V poslední době jsem zveřejnil několik článků, které se přímo nebo nepřímo týkaly odpuštění a přímluv za lidi postavené v autoritě. Někteří z mých čtenářů vyslovili téměř nadšený souhlas, ale jiní vyjádřili hluboký nesouhlas.
Některé z těchto článků se týkaly širších politických a historických souvislostí, jiné spíše vztahů na té nejintimnější rovině, tedy vztahů mezi manželi, případně mezi rodiči a dětmi.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Důležité je, proč o nadpřirozené jevy stojíme
Otázku odpuštění považuji za velmi – dokonce smrtelně – vážnou. Stačí si uvědomit, že když se modlíme Modlitbu Páně („Otčenáš“) a odříkáváme slova „odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům“, implicitně se modlíme: „Neodpouštěj nám víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ A je dobré rovněž meditovat nad 18. kapitolou Matoušova evangelia, která obsahuje podobenství o dvou dlužnících. A pokud máme problém s odpuštěním, je dobré se zamyslet nad tím, co a kolik toho Bůh odpustil nám.
Mám obavy, že se teď budu trochu opakovat. Popíšu zážitek, který mne formoval a který jsem možná už vícekrát zmínil. Pokud to znáte, odpusťte mi stařeckou repetitivnost.
Bylo to v době, kdy jsem měl za sebou bolestný rozvod. Obrátila se na mne jedna žena, matka tří dospívajících dětí, kterou právě opustil manžel. Byla na tom zle fyzicky, duševně i duchovně. Za tři měsíce zhubla o patnáct kilo. Vnitřně jsem se s ní ztotožňoval a cítil jsem pobouření nad jednáním jejího manžela, který ji hanebně opustil a našel si jinou a mladší. Vedl jsem ji k Pánu, ale když jsme klekli k modlitbám, vnímal jsem velmi silně, jako by ke mně mluvil Pán: „Pozor! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích.“
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ani spasitel, ani démon
Rázem jsem pochopil několik věcí. Předně, že naším problémem ve vztahu k Bohu není hřích žádného jiného člověka. Ano, jednání manžela oné ženy bylo hanebné, o tom žádná. Nicméně pokud si ona neuvědomí, že jejím problémem jsou její vlastní hříchy, a že i ona potřebuje smíření s Bohem, není jí pomoci. Můžeme jí projevovat soucit, ale ke spáse a k trvalému pokoji jí nepomůžeme, dokud nebude činit pokání. To jí pak dá sílu vyrovnat se s jeho ostudným jednáním.
Platí to i na „mezinárodní“ rovině. Když jsem zmínil smíření s Němci, odepsal mi jeden čtenář, že dle jeho názoru nečinili Němci dostatečné pokání. Ihned jsem si uvědomil nebezpečí této reakce. Naším problémem je náš hřích – nikoli hřích Němců. Je to náš hřích, který nás odděluje od Boha, a to i tehdy, kdyby objektivně byla devadesátiprocentní vina na Němcích a desetiprocentní na nás. Ale už takové procentuální vyjádření je problematické. Kdo jsme my, abychom to posoudili?
Písmo nás nenechává na pochybách, že je jen jeden oprávněný soudce, a že všichni musíme stanout před soudnou stolicí Kristovou. Když někomu odpouštíme jednání, kterého se někdo dopustil vůči nám, pak nám k tomu dává sílu vědomí, že spravedlnosti bude nakonec učiněno zadost, a že Bůh je soudce naprosto spravedlivý. Představme si sami sebe před soudnou stolicí Kristovou, nepředstavujme si tam svého manžela či souseda.
Jeden bratr, který to jistě myslí dobře, a který se domnívá, že církev by měla být aktivistická ve směru, který on považuje za správný, mi napsal, že se rozhodně nebude modlit za Donalda Trumpa. Chápu jeho rozhořčení, nicméně mám dojem, že hříšníci potřebují více modliteb než spravedliví. To, že se někdo modlí za hříšníka, neznamená, že schvaluje jeho hřích. Tento bratr uvažuje na rodině politické; zhruba ve stejné době mi napsala jedna rozvádějící se sestra, kolika hříchů a zrůdností se její manžel dopustil. Modlit se za něj pro ni vůbec nepřipadá v úvahu. Jak bych vůbec mohl něco takového chtít?
Chápu, že odpouštět je někdy velice těžké. Jednou jsem také měl období, kdy jsem se za jednu osobu nemohl modlit. I o tom jsem s nebeským Otcem mluvil a měl jsem pocit, že mi říká, že nějakou dobu se za toho člověka modlit nemusím, ale že to není definitivní stav. Asi po půl roce už mi „šlo“ tomuto člověku žehnat. Je to už třicet let a vidím tam pozitivní posuny.
Ostatně, mám za sebou mnoho let modliteb za Gustáva Husáka. Nemám tedy problém přimlouvat se za Petra Pavla i za Petra Fialu. A všímám si, že křesťané, kteří si tuto otázku neprobojovali na modlitbách, bývají někdy velice frustrovaní. Fakt je lepší se přimlouvat než se zaobírat nedostatky těchto politiků.
Vím i o tom, že někteří lidé, kteří například prošli mučením, říkají, že v současné chvíli je pro ně velice těžké odpustit svým trapičům. Rozumím tomu, a přece jim ze srdce přeji, aby odpustit mohli. Odsuzovat je nemohu – zakusili utrpení, které si ani nedokážu představit. Nicméně Pán Ježíš odpustil i z kříže. „To byl ale Pán Ježíš,“ může někdo namítnout. Ano, ale Štěpán kráčel v Ježíšových šlépějích a také odpustil těm, kdo ho kamenovali. A podobně odpustili nelidské zacházení i manželé Wurmbrandovi.
Nemáme právo po lidech vyžadovat, aby odpustili různá zvěrstva. Nicméně meditujme raději nad Ježíšem a nad Štěpánem, než abychom naslouchali jedné části křesťanů, jak si stýská na tu druhou. Odpuštění je možné, je to cesta Kristova, a je osvobozující. A není to schvalování zla.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 4. prosince 2024 Foto: Pixabay