Jsem šťastný člověk. Ale nebylo tomu tak vždycky.
Nechci se tím vytahovat. Proč to tedy píšu? Protože ke štěstí vede určitá cesta. A myslím si, že jsem kus té cesty prošel, a rád bych ji ukázal ostatním. Zejména těm, kteří jsou nešťastní.
O té cestě se dá říci, že je dlouhá, protože je vlastně celoživotní. Teď moc lituji, že jsem v mládí tuto cestu neznal a velmi jsem bloudil. Ztratil jsem mnoho let a řadě lidí jsem ublížil.
Na druhé straně se mi zdá, že ta cesta je vlastně docela jednoduchá. A není na tom nic tajného a záhadného. Je potřeba číst Písmo, modlit se, mít s několika důvěryhodnými lidmi dobré obecenství – a především v tom všem nešvindlovat.
Písmo čtu stále dokola. Po mnoho let jsem dbal na to, abych za rok přečetl celou Bibli. Teď už jsem trochu polevil, ale ne moc. Kromě toho jsem Bibli i studoval (a studuji), ale chápu, že stejně to nemůže dělat každý. Byl jsem „profesionál“, tedy pastor na plný úvazek, a každý den jsem dvě hodiny „z pracovní doby“ věnoval Písmu a modlitbě. A pokud by mi někdo vyčítal, že jsem ten den „ještě vlastně nic neudělal“, tak bych se jen smál pod (u mě pomyslné) fousy. Kdepak, brachu, dělal jsem to nejdůležitější.
Během těch let jsem se poznenáhlu „proměňoval obnovou své mysli“ (Ř 12,2). To není proces, který byste mohli nějak změřit. Během tohoto dlouhého procesu jsem se měnil z člověka nafoukaného a sobeckého v člověka… dokonalého? To ani náhodou. Proměnil jsem se v člověka vděčného. Nevznáším žádné nároky na své bližní. A rozhodně nevznáším žádné nároky na Boha. Jestli pozoruji nějaký neblahý trend dnešního světa, pak je to stále méně vděčnosti a stále více náročivosti.
S náročivostí jste se mohli – snad ve všech dobách – setkat i v církvi. Už jsem konec konců psal, že proměna je dlouhodobý proces. Nicméně zdá se mi, že je jí více než dříve. A že to mnozí považují za normální. Dle mého názoru v tom církev pouze pokulhává za tímto světem.
Ježíš nás vede k opaku. „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.‘“ (Lk 17,10). Hm. Tady nás Ježíš zřejmě nevede k asertivitě, že?
Pokud člověk žije v náročivosti, nemá nikdy dost. A pro vděčnost nezbývá moc prostoru. Je mnohem krásnější ráno se probudit a rovnou děkovat Bohu za to, že žiji, že mi přidal další den. Jít na výlet a radovat se ze sluníčka či z dešťů. Otevřít Bibli a radovat se z toho, že k nám Bůh mluví.
Mám moc rád zprávy o lidech, které Písmo také tímto způsobem proměňovalo a udržovalo při životě. Mám například moc rád detektivky Patricie Wentworthové (pár jich vyšlo i česky). Hlavním „detektivem“ je v nich nenápadná stará dáma (Miss Maud Silver), která si vždycky četla Bibli před spaním.
I v naší zemi byla písmácká tradice. Z hlediska liberální teologie se tito lidé mýlili, protože si mysleli, že Pavlovy listy psal Pavel, Petrovy Petr a tak dále. Mě ale zajímá, co Písmo dělá s lidským životem.
Jednu dobu jsem lidem na počátku bohoslužeb říkával, aby provedli drobný liturgický úkon, a sice aby vypnuli své mobilní telefony. (Nevymyslel jsem to já, pouze jsem napodoboval evangelického faráře z Braníka Jaroslava Pechara, který tuto krásnou větu pronesl na svatbě jednoho z mých synovců. Můj syn Ben by možná řekl, že se tím „vracím ke kořenům“.)
Teď už nemá cenu to říkat. Naopak, na počátku kázání polovina lidí mobilní telefon vytáhne. Proč? Protože v něm mají bibli v elektronické podobě.
Nu, je to jistě lepší než nemít bibli vůbec. Celkově si ale myslím, že technologie znalostem Písma moc nesvědčí. Obecně svádějí k povrchnějšímu čtení. Pokud dostanu jakýkoli hodnotnější text, tak si ho raději vytisknu, než abych koukal na monitor.
„Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí“ (Žalm 25,14). Tato věta vysvětluje, proč některé lidi nechává Písmo bez proměny. Písmo se nám otvírá, pouze známe-li Boží bázeň.
Možná se mýlím, ale nezdá se mi, že množství všelijakých biblických pomůcek, dostupných na internetu, vede k lepší znalosti Písma a k hlubší úctě k němu.
Chceme-li se rozvíjet, pak platí, že číst je lepší než poslouchat rozhlas a poslouchat rozhlas je lepší než se dívat na televizi. Podíváte-li se na nějaký zfilmovaný biblický příběh, může to být dokonce škodlivé. Prostě Písmo ničím nenahradíš – ani komentáři (jakkoli mohou být dílčím způsobem užitečné), ani poslechem kázání slavných kazatelů (jakkoli mohou být tato kázání inspirující).
Na závěr mám jednu prozkoušenou nabídku pro pastory a jiné vedoucí. Kdysi jsem napsal Příručku pro čtení Písma, vydala ji KMS, ale už je rozebraná. Je v ní plán četby Písma, koncipovaný tak, aby byl vhodný pro úplné začátečníky. Začíná se tedy evangelii a končí se Levitikem. Za rok je podle tohoto rozpisu možné přečíst celou Bibli. Na každý týden je připraven odstaveček o biblických reáliích (proč je Bible rozdělená na kapitoly a verše, kdy k tomu došlo, v jakých jazycích byla psána, proč se nám někdy chce spát, zrovna když jsme si chtěli číst, apod.).
Nabídl jsem lidem z mého okolí, aby četli Bibli podle tohoto rozpisu. Ale pozor: Nedostanou do rukou celou „příručku“, ale pošlu jim vždy rozpis na jednotlivý týden. Když mi potvrdí, že mají předepsané penzum přečtené, pošlu další týden. Mám s tím trochu administrativy, ale rád to dělám. Hodně lidí po čase odpadne, ale povzbuzuji je, aby znovu „naskočili“. Nepřečtou Bibli sice za rok, ale jistě má smysl, i když ji budou číst roky dva. Je to lepší než nečíst vůbec.
A jsem rozhodnut na naší zlatohorské skupince tuto nabídku pravidelně každého čtvrt roku opakovat.
Asi se tu uplatňuje podobná dynamika, jako když si zaplatíte jazykovou školu. Tady sice nic neplatíte, ale víte, že jste se přihlásili (a že vás Dan Drápal sleduje, bu bu bu). Naučit se jazyk byste ale taky zvládli sami, s dobrou učebnicí pro samouky. Ale mnoho lidí nad sebou potřebují nějaký „bič“, aby se k něčemu přinutili. A propos, nepatříte k nim také?
Zde jde o bič celkem pomyslný. Pro ty, kdo dojdou až do cíle, chystám cukr. Pochvalu před nastoupenou jednotkou.
Já už další lidi odjinud přijímat nebudu, ale kdyby se toho nějaký vedoucí chtěl ujmout, rád mu pošlu podklady.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teologa a publicista Datum: 13. ledna 2021 Foto:
61 Komentáře
Realtoltek
Kdo je šťastný v tomto světě a ještě se tím chvástá vůbec nepochopil tento svět. Jak může být někdo šťastný ve světě kde umírají tisíce dětí denně na hlad. Byl by snad náš pán Ježíš šťastný v tomto SVĚTĚ ???
Eva Hájková
Existují lidé, kteří si myslí, že je to Boží vůle. Nebo, že si lidé za svá životní trápení mohou sami. Ale pan Drápal k nim asi nepatří.
Nakonec je fakt, že si člověk nemůže vyčítat každé jídlo nebo ho jíst s myšlenkou, že v Somálsku (nebo někde jinde) děti umírají hlady.
Honza Hučín
A nelze být šťastný jen tak? Z toho, že mě Bůh miluje, že kvůli mě obětoval svého Syna, že mi drží místo v nebeském království? Samozřejmě je potřeba na Boží milost odpovědět vírou a skutky (Ef 2:10, Jk 2:17), například skutky směřujícími k odstranění chudoby a hladu; ale ten pocit štěstí z vykoupení mi nikdo nevezme.
Eva Hájková
Musím se také zastat používání Bible na internetu. Střídám při tom http://www.biblenet.cz/ a https://www.bible21.cz/online#Tou%C5%BE%C3%AD%20%3Aand.
Někdy sáhnu i k jiným verzím.
Jednak se v tom dá velmi rychle vyhledat konkrétní text, když si člověk nevzpomene na to, kde přesně ho hledat. A jednak lze libovolně zvětšovat písmo, což u papírové Bible nelze. Pro toho, kdo vidí hůř (a ani brýle mu nepomohou), je to mnohem lepší. V mobilu možná ne, ale na tabletu určitě. Kapesní vydání Bible má velmi malá písmenka a nosit s sebou někam obrovskou knihu, to se moc nedá.
Olga Nedbalová
Také mám i online verzi. Dcera mi stáhla aplikaci, kde jsou i plány čtení (tématické, vždy krátké zamyšlení + úryvky z Bible), verš dne apod. Večer čtu klasickou verzi podle plánu čtení, objednala jsem si kartičky z nakladatelství Poutníkova cesta. Online verzi Bible třeba používám i ve vlaku, nebo když někde dlouho čekám, aspoň vyplním čas. Bible je opravdu kniha knih a nedá se říci, že by ji někdy člověk dočetl a odložil. Pořád je tam co objevovat.
Karel Krejčí
Pane Realtoltek, jste dosti mimo. V samotném Písmu jsme nabádáni k radosti, stejně jako abychom se zbytečně nestrachovali. Jste papežštější než papež. Podle Vás je tedy správné sebemrskání a být zoufalý, v jakém stavu se tento svět nachází? Opravdu Vám někdo naložil na Vaše bedra, že máte zodpovědnost za tísíce umírajících dětí hladem? Opravdu? Opravdu k tomu máte Bohem dané schopnosti, možnosti a potenciál? A když se rozhlédnete kolem sebe, nejsou ve Vašem nejbližším okolí lidé, kteří také potřebují pomoc, třeba ne až tak zoufale, ale potřebují? Těch rádoby dobrých skutků a ústupků je čím dál víc, a také se náležitě zviditelňují.
Olga Nedbalová
Filipským 4:4-7 B21
Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Všichni lidé ať znají vaši vlídnost. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha, a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
🙂
Realtoltek
Otázka je stále stejná… byl by Ježíš šťastný na zemi pokud by na zemi existovalo jediné hladové dítě ??? Potažmo byl by otec biogolické rodiny štastný kdyby věděl, že jedno z jeho dětí trpí ???
Eva Hájková
Já myslím, že Ježíš, dokud byl na zemi, neřešil, zda je či není šťastný. On měl úkol a toho se držel. Nicméně, nějakou radost asi občas zažíval, aniž mu v ní bránilo vědomí, že jsou na světě trpící lidé. Třeba když mu (hříšná) žena pomazala nohy drahou mastí, odpověděl na námitku, proč se mast neprodala a peníze se nedaly chudým: chudé budete mít kolem sebe stále, ale mě tu vždycky mít nebudete.
Olga Nedbalová
Ježíš je možná šťastný, když dokážeme pomoci tomu druhému, aby netrpěl. Možná je šťastný, když alespoň střípky Jeho učení se už nyní projevují v praxi – soucit, milosrdenství, láska k bližnímu. Ostatně sám Ježíš nás k tomu nabádá:
Matouš 25:35-40 CSP
Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ Tehdy mu spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě spatřili hladového a dali jsme ti najíst, nebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě spatřili jako cizince a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě spatřili nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?“ Král jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“”
Olga Nedbalová
Ano, my sami nemůžeme pomoci úplně všem. Ale můžeme pomoci tolika lidem kolem nás. Můžeme prosit Ježíše, ať nám otevře oči a uvidíme, kde je třeba pomoci. Pokud začneme upadat do beznaděje, že je to nad naše síly, můžeme prosit Ježíše o sílu. S Ježíšovou pomocí lidé někdy zvládnou neskutečné věci. Vím, že jsou to pořád jenom střípky, ale i tyto střípky se jednou promění v Ježíšovo věčné království.
Konečný Fr.
Liberální teolog byl A.Schweitzer. V Evropě se vedly zničující války a on někde v pralese v Africe léčil černochy. Také stavěl nemocnici a ti černoši seděli a koukali na něj, tak je musel honit do práce a když některého dostihl, tak ho kopnul do zadnice. A černochům se to líbilo a měli z toho legraci.
Liberální teologie může být jeden extrém, druhý extrém je biblický fundamentalismu. A mezi tím by jako zlatá střední cesta mohlo být něco jako kritické bohosloví.
Stará Jednota bratrská měla hymnu – Ve jméno Krista doufáme, neb v Něm své spasení máme…..
Kristus je to pravé Boží Slovo, o kterém vydávají svědectví slova a knihy Starého a Nového zákona.
Olga Nedbalová
Uvědomuji si, že v oblasti víry mám poněkud zúžené zkušenosti, jsem členem vesnického sboru ČCE a na cestě víry jsem tak cca teprve 15 let. Ale i tak jsem se zkusila zamyslet, jak bych charakterizovala biblický fundamentalismus. Pro mě je jeho typickým představitelem farizej, zákoník. Má dokonale načtené Písmo, ale pravdy Písma se mu ve skutečnosti neusadily v srdci. Přejde bez povšimnutí okolo zraněného poutníka. A to má ještě poutník štěstí, také si ho mohl všimnout a ten těžký, tlustý svazek Písma mu mohl také omlátit o hlavu a v podstatě ho dorazit. Na druhou stranu – v dnešní době je jako fundamentalista označen i člověk, který se pouze drží pravdy Písma. Pravdivě varuje hříšníky před hříchem. Upozorňuje, tak jako Ježíš, že úzká branka vede do nebe a málokdo jí projde. Činí tak ovšem s láskou ke svému bližnímu a z důvodu, aby ho uchránil před věčným zatracením. Dnešní věřící, má „výhodu“, pokud se mu takové kázání nezdá, tak se urychleně přesune jinam, kde už není život tak náročný. Liberální teologie se naproti tomu snaží věřícím přeložit poselství Písma do současného jazyka a životního stylu. Což je někdy sice k užitku, ale může se při tom překladu i mýlit. Podle mého mínění není tedy od věci si kontrolovat tyto překlady s původními pasážemi Písma. Nemluvím teď o různých překladech Písma, ale o tom, že v podstatě se některé církve obejdou i bez citací z Písma. Ježíš se zjevuje věřícím hlavně z osobních prožitků a vše ostatní je zastaralý moloch minulosti. Nerada bych tímto příspěvkem vyvolala diskusi o tom, která denominace je lepší a který přístup je ten pravý. Kdo vlastně má tu pravou víru? Zřejmě ten, kdo má Krista ve svém srdci. Ze sborů pak ten, kdo má Krista ve svém středu. Vím, že to zní alibisticky, ale mě lepší definice nenapadá.
Olga Nedbalová
A možná by nebylo od věci, kdybychom se jako jednotlivci ptali: „Ježíši, mám tě ve svém srdci?“ A jako sbory se zamyslely, zda jsme náhodou Ježíše nevyhodily před naše dveře.
Václav Pospíšil
Jak chce člověk, který není šťastný pomoci světu? K čemu, když ne ke štěstí? Jak, když neví jak štěstí dosáhnout? Sám ho nedosáhl? Jistě dá se pomáhat i smutně, ale nejlepší pomoc je naučit druhé jak být šťastní. To Ježíš dělal: Šťastní jsou chudí v Duchu, šťastní jsou pokojní …
Eva Hájková
Podobně ani ten, kdo sám sebe nenávidí, nemůže milovat druhé.
Jiří Aron
… podobně, podle překladu Slovo na cestu, jsou šťastní i ti, kdo pláčou a kdo jsou pronásledováni. Trochu to tahá za uši. Všechny ostatní české i slovenské překlady používají slovo ‚blahoslavení‘ či ‚blaze těm‘. Člověk se může cítit šťastný i bez vztahu s Bohem, ale toto štěstí je pak závisející na okolnostech. Moderní psychologie mluví o rozhodnutí člověka býti šťastným.
Co pak v případě, že ztráty zdraví, pověsti, postavení, bydlení, majetku a blízkých lidí nepřijdou postupně, ale třeba najednou? Rozhodnutí být šťastným se může stát prací nad lidské síly.
Blahoslavený je ten, kdo svou potřebu spokojenosti nechává naplnit Bohem. Blahoslavený se nestává zaujetím nějakého svého postoje, ale zvenčí, rozhodnutím Božím, z víry.
Bůh Otec poslal svého Syna, aby žádný, kdo v Něj věří, nezahynul, měl život věčný. Ježíš je vzkříšen a věřící mají naději na vzkříšení slíbenu od Něj. Radost blahoslavených věřících je víc, než jen obyčejné štěstí, nemůžeme si ji sami získat, rozhodnout se. Je z víry. Blahoslavenost věřících, radost, spolu s milostí a s pokojem, jsou mnohem vzácnější a trvalejší, než štěstí.
Jan 17,13 Ježíš se modlí za věřící: „Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti“ .
Tuto modlitbu Bůh už mnohokrát vyslyšel, vyslýchá a bude vyslýchat:
Skutky 5: „Poslechli ho, zavolali apoštoly, zmrskali je a přikázali jim, aby nemluvili v Ježíšově jménu, a propustili je. Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno. “
Žd 10: „Buď jste byli veřejně vystavováni urážkám a soužením, nebo jste se stali společníky těch, s nimiž se takto nakládalo. Vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí, vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé.“
Olga Nedbalová
Myslím, spolu s Komenským, že dokud nespočine srdce člověka v Bohu, nemůže být doopravdy šťastný. Pozemské štěstí je skutečně hodně vrtkavé a na omezenou chvíli. Krásně to popisuje Adolf Heyduk a vynikající ztvárnění v podání J. Marvana a L. Peška – Co je to štěstí – muška jenom zlatá. Člověk hledá štěstí v tomto světě – majetek, rodina, úspěch v práci, sláva, moc, sportovní úspěchy………A pořád to není ono. Někdy si splní svůj cíl a pocit štěstí, naplněnosti ho za chvíli opustí. Jindy se marně žene za svým vysněným štěstím a vůbec ho nemůže dosáhnout. Ano, jsou i z lidského hlediska „ušlechtilá“ štěstí, naplnění v rodině, dětech, péči o druhé. Ale pořád je to takové neúplné. V poslední době mi začíná být strašně moc líto lidí, kteří žijí bez Boha. Jsou jako opuštěné děti. Snažím se otevřít jim oči, ale ne všichni to chápou. Pořád jim stačí to omezené lidské štěstí. Pořád něco hledají, něco řeší, někam spěchají. Jejich srdce si nechce odpočinout v Hospodinu, našem stvořiteli.
Eva Hájková
Věřím tomu, že člověk, který má vztah s Bohem, může být šťasten i v případě ztráty zdraví, pověsti, postavení, bydlení, majetku a blízkých lidí.
Ale nevěřím, že mohou být takto šťastní všichni lidé, tedy že je to cesta pro každého. Jaký smysl by potom mělo uzdravování chromých, slepých, hluchých, nevyléčitelně nemocných a jinak trpících, které konal Ježíš a apoštolové, pokud jediné, co má na tomto světě smysl, je vztah s Bohem, přičemž člověk u toho může klidně zůstat slepý, hluchý atd?
Olga Nedbalová
Myslím, paní Hájková, že Ježíš ví, jaký kříž každý z nás uneseme. Uzdravování jak z fyzických tak i z duševních problémů je určitě důležitou součástí Ježíšova učení. Jen se to nesmí zvrhnout na „firmu s.r.o.“, kdy uzdravení bereme jako automatický proces víry. A pokud člověk není uzdraven, tak je hříšník. Vždyť hlavní cíl naší pouti není bezvadný (tedy bez vad jak fyzických tak psychických) život na tomto světě, ale jdeme do království věčného. Přílišná upoutanost jen na tento svět škodí stejně jako úplná rezignace na tento svět (všichni jsou stejně špatní, já nic tady nezměním, nic nezmůžu). Možná i proto mám tak moc ráda Komenského, měl vyvážený přístup, snažil se, pokud to bylo možné tento svět odlehčit od jeho trápení, ale pokud to možné nebylo, i přesto stále doufal v Hospodina. V Kristu viděl to správné zakončení naší pozemské pouti.
Eva Hájková
Já v podstatě souhlasím, paní Nedbalová. Zdraví je důležitá věc, člověk se má o ně snažit (např. dodržovat životosprávu), ale nesmí se z něj dělat modla.
Podobně štěstí. Nemyslím si, že štěstí je něco, co nemá v Bibli oporu, že bychom tedy o něm neměli mluvit. Párkrát se tam to slovo vyskytuje, i když častěji se mluví o neštěstí.
O tom, že Bůh nás může učinit šťastnými je zmínka třeba v žalmu 113, 9 (Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů).
Před časem jsem četla Neeovu knihu Co bude s tímto. Autor vypráví příběh, jak jedna bohatá, krásná, mladá a po všech stránkách úspěšná žena jednoho dne v krásných šatech a špercích navštívila ples, kde byla několik hodin středem pozornosti. Nebyla však šťastná.
„Po návratu z plesu se vrátila domů, svlékla si plesové šaty a odhodila je. Vrhla se na kolena a řekla: „Ó Bože, mám vše, po čem toužím, bohatství, pověst, krásu a mládí, – a přesto se cítím tak dokonale bídná a nespokojená. Křesťané by mi řekli, že to je jen důkaz marnosti a prázdnoty tohoto světa a že Ježíš mě může spasit a dát mi pokoj, radost a spokojenost. Ale já nechci takové uspokojení, které by mi mohl On dát. Netoužím po spasení. Já Tě nenávidím, nenávidím Tvůj pokoj a Tvou radost. Ale Bože můj, dej mi to, co já nechci a učiň mne šťastnou.“
Vypráví se, že vstala jako žena spasená a stala se jednou z těch, které poznaly Pána opravdu hluboce.“
Zřejmě pak tedy šťastnou byla. Podobných příběhů autor vypráví víc. Tvrdí, že jediné, co stačí ke spáse, je upřímné srdce před Bohem.
Jiří Aron
Paní Hájkové. Používat slovo štěstí v takových souvislostech je matoucí. Ani při pozorném čtení Bible v ní nenacházím podporu pro obdobu dnešního „hledání štěstí“. Lépe je držet se biblických pojmů jako radost, milost a pokoj a souvislostí těchto s Bohem.
Každý, kdo v Boha nevěří, má samozřejmě právo hledat své štěstí po svém. Většina nepřemýšlí o Bohu o hříchu o smrti.
Vzpomněl jsem si na velmi časté přání „hlavně zdraví. To ostatní přijde samo“.
O Mesiáši Bůh skrze proroky oznamoval ono uzdravování chromých, slepých, hluchých, nevyléčitelně nemocných, malomocných. Prokázání Boží moci, Boží lásky k lidem. Pán Ježíš Kristus těmito zázraky dokázal, že je opravdu Boží Syn, Spasitel. Nikdo nikdy nebyl a nebude jako on. I dneska tyto zázraky spolu se skutky apoštolů vedou k víře v Krista.
Hlavním problémem člověka není fyzické zdraví. Nezapomínejme proto, že hlavním zázrakem spojeným s Mesiášem nebylo nic z toho, co píšete.
Eva Hájková
Já v podstatě souhlasím s tím, co píšete, paní Nedbalová. Zdraví je důležitá věc, člověk se má o ně snažit (např. dodržovat životosprávu), ale nesmí se z něj dělat modla.
Podobně štěstí. Nemyslím si, že štěstí je něco, co nemá v Bibli oporu, že bychom tedy vlastně o něm neměli mluvit, jak píše pan Aron. Párkrát se to slovo v Bibli vyskytuje, i když častěji se mluví o neštěstí.
O tom, že Bůh nás může učinit šťastnými je zmínka třeba v žalmu 113, 9 (Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů). A další by se také našly. Ve Starém zákoně ovšem byla i spása něco pozemského.
Před časem jsem četla Neeovu knihu Co bude s tímto. Autor vypráví příběh, jak jedna bohatá, krásná, mladá a po všech stránkách úspěšná žena jednoho dne v krásných šatech a špercích navštívila ples, kde byla několik hodin středem pozornosti. Nebyla však šťastná.
„Po návratu z plesu se vrátila domů, svlékla si plesové šaty a odhodila je. Vrhla se na kolena a řekla: „Ó Bože, mám vše, po čem toužím, bohatství, pověst, krásu a mládí, – a přesto se cítím tak dokonale bídná a nespokojená. Křesťané by mi řekli, že to je jen důkaz marnosti a prázdnoty tohoto světa a že Ježíš mě může spasit a dát mi pokoj, radost a spokojenost. Ale já nechci takové uspokojení, které by mi mohl On dát. Netoužím po spasení. Já Tě nenávidím, nenávidím Tvůj pokoj a Tvou radost. Ale Bože můj, dej mi to, co já nechci a učiň mne šťastnou.“
Vypráví se, že vstala jako žena spasená a stala se jednou z těch, které poznaly Pána opravdu hluboce.“
Zřejmě ji tedy Bůh šťastnou učinil. Podobných příběhů autor vypráví víc. Tvrdí, že jediné, co stačí ke spáse, je upřímné srdce před Bohem.
Jiří Aron
Paní Hájkové. Takto jsem to nemyslel, že nás Bůh nemůže učinit šťastnými. Opravdu se o štěstí ve smyslu, jak jej řešíme my dnes ve 21. století v západní společnosti, moc nepíše.
Mám zato, že radost, milost a pokoj, o kterých se v Bibli píše a to hojně, jsou lepší než to naše štěstí.
K citaci Watchmana Neeho. (Jeho knihy nečtu a nedoporučil bych je nikomu k duchovnímu růstu.) Problém s tím jeho příběhem je hlavně ten, že je vymyšlený. Uvažte: žena, která současně říká Bohu, že nechce jeho spasení a nenávidí Boha, Jeho pokoj a radost a přitom tvrdí, ať jí dá, to, co nechce a za chvíli vstane jako žena spasená. Tak tedy opravdu nenáviděla Boha nebo to jen říkala? To mi připomnělo ten oblíbený vtip mezi námi muži, že některé ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou.
Eva Hájková
Je pravda, že ten příběh může být vymyšlený, pane Arone. On taky netvrdí, že to je jistojistá pravda, ale říká: „Vypráví se, že vstala jako žena spasená…“ Není to tedy jeho vlastní zkušenost, jak naznačuje, jen o tom slyšel, ale je zřejmě nakloněn tomu věřit. Uvádí podobné („nestandardní“) příběhy o spáse jednotlivců, které jsou jeho vlastními zkušenostmi. Kdo chce, ať si to přečte.
Teď čtu Richarda Rohra, knížku Univerzální Kristus. Toho byste, myslím, taky nedoporučil. Rohr tam například tvrdí: „Křesťanství se dnes nachází v pasti velmi individualistického pojetí spásy, která nakonec vlastně jako spása moc nevypadá.“
Nee i Rohr jsou velmi odlišné typy křesťanů. Z každého jsem si něco vzala. Nemám několik oblíbených autorů jako má paní Nedbalová. Můj záběr je velmi široký.
Jiří Aron
Máte opravdu velmi široký záběr. Zrovna tito dva autoři, Nee i Rohr, Bibli vykládají poměrně volně (a jsou tedy velmi odlišné typy, jak píšete). Nedrží se pravidel hermeneutiky. Možná i proto si my dva v diskusi nerozumíme, protože pak nemá smysl v argumentaci používat Písmo, pokud oba nectíme pravidla výkladu.
Moji oblíbení autoři nepatří do jediného směru či církve, postupně je objevuji a jsou z různých církví, období i národů. Komenský mezi ně patří také.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, možná je i problém v tom, že štěstí je abstraktní pojem (tudíž si ho každý představuje trochu jinak). Jinak si myslím, že se s panem Aronem v podstatě shodujeme. Moje vysvětlení je Vám možná bližší, protože používám Komenského, který Vás také oslovuje. Ostatně od Vás jsem dostala tip na Hlubinu bezpečnosti, kde je velmi pěkný obrazný návod, jak se držet Boha. To samozřejmě neznamená, že se všichni musí vrhnout na knihy Komenského a nikde jinde nemají bádat. Mně je Komenský blízký i z toho důvodu, že byl sice velmi vzdělaný muž, moudrý, ale také velmi praktický. Ostatně musel živit rodinu. Včera jsme se s manželem znovu podívali na film Jako letní sníh a já jsem řekla: „Komenský měl vlastně štěstí v neštěstí. Kdyby tady nebyla protireformace, sice by měl poklidný život, učil by, kázal u nás na Moravě, užíval si rodinného štěstí. Ale to by ho zase neznal skoro celý svět. Jeho dílo by zřejmě nemělo takového ohlasu a možná by některá díla ani nenapsal.“ Mám opravdu Komenského ráda a hodně mi ho připomíná i můj další oblíbenec – Jan Heller, také velmi vzdělaný muž, vynikající biblista, znalec Starého zákona a přitom velmi pokorný před Bohem. K ženě z Vašeho příběhu (kniha Co bude s tímto), přiznám se, že bych takto nekonala. Pokud nebudu muset zažívat neštěstí, budu velmi vděčná Bohu. Ale pokud přijde, budu se modlit a prosit Ježíše, ať mi pomůže. Vybavuji si, že Ježíš se také modlil v Getsamenské zahradě (Marek 14):
35 Kousek poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, ta hodina minula. 36 Tehdy řekl: „Abba, Otče, pro tebe je možné všechno. Odejmi ode mě tento kalich! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“
Eva Hájková
Paní Nedbalová, všechny pojmy, nejenom štěstí, si dnes představuje každý člověk jinak. Dává jim jiný obsah. Podobné je to i s biblickými pojmy, jako je třeba spása. Potom je velmi těžké se domluvit. Lidé, kteří se spolu stýkají v téže církvi nebo v témž sboru nakonec možná časem nacházejí společný obsah těch výrazů (takže jakoby věří všichni stejně). Ovšem zase se tím mohou lišit od jiných církví (sborů). Jestliže s jedněmi si rozumějí více, s jinými méně.
Olga Nedbalová
Spása z hlediska biblického, našla jsem na webu víra:
Klíč k pochopení tohoto výrazu je v biblickém jazyce – hebrejštině, kde slovo „spása“ znamená současně:
* vytržení z nebezpečí smrti,
* naplněný život,
* osvobození,
* vykoupení,
* vyléčení,
* ochranu,
* vítězství,
* pokoj.
Proto mám také ráda Jana Hellera, který jako biblista znal i hebrejštinu a ostatní jazyky Bible a uměl s nimi pracovat.
A kde máme spásu hledat? Přece v Ježíši, jeho jméno totiž znamená Bůh je spása 🙂
Eva Hájková
Myslím, že Komenský poté, co jeho Jednota bratrská „umřela“, už nikdy žádnou církevní jednotu nepřijal za svou.
Eva Hájková
Ještě k tomu Komenskému, který vás, jak se zdá, velmi zajímá. Já jsem někdy na jaře napsala článek s názvem Komenský a Descartes. Je to o odlišnosti ve způsobu myšlení. Tenkrát jsem si myslela, že sem přestanu psát, takže jsem článek ani neposlala. Možná bych ho mohla poslat ještě teď. Nebo ho dát aspoň do diskuse.
Olga Nedbalová
Ano, Komenského bych nazvala svědkem víry. Je pro mě hmotnou představou zástupů svědků víry. Společně s ostatními. Navíc je mi blízký i geograficky, způsobem života. Je pro mě prostě velmi dobře uchopitelný. A nechci tím znevažovat ostatní svědky víry, já tak postupně načítám samozřejmě i myšlenky Jana Husa, Jana Karafiáta, Martina Luthera a dalších…….Navzájem se doplňují a já čtu ráda nejen jejich myšlenky, ale i životní příběhy. I to ukazuje o síle víry. Z žen bych ještě vzpomněla i Miladu Horákovou, také velmi silná osobnost. Snad mi v dnešní době trochu chybí takové osobnosti, ale možná jsou, jen o nich ještě nevím. Na KD mě třeba zaujal i článek Až budu velká, pojedu do Afriky! Mladá dívka a přeci už tak vyzrálá osobnost. A článek o Komenském bych si určitě ráda přečetla. Myslím, že u nás je stále nedoceněný, jak v oblasti víry tak i v oblasti školství.
Eva Hájková
Jestliže někdo říká, že Boha nenávidí, je možné, že nenávidí jenom představu, kterou si o Bohu vytvořil. Jak by mohl vědět, že někoho nenávidí, když vůbec netuší, kdo Bůh je? Ten příběh o ženě (pokud je na něm zrnko pravdy), chápu tak, paní Nedbalová, že ženě „lezli na nervy“ křesťané, s nimiž se až dosud setkala, ale jednoho dne ji přece jenom napadlo: Co když Bůh je a co když má vskutku moc mě učinit šťastnou? A tak se k němu obrátila přímo. Což Nee schvaluje jako nejlepší způsob, kterým je třeba začít. Navázat s Bohem kontakt tím, že k němu začneme mluvit.
Jednou jsem tu v kterési diskusi napsala, že na utváření těch představ, které si o Bohu vytvářejí nevěřící, máme vliv i my všichni, kteří se k němu hlásíme. Podobně mají na ně vliv dvoutisícileté dějiny křesťanství.
Olga Nedbalová
Já jsem spíše myslela, že bych nerada prosila Boha, ať mě učiní nešťastnou. Třeba že mi umře manžel, dítě. Ale přiznám se, že pan Nee je na mě až příliš filozofický a jsem spíše takový „přízemní“ typ. Už od dětství, ve škole mě nejvíce bavila matematika a fyzika, co nešlo převést na čísla nebo udělat konkrétní model, šlo mimo mé chápání. Také ve víře – když už jsem zapojila fantazii, tak jsem si nejvíce představovala, jak v pobělohorské době někde s tajnými evangelíky studuji Bibli kralickou. A to byl asi vrchol mé představivosti, víc fantazie moje mysl nepobere.
Eva Hájková
Ona řekla „dej mi, co nechci, a učiň mě šťastnou“. Ne „učiň mě nešťastnou“. To je trochu rozdíl. Znamená to možná, že Bůh ví lépe, než my, co nás udělá šťastnými.
Olga Nedbalová
To už je na mě moc filozofie a přemýšlení, u kterého slova je jaký zápor 🙂 U Komenského se mi hlavně líbí jeho vyjádření vztahu k Bohu. Měl takové čisté a průzračné myšlenky. Tedy alespoň pro moje chápání. Také se mi zdá, že Komenského myšlenky odpovídají pojetí Písma. Z jeho knih sálá obrovská láska k Ježíši a pokora před Hospodinem. Jsem typ člověka, který bude klidně pořád dokola číst několik knih, které se mu líbí. Prostě takový staromilec a možná i zpátečník.
Olga Nedbalová
Ještě bych ráda poznamenala přímo k tématu článku – pravidelné čtení Bible, souhlasím s panem Drápalem, že je to velmi užitečný návyk. Přiznám se, že někdy jsem četla určený oddíl jen z povinnosti, dá se říci bezmyšlenkovitě. Ale i přesto se pravdy Písma ve mně usazovaly. Ano, samozřejmě je lepší, když se Písmo čte a následně se nad ním daří i rozjímat. Ale i když jsme někdy „duchem“ mimo, Duch Svatý přesto v nás usilovně pracuje a vše pečlivě ukládá do naší paměti 🙂
Eva Hájková
Panu Aronovi.
Komenského mám také ráda. Občas přemýšlím, jak by se zachoval v dnešních časech.
Vlastně mám ráda i Chelčického a celou starou Jednotu bratrskou, snad jedinou církev, kterou lze považovat za ryze českou. Líbí se mi, že vyšla z radikálního husitského křídla (táboritů), ale též radikálně odmítla násilí.
V poslední době mě silně zaujala také kniha Ježíšova politika, kterou napsal mennonita a pacifista John Howard Yoder.
Mně je líto, že si občas nerozumíme, ale co se dá dělat, já musím hledat dál.
Jiří Aron
Také mám rád Jednotu bratrskou pro ten její odpor k organizovanému, nejen církevnímu, násilí. Komenského Historii, která je především historií staré Jednoty bratrské, jsem četl nejméně čtyřikrát. Mám rád i Labyrint, též přečtený několikrát, Hlubinu také.
Komenského však vidím zejména v poslední době s odstupem. Miloval Boha, to ano. Hodně také chyboval, sta naha o spojení světského humanismu s křesťanstvím. Jeho všenáprava je naprostou iluzí, pokud by současně nedošlo k všeobecnému obrácení ke Kristu. Jak víme, ani tenkrát k němu nedošlo, ani dnes to nevypadá. Nějaký úplně neznámý vesnický evangelista či zakladatel sborů někde v Nepálu, v Ćíně, v Íránu udělal pro všenápravu víc.
Jak by se K. zachoval dnes. Pečoval by o nemocné. Ale také by pravděpodobně zásoboval dnešními falešnými proroky, Drabíky a Poniatowskými, sociální sítě ;-). Píšete o pacifistovi Yoderovi, co napsal knihu Ježíšova politika. Víte, že na školách, kde Yoder učil o etice, sexuálně obtěžoval jemu nejbližší ženy? Marnost lidských snah.
Hledejme prosím dál a jinde, než jsou jen myšlenky moudrých i pošetilých, někdy zvrácených lidských velikánů. Já hledám také. V poslední době mě proto nejvíce oslovují autoři, kteří studovali a vykládali Bibli. Stojí to zato. Její hlavní postavou je vtělený Bůh, Ježíš Kristus, který nikdy nezhřešil.
Eva Hájková
A já bych zase byla pro to, pane Arone, abychom oddělovali knihy od jejich autorů. Abychom zkoumali, co je pravdivého nebo přínosného v těch knihách samotných a nemoralizovali autory, z nichž nikdo nemůže být dokonalý. To o Yoderově obtěžování žen jsem četla na Wikipedii. V tomhle Yoder jistě selhal. Neznám ovšem příčinu, která k tomu vedla, tak ho nesoudím. V knize, kterou napsal dlouho předtím, než došlo k tomuto jeho selhání, se však z mého pohledu nic pohoršujicího neobjevuje. Naopak, našla jsem tam spoustu užitečných myšlenek.
Já tomu sice tak nerozumím, ale myslím si, že Yoder také vykládal Bibli.
Mimochodem, od Yodera jsem pochopila, co jsou vlády, mocnosti a panstva, o kterých se mluví na více místech, např. v citátu, který Yoder uvádí a vysvětluje:
„On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá“ (Ko 1,15-17).
Yoder vykládá:
„Slovo předkládané ve verši 17 výrazem „spočívat“ má tentýž kořen, jako moderní slovo „systém“. Apoštol Pavel říká, že to je Kristův podíl na stvoření (Jan by mluvil o preexistujícím Slovu) ; neboli v něm má všechno svůj „systém“, vše drží pospolu. Ono „všechno“, jež Kristus sjednocuje, je svět „mocností“. Je to vláda řádu uvnitř stvoření, řádu, který byl v původním stvořitelském záměru Božím darem.
Většina novozákonních odkazů k „mocnostem/Mocím o nich mluví jako o“ padlých“. Proto je důležité si hned na začátku připomenout, že se jednalo o součást Božího dobrého stvoření. Společnost ani dějiny, dokonce ani příroda by bez pravidelnosti, systému, řádu nebyly vůbec možné – a Bůh na tuto potřebu myslel. Svět není udržován nahodile, náhle a nevyzpytatelně nějakým neustávajícím sledem božských intervencí. Byl stvořen ve spořádané formě a bylo to tak dobré. Tvůrčí moc fungovala zprostředkovaně: pomocí Mocí, které viditelnou skutečnost regulovaly.
K dobrému Božímu stvoření nemáme žel přístup. Člověka i jeho svět postihl pád a mocnosti na tom mají svůj podíl. Teď už dávno nefungují jenom jako prostředníci Božího spásného stvořitelského záměru ; dnes zjišťujeme, že usilují odloučit nás od Boží lásky (Ř 8,38); vidíme, jak ovládají život těch, kdo se Boží lásce vzdálili. (Ef 2,2); jak udržují člověka v poddanosti svému panství (Ko 2,20), jak prosazují mezi lidmi svůj vliv (Ga 4,3).Struktury, které nám měly sloužit, nás ovládají a hlídají.
A přece ani v tomto padlém a vzpurném stavu není fungování těchto Mocí jen nekonečným zlem. Navzdory pádu vykonávají své poslání zprostředkovatelů řádu. I tyranie (podle Ř 13,1 jedna z „mocí“, je lepší než úplný chaos a měli bychom se jí podřídit. Zákon (zdržující nás od synovské dospělosti) je stále spravedlivý a dobrý a měli bychom se jím řídit. I pohanské a primitivní formy společenského a náboženského projevu, jakkoli si nezaslouží, aby byly napodobovány, zůstávají znamením Boží záchranné trpělivosti vůči světu, který ještě neví o svém vykoupení.“
Ještě to pokračuje, ale nechci obtěžovat dlouhými pasážemi. Už jsem toho myslím napsala dost.
Olga Nedbalová
Myslím, že to co je výše uvedeno, dobře odpovídá Ježíšovu: „Co je císařovo – císaři, co je Božího – Bohu.“
Olga Nedbalová
Já se přiznám, že Komenského Obecnou poradu o nápravě věcí lidských jsem nedočetla (snad i proto, že toto dílo je v podstatě nedokončené). Skončila jsem ještě před první třetinou, odložila ji do knihovny a od té doby tam jen tak leží. Neberu Komenského jako neomylného autora a jedinou autoritu k Písmu. On sám ostatně jako člen Jednoty bratrské chápal moc dobře význam studia Písma všemi věřícími. Ne tedy jen duchovní autorita, ale sami křesťané mají Písmo studovat. Jako evangelička uznávám jako jedinou autoritu Ježíše Krista. Tedy proč chodit ke kováříčkovi, když může jít člověk za kovářem. Ale tento přístup je především zrádný v tom, že si člověk není někdy úplně zcela jistý, zda význam jednotlivých pasáží úplně správně pochopil. Pak následuje konzultace s našim evangelickým farářem, bratří a sestry ve sboru, diskuse zde na KD, vytáhnu komentáře ke Starému a Novému zákonu………Pořadí, jak jsem to napsala neurčuje důležitost jednotlivých zdrojů, jsou všechny rovnocenné a pro jednotlivé situace je osvědčený vždy jiný. Ale přiznám se, že mě hodně zamrzelo, když ekumenická rada církve vydala pracovní listy k církevním dějinám a byly poněkud jednostranné. Bylo tam hodně humoru, jak Martin Luther zrušil všechny svátosti a možná zruší i tu večeři, jak vlastně protireformace měla i hodně světlých stránek (kat a poprava českých stavů) atd. Snad to bylo i tím, že evangeličtí historikové se odmítli podílet na zpracování. Co mě nejvíce mrzí na dialogu s ŘKC je to, že v podstatě jejich svatí nemají žádné chyby a selhávají jen ti protestantští představitelé (kteří ovšem nejsou svatí). Bydlím nedaleko Holešova, kde byl prohlášen za svatého Sarkander. Manželova maminka tento fakt dodnes nemůže zpracovat, vždy říká, že se nadělal tady hodně zla, když pronásledoval evangelíky. Já už vím, že to nesmím ani před ní vyslovit a raději ji ani nedávám číst noviny, kde jsou o Sarkandrovi zmínky. Z toho mi vyplývá závěr, že každý člověk z masa a kostí je omylný a dělat si z něho modly není vůbec dobrý nápad.
Olga Nedbalová
A dovolím si přidat poznámku, proč u Komenského oceňuji čisté a průzračné myšlenky. Stalo se mi několikrát v poslední době, že mě někdo přechytračil. Tedy něco mi slíbil a svůj slib nedodržel. V práci mi kolegyně říkala, že nesmím být tak naivní. Přiznám se, že mě z toho bolí srdce. Ne kvůli mně, ale kvůli těm lidem. Ve skutečnosti mě nepřechytračili, ale je přechytračil Satan. Namluvil jim, že se nemusí držet Hospodinových stezek, že jim ukáže svoje zkratky. Pevně věřím, tak jako Pavel, že náš společný nepřítel není žádný člověk. Ten se jen nechá omámit a využít daleko horším nepřítelem – Satanem. A také vím, že člověk sám od sebe nedokáže Satanovi odolat. To dokáže jen díky Ježíši Kristu a Jeho oběti na kříži. Když jsem začínala s vírou, já sama jsem si ani nedokázala představit, že bych mohla být někdy v Ježíšově království. Říkala jsem: „Ježíši, vím, že jsem tak špatná, že si nemůžu dělat naději na spasení. Ale i přesto chci za Tebou jít. Nikdo jiný mi totiž nenabídl lepší systém, jak žít na tomto světě.“ Četba Písma mě začala víc a více zajímat. Objevovala jsem souvislosti a čím dál více se podivuji nad dokonalostí Písma. Primárně mě tedy do víry nevtáhla touha po věčném životě, to ke mně přichází až teď, ale obdiv k Ježíši a k Jeho učení. A také láska k němu. Nic lepšího, než Ježíš, jsem nikde na tomto světě nespatřila.
Jiří Aron
Pardon, za slovem chyboval mělo být slovo snaha.
Eva Hájková
Komenský se jistě mohl mýlit, pokud jde o Všenápravu. Ale možná je chybou domnívat se, že Krista mohou znát či mají k němu přístup výhradně křesťané. Že svět se změní jedině zakládáním křesťanských sborů uprostřed cizích kultur (a tím i šířením kultury naší). Nevěřím, že celý svět bude jednou číst Bibli.
Domnívám se, že si to nemyslel ani Jeremjáš, když napsal „Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich.“
Jiří Aron
Odpovídám na Vaše dva poslední komentáře.
Když nás Bible varuje před pokrytci, jedná se o moralizování? Kristus nám řekl: pozor na ty, kteří něco jiného říkají druhým, že mají dělat a něco jiného dělají sami.
Nikdo není dokonalý, to máte pravdu. David, Petr, Pavel svých hříchů litovali kvůli lásce k Bohu. Pokání. Ne proto, že by nejdříve musela svědčit více než stovka obětí, několik desítek let. U Yodera se jednalo o dlouholeté zapírání a zlehčování výpovědí proti němu. A pravděpodobně i tuto svou knihu psal v době, kdy už obtěžoval. Nikdo není dokonalý, ale duchovní autoritu mají jen ti, kdo se svým hříchem bojují.
Ten citát z Yodera není nijak skvělý. Myšlenka, že mocnosti Kol 1,16 většina NT odkazů chápe jako „padlé“ nestojí na kontextu NZ. Možná je to jen nějaká místní mennonitská tradice. Ke zbytku citátu ohledně doporučení řídit se zákonem. Pokud píše Y. k nevěřícím, ti se zákonem řídit nemohou a nechtějí, ukazuje přece na jejich hřích. A radit křesťanům, aby se řídili zákonem, to je pak Y. zase ve velké kolizi s učením apoštola Pavla.
Netvrdím, že v té Y. knize nejsou i dobré věci, jen mi nedává smysl číst knihy o etice od těch, kdo doporučují druhým, aby se řídili zákonem a přitom ponižují, ubližují svým bližním, ženám.
Krista mohou znát a mají k němu přístup jen křesťané. Nevím, zda má v tomto tématu smysl Vám citovat Písmo. My dva v diskusi velmi často nerozumíme, protože oba nectíme stejná pravidla výkladu Bible.
Svět se nezmění zakládáním sborů, je to jen prostředek k tomu, aby někteří lidé uvěřili a mohli růst ve víře v Krista a skrze ně uvěřili někteří další. Většina lidí byla je a bude proti Kristu a proto celý svět nikdy nebude číst Bibli. V tom se shodujeme.
Je smutnou pravdou, že v historii misie docházelo namísto šíření Kristova evangelia k šíření jen pokřesťanštělé kultury.
I ten výrok Jeremiáše se dá vykládat různě, jako cokoliv z Bible.
Eva Hájková
Vidím, že jste po všech stránkách informován lépe než já, pane Arone. O výkladu Bible samozřejmě ani nemluvě, tam na vás rozhodně nemám. Yoderovu causu už jste asi mezitím také stihl nastudovat, zatímco já jsem jí skoro nevěnovala pozornost. Nepátrala jsem po tom, jak to bylo doopravdy. Takže se s vámi nemohu v žádném případě porovnávat.
Olga Nedbalová
Bible je kniha knih pro toho, kdo chce slyšet pravdy Písma. Není tedy určena k tomu, aby zaujala široký okruh čtenářů. Doufám, že se čtenáři neurazí, když přidám charakteristiku Bible od Jana Hellera – biblista, protestantský teolog a já z něho cituji z webu víra.cz (katolický web:-)
1. Co je Bible?
Není to ani historická reportáž, ani soubor výmyslů, ale záznam zkušeností, které učinili lidé s Bohem – přímo i nepřímo. Kdo takovou zkušenost neučinil, tomu jsou ovšem i svědectví o ní nepřijatelná. Důležité však je, že tyto zkušenosti si lze ověřit. Ne ovšem zvenku, z hlediska vnějšího pozorovatele, ale zevnitř, tj. tak, že do nich vstoupíte a onu zkušenost sami prožijete.
Každý biblický příběh je – ať přímo či nepřímo – vlastně pozváním, abychom do něho sami vstoupili, samozřejmě různým způsobem a podle možností, a tak znovu prožili to, či sami se podíleli na tom, o čem vypráví.
2. Bible a víra
Bible nás nenutí k tomu, abychom věřili v Boha. Ale lituje těch, kdo víru odmítají, protože si tím činí těžkým svůj život i svou smrt. Bible říká: když se odvážíš otevřít oči – a právě k tomu ti chci pomoci – uvidíš, že Bůh už je tu s námi (Immanuel – s námi Bůh – titul Ježíšův podle Mt 1,23), a že i tebe provede v lásce životem i smrtí. Tak budeš moci odkládat strach a vcházet i do neznáma v dobré naději.
3. Biblické zákazy
Je pravda, že v Bibli, jmenovitě ve Starém zákoně, se často něco zakazuje. Ale není to proto, že by z nás chtěl Bůh dělat loutky na drátkách. Kdo pronikne hlouběji do biblického znění, rozpozná, že jsou to moudré a láskyplné rady, abychom nedělali to, čím si ublížíme. Bůh z toho nemá radost, když si natlučeme a tak nás varuje. Však i hebrejské slůvko zákon – zní tora – znamená původně ukazatel – totiž cesty, tedy naše „směrovka“ – tudy jdi a nenatlučeš si. Teprve tomu, kdo na ni nedbá a natluče si, směrovka ukazuje, že si za to může sám. Tomu pak se říká v Bibli soud.
4. Obviňování Boha
Mnozí lidé cítí, že svět není v pořádku. Potud mají pravdu. Ale v žádném případě nechtějí připustit svou spoluodpovědnost za tento stav. Tak hledají, často velmi úsilně, někoho, koho by mohli obvinit a tak se sami vyvléknout z viny. Často za vše obviňují Boha. Když prý je všemohoucí, tak může za vše. A Bůh se jejich výčitkám nebrání, i když ho tak znovu křižují. Je to pohodlný protivník. Nebrání se, nebo přesněji. Brání se jen slovem svých svědků, kteří lidem vysvětlují, jak to je: Bůh – křesťanský Bůh! – je jiný. Sestoupil z lásky k nám a je tu teď ve všem s námi. Nese všecko s námi, i naši smrt. Je tedy jiný, než si ho oni představují. Ta jejich představa Boha je vlastně modla. Tak svým obviňováním zasahují jen přelud. Jen ten, kdo poznal, že Bůh je Láska a přesto se lásce vzpírá, je opravdu proti Bohu. Žel, časem sklidí úrodu, kterou sázel.
5. Krutosti (zvláště) Starého zákona
Některým lidem se jak Bible celá, tak zvláště Starý zákon, zdá krutý. To může být, když se na něj dívají očima současného humanizmu a prostě dnešní doby. Starověk byl jiný, drsnější, a to se ovšem do Bible leckde promítá, je to tedy především:
a) záležitost dobového odstupu. Příklad: Izraelci mají příkaz rozbít modly pohanů. Když se však pohanský král sám má za boha, stává se pro lidi kolem modlou a potká ho osud modly. Ve starověku se často popravovalo, drsná společnost se jakoby „čistila“ popravami zločinců. Vězení byla většinou jen pro vyšetřovací vazbu (srov. Apoštol Pavel). Podobně jako otroctví či patriarchální vazby jsou v Bibli průmětem doby.
b) Námitky proti krutosti Písma však mohou mít ještě hlubší kořen: Mohou být popíráním Boží svrchovanosti. Ve vnitřním smyslu platí dodnes, že kdo život dává, má právo jej i vzít. Kdo toto právo (vzít život) Bohu upírá, popírá tím, že Bůh život dal a tak tím popírá Boha vůbec. Ale pozor: máme právo obviňovat někoho, v koho doopravdy nevěříme? Přičítat vinu nějaké fikci, abych ji nemusil přičítat sobě, to je demagogie. Každý demagog vždy hledá někoho, na koho může všecko svést, i když v něj už třeba vůbec nevěří.
c) Poctivé je říci: v Bibli jsou věci, které tam nečteme rádi. Zřejmě jim nerozumíme. Neškrtáme je však, protože doufáme, že někdy někomu v budoucnu bude darován do těchto věcí hlubší vhled.
Eva Hájková
Už jsem chtěla tuhle diskusi zabalit, paní Nedbalová, ale když jste přišla s tím Hellerem, tak sem musím dát ještě jeden citát, pro změnu z Rohra. Netvrdím, že se s ním v tom úplně ztotožňuji, ale třeba bude užitečné, když si to někdo přečte:
„Spásu nám přináší to, že jsme „součástí těla“, prostými články ve velkém řetězci historie. Odráží se v něm biblický koncept lásky stvrzené smlouvou, lásky věnované Izraeli jako celku, nikdy ne nějakému jednotlivci, třeba Abrahamovi, Noemovi nebo Davidovi. To v Bibli stojí zcela jasně a ignorovat to znamená nechat si uniknout velké a zásadní poselství. Ještě v šestnáctém století to křesťané takto chápali, ale neumím si představit, že bychom podobné prohlášení připojili ke krédu v dnešní náboženské scenérii my. Dnes jsme příliš zaujatí „spásou jednotlivců“, takže neumíme historii pojímat souhrnným způsobem, což má katastrofální důsledky. Izolovaný jednotlivec je křehký, stále cítí potřebu se bránit a zmítá se ve vlnách obrovského oceánu jiných, kteří se rovněž snaží zachránit sami sebe – a ne celek. Křesťanství je dnes spíše záležitostí soutěžení, nebo dokonce dokazování vlastní důležitosti proklamací Božího vítězství a lásky. Spása, nebe, peklo, zásluha, milost a věčný život se začaly chápat z hlediska individuálního ega, což z historie a společnosti vytlačilo proměňující moc Boží. I Martin Luther nás svým nezbytným „ospravedlněním vírou“ poslal do pět set let trvající bitvy o osobní duši jednotlivce. Zůstali jsme tak téměř bez jakékoli starosti a péče o zemi, společnost, o lidi stojící na okraji, tedy o Tělo Kristovo v jeho úplnosti. To je jistě jedním z důvodů, proč se křesťanství projevilo jako neschopné kritizovat společenské pohromy jako nacismus, otroctví a západní konzumerismus. Po pět set let křesťanští učitelé definovali a redefinovali spásu téměř výhradně z individualistického hlediska a dobře maskovaná společenská zla – chtivost, pýcha, ctižádostivost, podvodnost, nenasytnost – se mezitím posunula na nejvyšší úrovně moci a vlivu, a to i v našich církvích.
Samotný člověk je příliš malý na to, aby mohl unést jak „tíhu slávy“, tak „břemeno hříchu“. A přesto jsme jednotlivci dali právě tento nemožný úkol. Nikdy to nebude fungovat. Plodí to jen dobře zastřenou náboženskou egocentričnost, protože jsme nuceni brát svá jednotlivá a izolovaná já příliš vážně.“
Olga Nedbalová
Naopak, dokud každý sám za sebe nespatří svůj hřích a sám za sebe nepadne před Bohem, nebude to fungovat. Schovávat za masu, za kolektiv, za národ – to plodilo všechno zlo. Nacismus, komunismus atd. Zrůdná ideologie, kdy obyčejní lidé přece za nic nemohli, byli jen součástí masy. A ta masa nakonec i vydala Ježíše k ukřižování – volat v davu a schovat se za kolektivní odpovědnost – jak lákavé. A jak pošetilé.
Eva Hájková
A já si myslím, že máme moc posvěcovat ty, které milujeme, všechno, s čím nás spojuje pouto lásky.
Olga Nedbalová
Opora z Písma, Jan 1:
5 Toto je poselství, které jsme slyšeli od něj a které vám předáváme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. 6 Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom žijeme ve tmě, lžeme a nežijeme v pravdě. 7 Žijeme-li však ve světle, jako je on ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.
8 Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. 9 Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. 10 Říkáme-li, že jsme nehřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není.
My sami od sebe nikoho posvětit nemůžeme, to může jen Bůh. Ale můžeme bližním ukazovat skutky milosrdenství, lásky, o tom není pochyb. Pokud ovšem někoho skutečně milujeme, přeci nechceme, aby žil ve tmě. Neberte si to, prosím, osobně, paní Hájková. Já jsem také dlouho přemýšlela, jak se stavět ke svým blízkým. Teď se za ně intenzivně modlím, aby i jim otevřel Bůh oči. Vím, že Jan Heller je někdy možná až příliš drsný. Stejný byl i Jan Hus. Ale říkají pravdu. A pokud nás Ježíš vyslal do světa, tak abychom ukazovali Jeho pravdivé evangelium. Nemáme hříchy mlátit druhým o hlavu, kázat, jak jsou všichni špatní a nenapravitelní. Ale máme jim s láskou v srdci ukazovat Ježíše. Se vším, co k tomu patří. Nemůžeme zamlčovat pravdy Písma, protože se nám zdají hrozné, tvrdé, náročné. Nemůžeme si brát z Písma jen to, co se nám líbí. Nikdo není tak hříšný, aby nemohl být spasen. Ale kdo si odmítá přiznat svou hříšnou podstatu, pak vlastně ani po spasení netouží.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, nedávno jste tu napsala, že tady spolu diskutujeme, abychom si ujasnili, jakým způsobem kdo z nás věří. Dlužno říct, že já si to ujasňuji čím dál tím více.
Olga Nedbalová
Možná Vám paní Hájková nerozumím, protože nemám dar naslouchání. Sama jsem na cestě víry nepříliš dlouho a sama ještě nemám dost zkušeností někomu jinému ukazovat cestu.
Eva Hájková
Můj „důvod“ hledání Boha byl možná jiný než váš, paní Nedbalová. Když jsem teď četla článek pana Drápala, o společenských autoritách, tak jsem si uvědomila, že i já jsem kdysi dávno byla závislá na určitých autoritách (kterým jsem věřila). Když po roce 1989 ty autority zmizely ze scény, ocitla jsem se v jakémsi „vakuu“. Hledala jsem někde oporu. Čeho se chytit? Čemu věřit. Zkoušela jsem to i ono. Když jsem začala něčemu věřit, zažila jsem zklamání. Bylo to, jako když se člověk topí v řece. Bůh se mi v tom ukázal jako záchrana. Někdo, kdo mě může „udržet pohromadě“, abych vůbec mohla fungovat, abych se „nerozpadla“. Vím, že je to asi těžko představitelné. V jiného Boha, než v takového, který je Láska, bych nikdy neuvěřila. Jiný Bůh by mě neoslovil. Ale i tak je těžké nemít oporu zároveň i v nějaké sociální skupině.
Můj manžel nic takového jako já (tedy ztrátu autorit) nezažil. On patrně na autoritách tolik závislý nebyl. Je prostě jiný než já. Máte pravdu, že ukazovat někomu cestu je problematické. Proto já věřím, že vy asi věříte tak, jak potřebujete věřit, zatímco jiní lidé zase věří tak, jak potřebují oni.
Ještě k tomu hříchu v Rohrově pojetí. Rohr, který si myslí, že neexistuje jen „můj hřích“ a „tvůj hřích“, nýbrž i hřích celé společnosti, si opravdu nemyslí, že by se lidé měli „schovávat za masu“. Ale je to složité na vysvětlení. Možná na to dojde ještě někdy jindy.
Jiří Aron
Paní Hájkové. Po přečtení Vašeho posledního příspěvku a dnešního článku o Komenském a Descartovi mi nedalo, abych se zamyslel na souvislostmi.
Píšete zde, že jste byla závislá na určitých autoritách a hledala jste oporu jinde. Píšete, že to byl Bůh, Láska, kdo se v8m ukázal jako záchrana.
Také věřím v Boha, který se nám hříšným lidem zjevil v osobě svého Syna, vzkříšeného Pána Ježíše Krista, On je moje opora a věřím, že to se mnou nevzdá i do budoucna. Zejména v poslední době si uvědomuji, jak moc jsem Kristu dlužný. On za mne umřel na kříži, za všechny moje hříchy vůči Bohu. Za člověka, který o to nestál, položil život, abych mohl mít odpuštěno. Abych mohl žít nádherný věčný život s ním, s Bohem, s anděly, s dalšími věřícími v nebi. Nedá mi to, abych aspoň občas ostatním diskutujícím neukázal na Něj, někdy veršem z Bible nebo vlastními slovy. Nikdo nikdy nebyl a nebude jako Ježíš, mluvme o Něm, děkujme Mu, chvalme Ho.
Je pro mne znepokojující číst ve Vašich článcích a v komentářích, jak se Vaše víra v Boha, v Krista, projevuje v konkrétních slovech. Není to třeba jen tak, že jste ve skutečnosti našla jen nové lidské autority, jinou sociální skupinu, když ty staré autority a původní sociální skupina společně zmizely ze scény? A třeba namísto skutečného Krista podle Bible jste našla jen toho Univerzálního Krista (Rohr) podle definicí New Age? Přál bych Vám a modlím se, abyste mohla dojít k poznání pravého Boha a ke spasení duše.
Eva Hájková
Jste hodný, pane Arone, že se za mne modlíte. Jenom pro upřesnění: Ten článek o Komenském a Descartesovi jsem psala někdy v dubnu, kdy jsem ještě nic nevěděla ani o Rohrovi, ani o Yoderovi ani o Neeovi. Psala jsem ho pro jiný web. Dala jsem ho sem dodatečně, po diskusi s paní Nedbalovou. Napadlo mě, že to třeba bude někoho zajímat.
Když člověk studuje různé autory a inspiruje se jimi, nelze přece o všech říct, že to jsou jeho autority. Jak by mohl mít člověk tolik protichůdných autorit?
Ohledně mé spásy: ano, jistě si ji představuji jinak než vy, takže z vašeho pohledu asi spasena nejsem.
Ale mohl byste si všimnout, že mě vaše kritika už nevyvádí z rovnováhy jako ještě před rokem. Kdo mi tedy dává rovnováhu?
Jiří Aron
Poslední Vaše otázka je nad lidské síly.
Moje otázky vyplynuly z pozorování, že se nezměnilo to, o čem jste psala 21.1. v 9:50 ohledně své závislosti na určitých autoritách, kterým jste věřila. Mnoho z toho, co např. jen v této diskusi citujete od lidí jako Nee, Yoder, Rohr (z 19. ledna) je často v rozporu s Božím slovem. Chtěla jste nás poučit jejich citáty, takže jsou pro Vás autoritami. Čtete je, inspirujete se, doporučujete i druhým, abych se poučili a inspirovali pomocí citátů, které jsou často v rozporu s Biblí.
Pokud mi rozumíte, mám zato, že skutečnými autorem Bible není žádný z lidí. Pisatele Bible si Bůh použil jako své nástroje. Ale netrvám na tom, že v tomto názoru se mnou musíte souhlasit.
Jiří Aron
P.S. A ta druhá otázka, kromě lidských autorit, je to, co píšete či nepíšete vůbec o Kristu. Z toho, co jste zatím přispívala, není jasné, jestli je pro Vás Kristus někým víc, než učitelem morálky, stojícím za inspiraci.
Eva Hájková
Pokud by Kristus nebyl Bohem, kdo by jím pak byl? Kristus je Boží Slovo a Světlo, skutečný Bůh, který byl přede všemi věky a bude trvat navždy. Před dvěma tisíciletími vtělený do člověka – Ježíše.
Olga Nedbalová
Kristus je Král králů a Pán pánů. Přesto k nám přichází tiše. Nenutí, nekřičí. Někdy Ho neslyšíme. Někdy Ho křižujeme znovu a znovu svými hříchy. Přesto nás miluje. Je plný lásky a soucitu. Ke všem, kdo Ho chtějí a kdo Ho prohlásí za Pána svého života. Dospěla jsem do bodu, že opravdu nechci Ježíše znovu křižovat. Nechci mu ubližovat. Nechci se vymlouvat na okolnosti, schovávat se za různé filozofie, svádět moji vinu na jiné. I proto je mi tak blízký Jan Heller, připojuji modlitbu z knihy Jak orat s čertem, kázání z roku 1986:
„Děkujeme ti, Pane, že smíme čekat, že nám vzkážeš něco důležitého a povzbuzujícího. Ty sám víš, co všecko nás tíží anebo zaslepuje a odvádí od tvého Slova. Nerozumíme tomu, alespoň ne do hloubky a doopravdy. Ulpíváme na povrchu. Tolik věcí nám vadí na bibli, na bližních i na tom, co se kolem nás děje. Ale jen docela málo nám vadí na sobě samých. To je naše slabost a chyba. Ale zaslechli jsme, že jsi Milosrdný. A tak se tě odvažujeme prosit: Ujmi se nás svým Slovem i Duchem, dej nám nově vhlédnout do tajemných hlubin své náročné lásky, jak nám ji ukázal tvůj Syn a náš Pán, a nově se radovat z toho, že navzdory i těm nejhorším nepřátelům, ďáblu a smrti, ti jistojistě patříme na věky věků.“