Před nedávnými volbami do místních zastupitelstev jsem se účastnil kampaně na náměstí. Měl jsem příležitost hovořit s „lidmi na ulici“ a jsem za tuto zkušenost vděčný. Setkal jsem se s řadou lidí usměvavých a docela pozitivně naladěných, ale také s několika lidmi, kteří o naší vlasti hovořili jako o „spálené a rozkradené zemi“. Na tato jejich slova, někdy doprovázená viditelným rozčilením, jsem odpověděl slušně, ale rozhodně: Naše země kvete jako nikdy dříve. Tato má reakce je zjevně zarazila – něco takového nečekali. Skoro jako by přišla z jiného světa. (A vlastně asi z jiného světa skutečně přišla.) Životní úroveň až na drobná zastavení po třicet let stoupala. Město Jeseník se neskutečně proměnilo. V okolních vískách lidé zkrášlili své domky a kdo mohl a chtěl, proměnil svůj domek v penzion. Trávit dovolenou v cizině se stalo normou, nadto už jsme pro Chorvaty přestali být „paštikáři“, kteří si nemohou dovolit utrácet v místních restauracích. Spousta mladých lidí se vypravila na kratší či delší studijní pobyt v cizině.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uzdravování dnes
Čím jsme všechna tato zlepšení doprovázeli? Normou se stalo nadávání na „Brusel“ i na místní vládu.
A nyní nastal čas, kdy bude hůř.
Částečně je to dáno okolnostmi, které mají svůj původ za hranicemi naší země. Ano, mám na mysli ruskou snahu zničit Ukrajinu. Je to dáno i koronavirovou pandemií, která na dva roky podvázala život v naší zemi. Je to dáno i klimatickou krizí, která je nejzlověstnější, ale nejhůř se prodává, protože úspěchem v boji s klimatickou změnou bude, když se věci nezhorší.
Pandemie byla další příležitostí nadávat na vládu a klimatickou změnu lze stále popírat, nic to nestojí a popírač klimatických změn je často považován za odvážného mudrce.
A nemalá část našeho obyvatelstva je naštvaná na Ukrajince, že se nevzdali. Kdyby se vzdali, měli bychom dostatek plynu a byl by levnější. Řešením by prý bylo udělat z České republiky energetický ostrov, protože my máme elektřiny dostatek a produkujeme ji levně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / O americkém a ruském imperialismu
„Obyčejný člověk“, který naši zemi považuje za rozkradenou, bohužel nepozná, že je to blábol, a vláda či novináři mu to moc nevysvětlují. Tak to zkusím: Představme si, že by ze sebe udělalo energetický ostrov Norsko. A průmyslový ostrov Německo. A zemědělský ostrov třeba Polsko nebo Španělsko. Rázem bychom přišli o osmdesát procent exportu. Ano, do dvou let bychom dosáhli jakés takés potravinové soběstačnosti, ovšem ceny v obchodech by byly třikrát vyšší. Ne – lék, který nabízejí ekonomičtí a mezinárodněpolitičtí „léčitelé“, znamená rychlou cestu do propasti.
Ti lidé, kteří hovoří o „rozkradení“, považují za rozkradení už to, že zde působí zahraniční firmy. Mnohdy nevědí, že podobně Češi „rozkrádají“ jiné země. Takový Křetínský se pustil do „rozkrádání“ předních francouzských médií (hodně mu fandím). Jiní Češi úspěšně „rozkrádají“ ukrajinské zemědělství nebo rumunský průmysl.
Termíny jako „spálená“ nebo „rozkradená“ země výborně slouží emocionálnímu nabuzení. K pochopení naší situace nám ovšem nepomohou.
Když jsem začal brát rozum a začal se zajímat o ekonomiku a politiku, přinášelo Rudé Právo občas zprávy o tom, že v USA nebo v Německé spolkové republice muselo v určitém roce xx firem vyhlásit bankrot. Mělo to dokládat ekonomický úpadek těchto zemí. Zdálo se mi, že krach západu je na spadnutí, a divil jsem se, že nepřichází. Když jsem toho později o ekonomice dost přečetl a když jsem měl možnost v roce 1968 ony upadající Spojené státy navštívit, zjistil jsem, že je všechno jinak. Že je dobře, že firmy krachují. Někteří Američané dokonce hlásají, že dobrý podnikatel za svou kariéru alespoň jednou zkrachuje. Správně vyhlásit bankrot totiž také vyžaduje určité umění.
U nás tehdy nikdo nekrachoval. Za to byly obchody plné neprodejného zboží. Pamětníci, vzpomínáte si, jak pár let šla veškerá produkce jízdních kol na export? Jediné kolo, které se tehdy dalo v obchodech koupit, se jmenovalo „Ukrajina“ a byl to výrobek přímo děsivý. Podle toho také (ne)šel na odbyt.
Tehdy jsem pochopil vtip, který se v oněch dobách vykládal: „Víte, proč je kapitalismus na okraji propasti? Nevíte? No přece aby na nás lépe viděl.“
Chybějí nám elity. Statečné elity. Důvěryhodné elity. Politici, kteří by se nebáli vysvětlovat, co se děje, a že následující rok či dva nebudou snadné. Každý případ korupce snižuje náš sociální kapitál. A vládní strany s opozičními se rády častují obviněním z korupce. Jistě, proti korupci je třeba bojovat, ale ještě důležitější je přinášet vizi. Přinášet naději. Proč lidé u nás – a nejen u nás – volí často strany, které slibují změnu? Protože po změně touží. Bohužel, často volí šarlatány. Slibují změnu, protože slibem neurazíš. A pak se ukáže, že nejsou lepší než jejich předchůdci. Dobrá pověst se buduje těžko, za to zhroutit se může jako domeček z karet prakticky okamžitě.
Mariane Jurečko, Petře Hlaváčku, Jane Čižinský, všem vám držím palce!
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 19. října 2022 Foto: Wiikimedia Commons – Praha
