích určité nepřesnosti, pak mi to, prosím, odpusťte. Pokud je najdete v chystané knížce, přísně mne napomeňte.
V letech 1972-1974 jsem absolvoval vojenskou službu. Toho roku jsem také ukončil studia na Komenského bohoslovecké fakultě. Již zhruba rok se synodní rada Českobratrské církve evangelické snažila pro mne dostat tzv. „Státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ (postupně v Rokycanech, Aši a Opatově, ale bezvýsledně). Nepamatuji se, že by mne v té době StB kontaktovala. Pamatuji si pouze výslechy v září a říjnu 1969, po návratu z Balkánu, který jsem zmiňoval v předchozím článku. Tentokrát se už vyšetřovatelé netvářili tak přátelsky, jako když se vydávali za Krajskou správu pasů a víz.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nebyli jsme ušetřeni
Na vojně to bylo zajímavé. Skamarádil jsem se s klukem, který byl na ústředně, myslím, že se jmenoval Jirka Holuša. Hrávali jsme spolu šachy. Z vojenské ústředny jsem mohl volat, kam jsem chtěl a komu jsem chtěl. Kdyby se na to přišlo, měl by můj kamarád asi pěkný průšvih. Říkal mi, že důstojníci (jejichž hovory mohl odposlouchávat) se bavili o tom, že na útvar přijde nějaký farář a že ho budou kalit. K tomu ale nakonec nedošlo. Mělo to zvláštní důvod. Důstojníci se dověděli, že se chystá přepadová kontrola nevím čeho všeho. A potřebovali rychle doplnit různé výkazy a zprávy. Neměli nikoho, kdo by psal rychle na stroji, a z nějakého důvodu se obrátili na mne. Já, podezřelý vojín bohoslovec intelektuál, jsem byl tedy zavřený na tajné spisovně a psal jsem, co mi diktoval major Opočenský, původním povoláním mlynář. Pracoval jsem tam několik dní a od té doby jsem to měl u důstojníků celkem dobré. Mám sto chutí se o tom rozepsat, ale bylo by to moc dlouhé.
Během vojny jsem byl minimálně na dvou, možná na třech výsleších. Ty neprováděl poručík Wagner, ale jakýsi vojenský kontrarozvědčík. Měl jsem s ním zvláštní zážitek. Stopl jsem ho, když jsem jel na vopušťák (= volno k opuštění posádky – VOP) z Jičína do Cvikova za rodinou. Zapomněl jsem odevzdat klíče a pečeť od proviantního skladu, v němž jsem pracoval. To byl docela průšvih. Podle předpisů se pečeť nesměla vyvézt či vynést z areálu kasáren. A on se k nim nějak dostal. Nevím jak – jestli jsem je při nástupu či výstupu z auta vytrousil sám, nebo zda mi je nějak šikovně vytáhl z tašky či kapsy. Chvíli jsem si s ním povídal, ale nic politického, aspoň mám ten pocit. Nicméně nedlouho po návratu jsem byl povolán na výslech a vyslýchal mne právě tento muž. Po čase se k němu připojil další a toto byl jeden z mála výslechů, kde na mne začali řvát. Možná to někoho překvapí, ale bylo to velmi osvobozující. Najednou byly karty na stole. Já jsem od té doby dával jednoslovné odpovědi. Tak to zase zkusil ten „hodný“ policajt „po dobrém“: „Vy jste se trochu urazil, že ano, pane Drápale…“ Když jsem později promýšlel tu situaci, došlo mi, že většinou asi reagujeme takto: Bojíme se, aby nezačali řvát nebo dokonce mlátit, a podvědomě se snažíme vyhnout se něčemu, co by je k tomu mohlo ponouknout. Když jsou ale karty na stole, tak už se takto snažit nemusíte.
Ptali se mne na jednoho muže, který bydlel v Jičíně. Byl to starý pán, Rus, emigrant z předválečné doby, kterého tady ruská kontrarozvědka SMERŽ nechala, možná ho zapomněla. Jmenoval se Konstantin Soboljev a já jsem ho několikrát navštívil, protože jsem se hodně zajímal o ruské dějiny. Samozřejmě jsem nepopíral, že jsem u něj byl, a myslím, že na něj nic neměli, snad jen to, že byl jen trochu exot. Pak se také ptali na jednoho muže, jehož jméno jsem zapomněl, ale studoval pár semestrů na naší fakultě. Proti němu měli, že se stará o domácnost, zatímco manželka – tuším zdravotní sestra – vydělává.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Můj život a StB III.
Měla o mne ale zájem i sovětská kontrarozvědka. Několikrát jsem totiž oslovil ruské poddůstojníky, protože jsem vyhledával kontakty ze země, která mne zajímala a o níž jsem se domníval, že se do ní nikdy nedostanu. Sovětská kontrarozvědka mě ovšem nekontaktovala přímo, dověděl jsem se o tomto zájmu až po otevření archivů. Spíše jsem měl dodatečně obavy, co se stalo s jedním z nich. Už nevím, jak se jmenoval, ale byl to slušný a inteligentní člověk, který by mohl v něčem uspět, kdyby se narodil v méně postižené zemi.
Možná jsem už dávno měl zmínit jednu okolnost. Moje maminka pracovala od října roku 1968 až do sametové revoluce nejprve jako tlumočnice, posléze korespondentka agentury Associated Press. Ta zpočátku sídlila v hotelu Alcron v ulici Ve smečkách, 2 minuty od Václaváku. Sídlili tam i mnozí další zahraniční novináři. Později si AP pronajala velký byt v Růžové 7, a jako podnájemník tam sídlil i japanista Petr Geisler, otec známých hereček, který byl korespondentem agentury Jomiuri Šimbun.
V úřadovně AP byla komora, v níž byly čtyři dálnopisy. Na jeden chodily zprávy z ČTK, na jednom probíhala jakási komunikace s nadřízeným ústředím AP ve Frankfurtu, na jednom něco, co už si nepamatuji, a na tom nejdůležitějším všechny zprávy z celého světa, které posílali korespondenti AP. Žádné komentáře, jen syrové zprávy.
Kromě toho chodily do AP časopisy Time a Newsweek, které jsem si tam rovnou přečetl, nebo jsem si je půjčoval domů. Jaká výhoda oproti obyčejným smrtelníkům! Byl jsem tedy relativně dobře informován.
Snad to bylo Boží řízení. StB věděla, že kdyby mě zavřeli, druhý den se o tom bude psát ve Washington Post nebo Los Angeles Times.
Táta, který tehdy pracoval v Polytechně, ovšem přišel o práci. Kvůli své manželce nebo kvůli synovi? To jsme se nikdy nedověděli. Měl už tehdy značnou kvalifikaci, na mnoha místech mu řekli, že ho od příštího měsíce zaměstnají, ale po třech či čtyřech dnech volali, že to nejde, a nenabídli nějaké smysluplné vysvětlení. Když se to opakovalo několikrát, rozhodl se táta, že napíše předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, a pak poměrně rychle dostal místo na ministerstvu s divným jménem, tuším „Ministerstvo stavebnictví a lehké prefabrikace“, nebo tak nějak.
Nastala doba, kdy byl prezident Ludvík Svoboda pro nemoc neschopen dále zastávat úřad. Byl přijat nový zákon, který ovšem nebyl zveřejněn, což přítele Jana Sokola vedlo k poznámce, že byla kdysi doba, kdy se zákony zveřejňovaly. Ludvík Svoboda byl na základě tohoto zákona odvolán a nastala otázka, kdo ho nahradí. Maminka, která měla přístup k některým informacím, mi sdělila, že to bude Gustáv Husák. Mluvil jsem o tom s několika důstojníky, a řekl jsem jim, že prezidentem bude Husák. Přeli se se mnou, zdůrazňovali, že po abdikaci Antonína Novotného už komunisté nepřipustí kumulaci funkcí, tedy že by se prezidentem mohl stát 1. tajemník ÚV KSČ. Jaký byl jejich údiv, když se po pár dnech ukázalo, že jsem měl pravdu.
Když byly zpřístupněny archivy StB, jeli jsme se všichni nezávisle na sobě podívat do Pardubic, co o nás StB věděla. Na maminku měli tuším 1600 stran, na tátu 1100 a na mě něco přes čtyři sta. Teď je to jistě jinak, ale tehdy nahlédnutí do archivů probíhalo takto: Člověk se musel nejprve dotázat, zda na něj něco mají. Pokud ano, nabídli mu datum, kdy se může přijet podívat. Když přijel, mohl tam zůstat od osmi ráno v podstatě celý den. Zaměstnanci byli milí, zadarmo vám nabídli kávu, a přinesli CD, na němž byly naskenovány vaše materiály. Rovnou mi také dali seznam agentů, kteří se v mém svazku vyskytovali. Zde už prozradím, že to byli všichni profesoři na bohoslovecké fakultě. A mnozí kolegové. Přesto ovšem nelze všechny házet do jednoho pytle. Velice často v mých svazcích vystupoval farář Miroslav Heryán z Radotína. To mne nejprve dost vzalo. Maminka mi ale poradila, ať si ten svazek přečtu ještě jednou. Při druhém čtení mi došlo, že jim nikdy neřekl něco, co by už nevěděli. Na rozdíl od některých kolegů, kterým jsem byl nesympatický. Ale na celkové zhodnocení si prosím počkejte až v samotném závěru.
Vraťme se k procesu čtení archivovaných svazků. Mohl jsem si dělat písemné poznámky, ale nesměl jsem u sebe mít počítač nebo nějaký skener. Mohl jsem přijet opakovaně, ale pokud jsem chtěl nějakou kopii, musel jsem zaplatit 50 korun za stránku. To byl dost peněz. Mamince to zaplatila agentura AP a já jsem vybral asi 80 nejzajímavější stránek, které mi zaplatil můj sbor, Křesťanské společenství Praha.
Jistě vás zajímá, co jsme se o sobě dočetli. To bude obsahem následujícího článku, a slibuji, že se opravdu pobavíte.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a policista Datum: 19. března 2025 Foto: Pixabay
11 Komentáře
Realtoltek
No u te Stb byli skoro vsichni a mam obavy ze v jakekoliv nove podobe Stb tam opet budou skoro vsichni… protoze system funguje tak ze je clovek pak v pasti a jen skutecne silny charakter muze odolat. Jako predstavme si otce rodiny, ktereho vydiraji skrz ublizeni detem atd … myslim si ze obstat muze jen opravdovy krestan, ktery maximalne veri bohu. V podstate pak buh je asi jedina mozna opora/pevny bod jak vzdorovat…. Nejde tedy hazer vsechny kdo pracovali pro stb do stejneho pytle a naopak je nutne pamatovat si na zvirata kteri pro stb a rezim pracovali vedome a dobrovolne. To ze takovi lide nyni pracuji na ustavnim soudu a sedi na hrade je jen dukazem ze se lidi nepoucili.
Realtoltek
Ono to paradoxne hodne souvisi s pribehem Abrahama a Izaka.
Honza B.
Dobrý den, pane Drápale,
mohu se Vás zeptat ohledně Vámi v článku zmiňovaného faráře Miroslava Heryána, zdali se jedná se o p.Miroslava Heryána, který byl jedním z překladatelů Starého Zákona ČEPu (tuším části Iz, Ezd…)?
Děkuji Vám.
Dan Drápal
Ano. Byl to velmi laskavý a vzdělaný člověk, který pro mne mnoho udělal. Byl farářem v Brn a v Radotíně.
pavel v
to Realtoltek
píšete o nějakých zvířatech, která pro režim pracovala dobrovolně a nyní sedí na Hradě. Jde asi o prezidenta Petra Pavla. Co vám na něm vadí? Že „obrátil kabát“? Kdyby ho neobrátil a zůstal věrný komunistům, to by vám nevadilo?7
pavel v
to P. Ašer
napsal jste kritiku naší Ústavy: „Trest smrti se nepřipouští ani u soudem usvědčených mnohonásobných vrahů, ale je legální bez jakéhokoli soudního projednávání a bez obhájce u nenarozených jen na základě libovůle „matek“. Není to čiré bláznovství?“
—————————————
Já si také myslím, že nový člověk vzniká již v okamžiku početí a byl bych rád, kdyby takto vzniklý život byl chráněn zákonem. Domnívám se, že tomu tak jednou bude. Aby se toto naše společné přání naplnilo, musíme nejprve přesvědčit celou společnost. Nelze cokoliv uzákonit jen proto, že je to v Bibli – ostatně explicitní zákaz potratu tam není. Trvalo téměř 2000 let, než křesťané přemluvili společnost k zákazu otroctví.
Je nepřípustné prosazovat víru politickými, tedy mocenskými prostředky. Bůh dává každému svobodu rozhodnout se pro dobro či pro zlo. My máme povinnost řídit se jeho příkladem. Proto musíme strpět i umělý potrat. Stát musí zůstat nenáboženský. Jinak by se mohlo stát, že by nám v budoucnu někdo uzákonil právo šaría. Islám je politicko-náboženský systém. Jeho praktiky bychom zde asi nechtěli.
pavel v
pro P. Ašer
S těmi potraty to není zase tak jednoduché. Může nastat situace, kdy těhotenství ohrožuje život matky. Mají ho obětovat, nebo potratit plod, aby matku zachránili? Takový případ se stal v Polsku za minulé, konzervativní vlády. Lékaři měli strach z úřadů, až prováhali čas a matka zemřela. Život není černobílý, aby se dal narvat do nějakých zákonů. Když někdo odmítá striktní postupy, nemusí to být nutně propagátor vraždy.
Nedávno jsem byl na přednášce kněze Ladislava Heryána. Mluvil mimo jiné o své praxi vězeňského kaplana. Chodí také do věznice s narkomankami. Říkal, že holky jsou mladé, ale vypadají jako staře (bez zubů). Říkal, že nemají téměř žádnou šanci se z té narkomanie vymanit a že se jako narkomanky vpodstatě narodily – i rodiče byli většinou narkomani. Nejde tedy jen o to zachránit život dítěte. Aby se z něho stal opravdový člověk, musí projít (dobrou) výchovou. Jde o to, že může být zachráněn život člověka, který pak bude celý život nešťastný.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Já si také myslím, že nový člověk vzniká již v okamžiku početí a byl bych rád, kdyby takto vzniklý život byl chráněn zákonem. Domnívám se, že tomu tak jednou bude. Aby se toto naše společné přání naplnilo, musíme nejprve přesvědčit celou společnost. Nelze cokoliv uzákonit jen proto, že je to v Bibli – ostatně explicitní zákaz potratu tam není.“
Úkolem křesťanů ovšem není přesvědčovat svět, aby něco vtělil do svých zákonů, nýbrž usvědčovat ho z hříchu (J 16:8-9) a vést ho k pokání. Kdo toto volání křesťanů uslyší, činí pokání (Mt 4:17; Mk 1:14-15) a narodí se znovu (J 3:3.5), díky čemuž se stane Božím dítětem (J 1:12), čímž přestane být ze světa (J 15:19) , neboť bude přenesen do Božího království (Kol 1:13). Ve světě však pořád zůstane převaha těch, kteří v Ježíše nevěří (J 16:9), a podle toho bude světská legislativa vypadat. Takže i kdyby svět nakrásně zakázal umělé potraty, zase bude v jeho legislativě něco jiného, co odporuje principům Božího království.
Napsal jste:
„Trvalo téměř 2000 let, než křesťané přemluvili společnost k zákazu otroctví.“
Být otrokem je menší zlo než být zavražděn. Otrok má stále ještě nějakou šanci, že se z otroctví vymaní, zavražděný však nemá žádnou šanci. Otroctví je u nás vyloučeno, ale vraždění nenarozených ne.
Napsal jste:
„Je nepřípustné prosazovat víru politickými, tedy mocenskými prostředky. Bůh dává každému svobodu rozhodnout se pro dobro či pro zlo. My máme povinnost řídit se jeho příkladem. Proto musíme strpět i umělý potrat.“
Nepřípustnost umělého potratu ovšem vůbec nemusí vycházet z křesťanské víry. Jak správně uvádíte, v bibli ani není nikde explicitně zakázán. Jeho nepřípustnost by měla logicky vyplývat z ideologie lidských práv, kterou náš sekulární stát hlásá, a z biologie, zvláště z embryologie, z níž vyplývá, že člověk začíná existovat početím, pročež by měl disponovat lidskými právy už od svého početí. Takže zákaz umělého potratu nemusí mít s křesťanskou vírou vůbec nic společného, stejně jako zákaz otroctví v západních legislativách se neodvolává na křesťanskou víru, která jej zřejmě inspirovala, nýbrž je zakotven v sekulární ideologii lidských práv.
Já samozřejmě nechci, aby byla víra prosazována politickými prostředky. Jen jsem Vám uvedl příklad, jaká menšina není naší ústavou chráněna a díky tomu je vystavena vražedné diskriminaci.
Napsal jste:
„Stát musí zůstat nenáboženský. Jinak by se mohlo stát, že by nám v budoucnu někdo uzákonil právo šaría. Islám je politicko-náboženský systém. Jeho praktiky bychom zde asi nechtěli.“
Bez ohledu na nějaká náboženství stát především nemůže být křesťanský, neboť křesťanským nemůže být tento svět. Svět a Boží království, to jsou protiklady, které se navzájem vylučují.
Křesťanský stát je proto nesmysl. Je to contradictio in adjecto, protože svět nemůže nikdy být Božím královstvím. Svět totiž nemůže nebýt ze světa, což Boží království (J 18:36) čili Ježíšovi učedníci ze světa nejsou (J 15:19).
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“S těmi potraty to není zase tak jednoduché. Může nastat situace, kdy těhotenství ohrožuje život matky. Mají ho obětovat, nebo potratit plod, aby matku zachránili?“
Jestliže matka netrpí nějakou závažnou nemocí, která by její život tak jako tak stejně ukončila, pak by měl mít její život přednost před životem nenarozeného dítěte, u něhož není jisté, zda bude vůbec životaschopné, zatímco životaschopnost matky byla prokázána už tím, že se dožila takového věku, aby mohla plodit. Navíc má oproti nenarozenému dítěti již vytvořenou celou řadu sociálních vazeb. Taková dilemata jsou však raritní. V drtivé většině případů jsou nenarození vražděni z čiré svévole „matky“, pro kterou je z nějakých důvodů mít dítě nepohodlné. Argumentace raritními případy je proto zavádějící.
Napsal jste:
“Nejde tedy jen o to zachránit život dítěte. Aby se z něho stal opravdový člověk, musí projít (dobrou) výchovou. Jde o to, že může být zachráněn život člověka, který pak bude celý život nešťastný.“
Jestliže upíráme lidská práva zygotě, pak tím implicite upíráme lidská práva i dospělému člověku, který by z této zygoty ponechané svému přirozenému vývoji s největší pravděpodobností vzniknul.
Pokud se někdo narodí jako nechtěný a kvůli tomu se cítí nešťastný, tak má pořád možnost zvolit si spáchat sebevraždu. Pokud však někdo pokrytecky „preventivně“ rozhodne za něho, že by prý byl stejně nešťastný, a proto je pro něj lepší, aby se vůbec nenarodil, takže je správné ho před narozením do toho předpokládaně nešťastného života raději „milosrdně“ zavraždit, tak mu tuto možnost volby svévolně bere. Odnímá mu takto svobodu rozhodnout o svém bytí či nebytí sám.
Znám lidi, kteří se narodili jako nechtění, a přesto jsou dnes velmi rádi, že je někdo takto „preventivně“ v prenatálním stádiu nezavraždil.
Realtoltek
Tak pravda pomali vychazi najevo….Rozsáhlá analýza, kterou zpracoval italský novinář a spisovatel Thomas Fazi, přímo hovoří o „propagandistické mašinerii“. Popisuje v ní, jak EU financuje neziskové organizace, které nastolují témata, ta následně coby občanské podněty přebírají unijní instituce a dělají z nich svou politickou agendu. „Tato strategie má daleko k podpoře skutečné občanské angažovanosti a představuje systematické úsilí o konsolidaci proevropských narativů marginalizující nesouhlasné hlasy.“
„Organizace závislé na financích z EU fungují vyloženě jako kanály pro propagaci unijních záměrů, tedy jakási „propaganda v zastoupení“, označovaná jako autentická občanská vůle. Nejde jen o konkrétní agendy a témata, tímto způsobem je také prosazován liberálně-progresivní pohled na svět, který si často přímo klade za cíl potlačovat kulturní a historická specifika některých členských zemí.
Tím byla umožněna převaha narativu nadnárodní integrace nad myšlenkami suverenity a plurality, které tak vypadají jako cosi okrajového a obskurního. Bylo třeba nastavit systém, který bude cenzurovat opoziční názory a omezovat rozmanitost diskurzu. K tomu se velmi hodil koncept boje proti dezinformacím, který dal EU nástroje ke kontrole toku informací.
V zemích, kde ve volbách vítězily konzervativní nebo euroskeptické strany, byl systém „propagandy v zastoupení“ uplatněn na podporu neziskových organizací, které systematicky usilovaly o podkopání nebo delegitimizaci demokraticky zvolených vlád a EU těchto kanálů využívala k ovlivňování vnitřní politiky členských států. Fungování tohoto systému umožnily mezery v transparentnosti při rozdělování prostředků přes unijní fondy a dohledu nad jejich fungováním.“
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“… píšete o nějakých zvířatech, která pro režim pracovala dobrovolně a nyní sedí na Hradě. Jde asi o prezidenta Petra Pavla. Co vám na něm vadí? Že „obrátil kabát“? Kdyby ho neobrátil a zůstal věrný komunistům, to by vám nevadilo?“
Kdyby se PePa nepřekabátil a zůstal by věrným komunistům, tak by to, po lidsku řečeno, tolik nevadilo, protože pak by určitě neseděl na Hradě a nezatahoval by nyní ČR do války. Ale Boží vůlí zatím je, aby na Hradě seděl (Ř 13:1). Tak to musíme akceptovat.