Začnu tento článek popisem příhody, která se udála v roce 1992, když jsme byli s manželkou a roční dcerou Kristýnkou na tříměsíční stáži ve sboru Vinice ve Fort Collins v Coloradu. Několik týdnů jsme bydleli u manželů Donniganových. Al Donnigan, jinak špičkový odborník pracující v místní továrně na čipy společnosti Hewlett-Packard, byl v uvedeném sboru „dohlížitelem“ (vím, nezní to příliš hezky, ale oni se z určitých důvodů vyhýbali slovu „starší“). Bylo mu něco přes šedesát a mezi dohlížiteli ve sboru byl věkem nejstarší.
Sbor měl nedělní návštěvnost 1300 lidí, což je, jak jistě uznáte, na město o sto tisíci obyvatel značný úspěch – zejména vezmeme-li v úvahu, že v tomto městě byla téměř stovka sborů (většinou ovšem poměrně malých). Hala, kde se sbor scházel, už dlouho nestačila – a to se pořádaly za neděli dvoje bohoslužby. Pastor Rick Olmstead a ostatní vedoucí sboru hledali řešení.
Ve městě byl rozestavěný areál nemocnice. Společnost, která ho začala stavět, zkrachovala. Rick Olmstead „měl vizi“, že sbor tento areál koupí. Všichni vedoucí, včetně mě a Lidky a ještě jednoho páru z Maďarska a druhého z Rakouska, kteří tam byli rovněž na stáži, jsme se tam jeli několika auty podívat. Rick zaníceně vyprávěl, kde co bude – kde mládež, kde nedělka, kde kanceláře…
Mělo to jedinou chybičku. Stálo to deset milionů dolarů. A sbor měl asi 500 000.
Vraceli jsme se autem spolu s Alem Donniganem a párem z Maďarska. Nesměle jsem řekl Alovi, že Ricka obdivuji, ale že bych na to víru neměl. Jako pastor bych do toho nešel. Al se na mě od volantu podíval a řekl: „Já vím, že to nevyjde. Ale nechci Ricka nějak podrazit. Podívej, vezmu to tady o dvě ulice dál, tady je stará továrna, ta by nám bohatě stačila. Na budovu bychom měli, na rekonstrukci bychom si museli půjčit, ale bylo by to v našich možnostech.“
Ihned mě napadla otázka, proč to Al neřekl na schůzce vedoucích. Není to neupřímnost? Ale než jsem otázku vyslovil nahlas, dlouho jsem nad ní přemýšlel.
Mezi Amerikou a Českem je rozdíl. V Americe by mnohdy pastora kritizovali, že má vizi příliš malou. U nás za to, že má vizi příliš velikou. Český křesťan je spíše spořivý. Neshání dobrý plat; shání raději levné bydlení. A pastor by měl být skromný. Pomůžeme mu, kdy nebude mít nemístně vysoký plat. (Podotýkám, že nemám na mysli KS Praha. Ale znám takové sbory v různých denominacích.)
To ale není ten nejpodstatnější rozdíl. Možná, že postoj Ala Donnigana by byl výjimečný i ve Spojených státech. V České republice jsem se s takovým postojem nesetkal nikdy. Al byl přesvědčen, že Rick je v úletu svého druhu. Kdyby o tom ale v oněch dnech promluvil na vedoucích – což by jistě mohl – patrně by se vedení sboru rozdělilo na „snílky“ a „realisty“. (To už z Čech celkem dobře znám.) Al dokázal čekat – a jeho čekání nebylo důsledkem zbabělosti. Mimochodem – na jeho řešení také nedošlo, ale to už by byl jiný příběh.
My Češi dokážeme být hodně kritičtí. Uvědomil jsem si to, jak jsem průběžně dostával reakce na mé předchozí články o církvi. A myslím, že jsem trochu pochopil, proč má církev tak špatné jméno u veřejnosti. Ano, znám pastory, kteří neumějí moc kázat, nebo neumějí moc pastorovat, nebo mají nějaký jiný nedostatek. Ale naprostá většina z nich jsou poctiví lidé, kteří se snaží pomoci druhým a často pro ně obětují nejen čas a prostředky. A vládychtiví lidé to už před lety vzdali – jinde prorazí mnohem snáze než v církvi.
Tak čím to je, že pastoři jsou ve větším pohrdání než třeba politici? Čím to je, že církev má někdy horší pověst než vláda, policie nebo soudy? Donedávna jsem nad tím kroutil hlavou. Přišlo mi to nespravedlivé. Hodně nespravedlivé. A nedivím se, že na životní dráhu pastora se (na rozdíl od devadesátých let) nikdo nehrne.
Nicméně většina reakcí, které jsem dostal, bylo velmi kritických. K církvi, ke sboru, k pastorovi, k ostatním vedoucím. Jen po prvním článku jistá dáma napsala, že se diví té kritičnosti, že ona má svůj sbor docela ráda a je s ním spokojená. Její krátké sdělení bilo do očí právě svou výjimečností.
Uvědomil jsem si, že těžko očekávat od světských lidí nějaký milosrdnější pohled, když sami křesťané shledávají na církvi tolik vad a nedostatků.
Předpokládám, že kdyby na to přišla řeč, mnozí by uznali, že se na tom vlastně podílejí. Ale nepřišlo jediné sdělení s náznakem nějaké věty tohoto typu: „Náš sbor není dokonalý, ale uvědomil(a) jsem si, že za to vlastně mohu i já. Většina lidí ve sboru není o nic horší ani o nic lepší než já.“
I náš pastor to od některých reagujících schytal – stejně jako celé vedení. A protože náš pastor i jeho žena jsou lidé mimořádné svatosti (a myslím to naprosto vážně, beze špetky ironie), začal jsem si všechny ty negativní reakce trochu krátit.
Stejně je mi ale líto, že svou kritičností k vlastnímu sboru možná spoluvytváříme negativní vnímání církve.
Autor: Dan Drápal, ilustrační foto: Creative Common Search
.
3 Komentáře
Karel Konečný
Kritické myšlení je jistě důležité i když se to někomu nemusí líbit. Samozřejmě, že kritici se mohou mýlit jako se mýlili lidé dřív a jako se mýlí i dnes. Člověk byl stvořen jako inteligentní bytost a tak má mozek používat i když to jde někdy ztuha. Můžete si tedy udělat názor sám když se podíváte na velké množství denominací v církvi, které se navzájem vůči sobě vymezují a na to štěstí co hlásají. Můžete si sám odpovědět na otázku zda jsou církve solí a světlem světu a vůbec co to je církev.
Jiří Vrba
Určitý kritický pohled může být na místě a jistě i prospěšný, ale myslím, že takový mandát má pouze ten, který svůj sbor bere vážně, jde mu o něho a aktivně se podílí na jeho činnosti.
Mirka Adamcová
Souhlasím s předchozími komentáři. Nelze totiž věci paušalizovat. Pokud můj syn podniká a já o podnikání něco vím, mohla bych mu říci, že jeho názory mohou mít velké rizika, ale také to nedělám, protože cítím jeho zkušenost a jeho víru jako důležitější než to, že to udělám za něj já. Tohle bych viděla podobné popisovanému postoji Ala. Jsou však chvíle, kdy jsme v jiných rolí. Například, kdy se necítíme na to podporovat pastorovy vize a postoje a je toho na nás hodně. A pak je patřičné vhodným způsobem vyjádřit takovou svoji situaci. Je to v podstatě naše povinnost, protože pokud bychom to neudělali lhali bychom. Je mi moc líto Dane, že jsme to neuměli před dvaceti lety a neuměli ti dávat dobré zpětné podněty. Možná mnozí z nás cítili, že je potřeba určité změny, ale tehdy byla doba taková, že jsme to neuměli. Nyní je doba taková, že český národ si už může dovolit vlastní názory. Chápu, že lidi v autoritě jsou často zraňováni, mám přece jako ředitel školy tuto zkušenost také a vím, jak to bolí, když se obětuje člověk pro druhé….. Ale je lepší, když lidé budou mít možnost mluvit a říkat, co cítí a co myslí, protože pak budou opravdoví a upřimní a možná pak také budou mít lepší možnost mít opravdové vztahy k lidem kolem a také k Bohu. Prosím Tě zkus to zvážit a dovolit další možnosti a pokud se odpustit všechny ty nezralosti a bolesti, které jsi musel zažít při tom, kdy z totality vyrůstala naše země do svobody. Jsi hrdina, že jsi to vydržel a že jsi stál na místě, kde se měnila celá kultura. Ale musíme udělat i další kroky, prosím o to, abys nám všem v tom pomohl. Mirka