Snad mi prominete, že nezačnu od Jana Sokola, ale od jeho manželky, Františky Sokolové, roz. Patočkové. S tou jsem se setkal mnohem dříve než s Janem Sokolem. Když jsme se viděli poprvé, byly mi čtyři roky a jí asi tak třináct. Přišla se svými rodiči k nám na návštěvu. Můj otec totiž studoval u prof. Jana Patočky filosofii a nějakým způsobem se setkali a spřátelili. Možná v tom sehrála roli Akademická YMCA, jejímž byl otec posledním tajemníkem před jejím rozpuštěním.
Já jsem byl čtyřletý špunt se zájmem o zeměpis a sklonem k dětské fabulaci. V oné době jsem už sbíral mapy a znal jsem hlavní města většiny států. A tak, když jsem se ocitl s Fanynkou Patočkovou v dětském pokoji, vyprávěl jsem jí, jak jsem byl s rodiči v Číně a jaké to bylo, když jsme se vraceli transsibiřskou magistrálou. Fanynku jsem tím vyděsil a ona zašla do obýváku za otcem a šeptala mu: „Tati, dej si na ně pozor, to musí být nějací komunisti, ten malej kluk mi povídal, jak byli v Číně a v Rusku!“
Související – Paměť národa – profesor Jan Sokol
Přiznám se, že to z nám jen z rodičovského vyprávění. Fanynka Sokolová se v těchto vzpomínkách vyskytne ještě jednou, o mnoho později.
S Janem Sokolem jsem se setkával několik let pravidelně na tzv. „kecandě“, kde byl vůdčí osobností. Pravidelnými účastníky byli Dr. Zdeněk Neubauer, Václav Žák, Vojtěch Sedláček, Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Alexandr Svoboda, Václav Trojan, malíř Pavel Brázda a jeho žena Věra Nováková, rovněž malířka a ilustrátorka. Mnozí další kecandu navštěvovali nějakou kratší dobu. Posledním místem, kde se „kecanda“ scházela, byla kancelář evangelického sboru Na Maninách. Tam chodívala i mladší generace – můj bratr Aleš, Jindřich Běťák, Jiří Měska, Věra Hájková, abych jmenoval alespoň některé.
Jan Sokol byl vůdčí osobností ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMSu), což bylo tehdy špičkové kybernetické pracoviště, kde našlo útočiště mnoho disidentů. Jan Sokol pochopitelně nebyl ve straně a nemohl zastávat žádné oficiální postavení. Byl ovšem pro ústav nepostradatelný.
Jan Sokol byl jedním z nejvzdělanějších a nejšlechetnějších lidí, jaké jsem v životě poznal. Nikdy jsem ho neslyšel zesměšňovat protivníka v nějaké diskusi. Měl pozoruhodný dar – přes veškeré vzdělání – mluvit i o velmi složitých otázkách velmi srozumitelně. Dokázal si vážit lidí, kteří měli odlišné názory od něj.
Uvedu příklad. Jednu dobu jsme s několika lidmi s „kecandy“ studovali hebrejštinu. Nechal jsem tehdy okopírovat knihu Rut, účastníci se naučili písmenka a pak jsme rozebírali jedno slovo po druhém. Shodou okolností mě v té době navštívil jeden horlivý bratr, který měl u mě přespat, a chtě nechtě byl přítomen našemu malému kroužku hebrejštiny. Ve své horlivosti zasáhl do našich lingvistických snah a jal se účastníky obracet na víru. Bylo mi to hodně trapné a na příští schůzce jsem se za tento drobný incident omlouval. Honza Sokol byl – na rozdíl od některých jiných – velmi velkorysý. Už bych ho nedokázal přesně citovat, ale řekl něco v tomto smyslu: „Není třeba se omlouvat. Bylo znát, že je to celistvý člověk, zapálený pro Boha.“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Nicméně vrátím se zpět. Během studia čtvrtého ročníku na teologii jsem se dostal do vnitřní krize a měl-li jsem předtím nějakou víru, tak v té době jsem ji ztratil. Teologii jsem se rozhodl pověsit na hřebík a věnoval jsem se ruským dějinám. To mi vydrželo sedm let. Fanynka Sokolová pracovala ve Slovanské knihovně a já jsem si k ní chodil vypůjčovat knížky. Slovanská knihovna měla mimo jiné druhé vydání Leninových sebraných spisů. To bylo někdy koncem Stalinovy vlády zničeno, protože obsahovalo rozsáhlé výkladové poznámky, z nichž šlo vyčíst, „jak to bylo doopravdy“. Pokud vím, v Československu přežily jen tři exempláře tohoto 2. vydání o 35 dílech. (Další vydání, třetí a čtvrté, již byla zmanipulována.) Jeden z nich byl právě ve Slovanské knihovně. Fanynka Sokolová mi je půjčovala domů. Kdyby se na to přišlo, znamenalo by to jistě okamžitý vyhazov.
Související – Dan Drápal: Korupce nebo integrita
Po konci tohoto sedmiletého období jsem se vrátil ke křesťanské literatuře. Začal jsem překládat sbírku tzv. „Apoštolských otců“. Ale pak přišel „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, mé obrácení ke Kristu a brzy spousta práce na Maninách, a já už jsem neměl síly překlad dokončit. Honza Sokol řekl, že je škoda to nedodělat, a tak dodělal to, co jsem já už nestačil. Tato naše společná práce se dočkala trojího vydání. Bez něj by překlad nevznikl.
Nevím přesně, jak to měl Jan Sokol se studiem. Jestli si to dobře pamatuji, studoval dvě vysoké školy, které ale nedokončil. Na otázku, proč, odpověděl, že měl pocit, že mu ta škola už nemohla víc dát. Od snad kohokoli jiného by to znělo nafoukaně, ale od Honzy Sokola to znělo jednak pokorně, jednak věrohodně. O tituly nestál a nikdy si na nich nezakládal – ani později. Vzpomínám si, jak ho jednou jeden z účastníků kecandy oslovil jako „doktora Sokola“. Oslovující sám mě dva tituly. Honza Sokol ho dosti zpražil a řekl mu, že takové řeči nemá rád.
Záběr jeho znalostí a zájmů byl ohromující. Nevím, jak to všechno stačil, protože nikdy nevypadal uspěchaně. A přitom se upřímně zajímal o druhé. Přiznám se, že jsem se tím vždy cítil poctěn. V jeho přítomnosti člověk jako by sám nabýval na hodnotě. Přesný opak lidí, kteří vás téměř při každé příležitosti zpraží a nějak vám dají najevo svou nadřazenost.
Po konci kecandy (v roce 1981, pamatuji-li se dobře) jsme se vídali už jen sporadicky – na Klárově v předvečer 25. února u památníku obětem komunismu, na oslavě Honzových osmdesátin, před tím na oslavě osmdesátin naší maminky, náhodně v metru… Honza se vždy zajímal o to, co dělám a co píšu, a já jsem se pochopitelně zajímal o něj.
Vzpomínám si, jak jsme se potkali v metru někdy v polovině osmdesátých let. Honza řekl: „Tak jsem slyšel, že ti to v těch Holešovicích pěkně roste.“ Zaujal jsem takový trochu náboženský postoj: „To já ne, to žehná Pán!“ Na to Honza: „No jo, pěkně s sebou mrskáš, takže má Pán čemu žehnat.“
Byl jsem tázán na jeho víru. Popravdě řečeno, moc toho nevím. V dobách normalizace napsal několik úvah či esejů, které kolovaly v kopiích psaných na psacím stroji. Jedna z nich – čtyřstránková – se jmenovala Vykoupení. Marně jsem ji teď hledal. Byla jednoduchá, prostinká, plná evangelia. Mohl jsem se vším souhlasit a ještě obdivovat, jak srozumitelně to bylo napsáno. Žádná církevní kananejština – chápali to i nevěřící. Jan Sokol ovšem nebyl evangelikál – byl to katolík, ovšem, řekl bych, velmi osvícený katolík.
Můj bratr Aleš, který rovněž pracoval ve VUMSu, vzpomíná, jak za Janem Sokolem chodila neustále spousta lidí a ptali se ho na radu – všichni vlastně pracovali na stejném projektu, ale na jeho různých částech. Chodili za ním jak ti, u kterých se to více méně předpokládalo, tak ti, kteří po něj znamenali spíše zdržování. Aleš říká, že Jan Sokol nikoho z nich neodmítl. Když s tím o tom Aleš mluvil, řekl Honza, že to patří k jeho křesťanství. Jeho podstatnou složkou je – jak řekl – zájem o lidi, a projevem tohoto zájmu je, že jim věnujeme komoditu, která je jednou z nejvzácnějších, totiž svůj čas.
Někdy počátkem osmdesátých let strávil Jan Sokol týden sám v ústraní na naší chalupě v Jeseníkách. Jeli jsme tam spolu vlakem, ale já jsem pak pokračoval do Vrbna pod Pradědem, kde se právě v onom týdnu konal kurz pro evangelické faráře a vikáře. Během toho týdne jsem jednou večer s několika svými kolegy Honzu na chalupě navštívil. Dlouho jsme diskutovali o vztah církve a politiky. Už nevím, kdo tam přesně byl, ale vůdčí osobností byl farář Tomáš Bísek z Telecího na Vysočině, který nedlouho na to přišel o státní souhlas, když objevil v kanceláři „štěnici“ a žádal u soudních orgánů prošetření. Vzpomínám si, že šlo o interpretaci počátku 16. kapitoly Lukáše, kde se mluví o Pilátovi, který nechal zmasakrovat Galilejské poutníky. Už si nevzpomínám, jak ta diskuse přesně probíhala, ale vím, že Tomáš Bísek Honzu Sokola přesvědčil. Honza Sokol vesměs spory neprohrával, ale pokud ano, jako v tomto případě, dokázal se s tím vyrovnat s úžasnou graciézností.
Na chalupě jsme pak zůstali spolu ještě další dva či tři dny po skončení zmíněného kurzu. Tehdy se v Jeseníkách nesmírně přemnožila vysoká zvěř a my jsme byli nuceni stavět vysoké ploty. Honza mi pomáhal stavět třímetrový plot ze smrkových planěk. Dřevo nebylo nijak ošetřené a někdy kolem roku 2008 vzal tento plot za své. Když Jan Sokol kandidoval na prezidenta, těšil jsem se na to, že jestli vyhraje, budu se moci chlubit: „Tento plot mi pomáhal stavět pan prezident!“ Nu, ostrouhal jsem.
Když jsem se dověděl o Honzově kandidatuře, volal jsem mu a vyjádřil jsem mu podporu. A pak jsem mu volal, když prohrál s Václavem Klausem. Bavili jsme se o celém průběhu volby. Jan Sokol na rozdíl od Václava Klause nešel navštívit komunistický poslanecký klub. V onom povolebním telefonátu mi řekl: „To víš, kdybych tam šel, to bych pak musel chodit kanálama!“ Prostě byly věci, které by Jan Sokol neudělal. V přímé volbě by pochopitelně neměl šanci. Jan Sokol měl lidi rád, ale nikdy se jim nepodbízel.
Považuji za velkou výsadu, že jsem mohl znát tak úžasného člověka.
Autor je teolog a publicista Psáno pro časopis Život víry. Zde přetištěno se svolením v nezkrácené verzi.Datum: 31. března 2021 Foto: Wikimedia Commons – jan Sokol
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
