Můj nedávný článek „Vychladne láska“ vyvolal otázky, proč první láska vychládá a jak se k ní vrátit.
Předně napíšu něco spíše psychologického než teologického: Náš duchovní život probíhá v určitých vlnách. Platí to jak pro jednotlivce, tak pro církev v jejích různých polohách, tedy pro malou skupinku i pro mnohatisícovou denominaci. Samo o sobě je to zcela normální. Jsem si jist, že mezi čtenáři těchto řádků není nikdo, kdo prožil obrácení a od té chvíle jeho duchovní život jen neustále rostl a prohluboval se. U mne to tak nebylo a nemyslím si, že můj přístup lze jednoduše zařadit do kolonky „podle sebe soudím tebe“. Každý, kdo žije s Pánem delší dobu, to dobře zná. Střídají se období nadšení s obdobími sucha. Někdy jde o malé vlnky, jindy o veliké vlny.
Platí to i pro společenství. Jak vesměs víme, církev se zrodila o Letnicích. Tehdy se zatřáslo místo, kde byli apoštolové, a po Petrově smělém kázání se tři tisíce lidí nechalo pokřtít. Muselo to trvat několik hodin. Umíte si to představit? Křtící museli být nadšení – ale na sklonku dne nepochybně patřičně unavení.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Vychladne láska
Ve Skutcích 4,31 čteme, že když se křesťané pomodlili, místo, kde byli, se zatřáslo a oni byli naplněni Duchem svatým.
A co doba mezi těmito dvěma naplněními, tedy mezi Skutky 2 a Skutky 4? Pro mnohé křesťany to byl možná „návrat k normálu“. Ne že by je Duch opustil. Jistě mnozí i v onom mezidobí zakoušeli úžasné věci. Nicméně přišlo nové vanutí Ducha, nová vysoká vlna.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Pak uplynulo mnoho dní a situace se v mnohém změnila: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9.31).
Vzrůstal jejich počet… ale země už se netřásla. Sbory měly pokoj. Duch jednal, ale v mnohém jinak než dřív.
Vraťme se k jednotlivcům. Snoubenci prožívají velké vzrušení. Pak zažívají po svatbě úžasné a krásné věci. A pak – nejdříve po devíti měsících – se situace zásadně mění. Po narození prvního potomka u některých vzájemná láska ještě vzroste. A u jiných vychládá. Mnozí manželé si v průběhu let prožijí těžkou krizi. (U některých bych měl použít množného čísla.) Ale někdy se vrátí k první lásce. Po krizích pak bývají moudřejší, ale i pomalejší. Pokud ovšem očekávají, že budou zakoušet stejné emoce a stejné vzrušení jako před svatbou či těsně po svatbě, budou zklamaní. Jejich láska může být zralejší, plnější a hlubší, ale platí, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Má-li mladé manželství obstát, vyžaduje to, aby si manželé na sebe neustále dělali čas. Bez časové investice to nepůjde. Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.
Dále je nezbytná komunikace. Zamilované pohledy doprovázené pohlazením nebudou stačit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Země… spálená či kvetoucí?
V našem vztahu s Pánem Ježíšem je to podobné. Musíme si na něj dělat čas a musíme s ním komunikovat. Záměrně opakuji: Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.
Je tedy třeba pěstovat duchovní disciplíny. Modlit se. Vyhledávat společenství. Číst Bibli. Dodržovat den odpočinku.
Žádná z těchto věcí sama o sobě vychladnutí první lásky nezabrání. A nemusí mu zabránit ani „poctivé dodržování“ všech. Tyto disciplíny pouze vytvářejí prostor pro naše setkávání s Pánem, samy o sobě ho ale nemohou zaručit.
Slyším otázku: „Tak co mám tedy dělat, aby má první láska nevychladla?“ Dám ti jedinou radu, kterou znám: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.
Vrátím se na sekulární rovinu. Víte, co hodně přispívá k tomu, že „vychládá láska mnohých“? Například to, že se vytratily společné večeře, u nichž se sejde pokud možno celá rodina. Možná si říkáte: Ten Dan dává jen tělesné rady. Trvám ale na tom, že pokud spolu netrávíte čas, vaše láska tím utrpí.
Vícekrát jsem slyšel od rozvedených nebo jen příliš zaměstnaných rodičů něco jako tohle: „Vím, že s dětmi trávím málo času. Ale jde mi o to, aby to byl čas kvalitní.“ A tak koupí drahou dovolenou na Zanzibaru nebo výlet do Disneylandu. Ale dítě možná Zanzibar neocení. Když bude s tátou pod stanem nebo na chatě v horách, může to mít význam neskonale větší. Zajímáme se o to, co je pro naše děti „kvalitním časem“?
A nyní opět rovina duchovní: Pokud nemáš touhu a potřebu modlit se, pak asi opouštíš první lásku. „Co mám tedy dělat?“ Ale vždyť už jsem to psal:
Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.
Chceš se vrátit k první lásce? Zase Ti nepovím nic jiného: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.
Můj duchovní život taky probíhal – a probíhá – ve vlnách. Duchovní disciplíny poctivě dodržuji a mám obrovskou výhodu, za kterou vděčím Bohu: Studovat Písmo mě nesmírně baví – opravdu víc, než cokoli jiného. A miluji obecenství. Naši malou zlatohorskou skupinku. Páteční modlitební v Jeseníku, byť nás tam chodí jen pár (jednou dokonce doslovně). Rozhovory s Ondrou Kameníkem, jesenickým pastorem. Nebo se synem Benem, když zrovna není v Patagonii nebo na Islandu. A dokud jsem cestoval, rád jsem poznával nová společenství. Vzácná jsou pro mě setkání s nevěřícími. Před každým setkáním se modlím, abych byl pro druhé požehnáním a/nebo aby oni byli požehnáním pro mě.
A pak je zde ještě jedna věc, kterou považuji za velice důležitou: Vděčnost. Jsou dny, kdy jsem celý den úplně sám. Vyrážím do hor – ostatně v Jeseníku je jen jeden směr, který nevede do hor. Ať se vydám kterýmkoli směrem, mohu chválit Pána – a také to činím. Ostatně chválím Boha, hned jak se ráno vzbudím, a pak po celý den. Mé srdce přetéká vděčností.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 9. listopadu 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
4 Komentáře
EVA
Hezký čas Dane,
moc děkuji za článek k přemýšlení a inspiraci.
Karel Krejčí
Ztrácím iluze nebo lépe vyjádřeno, svou, možná až příliš osobitě vykonstruovanou představu o věřícím člověku a jak by měl podle mého pohledu vypadat, co by měl a neměl naplňovat, jak pohlížet na svět, jak a zda vůbec do jeho dění zasahovat nebo se vyjadřovat, atd. Kdybych si nebyl jist, že autorem zde zveřejňovaných, protichůdných komentářů, přesněji řečeno – jedny na duchovní úrovni, oslavující a opírajícího se v první řadě o Boha a na druhé straně posuzování světa povrchním pohledem, takovým pohledem, který upozaďuje Boha a od kterého by měl být vlastně vysvobozen a naopak shlížet na něj s nadhledem, s otevřeným zrakem a spatřovat jej v jeho nahotě, kterou nemohou zakrýt žádné vykonstruované lži ani nabízená povrchní pozlátka, byl bych velice překvapen, že autorem je jeden a ten samý člověk . Ale poznávám, že pokud se mi něco nelíbí, chyba asi bude na mé straně. Jsem patrně v zajetí svých individuálních představ, částečně vykonstruovaných podle převzatých představ z Písma a částečně vycházejících ze samotného života – stejně jako pan Drápal.
Možná, že není důležité stále na něco poukazovat, poučovat, kritizovat, ale najít svou, skutečně svou cestu, pro kterou se zde narodil a po které bude s jistotou kráčet tam, kde je jeho cíl …
Konečný Fr.
Utěk před nebezpečným světem do bezpečné maminčiny náruče je samozřejmě správný. Dobrořeč duše má Hospodinu – Bůh je hoden naší vděčnosti. Otázkou pochopitelně je zda má být člověk vděčný dnešní vládě nebo EU. Každý ať si dá sám odpověď. Včera jsem si prohlížel v knížce známý obraz – Svoboda vede lid ( do boje nebo na barikády). Ústřední postava ženy s praporem a za ní dav ozbrojenců. Za svobodu se dá bojovat i slovem – třeba Havlova kniha – Moc bezmocných.
Po Únoru 48 se požadovalo po umělcích, aby jejich díla přispívala k budování socialismu. Dílo, které nesplňovalo toto kritérium, bylo označeno jako reakční a umlčeno. Kdosi navrhl, aby byl zrealizován balet o Zátopkovi. Mělo to háček – kdo by tam asi 2 hodiny běhal po jevišti jako Zátopek.
Historie by měla sloužit k tomu, aby člověk nebo lidstvo neopakovali dřívější chyby. Nakonec po první válce přišla druhá a asi je těžké být optimista.
Olga Nedbalová
Pro pana Krejčího – ano, jsme na společné cestě za Ježíšem. Někdy klopýtáme, někdy se ohlížíme nazpět nebo tak trošku „závistivě“ pošilháváme po světě. Vlečeme se s křížem na zádech, nevidíme cíl, jsme unavení. Ale najednou pocítíme Lásku – Ježíše. Někdy Ho zažijeme osobně ale někdy pocítíme Lásku zprostředkovaně skrze naše bratry a sestry ve víře. Proto je tak velmi důležité si uvědomit, že všichni, kdo následují Krista, se mají podporovat, povzbuzovat a někdy i v lásce napomínat. Ke Kristu nedoběhne první ten, kdo bude všechny ostatní odstrkovat, aby byl sám v cíli první. Naopak – ti poslední budou první. Víra není o soupeření, ale o doplňování se = jsme údy jednoho těla a Kristus je hlavou. Každý z nás máme své jedinečné dary a jedinečné zážitky s Kristem. Na druhou stranu máme společného Spasitele, o kterém se můžeme mimo jiné dozvídat také v Písmu. Dokonalost je pak jen v Kristu. Proto je naivní se domnívat, že některý z nás může být zcela bezchybný a dokonalý. A když pozorně čteme evangelium, zjistíme, že ani učedníci nebyli zcela dokonalí. Přesto je všechny Kristus miloval. Neznamená to, že máme vědomě žít špatný život bez Boha a spoléhat se, že nakonec se to „nějak“ srovná. Ale to, že pokud nás bolí srdce, když Krista zapíráme, když hořce pláčeme, pak jako Petr můžeme stále doufat v Kristovo milosrdenství a odpuštění. Neboť Kristova Láska je dokonalá.