I tento článek píšu svým způsobem na objednávku. Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k tomu, co se nyní v církvi děje (nemohu pochopitelně napsat, „čím církev žije“, protože tím, co se děje, rozhodně nežije, spíše pomalu umírá). Mám na mysli sexuální zneužívání duchovními. Není to pro mě jednoduché, protože si nedokážu představit vnitřní svět pachatelů. A za svůj dlouhý život jsem nikdy nepřišel do přímého styku s nějakým duchovním (farářem, kazatelem, pastorem), který by se něčeho takového dopouštěl. Vím jen o několika málo případech v širším okolí, ale nikdy jsem s těmi lidmi nemluvil osobně.
Nemohu a nechci popírat, že se takové věci dějí. Jsou ale věci, které se mi na současné kampani tak nějak nezdají.
Nezdá se mi už to, že jde o kampaň. Otevírají se případy často desítky let staré. A píše se o tom často takovým zvláštním způsobem, takže vzniká dojem, že je toho nesmírně mnoho. Člověka nemůže nenapadnout otázka, proč až teď.
S problémem tohoto typu jsem se setkal pouze dvakrát, a to v poměrně zvláštní podobě. V obou případech jakoby z druhé strany. Ani v jednom případě nešlo o duchovního. V jednom případě šlo o pečovatele, v druhém případě o policistu. Oba případy ovšem pocházejí nikoli od nás, ale z Velké Británie. V prvním případě jsem onoho pečovatele nikdy neviděl. Byl to ale odběratel mých článků a požádal mě, abych se za něj modlil, protože byl obviněn z toho, že sexuálně zneužíval osobu, o kterou se jako pečovatel staral. I v tomto případě byl obviněn nikoli v době, kdy se to mělo dít, ale po několika letech (žalobu podali rodiče údajně zneužívané osoby). Ten pečovatel tím byl naprosto zdrcen, protože měl s osobou, o níž pečoval, dobrý a srdečný vztah, na kterém nikdy nebylo nic sexuálního. Modlil jsem se za něj, a nakonec vše dobře dopadlo (v žádném případě nechci tvrdit, že zrovna díky mým modlitbám). Nicméně i průběh celé kauzy byl pro onoho člověka dosti traumatický. Advokát mu totiž poradil, aby na všechno odpovídal jen „no comment“. Pro onoho pečovatele to bylo velice těžké – chtělo se mu křičet, že je to všechno sprostý výmysl. Nicméně protože zde stálo slovo proti slovu a nebyl žádný ani přímý, ani nepřímý důkaz, byl osvobozen. Naštěstí se mohl vrátit i do svého povolání po několika měsících, kdy byl „postaven mimo službu“.
Nyní k případu policisty. Ten policista byl křesťan a spolu s několika dalším členy svého sboru organizoval letní stanový tábor pro děti (nejen z křesťanských rodin). Na táboře byla asi dvanáctiletá dosti obézní černoška. Děti se jí smály a ona s pláčem utekla do svého stanu. Onen policista ji chtěl utěšit a sedl si vedle ní, vzal ji kolem ramen a něco jí říkal. Dlužno nezamlčet, že stan byl otevřený, takže kdokoli mohl vidět, co se ve stanu děje. Dívka se uklidnila. Nicméně po návratu z tábora její rodiče onoho policistu obvinili, že jejich dceru osahával. Ten policista měl velmi dobrou pověst jako ve sboru, tak i v policii. Přesto byl svým nadřízeným požádán, aby dal výpověď. Nadřízený mu sice řekl, že oněm rodičům nevěří ani trochu a ani v nejmenším si nemyslí, že by onen policista udělal něco nepatřičného, ale že policie si nemůže dovolit nějaký skandál, navíc nejen se sexuálním, ale i s rasovým podtextem, který by různí novináři a aktivisté téměř jistě vyvolali. A tak Británie přišla o jednoho kvalitního a mezi lidmi oblíbeného policistu.
Teď si k tomu připočtěte, jak si mnozí lidé rádi kopnou do církve, a jak často rozvádějící se ženy obviňují své životní partnery, že zneužívají jejich společné dítě (nedávno jsem slyšel, že soudcové jsou množstvím a razancí těchto případů naprosto znechuceni) a vyjde vám z toho, že bychom neměli podléhat duchu doby a k těmto zprávám bychom měli přistupovat s krajní opatrností.
Opět podotýkám: Nepopírám, že se takové věci dějí. Radím ale k tomu, abychom se chovali normálně. Pokud něco víme, nezametejme věci pod koberec a jednejme. Nicméně nevěřme každému, kdo přichází s nějakou srdceryvnou story, a hlavně neodsuzujme nikoho bez důkazů. Uprostřed této kampaně se prostě chovejme slušně. Tak, jak bychom se měli chovat za všech okolností.
Nyní trochu z jiného soudku. Sexuální hříchy v církvi mě skutečně trápí, ale je to hřích poněkud jiného druhu. Mám na mysli pornografii.
Psal jsem o tom článek někdy před dvěma lety a až po zveřejnění toho článku jsem zjistil, že tento problém je mnohem vážnější, než jsem se domníval. A pokud jde o duchovní, nemyslím si, že by měli rezignovat na svůj úřad na základě nějakého falešného obvinění ze sexuálního obtěžování, ale dospěl jsem k názoru, že by měli rezignovat, pokud už vzdali svůj boj se závislostí na pornografii. Protože pokud tento boj vzdali, mohou mít sice navenek zdání pobožnosti, ale ve skutečnosti zapírají její skutečnou moc (srov. 2Tm 3:5).
Pokud s pornografií zápasí, ale tento boj dosud nevzdali, měli by si najít zpovědníka či malou intenzivní skupinku, kde se budou modlit za vysvobození. A dát si termín, dokdy v tom boji zvítězí – nebo rezignují. Protože pokud nevybojujeme tento boj, jak chceme vybojovat boje jiné? Ano, církev se možná ještě ztenčí. Ale Gedeonova armáda se musela zmenšit z třiceti dvou tisíc na tři stovky, aby mohla zvítězit v Hospodinově boji.
Uvědomuji si, že musíme rozlišovat mezi lidmi, kteří přišli do církve v nedávné době a kteří jsou na pornografii dlouhodobě „zaháčkovaní“, a lidmi, kteří církev vedou. Nemůžeme brát na všechny stejný metr, ale všichni musíme směřovat ke svobodě od hříchu.
Dám jednu radu, která patrně hodně pomáhá mně: Dávám si velmi dobrý pozor, na co se dívám, na co chodím do kina nebo co si pouštím z televize nebo na YouTube. Úzkostlivě se vyhýbám filmům a klipům, v nichž se zobrazuje násilí nebo erotické scény. Myslím, že to je jeden z hlavních faktorů, který mi umožňuje zůstat v této věci svobodný.
A kuriózní poznámka na závěr: Od napsání osnovy tohoto článku do dnešního dne jsem měla na Facebooku denně nějakou „žádost o přátelství“, kde přímo na úvodní fotce byla nahá souložící žena (mužovi do tváře vidět nikdy nebylo). Nikdy dřív jsem takový obrázek nedostal. A skončilo to přesně v den, kdy jsem se rozhodl, že to uvedu v tomto článku.
Zkrátka někdy prožijeme něco, co nám připomene, že žijeme v duchovním boji. Ať chceme nebo nechceme.
Zvítězil Beránek, obětovaný od počátku světa.
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?
Autor je teolog a publicista Foto: Wikimedia Commons – Vatikán – ilustrační
38 Komentáře
Petr Adamec
Jsem z Tvého článku poměrně na rozpacích. Problém zneužívání dětí je takový, že se často otevře až po letech (viz Kulínský z Bambini di Praga). To patří k tomuto problému. Myslím, že naznačovat v první řadě účelovost, není úplně na místě. Jistě, některé tyto kauzy jistě jsou účelové a zištné, jiné lživé. Samozřejmě počty těchto případů jsou malé (zvláště třeba oproti skautingu a jiným volnočasovým aktivitám pro děti), ovšem zase ne tak malé a v církvi pobuřující a velmi zraňující. Pokládal bys za lepší, aby se to neotevíralo?
Vlastně píšeš o tom, že obě tyto oblasti nechápeš. S pornografií problém nemáš, zneužívání neznáš. Co když duchovní zneužívá svou dospělou ovečku? Když pastor má nějaký mimomanželský vztah s někým dospělým ze svého sboru? S tím ses přece jistě setkal.
Dan Drápal
Jistě, neradím, aby se cokoli zametalo pod koberec. Jen upozorňuji, že tam, kde to opravdu hodně vypadá jako kampaň, může být ublíženo i nevinným lidem. Minulý týden proběhlo médii, jak u nás osvobodili nějakého katolického kněze, který byl před sedmi lety odsouzen. Nyní se prokázalo, že si to jeho žalobce vymyslel. Ovšem ten kněz už má zničenou kariéru, možná nejlepší roky svého života. Pohoršených hlasů se ozývá dost a patrně se hodně nepravostí skutečně dálo. Jenže já jsem přišel do styku s lidmi, jimž ta atmosféra nyní vytvořená hodně ublížila. Chtěl jsem, aby zaznělo i varování…
Karel Konečný
Autor článku se snažil splnit zadání objednávky na téma : Co se děje v církvi , kde je většina svatých?
Smysl této objednávky však není jasný.
Eva Hájková
Já zase přemýšlím, zda by v církvi vůbec měly být děti jakožto osoby, které se snadno mohou stát obětí manipulace. Zda by nemělo stačit, že je doma vychovávají jejich věřící rodiče. U katolíků je tohle asi nemyslitelné, protože ti trvají i na křtu hned po narození. Navíc trvají na zprostředkující úloze kněze mezi Bohem (Ježíšem) a prostým věřícím, což je problém. Ale církev by měli tvořit především svobodní jedinci, kteří se manipulovat nedají, protože každý z nich pevně stojí na skále. Žádné ovce. To by se asi počet lidí v církvi opravdu velmi smrskl.
Nevím, možná tomu neroumím, protože jsem nikdy v žádné církvi nebyla a tak tady hlásám bludy.
To, že je v církvi hodně rozšířená závislost na pornografii, mě překvapuje.
Otakar Vožeh
Určitě s Vámi sdílím důraz na duchovní (i jinou) výchovu dětí rodiči ! Otázka je, jak jsou na to rodiče sami připraveni, jak jsou „gramotní“ v duchovních věcech, ve znalosti Písma a ve schopnosti komunikovat. Jinak ale děti do společenství Církve patří a určitě bych se přimlouval za rozšířenější propojení generací při tzv. „bohoslužbách“. Dnes je trend příliš se specializovat na různé věkové a jiné segmenty místního společenství Církve.
Nesmíme však zapomínat, že Církev, tu biblickou Církev, vytváří svrchovaný Bůh. My si nemůžeme vybírat, koho bychom v Církvi chtěli nebo nechtěli. Bůh nám dává za duchovní bratry a sestry toho, koho chce.
Jan Hladký
Každý člověk je manipulovatelný. Od lidí trvajících na sve suverenitě mi chodí hromady mailů se zprávami z dezinformačních webu, kde se to manipulaci jen hemží.
Co se týká dětí, měly by být chráněny svými rodiči, kteří by měli v případě podezření jednat. Bylo by dobré, kdyby církve měly odborníky, kteří by pomohli rozlišit, zda se o přečin jednalo a v případě pozitivního nálezu by věc předali orgánům činným v trestním řízení. Pro apriorní odstřihnutí děti ze života církve nevidím důvod.
Adam Hladky
Bagatelizování opravdu jako na objednávku. A navíc odvádění pozornosti poukázáním na „nebezpečí pornografie“.
O několik levelů „lepší“ než Duka.
Hans
Diskutující Adam Hladký je velmi pilný, má někdy dobré postřehy, ale užívá dost často osobní útoky – „ad hominem“. To považuji za zcela nevhodné.
Adam Hladky
A ještě k tomu „hříchu pornografie“:
Kdyby ti kněží „čučeli „na porno, nepotřebovali by k uspokojení znásilňovat druhé. A to je snad i dle Drápala hřích větší.
Dan Drápal
Jenže ono to tak nefunguje. Mnoho lidí si myslí, že budou vysvobozeni ze závislosti na pornografii, když vstoupí do manželství. V tom případě je zpravidla čeká velké zklamání.
Eva Hájková
To jako chcete říct, že ti, kdo na porno „nečučí“, páchají horší věci?
Otakar Vožeh
Nevím, kdo vymýšlí názvy publikovaných článků. Chápu, že mají být upoutávkou pro čtenáře. Ale neměly by být zavádějící. „Sexuální hříchy v Církvi“ . . . a pak jsou tu vlastně uvedeny „jen“ dva, tedy sexuální obtěžování církevními pracovníky a pornografie. Ono je těch sexuálních hříchů v Církvi daleko víc, že ? Ale možná o tom bude nějaký další článek. Jen bych se přimlouval za to, aby názvy článků co nejvíc odpovídaly obsahu.
Jinak bych ještě dodal, že v obou uvedených případech, ať už se jedná o pravdivé nebo lživé kampaně o církevních pracovnících, anebo o pornografii, hraje enormní roli internet, sociální sítě, a to v tom článku zjevně chybí.
Karel Konečný
Vypadá to že řešení této tématiky není, protože dorůstají nové generace, a bude se vše opakovat. Jsou to intimní zaležitosti někdy spojené s násilím, a lidé většinou o tom nechtějí mluvit, protože nevidí v tom smysl, a jestliže se jim přihodilo něco špatného, tak se s tím nějak, řekněme intelektuálně, vyrovnali. Samozřejmě společnost si vytvořila mechanizmy aby násilí bylo předcházeno nebo alespoň potrestáno. Společenství církve založené na emocích, citech, pocitech, zážitcích a prožívání vypadá jako velké nepochopení toho co kdosi napsal nebo více lidí napsalo.
Eva Hájková
Jenom malá poznámka k tomu, zda v církvi mají být svatí či ne.
Z jazykového hlediska význam slova „svatý“ byl původně „oddělený“. Tak například „svátek“ – původně „svatý“ den byl dnem, který byl oddělen (vydělen) z řady obyčejných všedních dnů a zasvěcen Bohu. Svatý pak byl člověk oddělený od světa. Ne však nějakým plotem nebo druhými lidmi, kteří ho hlídají, nýbrž ve svém nitru a s Boží pomocí byl oddělen, ačkoliv fyzicky se ve světě normálně pohybuje.
Proto církev původně byla společenstvím svatých.
Otakar Vožeh
Biblická Církev je svatá (Ef.5,27) už proto, že je Kristovým tělem, je tedy neoddělitelně spjata s Kristem. Každý obrácený, znovuzrozený člověk je rovněž svatý (1.Kor.3,16). Na druhé straně však víme, že místní společenství křesťanů se neskládá jen ze svatých, jsou v něm i nevěřící, neobrácení.
Svatost věřícího spočívá v tom, že byl vykoupen obětí a prolitou krví Ježíše Krista pro svatého Boha. Tuto svoji Bohem danou svatost pak uvádíme s Boží pomocí do reálného života . . . a někdy je ta každodenní realita dost vzdálená od té nebeské reality našeho povolání.
Eva Hájková
Tak to jsem netušila, že místní společenství křesťanů se neskládá jen ze svatých, jsou v něm i nevěřící, neobrácení. Pak tedy asi nemám správnou představu, co je co.
Četla jsem, že slovo postupně měnilo význam. Nejprve (ve starozákonním smyslu) byl svatý ten, kdo byl oddělený od světa. Myslím, že to mohlo vést například k tomu, že byl vidoucím, tedy vlastně prorokem. Člověk, který není oddělený, vidí očima okolního světa. Přejímá vidění druhých lidí a většinou (nevědomky) i jejich způsoby.
Katolická církev (nebo lidé v ní) trochu pozměnila význam toho slova. Myslím, že lidé si představovali, že svatí jsou mučedníci, kteří už jsou u Boha a mohou se za lidi přimlouvat. Protestantismus proto přestal termín „svatý (člověk)“ používat, protože zemřelí se u Boha přimlouvat nemohou.
Říkáte, že v církev jako místní společenství křesťanů se neskládá jen ze svatých, jsou v něm i nevěřící, neobrácení. Zřejmě proto, aby ti svatí mohli na ty nesvaté víc působit. To je srozumitelné. Ale když se na to dívají lidé zvenčí , tedy kteří jsou mimo církev, nerozumí tomu, protože si představují, že v církvi by měli být jenom svatí. Ostatně, svatí by měli působit na všechny lidi, nejen na ty, kteří jsou v tom místním společenství křesťanů.
Otakar Vožeh
Když jsem to psal, byl jsem si vědom toho, že „místní společenství křesťanů“ není nejvhodnější výraz. Prostě tím mám na mysli společenství, které se schází k tzv. „bohoslužbám“ a jiným (studium Bible, modlitby, třeba i společné výlety, apod.). Takové společenství nemůže bránit nevěřícím, aby se zúčastnili, ať už se účastní z jakéhokoli důvodu.
No, co se týče těch lidí „mimo církev“, to je trochu jejich problém, nemyslíte ? My i když jsme před svatým Bohem svatí díky Kristu, nejme svatí ve smyslu „bezhříšní“. Věřící lidé zápasí s hříchem a snad o tom musíme víc mluvit, aby si lidé „venku“ neříkali, jakými jsme pokrytci, když jsme věřící a hřích se nám přece jen nevyhne. To je docela silný prvek autetičnosti naší víry.
Eva Hájková
Já nechci církev nijak kritizovat natož jí vytýkat nějaké hříchy. To jen, když mě něco napadne, mám potřebu to někam napsat, někomu to sdělit. Lidé přece mají diskutovat o tom, jak vidí to a ono, vyměňovat si své pohledy na svět, aby se něco dověděli. Neuzavírat se jen mezi sobě podobnými.
Nerozumím, co přesně je problémem nevěřících, jak jste to vlastně myslel? Ale vím, že některé křesťany nevěřící bohužel vůbec nezajímají.. Nedávno jsem zažila, jak jedna sestra chtěla s druhými křesťany probírat istanbulskou úmluvu. Měla pocit, že jde o hrozící nebezpečí. Mě ta úmluva sice neděsí, ale dobře chápu, že některé křesťany děsí. Zatímco jiní o tom zatím ještě ani nevědí, protože se o politiku vůbec nezajímají. Byl u toho jeden muž, který touží stát se kazatelem. Řekl, že jeho žádná úmluva nezajímá, protože se ho netýká. On bude vytržen ještě předtím, než nastane velké soužení. Bůh mu to řekl. Svět ho tedy naprosto nezajímá.
Ta sestra, která chtěla o úmluvě mluvit, pak raději zmlkla. Byla z toho trochu zaražená.
Musela jsem potom přemýšlet, zda lidé, kterým na světě záleží, i když třeba nemají pravdu, nejsou o trochu více víc lidští než ti, kterým je svět úplně ukradený a kteří si říkají: jenom ať shoří!
Karel Konečný
Když paní Hájková píšete ve spojitosti s významem slova svatý, o oddělení v nitru člověka, zřejmě máte na mysli používání mozku k přemýšlení, ale ne v myšlenkových stereotypech, a následně, jisté postoje a jednání.
Eva Hájková
Mozek a přemýšlení hraje určitě také důležitou roli, pane Konečný. Umožňuje například nepodléhat stádnímu myšlení. Ale na oddělení od světa, ve smyslu nedělat něco, co dělají všichni (nebo většina), to nemusí stačit. Člověk se třeba vědomě rozhodne, že nebude hřešit, například nebude si pouštět to porno (když zůstanu u autorova příkladu), ale pak to stejně dělá, protože je to silnější než to jeho vědomé rozhodnutí, jeho vůle. To oddělení by muselo proběhnout ještě někde mimo vědomou oblast. Někde na úrovni chtění. Člověk může něco přestat chtít dělat (třeba nějak si to zošklivit) a začít chtít dělat něco jiného.
Rozumíte, já nechci říct, že je to něco, co by Bůh člověku neodpustil, ale člověk by se měl naučit i ovládat.
Karel Konečný
Ano to píšete dobře, domyslet to chtění. Člověk, ale touží po slastech, to jistě vidíte jak se propagují různé lázně, masáže, koupele s vířivkami, a je toho hodně co dělá tělu dobře. Rovněž sexuální energie, která je silná pro zachování rodu se všelijak vylepšuje pro dosažení slasti. Takže se těmi slastmi člověk stále obírá, protože život je „těžký a slzavé údolí“. To jsem ještě vynechal třeba jídlo. Z toho je vidět jak je nutné aby se člověk snažil cvičit mozek, aby skutečně přemýšlel a tak se vyhnul, nazvu to, životním nehodám a nepodléhal iluzím.
Eva Hájková
Tak mluvili epikurejci: „Edite, bibite, post mortem nulla voluptas“. (Jezte, pijte, po smrti není rozkoše). Křesťané by to říkat neměli. Tím samozřejmě netvrdím, že by Bůh člověku nepřál, aby mu chutnalo jídlo a pití,popřípadě sex. Určitě mu to přeje, ale je zapotřebí rozlišovat, kam co vede, co je správné a co ne.
filip
Všimnite si ,že vyťahujú každý morálny poklesok,ale o tom,že RKC po IIVatikáne hlása namiesto evanjelia slobodomurársky ekumenizmus v mainstreame nenájdeš ani slovo. Všetky tieto zvrátenosti sú pritom len dôsledkom odpadu od pravej viery ,nie príčinou.
David Brož
Články Dana Drápala mám rád a zpravidla se s ním shoduji. Tentokrát ne. Článek nese název „Sexuální hříchy v církvi“ a pod ním je fotografie Vatikánu. Rád věřím, že se s případy sexuálního zneužívání ve své praxi nesetkal (v ČCE nebo KS) a že jen o nemnoha z druhé ruky slyšel. Jenže postavit článek s takovým titulkem na osobní zkušenosti (z evangelikálního prostředí) je dost nešťastné.
V římskokatolické církvi sexuální hříchy opravdu marginálním problémem nejsou! Doporučuji (nejen autorovi) podívat se na dokumentární film“ Zbav nás všeho zlého“ (Deliver Us from Evil), USA 2006 (ke stažení třeba na Ulozto) nebo na dokument „Katolická církev – tíživé mlčení“, Francie 2017. (https://www.youtube.com/watch?v=L5cVCkMjz3A).
Jen v USA (které jsou převážně protestantské) se přihlásilo údajně přes 100.000 obětí sexuálního zneužívání katolickými duchovními a od r. 1950 zaplatila ŘK církev na soudních výlohách a vyrovnáních přes miliardu dolarů, přitom podle odhadu znalců přes 80% obětí to nikdy neoznámí (z dokumentu Deliver Us from Evil).
Proč se o tom najednou píše až teď? Protože současný papež František k tomu dal (pod tlakem okolností) konečně opatrný impulz. A tím se ledy provalily. Rozdíl oproti minulosti je v tom, čemu se říká „informační revoluce“. Dnes se lidé mohou kontaktovat a získávat informace rychlostí a způsobem dříve nepředstavitelnými. V dnešním propojeném světě se jen tak něco neututlá. Vznikají (i u nás) organizace (viz. např. katoličtí kněží Patrick Wall, Thomas P. Doyle), které se snaží oběti sdružovat a zastávat se jich a volat k odpovědnosti pachatele i „zametače pod koberec“
Ukazuje se přitom dvojí problém. Jednak monarchistický absolutistický systém řízení církve. Kromě volby papeže konkláve, jde vždy o volbu shora (kdo bude jmenován biskupem, členem poradního sboru apod.). Tím tato hierarchie představuje velmi rigidní organizaci, odolnou změnám a kritice zdola. Současně zastává primárně politiku „bella figura“ – tedy, že jde především o dobrou image církve a nejeví příliš upřímné ochoty postavit se problémům čelem. Zmíněné iniciativy tak vnímá spíš jako něco, co církev dehonestuje a ne chce ozdravit a očistit. Za zmínku stojí i česká kauza katolické organizace „Pro čistou církev“ (procistoucirkev.cz). Její zakladatel (dnes již bývalý) církevní soudce Jan Rozek, byl díky své aktivitě bez diskuze odvolán.
Druhý problém představuje instituce povinného celibátu. Nemám na mysli jen potlačení sexuálního pudu, kteří mnozí nezvládají (proto Písmo moudře radí, že kněz má být ženatý a dobře se umět postarat o svou rodinu – 1.Timoteovi 3. Také se Pavel zmiňuje, že dokonce i apoštolové byli ženatí – 1. Korintským 9:5). Mám na mysli zejména jev, že mnozí homosexuálové, či pedofilové, kteří jsou si vědomí, že nejsou schopni se oženit a mít normální rodinu – udělají „z nouze ctnost“ a stanou se duchovními. Pak na ně okolí nebude nahlížet s nedůvěrou – naopak, stanou se „posvátnou“ osobou, která se rodiny vzdala pro vyšší cíle. Proto je mezi katolickými duchovními prokazatelně větší procento takových lidí, než v běžné populaci.
Článek – jistě nechtěně – zapadl do linie žalostné politiky představitelů ŘK církve – zatloukat a bagatelizovat.
Není mým úmyslem házet špínu na katolíky. Je jen jedna skutečná církev – ta Kristova a jejími údy jsou i bratři a sestry v ŘK. Co se týká jedné denominace, týká se i ostatních. Ale pokrytectví je jako rakovina. Nevím, jestli stačí mlčet a modlit se.
Otakar Vožeh
Pro Evu Hájkovou : s těmi nevěřícími jsem vlastně jen komentoval Váš výrok, že lidé mimo Církev si představují, že v Církvi mají být pouze svatí. Problém jsou jejich falešné představy o Církvi.
Eva Hájková
Řekněme, že pro nevěřící je církev a její poslání málo viditelné (nebo obtížně rozpoznatelné). Proto jsou jejich představy o církvi zkreslené.
Otakar Vožeh
Souhlas. Ještě k tomu dodám, že zásadně vidím těžiště zvěstování evangelia na jednotlivcích, nikoli na shromážděné nebo všelijak aktivní Církvi. Když zveme někoho, aby šel s námi „do kostela“ nebo „do shromáždění“, svědčí to o tom, že házíme zodpovědnost sdílení evangelia na „profesionály“. Osobní komunikace je daleko účinnější . . . a pak s námi možná lidé půjdou rádi i na „bohoslužbu“.
Petr Adamec
Článek se opravdu dost nešťastně zařadil do obranné linie. ŘKC musela přijmout před 4 lety po nátlaku z Vatikánu směrnici k řešení podobných problémů, česká část ji přijala, ovšem po 4 roky ji odmítala začít používat. Až minulý měsíc narychlo těsně před setkáním ve Vatikánu udělala kroky, které by formálně umožnili ji používat (jmenování komisí). Opravdu zde panuje silná rezistence a nechuť tuto oblast řešit. Myslím, že v protestantské části spektra není ani tak moc problémem zneužívání dětí – je to tím, že od kazatele se očekává dobré manželství. Většina denominací kazatele volí hlasováním a svobodný stav ve vyšším věku je výrazným důvodem pro nepřijetí. Hlavním problémem však myslím, nejsou ani tak ty sexuální hříchy, jako jejich utajování a způsoby řešení. V protestantské části spektra je toto utajování sexuálních hříchů kazatelů také běžné. Proto to vypadá, že nejsou. Nemyslím tím teď pornografii, ale nevěry a předmanželský sex.
Myslím, že ten standart novozákonní církve, kde se hříchy starších řešili veřejně, je dosud daleko před námi. Těžko chtít, aby ovečka přinesla své hříchy do společenství a poprosila o modlitby, když kazatel tyto své hříchy systematicky utajuje.
Petr Adamec
Zneužití se objevuje po letech především, protože je z jiného soudku než znásilněni. A ve vztahu se projevují dobré i špatné věci, není to jednoznačné. Je to tak bolestné, že to nikdo nechce řešit a chce všechno popřít a raději zapomenout. Současně toto zranění tím hnisá a nehojí se. Zažil jsem, jak kopastorka Dana Drápala na místo pastorace manželství 2 křesťanů toto manželství rozložila a s mužem nějaký čas sama žila (za situace, kdy byla sama vdaná…). Považuji to za zneužití pastorace. Dan byl mnohokrát upozorněn, že něco není tak, jak má a jeho reakce byla uhýbavá a nakloněná ochraně pastorů, stejná jako v článku. Postupně tato situace vedla k Danově rezignaci a současné vedení KS Praha to vyřešilo dobře, snad až na to, že tuto situaci nezveřejnili (po hrozbě soudního stíhání dle ochrany osobnosti od té bývalé kopastorky) a dali tak veliký prostor pro fámy a dohady.
Otakar Vožeh
Souhlas. Biblicky pojatá kázeň dnes v církvích schází, a mám zato, že je to dáno hodně tím, že se opouštějí biblické zásady morálky. Aby nedošlo k omylu, určitě si nemyslím, že musíme „moralizovat“. Spíš se daleko víc zaměřit na Pána Ježíše Krista v našem učení, společenství, písních, apod. Morální život pak následuje. Některé hříchy se už dneska za hříchy nemají, schází jasné biblické učení o čistém životě (a nemyslím tím jen sexualitu). Hodně to všechno záleží na kazateli nebo těm, kteří slouží Slovem, a na starších.
Pro „řešení hříchů“ má Bůh v Písmu poměrně jasné instrukce, to „veřejné řešení“ je krajní případ.
Karel Konečný
Ano paní Hájková, píšete dobře, že je třeba rozlišovat, kam co vede, a co je správné, a co ne. Podívejte se po lidech ve společnosti, snaží se definovat co je to zlo. Snadno zjistíte, že neví co je dobro a co je zlo, kdybych to napsal trochu ironicky, tak nejedli ovoce ze stromu poznání zlého a dobrého. Nechci tu uvádět nic konkrétního, ale jistě víte jaké hrozné činy někteří lidé schvalují.
Eva Hájková
Člověk, který se drží Boha, má šanci rozeznat, co je dobro a co zlo.
Další otázkou samozřejmě může být, jak člověk pozná, že se drží Boha.
Karel Konečný
Zřejmě by však měl použít mozek. 🙂
Eva Hájková
Zřejmě máte na mysli nikoliv mozek, ale přemýšlení. Přes mozek jde totiž všechno – i emoce a instinkty.
Já zase často pozoruji, že dva přemýšlející lidé si navzájem nerozumějí. Nemohou se domluvit, o co jim vlastně jde. Jako v Babylónu, když došlo ke zmatení jazyků.
Karel Konečný
Ano, máte naprosto pravdu. Je to zřejmě dáno tím, že používají výrazy, pod kterými si každý představuje něco jiného, nebo nechápou význam vět, a nejčastěji asi, že neposlouchají druhého, a každý si říká svoji „básničku“.
Eva Hájková
Kdyby si církev nezaváděla struktury podobné těm světským, nemusela by řešit to, co řeší svět.
Otakar Vožeh
Amen. . . . napsal jsem jedno jedno slovo a byl jsem opraven, že toho musím napsat víc. Tak ještě jednou Amen ! :-))
Eva Hájková
Mimochodem, možná by už konečně bylo načase přestat s tím dělením křesťanů na pastýře a ovce. Pak se totiž stává, že někteří pastýři mohou zneužít svého postavení a proměnit se ve vlky. Zatímco jiní pastýři si zase stěžují, že ovce jsou pasivní, všechno hodí jenom na pastýře, ať se starají oni, zatímco ovce samy se nestarají vůbec o nic. Ať každý dělá to, k čemu je povolán tím jedním společným pastýřem.