Nedávno mi jeden nepřítel křesťanství poslal soupis těch nejproblematičtějších veršů ze Starého zákona. Vedla ho k tomu snaha přesvědčit mě o tom, že Starý zákon – a tedy vlastně i křesťanství, které ho považuje za součást svatých písem, je stejně krvežíznivé jako islám. Onen muž je nepochybně vzdělaný, a tak jistě ví, že pro křesťany je Pán Ježíš klíčem k celému Písmu, a že svým životem i svou smrtí mění situaci. A činí to zcela výslovně slovy z Kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… ale já pravím vám…“
Zhruba v téže době mi jeden křesťan (!) ve facebookové diskusi napsal: „Naše civilizace otrokářství zrušila a byť jednala proti Písmu, zdravý rozum říká, že nezhřešila.“ Že zrušení otroctví bylo „proti Písmu“, odvodil onen muž ze skutečnosti, že Pavel otroctví přijímal, aniž by ho zpochybňoval. A protože Pavel nevolal po zrušení otroctví, pak ho podle onoho mého přítele „schvaloval“.
Popravdě řečeno, mám z tohoto přístupu k dějinným skutečnostem docela hrůzu. Tento přístup se totiž v současnosti projevuje dvěma velmi nebezpečnými – a pomýlenými – způsoby: Jednak nehistorickými soudy nad šlechetnými muži minulosti (i prezident George Washington vlastnil otroky, a tudíž dle svých kritiků otroctví „schvaloval“), jednak snahou předělat historii k našemu obrazu. Odtud pramení vypouštění některých pasáží (či jejich předělávání) v dětských knížkách, ale i v klasické literatuře. U nás s tím začali komunisté (třeba z krásné dětské knížky Františka Župana Pepánek Nezdara byly vypuštěny kapitoly o kostele a dalších věcech, souvisejících s církví), ale současní pokrokáři zasahují do dějin a do umění ještě mnohem hlouběji. Třeba ve velkolepém filmu Titanic jsou příslušníci elit líčeni jako zbabělí sobci, ačkoli svědectví přeživších vyznívala zcela opačně: Mnozí se starali, aby byly zachráněny především ženy a děti, a sami pak zahynuli.
Jak to tedy je?
Každý z nás se rodí do určité situace. Každá doba řeší určité problémy. V každé době jsou určité kauzy, které společnost dělí. A každý z nás má určité vidění světa. Něco přejímáme zcela neproblematicky; v jiné věci se angažujeme, protože jde o věc, která je v naší době otevřená. A naše soudy a výroky jsou nutně závislé na dějinných okolnostech.
To, co psal Jan Neruda o židech, zní dnes naprosto otřesně. Z dnešního hlediska by byl tento slavný český spisovatel jasný antisemita. Jeho výroky nám ale zní takto otřesně proto, že mezi naší a jeho dobou leží holocaust. Jsem si jist, že by Jan Neruda neschvaloval hromadné vraždění židů. A patrně by se o židech vyjadřoval jinak, kdyby tušil, že jednou k holocaustu dojde.
Fjodor Michailovič Dostojevskij byl geniální spisovatel. Nepochybně to byl i velmi citlivý člověk. Když však čtete jeho vyjádření o Polácích, nechce se vám věřit, že nenávistné výpady proti Polákům napsal tentýž člověk, který napsal například Bratry Karamazovy.
Pokud autory a dějinné postavy soudíme podle našich dnešních měřítek, vždy na nich nutně najdeme věci, které se nám nelíbí, s nimiž nesouhlasíme, které odsuzujeme. Chceme-li ale být spravedliví, měli bychom se pídit po tom, jaké boje tehdejší lidé bojovali, oč jim šlo, a zda jejich život přinesl celkově dobré či zlé ovoce.
A teď konečně k apoštolu Pavlovi. Říci o něm, že otroctví „schvaloval“, navozuje představu, že tehdy existovali lidé, kteří otroctví schvalovali, a lidé, kteří ho neschvalovali. Tedy že se o otroctví vedle jakási rozprava. Jenže ona se nevedla. Lze říci, že Pavel otroctví „přijímal“, je-li to míněno v tom smyslu, že ho nezpochybňoval. Upřímně řečeno, nejsem si jist, že v jeho době existoval nějaký myslitel, který otroctví „nepřijímal“ a volal po jeho zrušení.
Ani Ježíš, ani Pavel nebyli revolucionáři, kteří chtěli měnit společnost. Pokud něco chtěli měnit, pak to byla lidská srdce. A ta také měnili – a mění dodnes.
Podobně ahistorické by bylo tvrdit, že první křesťané „schvalovali“ či „neschvalovali“ potraty. Ty byly běžnou věcí, byť v jiné podobě než dnes. Žena porodila dítě, a když ho nechtěla, pohodila ho na ulici, kde ho sežrali potulní psi. Křesťané takto nejednali, ale, pravda, nikde v Novém zákoně nemáme výslovně uvedeno, že se to nemá dělat.
V dnešní době jsou potraty stále tématem. Možná nastane doba, kdy se společenské klima promění, a kdy nám bude zabíjení nenarozených dětí připadat stejně zvrácené jako mučení zajatců. Nicméně z postoje různých osobností k potratům můžete usoudit, jací lidé to jsou, protože potraty jsou jedním z témat společenské diskuse, či, chcete-li, společenského sporu. Jinými současnými tématy jsou třeba pedofilie nebo odnímání dětí z biologických rodin, ale jsou i mnohá další.
Zpět k onomu otroctví. Podobně jako postavení ženy, ani otroctví nebylo něco, co by Pavel zásadně zpochybňoval. A přece svými slovy „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ položil základ jak budoucí emancipace žen, tak zrušení otroctví. A není náhodou, že to byli právě křesťané, kteří tuto otázku v první polovině devatenáctého století nejprve nastolili, a nakonec po dlouhých bojích prosadili.
Pán Ježíš řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce.“ Chceme-li hodnotit nějakou postavu minulosti, přemýšlejme o tom, zač tito lidé ve svém životě bojovali a co se jim podařilo prosadit. A nemějme jim za zlé, že nebojovali v bojích, které bojujeme my. Kupříkladu velkému americkému evangelistovi Billy Grahamovi vyčítali, že neodsoudil válku ve Vietnamu. Málo mu bylo platné, že ji ani neschválil. Samozvaní morální policisté po nás často chtějí, abychom k určitým kauzám zaujali „ta správná“ stanoviska. Vy, kdo mě znáte déle, víte, že se někdy odmítám k určitým věcem vyjádřit. Proč? Vedu boje na několika frontách, a chci je vést informovaně. Jsou věci, o kterých moc nevím, nebo věci, na které nemám silný názor. Necítím povinnost vyjadřovat se úplně ke všemu. A nenechám se k tomu ani dotlačit.
Občas se objeví silné osobnosti, které určité téma nastolí. Takovou osobností byl třeba William Wilberforce, který nastolil téma otroctví v britském parlamentu – a po několika desetiletích zvítězil, když bylo otroctví zakázáno. Podobnou osobností byl patrně i Petr Chelčický se svým pojetím nenásilí. Petr Chelčický patrně předběhl svou dobu; Wilberforce vystihl její počátek. A jsou i lidé, kteří nějakou věc dokáží uzavřít. Třeba prezident de Gaulle válku v Alžírsku. Vždy je k tomu třeba statečnosti, ochoty riskovat – a někdy možná i ochotu být (přinejmenším dočasně) sám proti všem.
Šlechetný člověk rozpozná šlechetnost u jiných. I přes to, že s nimi v něčem nesouhlasí. A bere si příklad z jejich silných stránek – a nepotřebuje neustále upozorňovat na ty slabé. (Tomuto přístupu se dneska říká „dekonstrukce“. Někdy mi připadá, že v ní jde o to, dokázat, že každý je vlastně hajzl. Není, nevěřte tomu.)
Pavel otroctví neproblematizoval. Hlásal, že všichni lidé hřeší a potřebují proměnu srdce. Sám ji zakusil. A proto křesťanství jednou zrušení otroctví prosadilo. Lidé, kteří volí zkratky a například tvrdí, že nejde o proměnu srdce, ale o to, kdo vlastní výrobní prostředky, jako to tvrdil Marx, se často postarají o to, že tečou potoky krve. My touto cestou jít nemusíme. Následujeme totiž toho, který prolil krev vlastní.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Autor je teolog a publicista Datum: 13. dubna 2019 Foto: Pixabay – apoštol Pavel
18 Komentáře
Ignác Pospíšil
Já na to vždy říkám, že sv. Pavel ve skutečnosti otroctví jasně odmítl, když sice akceptoval vlastnění otroků, ale upíral otrokářům ta práva, která skutečný otrokář ke skutečnému otroků má. Ve skutečném vztahu otrok-otrokář je otrok bezprávné zboží, otrokář má absolutní vládu nad jeho tělem, životem i smrtí. To sv. Pavel jasně popírá, když říká, že otrok je člověk a bližní, k němuž se je třeba takto chovat.
Karel Konečný
Uvádíte mnoho témat, o kterých by se dalo mnoho psát. Když v počátku článku píšete o problematických verších Starého zákona,tak myslím, že pro porozumnění je třeba si dát otázku: Proč to pisatelé napsali? Byla to doba kdy bohů bylo více a odpovědi se snadno doberete. Stejně tak se to týká i Nového zákona.
Když uvádíte Petra Chelčického tak jistě napadnou verše z Bible, parafrázuji: ….když tě někdo udeří do pravé líce nastav mu druhou…, a podobně. Čím je na mysli neoplácet, nemstít se, a o
Petru Chelčickém by se dalo jistě toho psát mnoho ve vztahu k církvi i světu.
Jak viděl Pavel otroctví to zřejmě nevíme, ale pokud znal přikázání dvojí lásky,tak mohl mít z toho vyplívající názor.
Pak uvádíte změnu srdce. Co však pod tím výrazem srdce rozumíte. Mnoho lidí používá různé výrazi a nevědí co znamenají. Myslím, že dobře se k tomu co je srdce vyjádřil kardinál Špidlík.
Karel Krejčí
Pane Drápale,
domnívám se, že apoštol Pavel použil a převzal význam otroctví pouze jako přirovnání. Jako všeobecné přirovnání otročení tomuto světu tak, jak mu lidstvo otročilo v jeho době a stejně tak i v současnosti. Zatím se nezměnilo – rozhodně ne k lepšímu.
pavel v
Dnešní civilizace disponuje obrovskou sumou znalostí, kterou lidé v minulosti neměli. Bylo by tedy obrovskou chybou posuzovat různé aktéry historie dnešními měřítky. Takové počínání je vskutku ahistorické. Ve středověku většina lidí neuměla číst a psát a tak znala Písmo jen zprostředkonaně. Nelze se pak divit nesmírné krutosti té doby, když se například Žižka řídil Starým zákonem a my víme, jakých krutostí se Hebrejové dopouštěli při dobývání země Kanaán.
Po vynálezu knihtisku (1440) se situace obrátila. Renesance byla znalostním skokem. Společenská elita mohla mít k Písmu přímý přístup. Mohli si přečíst, že Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi ani národy, že Ježíš řekl „milujte své nepřátele“… Ke správnému rozhodování již měli dostatek znalostí – jejich Bible byla stejná, jako naše dnešní.
První křesťané nemohli otroctví veřejně kritizovat, protože by vyvolali nenávist těch, kdo otroky vlastnili – byl by to rychlý konec klíčící církve.
Pro otrokáře v Jižní i Severní Americe sotva existuje nějaká omluva. Běžné totiž bylo rozbíjení rodin a jiné zvrácenosti. Vznikaly o tom písemné záznamy, které mají povahu historických dokumentů. Například v tomto materiálu https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/58441/BubikovaS_DetstviVOtroctvi_2011.pdf?sequence=1&isAllowed=y se píše:
„Je zarážející, jak málo společného času mohly děti sotva pár týdnů po narození trávit
se svými biologickými matkami. Tak děti v otroctví vyrůstaly ve skupinách, jen zřídka
v rodinném prostředí. Měly jen minimum kontaktu s matkou a často žádný s otcem.
Mnohdy otce ani neznaly, ať už proto, že muži otroci byli běžně najímáni na práce v širo-
kém okolí, či prodáni jinam, nebo proto, že matky nedobrovolně počaly s otrokáři a ne-
měly důvod je jako otce před svými dětmi vůbec zmiňovat. Frederick Douglass tuto strán-
ku otroctví později shrnul slovy: „V otroctví není žádného místa pro otce či rodiny.“
„…otroci prožívali dětství krátké, plné chudoby, těžké práce, častých fyzických trestů a všudypřítomného strachu. Strach měl mnoho podob – od obav z tvrdého trestu za sebemenší přestupek až k té největší hrůze, odloučení
od rodiny či společenství matky a dalších otroků, které rodinu suplovalo. Velkým šokem
bylo rovněž zažít, jak jsou rodiče biti nebo jinak týráni, a tak nejtraumatičtějším aspek-
tem dětství otroků bylo vědomí, že jejich rodiče jsou zcela bezmocní a nemohou ochrá-
nit sebe ani své děti. Josiah Henson detailně popisuje, jak jeho otec zachránil jeho matku
před znásilněním tím, že bílého útočníka srazil k zemi. To však byl v otrokářské společ-
nosti neprominutelný zločin a „odplata ihned následovala: sto ran bičem na holá záda, při-
bití pravého ucha k lynčovacímu kůlu a poté jeho odříznutí od těla“.59 Tento krutý trest proměnil Hensonova otce v „zasmušilého, mrzutého, umíněného“ člověka, kterého otrokář
raději brzy prodal. William Wells Brown barvitě vylíčil hrůznou vzpomínku na to, jak
byla jeho matka potrestána za patnáctiminutové zpoždění: „Slyšel jsem každé prásknutí
biče a každičký sten a výkřik mé ubohé matky. Mrazilo mne a hlasitě jsem naříkal.“ – k.c.
Nevím, jak se svými otroky zacházeli otrokáři, jejichž sochy chtějí „progresivisté“ zbourat. Je mi to však zcela lhostejné. Ve srovnání s křivdami, které otroci museli vytrpět, se jedná o zcela bezvýznamnou záležitost.
P. Ašer
„Ani Ježíš, ani Pavel nebyli revolucionáři, kteří chtěli měnit společnost. Pokud něco chtěli měnit, pak to byla lidská srdce. A ta také měnili – a mění dodnes.“
Správně napsáno. Pak ovšem nechápu, proč autor v jiných článcích opakovaně píše, že by se křesťané měli veřejně angažovat ve světských věcech (politice ap.). Poněkud nekonsistentní…
P. Ašer
Ježíš i Pavel řešili otroctví hříchu (J 8:34; Ř 6:16-17.20), nikoli světský otrokářský systém. Ten je nechával klidnými, protože nebyl pro jejich misi ničím podstatným. Podstatným bylo a je vysvobodit lidi z otroctví hříchu(J 8:32.36; Ř 6:18), a ne změnit nějaký stávající společenský systém (to chtěl Marx ap.). Jakákoli změna společenského systému bez onoho klíčového vysvobození z hříchu je lidem platná tak, jako je zimník platný mrtvému.
pavel v
ad „Tomuto přístupu se dneska říká „dekonstrukce“. Někdy mi připadá, že v ní jde o to, dokázat, že každý je vlastně hajzl. Není, nevěřte tomu.“
————————————————
Co to je ta dekonstrukce? Je to rozebírání nějaké konstrukce až na její základ. Konstrukcí nemusí být jen hmotná věc. Může to být také myšlenkový systém (rozprava – diskurs) o tom, jak se věci mají.
Ukážeme si dekonstrukci na příkladě: Nejprve popíši „konstrukci“, kterou bude Newspeak (česky: novořeč), kterou je jazyk z knihy George Orwella 1984. Takto okleštěný jazyk měl sloužit totalitně vládnoucí Straně k tomu, aby občané neměli ani výrazy k vyjádření nesouhlasu s politikou Strany. Autor doplnil román doslovem, kde se věnuje problematice Newspeaku a vysvětluje jeho základní principy. Odtud i následující citace:
„Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“
Představme si nyní, že žijeme v době, kdy byl původní jazyk zcela zapomenut. Instinkt nám říká, že je tu cosi falešného. Nezbývá než dekonstruovat všechnu tu faleš, kterou Strana stvořila, aby zabránila svobodnému myšlení a dobrat se tak k původnímu, zdravému jazyku.
Pro zajímavost ještě uvedu příklady Newspeaku:
vězení – „nápravné zařízení“
hnůj – „organické hnojivo“
syfilis – „společenská choroba“
válka – „speciální vojenská operace“
podnikatel – „vykořisťovatel“
Jiným příkladem může být dekonstrukce provedená samotným Ježíšem:
Tehdy za ním přišli farizeové a pokoušeli ho: „Smí člověk z jakéhokoli důvodu zapudit manželku?“ „Copak jste nečetli,“ odpověděl jim, „že Stvořitel je od počátku ‚učinil jako muže a ženu‘ a řekl: ‚Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo‘? A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověče nerozděluj.“ Namítli mu: „Proč tedy Mojžíš přikázal, že zapuzená manželka má dostat rozlukový list?“ Odpověděl jim: „To kvůli tvrdosti vašeho srdce vám Mojžíš povolil zapudit manželku, ale od počátku to tak nebylo. Proto vám říkám, že kdo zapudí svou manželku z jiného důvodu než kvůli smilstvu a vezme si jinou, cizoloží.“
Zde vidíme, že společnost se mění, ale pravda je pořád stejná. To, co dnes považujeme za špatné dnes (mužovo zapuzení manželky), bylo špatné vždycky, přestože to Mojžíš povolil. Ježíš přesto nejednal ahistoricky. Naopak, dekonstrukcí odhalil nízký motiv (tvrdost srdce), který byl zdrojem hříšné tradice.
pavel v
to P. Ašer
Podle vás se křesťan nemá zajímat o politický systém, i kdyby byl velmi nespravedlivý a přinášel tím některým lidem obrovské utrpení. Totalitní režimy dokonce nutí občany, aby konali zločiny. Co myslíte, je povinností občana řídit se instrukcemi apoštola Pavla: „Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha“, a to i v případě, že vláda nutí občana ke zločinu? Má občan takový zločin vykonat? Když se vládě vzepře, není to politika? Je dovoleno občanovi, aby odporoval Hitlerovi v době, kdy ještě nemá moc a ke zločinu se teprve chystá?
pavel v
Ne každý otrokář zacházel s otroky nelidsky. Věřím, že byli i otrokáři mírní a otroci je měli rádi. Takoví otrokáři nutně ostatním otrokářům vadili. Ve starověku, kdy hodně lidí hladovělo, se otrok měl často lépe než svobodný občam.
V naší zemi je každý vězeň povinen si pobyt ve vězení platit. Jsou však vězňové, které stát k zaplacení pobytu není schopen donutit – pracovat prostě nebudou a bití vězňů zákon nedovoluje. Jindy vznikne situace, že „podnikatel“ nadělá stamilionové dluhy a když ho policie dá do vazby, zjistí, že ten člověk už nemá ani korunu – všechno stačil rozfofrovat. Není naděje, že by své obrovské dluhy ještě někdy splatil. Pak se člověk táže, jestli otroctví nemělo něco do sebe.
Je však zcela proti křesťanské etice, když se někdo jako otrok již narodí. Bylo tomu tak vždy. Věřím, že křesťané to věděli od samého počátku. Proč o tom nevedli veřejnou rozpravu? Protože ta by se rovnala rozsudku smrti. Pro mnoho lidí byli otroci zdrojem blahobytu. Říci veřejně, že se mají blahobytu vzdát, by vyvolalo nenávist otrokářů. Nenávist vyvolalo zrušení otroctví i v USA. Otrokáři založili teroristickou organizaci Ku-klux-klan, který se dopouštěl proti politicky angažovaným černochům a jejich spolupracovníkům fyzického násilí, útoků či vražd. Členové klanu byli vesměs „dobří křesťané“. 🙂
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Totalitní režimy dokonce nutí občany, aby konali zločiny. Co myslíte, je povinností občana řídit se instrukcemi apoštola Pavla: „Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha“, a to i v případě, že vláda nutí občana ke zločinu? Má občan takový zločin vykonat? Když se vládě vzepře, není to politika? Je dovoleno občanovi, aby odporoval Hitlerovi v době, kdy ještě nemá moc a ke zločinu se teprve chystá?“
Jak už jsem Vám na tomto webu mnohokrát napsal, podřizování se světským nebo i náboženským autoritám je limitováno právě tím, zda nás ta autorita nutí k hříchu či nikoli. Když bude vládní moc zakazovat kázat evangelium, není křesťan povinen ji poslouchat, naopak je povinen ji v tomto neposlechnout, poněvadž Boží příkaz je nadřazen příkazům lidí:
„Výslovně jsme vám přikázali, abyste neučili na základě toho jména, a hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením a chcete na nás uvést krev toho člověka.“ Petr a apoštolové odpověděli: „Je třeba poslouchat více Boha než lidi.” (Sk 5:28-29)
Pokud tedy kdysi synedrium křesťanům zakázalo kázat evangelium nebo kdyby je v současnosti vláda nutila k hříchu (třeba kvůli branné povinnosti jít zabíjet ve válce, což je v rozporu s Ježíšovými slovy v Mt 5:39n; 26:52)), nemusí vládu v těchto případech poslechnout. To však křesťany nijak neopravňuje k tomu, aby usilovali o její svržení, organizovali revoluce atd. Mohou se za ni jen modlit (1 Tm 2:1-2). Bůh dobře ví, proč dosadil k moci právě takovou vládu, která tam zrovna je, a není na nás, abychom jeho vůli odporovali. Bůh také dobře věděl, proč dosadil k moci Hitera, stejně jako věděl dobře, proč dosadil k moci Nerona, za právě jehož krutovlády apoštol napsal Vámi citovaná slova Ř 13:1.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Je však zcela proti křesťanské etice, když se někdo jako otrok již narodí. Bylo tomu tak vždy. Věřím, že křesťané to věděli od samého počátku. Proč o tom nevedli veřejnou rozpravu? Protože ta by se rovnala rozsudku smrti. Pro mnoho lidí byli otroci zdrojem blahobytu. Říci veřejně, že se mají blahobytu vzdát, by vyvolalo nenávist otrokářů.“
Pro prvotní křesťany nehrálo roli, zda se jejich kázání rovnalo rozsudku smrti. Evangelium kázali přesto, že kvůli tomu končili v plamenech nebo v zubech šelem. Pokud by tedy od Boha měli za úkol vést veřejnou rozpravu o zrušení otrokářského systému, jistě by se rozsudku smrti nezalekli (1 J 3:16). Žádný takový úkol ovšem od Boha nedostali. Od Boha měli za úkol řešit otroctví hříchu, o němž jsem psal v jednom z předchozích příspěvků (J 8:34; Ř 6:16-17.20), ne odstraňovat otrokářský sytém své doby.
Apoštol naopak vyzývá otroky, bez ohledu na to, zda se do otroctví dostali v pozdějším věku nebo se již do otroctví narodili, aby své pány ve všem poslouchali:
„Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v jednoduchosti srdce, bojíce se Pána.” (Kol 3:22)
Jak se s tím tedy srovnává Vaše tvrzení, že to je zcela proti křesťanské etice, když ap. Pavel svým výrokem tehdejší otrokářský systém ještě utužuje, když vyzývá otroky, aby své pány poslouchali nejen formálně, nýbrž ze srdce?
Olga Nedbalová
Křesťan v každém systému může věrně následovat Ježíše Krista. I s přihlédnutím k tomu, že v některých systémech jsou křesťané pronásledování a jde jim o život. Pokud tedy otrokář je věrný následovník Ježíše Krista, zcela jistě by svého otroka fyzicky netrestal, neponižoval. Obdobně v dnešní době může jít o vztah učitel – žák, nadřízený – podřízený. Jak se člověk v těchto vztazích chová a nejen ten v té vyšší pozici ale i ten v nižší pozici, je pro nás křesťany zásadní.
„Poznáte je po jejich ovoci. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí? Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce. Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně. A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci.“
Jak otrokář tak otrok, jak nadřízený tak i podřízený, mohou být „zlým“ člověkem. Tedy tím, kdo naslouchá zlému a nechá se jím smýkat. Otrok hříchu. Ale obdobně jak otrokář tak i otrok mohou být „dobrým“ člověkem. Tedy tím, který naslouchá Pánu Ježíši a nechá se Jím vést. Našim hlavním úkolem je nenechat se zmást zlým a následovat ho, ale naslouchat a následovat toho dobrého – tedy Pána Ježíše. Pak již nebudeme otroky hříchu, ale budeme svobodni v Kristu.
pavel v
to P. Ašer
Podle vás byl Hitler dosazen do své pozice vůdce Bohem. Vy říkáte, že Němci neměli tohoto Bohem zvoleného vládce ve ve jménu Boha poslouchat. Představte si, že byste byl zaměstnancem firmy a já jejím majitelem. Já bych jmenoval ředitele firmy, ale vám bych řekl, že ho nemáte poslouchat. Asi byste si pomyslel, že mi přeskočilo, ne?
Bůh vidí do budoucnosti. Jestli Bůh ustanovil Hitlera, musel vědět, jaká zvěrstva budou následovat. Vy si myslíte, že Bůh si přál strašlivá utrpení tolika lidí?
Bůh dal člověku svobodu konat. Člověk se Bohu vzepřel a Bůh mu svobodu přesto neodebral. Vy však říkáte, že Bůh tvoří dějiny. Je tedy člověk pouhou loutkou?
pavel v
to P. Ašer
Ježíš řekl, že kdo hřeší, otrokem hříchu, jak jste citoval Janovo evangelium 8,34. V jaké souvislosti a proč to Ježíš řekl? Protože se Židé chystali ho zabít. Zabít ho chtěli, protože nemohli snést pravdu z Ježíšových úst. Ježíš zde má na mysli hřích jejich pýchy. Byli pyšní v tom smyslu, že nepřipouštěli vlastní omyl. Jejich omyl spočíval v doslovném výkladu Starého zákona, podle něhož mesiáš povede židovský národ do vítězného boje s pohany a obnoví slávu židovského království, jakou mělo za krále Šalomouna.
pavel v
to Olga Nedbalová
Jestli jsem vás správně pochopil, vy si myslíte, že otrokář mohl být charakterní člověk. Zkuste si nyní představit, že do Česka přijde obchodník s otroky, uloví vás či vaše děti a prodá vás na druhý konec světa do neznámého a nepřátelského prostředí. Když vás ten obchodník bude prodávat, budete se muset vysvléknout do naha, aby nový majitel mohl posoudit váš zdravotní stav. Může se takové procedury zúčastnit poctivý člověk?
Olga Nedbalová
Pane Pavle, máte pravdu, že Bůh dal lidem svobodu konat. Vy osobně čtete Písmo a rozmýšlíte nad ním. Toto u Vás velmi oceňuji. Myslíte si, že křesťané, kteří tenkrát volili Hitlera, byli skuteční následovníci Krista? Nebylo jejich křesťanství falešné? Proč tak snadno zapomněli na svého Pána Ježíše Krista a vrhli se za zlým pánem? Nebylo jejich srdce kamenné nebo zaplevelené? Evangelium přijali, ale jakmile přišly obtíže, evangelium zavrhli. Nebo pravda Evangelia byla zadušena jejich starostmi o všední záležitosti světa. Na druhou stranu existují svědectví o lidech, kteří i v té době věrně Pána Ježíše následovali. Pane Pavle, chcete šířit mezi křesťany osvětu o politice. Mám obavy, že tato cesta není úplně ideální. Více by se mělo mezi křesťany šířit pravdivé a nezkreslené evangelium. Křesťané nemají mít své idoly a skládat veškerou svou naději v politice. Spíše je vhodné poměřovat činy jednotlivých politiků s Písmem. Babiš ani Fiala, Trump nebo Biden nejsou pravými spasiteli. Také přemýšlím, proč lidé tak důvěřují populistickým stranám. U nevěřících je to jednoduché, prostě jim slibují snadný život a lidé na to slyší. U křesťanů pak politici vystupují jako zástupci spravedlivosti a potírají jimi určené hříchy – teď je asi nejvíce populární záležitost LGBT. Dokonce někteří z křesťanů vidí v politicích svaté bojovníky víry, což je opravdu už hodně přes čáru. Jediný Spravedlivý, jediný Pán a jediný Spasitel je Ježíš Kristus. A my sami máme Pána Ježíše přijmout do svého srdce. Nemůžeme se nechat při tom zastoupit nikým jiným, farář ani politik nemohou za nás navázat osobní vztah s Ježíšem Kristem. Před Ježíšem nakonec budeme stát osobně. Nemůžeme se vymlouvat, že nás politik nabádal k nemilosrdenství, k pýše, k odsuzování, k zabíjení lidí. Máme evangelium, ve kterém nám náš Pán Ježíš Kristus jasně řekl, že všechno výše zmíněné je špatné. S tímto vědomím by každý křesťan měl žít. Pokud chci spásu v Ježíši Kristu, pak Ježíše musím následovat. Jdu po cestě za Ježíšem dobrovolně a dobrovolně se vzdávám svého pyšného a tvrdého srdce. Nechci již dále sloužit tomu zlému, nechci být jeho otrokem. A nenaslouchám populistickým politikům, kteří jsou se vším hned hotoví. Nabízejí chléb, nadpřirozené schopnosti, obdiv světa. Obdobně byl Ježíš pokoušen na poušti. A na nás je, abychom se zachovali stejně jako Ježíš. Někdy se může zdát evangelium složité, ale ve skutečnosti je to nakonec tak prosté. Stačí číst Písmo a naslouchat Ježíši Kristu.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Podle vás byl Hitler dosazen do své pozice vůdce Bohem.“
Ne podle mě, ale podle Písma. Podle Vás do své pozice Hitler snad dosazen Bohem nebyl? Chcete tvrdit, že Hitler a všemožní jiní krutovládci byli výjimkami z pravidla v Ř 13:1? Že se Bohu vymkli z rukou? Že Bůh vlastně nevládne? Navíc Hitler byl do své pozice dosazen pomocí demokratické procedury, úplně stejně jako např. náš Fiala či PePa. To byste měl jako zavilý proklamátor demokracie přece respektovat o to více, než kdyby se byl Hitler chopil moci pučem.
Napsal jste:
„Vy říkáte, že Němci neměli tohoto Bohem zvoleného vládce ve ve jménu Boha poslouchat.“
Napsal jsem něco takového? Poslouchat ho neměli křesťané pouze ad hoc, pokud je nutil páchat hříchy. Křesťan nemůže žádné vládě vyhlásit paušální neposlušnost ve všem. V tom, co neodporuje Boží vůli zjevené v Písmu, musí poslouchat jakoukoli vládu, i tu nejkrvavější. Ale to už jsem Vám obšírněji vysvětlil ve svém příspěvku z 20. června 2024 14:06. Můžete si jej přečíst znovu a důkladněji…
Napsal jste:
„Představte si, že byste byl zaměstnancem firmy a já jejím majitelem. Já bych jmenoval ředitele firmy, ale vám bych řekl, že ho nemáte poslouchat. Asi byste si pomyslel, že mi přeskočilo, ne?“
Pláčete na nesprávném hrobě. To musíte vytýkat Písmu, ne mně. V Písmu totiž čteme obojí:
„Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.” (Ř 13:1)
Ale zároveň také:
“Je třeba poslouchat více Boha než lidi.” (Sk 5:29)
Odvažujete se snad svým podobenstvím blasfemicky naznačovat, že autorovi Písma (2 Tm 3:15-17; 2 Pt 1:19-21) přeskočilo? Pouštíte se na příliš tenký led (Mt 12:32)…
Napsal jste:
„Bůh vidí do budoucnosti. Jestli Bůh ustanovil Hitlera, musel vědět, jaká zvěrstva budou následovat. Vy si myslíte, že Bůh si přál strašlivá utrpení tolika lidí?“
Co si Bůh přál, ví jen Bůh. Nebo Vy jste jeho mluvčí, který má právo korigovat jeho sdělení lidstvu v Písmu?
Napsal jste:
„Bůh dal člověku svobodu konat. Člověk se Bohu vzepřel a Bůh mu svobodu přesto neodebral. Vy však říkáte, že Bůh tvoří dějiny. Je tedy člověk pouhou loutkou?“
Svoboda? To je ošemetné slovo, kterému můžete naplnit rozličnými významy (srov. Orwell). Kdyby jste ji člověku přisoudil jakožto Vámi kýženému tvůrci dějin, co si pak počnete s Boží všemohoucností?
Není-li loutkou člověk, pak se člověk pokouší udělat si loutku z Boha, kterým se jen snaží odůvodnit a posvětit to, co sám ve světě koná. Bůh mu pak slouží jen jako jakýsi deus ex machina. Tak se Vám to líbí?
V Písmu však čteme podobenství o Bohu hrnčíři, který vytváří svou nádobu z hlíny zcela podle svého uvážení, bez ohledu na nějakou domnělou svobodnou vůli hlíny:
„ I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský.“ (Jr 18:5-6)
Hrnčíř k hlíně se má podobně jako loutkář k loutce. Lze tedy říci, že lidé jsou tak či onak loutkami v rukou Božích, což v Novém zákoně dále rozvíjí i apoštol Pavel:
„Což nemá hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě?” (Ř 9:21)
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Ježíš řekl, že kdo hřeší, otrokem hříchu, jak jste citoval Janovo evangelium 8,34. V jaké souvislosti a proč to Ježíš řekl? Protože se Židé chystali ho zabít…“
Ježíš Židům neříkal, že jsou otroky hříchu jen proto, že ho chtějí zabít, nýbrž hlavně proto, že se holedbali, že nikdy nikomu neotročili (J 8:33), přičemž zcela ignorovali své dějiny, kdy otročili v Egyptě, v Aššuru či v Bábelu. Avšak Ježíš jim nevyvrací jejich tvrzení, že nikdy nikomu neotročili poukazem na to, že během svých dějin fyzicky otročili různým národům, to bylo pro něj nepodstatné, ale ukazuje jim, že jsou otroky hříchu, že nejsou svobodni, i kdyby měli jakoukoli politickou nezávislost. A tím hříchem rozhodně nebyla jen touha zavraždit Ježíše. Apoštol Pavel přece říká paušálně, že všichni zhřešili (Ř 3:22-23; a tudíž jsou všichni smrtelní Ř 5:12; 1 K 15:56) a všichni jsou od přirozenosti otroky hříchu (Ř 6:16-18; Ef 2:3). Nejen ti, kdo chtějí vraždit, nýbrž i ti, kdo chtějí žít co nejmravněji, ovšem bez Krista. Takže se zase jako již tradičně pokoušíte zužovat pojem hříchu jen na to, co Vy považujete za zavrženíhodné, ačkoli vzhledem ke Kristu je před Bohem zavrženíhodné naprosto všechno (Fp 3:7-9), co není dílem jeho milosti.
Napsal jste:
„Byli pyšní v tom smyslu, že nepřipouštěli vlastní omyl. Jejich omyl spočíval v doslovném výkladu Starého zákona…“
Neřekl bych, že pro ně byl až tak důležitý doslovný výklad SZ, když bez skrupulí rušili Boží přikázání, aby před ním upřednostnili svou svévolnou lidskou tradici (Mk 7:13). Virtuozity v tomto ohledu pak dosáhli ještě později v obou talmudech.