O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.
Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).
Související – Dan Drápal / Důvěra a soucit
Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.
Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.
Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.
Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.
Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)
Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.
Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.
Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.
Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.
K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“
Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.
Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“
Související – Dan Drápal k výbuchu ve Vrběticích: Každý se musí rozhodnout, čemu bude věřit
Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.
Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…
Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.
Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 26, května 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
29 Komentáře
Jiří Kouba
K abstinenci – Jeremiáš 35, kdo to nikdy nečetl, bude možná překvapen, jak Pán Bůh přejně hodnotí „pouhou“ poslušnost.
Problém alkoholu není jen možná závislost, ale taky to, že škodí mozku v jakémkoliv množství, jak ukázaly poslední výzkumy. Takže pravdu měl Limonádový Joe…
Konečný Fr.
Někteří lidé by s tím alkoholem klidně mohli přidat, protože z jejich mozku vychází nebezpečné věci. Že by bylo méně škody.
Jiří Kouba
Spíš by vycházely věci ještě horší.
Realtoltek
Téma je super ale myslím, že zákon svobody chápu diametrálně odlišně. Vysvětlím jak to myslím. Dělám práci, která mě dlouhodobě nenaplňuje a cítím se díky ní jako otrok tohoto světa. No a tak už delší dobu zvažuji že s tím seknu a dnes přijde super článek od pana Drápala o zákonu svobodě…tak čtu a vlastně nechápu jak to autor myslí :O))). Ale koukněme na písmo…všichni apoštolové byli povoláni do svobody a přesto byli všichni pronásledováni a kromě jednoho zabiti.
Takže ten zákon svobody se přímo týká vztahu mezi duší a tímto světem. Bud sloužíme světu a tělu anebo sloužíme duchu a jedinému Bohu. Svobodný může být jedině ten kdo slouží jedinému Bohu. To znamená, že je to o volbě a službě.
24Ti, kdo patří Kristu Ježíši, ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi. 25
Ga 5:25
Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme. 26Nehledejme marnou slávu, navzájem se neprovokujme a jedni druhým nezáviďme.
27Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa.
Realtoltek
Celé mé tvrzení lze dokázat i Mojžíšovým pochybením… právě proto se později Satan dožadoval jeho „těla“ (na základě pochybení) a vedl o tom spor s archandělem Michaelem.
Pro Mojžíše to samozřejmě dobře dopadlo protože se později setkal s Ježíšem na hoře proměnění ale již v jeho novém „těle“.
Jaroslav Rada
Tento článek je dobrý, ale trochu mi chybí srovnání svobody vycházející z Božího řádu se svobodou slova (apod.) v pozemské demokracii. Covid globalizoval svět a zdá se, že demokracie celosvětově pomalu končí a nastupuje nová oligarchie se snahou o uchopení světovlády (ale Ježíš také). Nástup Antikrista zamodlit nelze, demokracie je nadále neudržitelná a církve by to měly vzít na vědomí a nesnažit se jí násilím udržet. Buďme jistě vděční za každý zbytek svobody slova, pokud ještě je, ale je třeba vzít na vědomí, že demokracie není z nebe. Nebeská svoboda je jiná než pozemská, jak dokládá i tento článek. V nebi totiž vládne naprostá totalita, ale jiná, než je jakákoliv pozemská. Je to totalita lásky a diktatura života, jaká vládne v živém organismu. V nebi je i kult osobnosti, neboť Ježíš svou vládu nikomu nepředá. V nebi je království, ale ne to Herodovo. Říkám to takto na tvrdo, aby se vedoucí církví zamysleli nad nebeským společenským řádem, který by jejich církve měly začít obrážet. Proto by měly tvořit uzavřené enklávy v „hrazených městech“ s dobře fungujícími hradbami pro kontakt se světem. Mnohým křesťanům se typ „hrazené město“ na fb moc nelíbil. „Už vidím to ghetto s úzkými celami“ psali a raději volili typ „veřejný park“ nebo „tekutá církev“ demokraticky rozplyhlá po Václaváku. Církve se musí začít lišit od okolního světa a chránit se hradbami „zákona svobody“, čili smluveným, pevným sborovým řádem. Už Sanbalat s Tobijášem, a to byli bratří židé, bránili Nehemijášovi ve stavbě hradeb Jeruzaléma.
Konečný Fr.
Jsem také pro hradby. Orbán také postavil plot. Komenský napsal – Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo.
Jaroslav Rada
oprava – s dobře fungujícími bránami pro kontakt se světem.
Konečný Fr.
U brány stávala kontrola a na noc se brána uzavřela, aby do města nemohl vniknout nepřítel, když všichni spí.
Realtoltek
Naprostý nesmysl, v nebi žádný totalismus není. Je tam naprosté bratrství a rovnost, která je zaručena Svatým Duchem…neboli není tam nic takového, kde by Svatý Duch nebyl a ani tam být nemůže. Dokonce tam není ani žádný kult osobnosti Ježíše !!! a ani by to sám Ježíš nechtěl. Jediný kdo touží po kultu osobnosti je Satan, protože je přímo na osobnosti a jejich slavení vázán.
Realtoltek
10Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.
27„Nyní je má duše rozrušena. Co mám říci? ‚Otče, zachraň mne od této hodiny‘? Vždyť proto jsem přišel k této hodině. 28Otče, oslav své jméno!“ Z nebe se ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“
Jiří Aron
Potíž s vysvětlením pojmu zákon svobody jen na základě Jakuba je v tom, že tento list pojem nikde nevysvětluje. A nevysvětlil jej ani článek. Svoboda přece neznamená pouhé neopíjení se, nefetování či sexuální zdrženlivost.
Myšlenka, že ke svobodě stačí, když se tak rozhodnu a budu odpovědným člověkem. To je hřích nezávislosti na Bohu a na jeho Synu, kterého poslal, aby nás osvobodil. Ani pan Drápal sám nestačí na to, aby žil jako ten „kdo má být souzen podle zákona svobody.“ Nikomu z nás nestačí jen dobrá rozhodnutí našich voleb.
Potřebujeme Krista, jeho zástupnou smrt za naše hříchy. Římanům 8 verš 2: …Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti. …
Osvobozeni od zákona jsme jen a jen díky Ježíši Kristu. On, který zemřel a i byl vzkříšen z mrtvých, sedí po pravici Boží a přimlouvá se za nás. Bůh jej vydal za všechny věřící a v Kristu jsme s Bohem usmířeni a osvobozeni od soudu podle Zákona. Děkujme mu za to.
Karel Krejčí
Zákon svobody se mi jeví tak, že si již opravdu uvědomujeme skutečnost, že jsme to právě my, kdo si vytváříme svou realitu. Je nám v Kristu dána svoboda, ale také moudrost a vedení, jak s touto svobodou umět správně zacházet. Zde se již poučky, téze, dogma atd, stávají zkostnatělými překážkami.
Olga Nedbalová
Svoboda je abstraktní pojem. Každý člověk může svobodu pociťovat trochu jinak. Dá se také použít logická dedukce – jsem svobodný, když nejsem nesvobodný. Někdo je nesvobodný ve vězení, někdo je nesvobodný v zaměstnání, jiný se může cítit nesvobodný v manželství. Nicméně, každý křesťan dříve či později dospěje do bodu, kdy zjistí, že nesvoboda nespočívá ve vnějších okolnostech, ale v jeho vnitřním omezení. Sami se nejvíce spoutáváme, když se necháme vláčet svými hříchy – pýcha, samolibost, nestřídmost…….Nádherný návod ke svobodě můžeme najít mimo jiné také v Jan 8:
31 Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. 32 Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ 33„Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní‘?“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. 35 A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. 36 Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.
A tak, paradoxně, můžou křesťané pociťovat svobodu díky Kristu, i když fyzicky jsou spoutání, zavření ve vězení. Nedávno zde byl článek o Kristianu Davidovi, tajní evangelíci v Holešově si ve vězení zpívali a jejich radostný zpěv přitahoval okolojdoucí. Někdy mám pocit, že my sami si děláme víru až zbytečně složitou. Přece to nemůže být až tak jednoduché – stačí uvěřit v Krista a následovat Ho. V tom musí být nějaký háček. A navíc, to vše je zcela zdarma, nemusím za to nic platit, nemusím být něčím zajímavý, stačí si uvědomit svou hříšnost. A dokonce, i když někdy váhám, zapřu tak jak Petr Krista, přeci neztratím naději. Kristus zná naše slabosti a ví o nich. Přesto všechno nás miluje. Nabízí nám odpočinutí, prostor, ve kterém jsme svobodni od svého dřívějšího, sobeckého Já, které ve své domnělé svobodě bylo spoutané a zotročené. Naše Já se změní na Kristus a já.
pavel v
Olgo,
máte naprostou pravdu, že čím méně je člověk ovládán svou žádostivostí, tím je svobodnější. Nejsem si však jist, zda uvedená skutečnost je vysvětlením onoho „zákona svobody“, o němž se píše v Jakubově listě. Píše se tam: „Proto mluvte a jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Toho, kdo nebyl milosrdný, čeká nemilosrdný soud. Milosrdenství však nad soudem vítězí.“
Zdá se mi, že apoštol Jakub měl pod pojmem „zákon svobody“ na mysli něco jiného. Domnívám se, že chtěl naznačit, že člověk bude souzen nikoliv podle toho, zda byl, či nebyl dokonalý (bezhříšný), ale podle toho, zda byl, či nebyl milosrdný. Člověk může spáchat čin, který se v očích světa může jevit jako hřích, ale může to být čin oprávněný, pokud je motivován milosrdenstvím. My totiž prožíváme „nesnesitelnou lehkost bytí“ a tak máme sklon myslet si, že pro naše spasení postačí vyvarovat se hříchu. Jsme slepí. Svět je dnes veliká vesnice a v tomto smyslu v našem sousedství nesmírně trpí lidé a my se tváříme, jakoby se nás to netýkalo. Jsou dokonce tací, kteří sobectví vůči trpícím umně skrývají za obranu naší křesťanské kultury. Jedná se o pokrytectví na druhou. Jak daleko jsou takoví „zbožní ochránci křesťanství“ od království Božího.
Eva Hájková
Před časem jsem četla takovouhle úvahu jednoho křesťana: Kdyby nás Ježíš neosvobodil od zákona, museli bychom například ctít i sobotu (nikoliv neděli). Ale díky Němu nemusíme.
Ano, jistě si můžeme dát spoustu vlastních zákonů.
Olga Nedbalová
Možná je i důležité si uvědomit, co je zákon. Typicky obsahuje výklad toho, co mám, smím nebo musím konat či naopak nekonat (zdržet se). Právní řád určuje, kdo dodržování zákona hlídá, soudí a jaký je trest. Pokud si sami sobě určíme zákon, tak si sami určíme trest a sami budeme hlídat, zda jsme svůj zákon překročili. Celý náš systém je tedy hodně vratký a závislý jen na jedné osobě. Proto bych byla s užitím pojmu zákon raději opatrná. Spíše je lepší výraz závazek. Protože vím, že mi pití vína nedělá dobře,sama sobě si řeknu, že raději pít víno nebudu. V otázce spasení – skutečně jsme spaseni jen skrze Krista. Nemusíme si lámat hlavu, co k tomu přidat. A jaké zákony si sami sobě k tomu navíc stanovit.
Eva Hájková
Já jsem zas udělala takovou zkušenost, že k pití alkoholu nás častěji nutí druzí než že by to byla naše vlastní touha. Myslím si, že je zapotřebí nejvíce čelit právě tomuto. Naučit se říkat druhým NE, když opravdu nechceme.
Když jsem byla mnohem mladší, párkrát mi bylo špatně buď po nějakém večírku v zaměstnání nebo při nějakém jiném setkání, kdy vám prostě někdo pořád nalévá a neustále napomíná „proč nepiješ?“ Jiné problémy s alkoholem jsem neměla než toto.
Když jsem pak začala hledat nějaké duchovní ukotvení, zkusila jsem i úplnou abstinenci, a vydržela jsem to asi dva nebo tři roky. Možná i víc, to už přesně nevím. Nedala jsem se oblomit ani na ředitelových padesátinách, kdy se připíjelo na jeho zdraví. „Ty fakt nebudeš? To je super francouzský koňak.“
Nepila jsem. Možná jsem ho urazila. A taky si asi všichni mysleli, že jsem divná. Časem mě takové striktní jednání přešlo. Ale i přesto už se nikdy nenechám do alkoholu nutit, když nechci.
Škoda, že tak neumím jednat i v jiných záležitostech.
Olga Nedbalová
Ano, máte pravdu, paní Hájková. Naučit se druhým v některých případech říkat NE, je velmi důležité. Také to ještě ve všem neumím. Snad právě svoboda v Kristu nás může dovést k umění říci ANO nebo NE. Je asi i nezbytný krok v duchovním růstu. Vždyť i Kristus nás nabádá, abychom se dokázali oddělit od světa. Myslím, že to neznamená, abychom se ukryli za vysoké zdi. Ale spíše se musíme naučit říkat NE, kdy je to správné. A také musíme vědět, kdy máme světu skrze naše ANO, ukázat milost Krista.
Petr Adamec
Problém vidím v tom, že v češtině to slovo zákon má dost jiný obsah než v bibli. My v něm vnímáme především pravidla, co dělat a co nedělat. Co smím, co nesmím. V bibli je zákon provázaný se smlouvou (NZ – Nová smlouva, SZ -Stará smlouva), navíc smlouvou, která vzniká smrtí, prolitím krve. Jde o hluboké propojení s tou druhou smluvní stranou. Pokud toto udržíme na paměti, je slovo závazek přesnější, ale nevystihuje to úplně. Rozhodně ne v tom biblickém smyslu.
Olga Nedbalová
Zákon je i v biblickém pojetí stále norma, která reguluje. Třeba nám v NZ ukazuje, že jen skrze Krista lze přijít ke spáse. On je ta cesta, pravda i život, píše se doslova. Zajímavé je, že na rozdíl od světských zákonů je pravomoc vydavatele zákona, dohlížitele nad zákonem i vykonavatele trestu (případně odměny, i to lze v právu připustit 🙂 v rukou jediné osoby. Ve SZ Hospodin, v NZ Kristus. Tam je to zcela a úplně v pořádku. Jsou to osoby dostatečně povolané ke všem výše jmenovaným funkcím. Ale v případě nás (jako omilostněných hříšníků) bych se raději vyhnula nápadu stanovit si sám sobě zákon navíc. Něco, co si přidám k podmínkám své spásy. Sama si zákon vymyslím, sama sebe budu kontrolovat, sama se případně potrestám. Vratký systém, stojící na omylném hříšníkovi. Někdy si možná sami sobě stanovujeme přísné podmínky a z víry zbyde utrápené klopýtání za Kristem s myslí obtíženou smyšlenými hříchy. Jindy si můžeme upravit podle sebe některá přikázání a pomluvu, kterou vypustíme z úst s úmyslem ublížit bližnímu, bereme jako téměř pravdivé svědectví, které jsme přece museli říci. Mluvím s vlastní zkušenosti. Nedávno jsem se zrovna cítila jako Petr, tedy ne, že bych byla pevná jako skála, ale podařilo se mi zapřít Krista. A to jen díky tomu, že jsem se opětovně vzdálila z Kristovy blízkosti. Nevím, jak ostatní, ale když čtu Písmo, zvláště Nový Zákon, přijde mi logický a správný. Hlavně důraz na osobu Krista, jako ústřední bod Nového a pro nás křesťany i Starého zákona. Cítím, že Písmo je ta nejdůležitější norma na celém světě. Je nade všemi ostatními normami, které nás regulují. Proto bych lehkomyslně nepřidávala svoje vlastní zákony k již jednou stanovenému Zákonu. To si raději dám závazek 🙂
pavel v
Co se myslí oním zákonem svobody? Augustin z Hippo ho vyjádřil lakonicky: „Miluj a dělej, co chceš.“ To znamená: Pokud je tvoje konání motivováno láskou (agapé), pak se nemusíš ohlížet na žádné tradice či konvence, ale udělat to, co káže tvoje svědomí.
Když Ježíš vystoupil a učil, velmi rychle se stal trnem v očích židovské Velerady, farizeů a zákoníků. Asi hlavně proto, že ohrožoval jejich autoritu. Svědkové pravili, že káže jinak než jejich rabíni – káže jako ten, kdo má moc. Člověk v podřízeném postavení mluví opatrně – tak, aby se nedostal do sporu se svým pánem. Svobodný člověk si nemusí brát servítky – může říci pravdu „na plná ústa“. Tou pravdou bylo, že představení židovského národa byli pokrytci předstírající, že jsou svatí, aby získali v očích lidí úctu a tím i politickou moc. Proto Velerada usilovala o jeho smrt. Záminkou jim bylo, že Ježíš nedodržuje tradice otců obsažené v Mojžíšově zákoně. Ježíš řekl: Miluj Boha a miluj bližního svého, jako sám sebe – na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci. Zatímco Židé měli Mojžíšův zákon, který dával dosti podrobné instrukce, jak má člověk žít, aby naplnil přikázání milovat Boha a bližního, Ježíš toto rozhodnutí nechává na člověku samotném. Dnešním jazykem bychom řekli, že farizeové a zákoníci byli právní pozitivisté, zatímco Ježíš hledal „právo přirozené“. Ve zjednodušení lze říci, že právní pozitivista se řídí literou zákona a nesnaží se nalézt spravedlnost, o níž si myslí, že ji ani nalézt nelze, jelikož různé kulturní okruhy mají odlišné pojetí toho, co je spravedlivé. Systém přirozeného práva vychází z přesvědčení, že existuje přirozené, nepsané, věčné a univerzální právo (které Bůh zapsal do lidských srdcí).
Apoštol Pavel musel ještě vybojovat velký zápas s „křesťany z Židů“, aby je přesvědčil, že mnohá ustanovení Zákona nejsou Božími příkazy, ale jsou lidskými výmysly, že člověk se nemusí řídit instrukcemi Zákona, nýbrž Duchem svatým (litera zabíjí, Duch dává život). Lze tedy říci, že křesťané jsou díky Duchu svatému od Zákona osvobozeni, že pro ně platí „zákon svobody“.
Olga Nedbalová
Ano, skutečně lze celý SZ shrnout do dvou přikázání. Protože, co mi budou platné pravidelné návštěvy kostela, když pak přejdu kolem zraněného poutníka. A Zákon vepsaný do srdce? Dokonalé řešení. Nemusím složité hledat mezi nepřehlednými paragrafy, stačí mít živé srdce přeměněné díky Kristu.
Eva Hájková
Zajímavé je, že tento článek nedostal na facebooku vůbec žádný lajk, ani ho, na rozdíl od autorova předchozího, nikdo nekomentoval. Ale to jen tak mimochodem. Lajky a komentáře jsou pochopitelně nedůležité věci.
Karel Krejčí
S odstupem téměř dva a půl roku jsem se po přečtení té poslední věty zarazil a uvědomil si její nelogičnost. Ne, nikdo není a nebude souzen podle zákona svobody. Zákon svobody nás naopak spravedlivě chrání před negativními účinky a svázaností tohoto světa a především právě před oním soudem. Zákon svobody je vítězství nad tímto světem, ale cesta k němu nevede přes dodržování zákazů ať jejich autorem je kdokoli, třeba i my sami, ale svobodná volba a podřízení se vedení Duchem svatým. To je skutečná svoboda, nad kterou nemusíme přemýšlet, zda mohu nebo nemohu to, či ono. Největší svobodu a moc však má láska.
Eva Hájková
Apoštol Pavel řekl, že všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá.
Jean – Paul Sartre, kterého autor zmínil v předchozím článku, o svobodě řekl: Exploduje-li v duši člověka svoboda, ani bohové nic proti takovému člověku nezmohou. Těmi „bohy“ mínil pochopitelně různé mocnosti.
Zajímavé je zde spojení (potlačené) svobody s výbuchem. Protože výbuch může být i destruktivní.
Jediná cesta je věřit a učit se tomu, že Boží milosrdenství je vždy větší než jeho hněv. Jistě má největší moc láska, jak napsal pan Krejčí.
pavel v
Chtěl bych upozornit na ještě jiný rozměr „zákona svobody“, totiž svobodu od iluzí (předsudků), veřejných autorit (je třeba více poslouchat Boha než lidi) a veřejného mínění. Je to vlastně schopnost tvořit si vlastní, nezávislý úsudek o světě.
My dnes kroutíme hlavami nad upalováním čarodějnic. Klademe si otázku, jak mohli tehdejší křesťané věřit takovému nesmyslu. V existenci čarodějnic věřil i Martin Luther a jiní reformátoři. Když si však na Wikipedii najdeme čarodějnické procesy, zjistíme, že v církvi byla řada lidí, kteří si zachovali zdravý rozum a rozhodně se proti tomuto hlubokému úpadku ducha stavěli.
Jiným příkladem nesvobody ducha jsou náboženské války. Třicetiletá válka byla byla především bojem o politickou nadvádu v Evropě. Je smutné, že se církve do tohoto boje nechaly zapřáhnout a staly se tak služkami politiky. Dnes totéž pozorujeme u ruské pravoslavné církve.
Další příklad: Dreyfusova aféra byl justiční a politický skandál, který koncem 19. století hluboce polarizoval a destabilizoval francouzskou Třetí republiku. Hlavní postavou této aféry byl židovský důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus, který byl v roce 1894 na základě zfalšovaných důkazů obviněný vojenským soudem ze špionáže pro Německé císařství. Dreyfus byl dvakrát soudem shledán vinným, posléze omilostněn a nakonec rehabilitován s tím, že odsouzení mělo být založeno na falešných dokumentech.
Na stejné téma byla u nás Hilsneriáda, což je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové, a celospolečenskou diskusi s procesy spjatou. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.
Neměli bychom zapomenout na Protokoly sionských mudrců, což je jeden z mnoha názvů, které označují text plánu na dosažení globální nadvlády židovského národa. Encyclopædia Britannica označuje Protokoly sionských mudrců jako „podvodný dokument, který sloužil jako záminka a zdůvodnění antisemitismu na počátku 20. století.“ Po svém prvním vydání v roce 1903 v carském Rusku byl text tohoto díla v rámci četných nezávislých vyšetřování opakovaně označen jako podvodný; zejména série článků publikovaná v roce 1921 v časopise The Times odhalila, že většina materiálu byla plagiátem dřívějších děl politické satiry, které se k Židům vůbec nevztahovala. Úplnou verzi vydal v roce 1905 Sergej Nilus jako závěrečnou kapitolu knihy Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost.
Otto Adolf Eichmann byl německý nacistický funkcionář, SS-Obersturmbannführer a válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holokaustu. Byl pověřen Reinhardem Heydrichem organizováním deportací Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Izraelská zpravodajská služba Mosad několik let po skončení druhé světové války vypátrala jeho úkryt v Argentině, odkud ho unesla do Izraele, kde byl souzen a na základě rozsudku popraven. Na základě procesu napsala Hannah Arendtová jedno ze svých nejznámějších děl, Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. V knize líčí Eichmanna jako obyčejného úředníka, který se necítí zodpovědný za spáchané zločiny, protože jen konal svou povinnost a plnil rozkazy. Velký vliv na něj měl autoritářský otec a přísná křesťanská výchova celé rodiny, všichni rodiče byli horlivými protestanty.
Stejně jako kdysi proti Židům dnes někteří křesťané bojují proti muslimům. Pokud nějaký muslim spáchá podobný teror jako Anders Breivik, je na tomto základě vyvolána nenávist ke všem muslimům bez rozdílu. Tak existují křesťané přesvědčení, že váleční uprchlíci ze Sýrie jsou ve skutečnosti ekonomičtí migranti přicházející do Evropy za lepším bydlem. Nebudou jednou křesťané kroutit hlavami nad tím, že Evropa nedokázala tyto lidi přijmout i přesto, že Evropané patří mezi 10 až 20% nejbohatších lidí na světě?
Dokážou se západní křesťané osvobodit od sobectví?
Karel Krejčí
Jednou i ten nejposlednější spasený člověk bude nevěřícně kroutit hlavou, jak mohl tak dlouho marně bojovat proti tělu a nechat nad sebou vítězit toho Zlého. Jednou i ten nejposlednější člověk pochopí, jak se jím nechal oklamat a mít na svých rukách tak dlouho krev „toho druhého, toho špatného“. Jednou i ten nejposlednější člověk pochopí, že se nechal svést do role Kaina.
Eva Hájková
Jednou i ten nejposlednější člověk pochopí, že veškeré tělo je tělo Boží. Protože veškeré stvoření patří tomu, kdo ho stvořil, a ne tomu, kdo ho nestvořil, i když se ho pokouší ovládat.