Impulsem k napsání tohoto článku je několik vět, které jsem náhodně zaslechl v jednom křesťanském rozhlasovém pořadu. Tématem rozhovoru zřejmě byla tzv. „smíšená manželství“. Ne ovšem třeba manželství katolíka s evangeličkou nebo baptisty s metodistkou, ale manželství, v němž je jeden z partnerů křesťan a druhý nevěřící. Poslechl jsem opravdu jen pár vět, ale myslím, že to stačilo, abych pochopil, kterým směrem se rozhovor nese. Takové „smíšené“ manželství zpovídaný i zpovídající evidentně považovali za skvělý nápad, byť si byli vědomi, že ne každý křesťan bude tento názor sdílet, a tak také padla otázka, jestli i duchovní, který měl tomuto sňatku požehnat, sdílí totéž přesvědčení (totiž že takový svazek je dobrý nápad), nebo snad, nedej Bože, je tak konzervativní a nelaskavý, že se trochu ošívá, či se to dokonce dotyčným snaží rozmluvit.
Není pochyb o tom, že manželský a rodinný život je obecně v krizi. Tato krize se křesťanům nevyhýbá. V sekulární sféře zaznívají hlasy, že sama instituce manželství už se přežila a je jí už v podstatě odzvoněno. (V jedné oblasti to ale neplatí: Někteří lidé, kteří pro manželství nenacházejí dobré slovo, najednou obrátí, pokud je řeč o manželství homosexuálů.) A většina denominací už prakticky (a mnohdy i teoreticky) akceptovala kohabitaci, což je takové pěkné odborné slovo pro ještě pěknější český výraz „žít na hromádce“.
Pokud jde o manželství, nepodléhám žádným iluzím. Na několika skupinkách jsem zažil, že křesťanské manželské páry měly mnohem více problémů než manželé, z nichž na skupinku chodil jen jeden, protože partner – ať už manžel či manželka – by nevěřící. Bylo mi to líto, leč nemohl jsem to nevidět. Pokud by mě tedy někdo při čtení tohoto článku chtěl přesvědčovat, že manželství nevěřících jsou mnohdy spořádanější než manželství věřících, může si to odpustit. Bylo by to nošení dříví do lesa. Z pastýřské služby to vím velmi dobře.
Co se mi tedy na onom rozhlasovém pořadu vlastně nelíbilo? Dvojí. Jednak mám silný pocit, že to, co dříve bylo považováno za bizár nebo úlet, je dnes „progresivní“, právě protože to dříve byl bizár. V sekulární sféře natrefíme na myslitele, umělce či celebrity, kteří přímo deklarují, že jim jde o „boření mýtů“. Co pozitivního má toto boření mýtů přinést, většinou není zmíněno. A jelikož dříve bylo – přinejmenším v evangelikálních kruzích – smíšené manželství mezi věřícím a nevěřícím vnímáno jako problematické, nyní má být vnímáno jako „progresivní“. Tradiční pojetí je jaksi automaticky prohlášeno za „zákonické“ a „necitlivé“.
To druhé, co chci zmínit, je mnohem závažnější. V jednom manuálu, který měl dětem na základní škole vštípit, že homosexuální svazky jsou cool, se psalo o lidech z 80. let tohoto století, v němž už stejnopohlavní „manželství“ budou převažovat. Zdůvodněním bylo, že muž se lépe domluví s mužem a žena se ženou, takže stejnopohlavní svazky jsou vlastně výhodnější a pokojnější.
Ano, něco na tom je. Žít v heterosexuálním manželství (a biblicky věřící křesťané vlastně jiné neznají) je velmi obtížné. Mohu klidně říci, že většinou se to nepodaří. Má tedy vůbec cenu se o to snažit?
Jsem si jist, že ano, přestože i já jsem neuspěl. A podobně jako mnozí další jsem stál před volbou, zda snížím laťku a budu se tvářit, že všechno je O. K., nebo zda si přiznám, že jsem neuspěl. Ano, uspěje jen málokdo. To ale není důvod, abychom to vzdali.
Manželství je ilustrace. Má ilustrovat, jaký má Ježíš vztah k církvi. Jde v něm o Boha, ne o to, aby se dva partneři měli dobře. Jde v něm o hlubokou intimitu, o sdílení vztahu s Bohem. Jak ale tuto intimitu mohou prožívat manželé, z nichž jeden věří v Boha a druhý nikoli? Vždyť na tom, zda patříme někomu vyššímu než jsme my, všechno záleží?! Vztah k Bohu je to nejdůležitější – jak by mohl nevěřící partner trpět svému věřícímu partnerovi, že pěstuje ještě jiný vztah, kterému dává přednost?
Jistě, pokud je „věřící“ partner pouze nominální křesťan, který přitakává tvrzení, že „existuje Bůh“, pak zde žádný problém nemusí být. Pokud jsem ale ctitelem Hospodinovým, pokud přijímám, že Bůh má pro mě určité poslání, pak se situace podstatně mění.
Existují manželství, ať už sekulární či „křesťanská“, kde se lidé o svém světonázoru nikterak nesdílejí. Řeší pouze praktické problémy – jak naloží s penězi, kam pojedou na dovolenou, kdo vyzvedne děti ze školky apod. Když Pavel mluví o „velikém tajemství“, má patrně na mysli něco jiného.
Z duchovního hlediska je manželství příležitost, která zůstává málokdy naplněna. Jen málokteré manželství skutečně poukazuje na vztah Krista a církve.
Na rozdíl od některých biblicky věřících křesťanů si nemyslím, že máme vylučovat ty, kdo se rozhodnou vstoupit do manželství s nevěřícím. Tito lidé mnohdy až v manželství začnou promýšlet, jak to s tím manželstvím vlastně je. A ve většině případů budou potřebovat duchovní pomoc. Proto bych si k nim nezavíral cestu. Jiná věc ale je, jak o manželství vyučujeme. Proto mě ten rozhlasový rozhovor tolik mrzel. V podstatě se v něm hlásalo, že na víře tak moc nezáleží. Já si myslím, že na ní záleží všechno. Jak můžeš mít skutečně intimní a hluboký vztah s někým, s kým se nemůžeš modlit?
To, že tolik lidí neuspěje, není důvodem snižovat laťku. Máme v Písmu příběh o soudci Gedeonovi, který vysvobodil Izrael od Midjánců. Původně dal dohromady třicetitisícovou armádu. Bůh mu ji zredukoval na tři sta. A Gedeon s těmito třemi sty zvítězil nad obrovskou převahou nepřátel.
Pán Ježíš mluví o široké cestě a o úzké cestě, kterou málokdo nalézá. Platí to i o manželství. Jen málokdo nalezne drahocennou perlu. To ale není důvod, abychom o ni přestali usilovat, nebo dokonce popírali její existenci. Existují manželství, kde oba „snažně běželi“, a skutečně dosáhli cíle.
Pokud přijmeme za své hodnoty tohoto světa a především přesvědčení, že vlastně jde o to, abychom během svého pozemského života zakusili co nejvíce slasti a co nejméně protivenství, pak nám takové úsilí připadá nesmyslné, zbytečné, nereálné. Pokud se ale přidržíme Boha, půjdeme onou úzkou cestou. A pamatujme, že Boha lze začít hledat odkudkoli, jak praví A. W. Tozer. Předpokladem ale je, že jsme ochotni činit pokání. Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 30. září 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
15 Komentáře
Olga Nedbalová
Pěkný komentář. Zvlášť mě zaujala poslední věta: „Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli.“ Je to obdobné jako: „Budu prosit Hospodina, ať mi vyplní mé přání, nebo budu prosit Hospodina o zjevení Jeho vůle? Chci Hospodina poslouchat nebo si budu klást podmínky, za jakých budu ochotna věřit?“ Bible je napsaná tak, že ne všechno v ní obsažené, se nám na první pohled musí líbit. To opravdu mám trpět? To se mám rozloučit se světskými radovánkami? Myslím, že ani čárka v Bibli není zbytečná. Všechno je potřeba a nelze vynechávat některé texty podle toho, jak se nám to právě hodí. Jakmile toto učiníme, tak popřeme význam celé Bible. Mám obavy, že potom budeme mít víru bez Hospodina. Pokud ale pochopíme, že v Bibli je text stylem padni, komu padni a že to platí primárně pro nás, máme nakročeno na správnou cestu. A jak je to pro mě s manželstvím? Miluji svého manžela a miluji své děti. Pro to prosím Ježíše o to, aby i jim ukázal tu pravou cestu. Odevzdávám Mu své starosti o duchovní růst celé naší rodiny. Myslím, že je to nejlepší, co mohu pro svého manžela a své děti vykonat. A jsem ráda za každou chvíli, kdy mohu víru sdílet se svými nejbližšími.
A. Renjascu
Souhlasím s vámi i s autorem článku. Jde o hlas, který dnes zaznívá stále méně. Cením si autorovo schopnosti domýšlet důsledky různých postojů a názorů, které dnes v církvi občas bezmyšlenkovitě přijímáme.
Olga Nedbalová
Naše víra může růst jen v Kristu. Kristus sám osvědčil největší poslušnost Hospodinu, když řekl: „Ne má, ale Tvá vůle staň se.“ Bohužel my na to někdy zapomínáme a tvrdohlavě si prosazujeme svou vůli. Vzpomínám si, jak jsem na jaře v našem evangelickém kostele uklízela na kůru. Byly tam pověšeny zarámované žalmy. Jakoby odstrčené v koutku, zaprášené a zřejmě už nemoderní. Ale mě chytly za srdce. I když jsem tolikrát předtím ty žalmy četla, najednou jsem je viděla v jiném světě. A říkala jsem si, že naši předci měli daleko těžší život než my, ale přesto dokázali oddaně Hospodina chválit, věřit mu a následovat Ježíše. Jednoduše, prostě, bez zbytečného filozofování. Obyčejná, jednoduchá víra. Chybí mi to. A asi to chybí nám všem. A výše uvedené platí i o manželství. Také si sama říkám, kolikrát řeším podružné věci a zvláště v mladí jsem manžela citově vydírala. Proč není více doma, proč je celé léto v práci (dělá v zemědělství), prostě malé, trucovité dítě, které si vydupává svoje přání bez ohledu na ostatní. Dříve byli lidé rádi, když měli co jíst a alespoň polovina narozených dětí se dožila dospělého věku. Ve víře i v manželství je třeba dozrávat a oprostit se od svého sobeckého já.
Karel Krejčí
Přínosné téma. Kladený důraz na přirovnání funkce a významu manželství ke vztahu Krista a církve je výstižné a nezpochybnitelné. Pokud budeme takto správně uvažovat a budeme se ztotožňovat s Písmem, nepřímo si i odpovídáme i na občas diskutované téma, dodržování určitých omezení a zásad žen v duchovních otázkách. Tedy jak by toto podle Božích zásad být mělo, ale realita je často zcela jiná a určitě ne náhodou.
I já jsem ve své minulosti podstatně snížil pomyslnou laťku připodobňování se Božímu obrazu. S odstupem času je nám však dána možnost zpětně si uvědomit a poznat, co všechno bylo z naší strany špatné a poctivě si přiznat, že takto to opravdu nemohlo fungovat. Jak správně naznačuje autor komentáře, manželství je vztah, který nás prověřuje a přetváří v takovém rozsahu, míře a hloubce, jako žádný jiný. A pokud bychom si v nějaké kritické nebo zoufalé situaci ztěžovali a obviňovali Boha, jak vůbec může něco takového dopustit, nepochybujme, jistě by nás usvědčil, že chyba vznikla na naší straně. Ani zde se nespoléhejme nebo nevymlouvejme na náhody.
Stejně tak jsem však přesvědčen, že Bůh nedělá z našich „nepodařených“ životů tragédii, jak si často představujeme my a jak je nám to také interpretováno a tradováno. Následkům se však nevyhneme. Ano, stojí proti sobě dvě zásadní biblická rčení, z nichž jedno je: “ U Boha je tisíc roků jako jeden pozemský a druhé: „Nevíme ani dne ani hodiny“. První veličina přímo vylučuje, že se Bůh řídí a jedná podle naší pozemské, přesné chronologie a druhá, že stejně i tak vůbec nevíme, kdy se co stane, tak abychom nespoléhali a neodkládali věci na budoucnost. A přitom obojí je pravda v tom smyslu, abychom své životy realizovali s těmito dvěma přístupy, které umožňují nekonečné množství životních variant. Pokud bychom dávali za pravdu pouze jednomu principu, umrtvili bychom samotný život neživou literou.
Olga Nedbalová
Je lepší, když rodinu k Bohu vede muž. Přiznám se, že se za to často modlím. Manžel sice byl od dětství vedený k víře (na rozdíl ode mě), ale k víře přistupuje čistě formálně – jednou za čas do kostela. Mně jako ženě vyhovuje spíše pozice Marie z příběhu o Marii a Martě, prostě bych nejraději jen seděla u Ježíšových nohou a naslouchala. Nechce se mi někoho vést. Ani děti, ani podřízené v zaměstnání, ani manžela. Na druhou stranu, asi to tak má být. Je-li to Boží záměr, tak pak je dokonalý. Ani jiný být nemůže. Možná mi Bůh chce naznačit, že se mám zbavit své neochoty rozhodovat a mám začít konat. A přestat se vymlouvat na okolnosti a maskovat tím svou pohodlnost.
Karel Krejčí
Úplně nejvíce na mě zapůsobilo, když na nedělní Bohoslužbu přišla celá rodina. Tedy ne s donucením, ale s pokorou, prožít čas s Bohem. Mě to nebylo dáno a snad i proto jsem o to více vnímal úžasnou Boží přízeň a působení Ducha svatého. Fungující Boží rodina je opravdu něco krásného a myslím i vzácného.
Olga Nedbalová
Zrovna nedávno jsem se o tomto tématu bavila na sborové akci s jednou sestrou v Kristu Hankou. Říkala, že Satan nejvíce nenávidí fungující Boží rodinu a proto taky na ni nejvíce útočí. Myslím, že měla pravdu. Mimochodem, Hanka se vdávala poměrně pozdě (až po čtyřicítce) a vzala si muže od nás ze sboru, který má už přes padesát. Mají spolu malého syna a je úžasné je pozorovat. Připomínají mi Zachariáše a Alžbětu. A je úžasné, jak oba trpělivě dokázali na sebe tak dlouhou dobu čekat. Z obou vyřazuje Boží pokoj a láska. U mě je zřejmě zásadní nedostatek – pevná vůle a vytrvalost. Snažím se děti vést k víře, ale nárazově. Před rokem jsem měla období, kdy jsem chodila za svým již dvacetiletým synem a četla mu z Bible, vyprávěla mu, co pro mě znamená Ježíš. Ale pak se mi už nechtělo. Podlehla jsem pohodlnosti. Prostě lenost je hřích. Musím se k tomu vrátit. Bylo zajímavé, že syn se mým večerním chvilkám nebránil, ale když ho ženu v neděli do kostela, tak je to vždy velký boj. Vidím v tom jasně své chyby ve výchově. K víře se nedá nutit, ale když celá rodina žije vírou, tak děti spíše k víře přilnou. A nelze předávání víry dětem přehodit jen na kazatele ve sboru. Tak jak nelze přehodit výchovu dětí jen na učitele.
Konečný Fr.
Klaus ml. má 4 děti a asi 2x se rozvedl a nedává se tedy za vzor a říká, že se mu to nezdařilo. Ale správně propaguje normální rodinu proti progresivistům a genderu. Podobně i Okamura. A to je jedno z hledisek jak volit v krajských volbách. Až potom bych viděl věci jako jestli se postaví bazén nebo opraví silnice. Lidovci prosazují tradiční rodinu a současně podporují EU. A to je schizofrenie, protože EU prosazuje gender ideologii a tím podkopává základy tradiční rodiny. Kdo je pro tradiční rodinu, měl by i podporovat jednotu V4 proti politice EU, tak jak ji prezentovala nedávno Jourová tím, že uráží Maďary a Poláky.
EVA URBANOVÁ
Žiji 35 let v manželství fungujícím z milosti Boží.
Oba jsme hledali Pána a měli jsme milost uvěřit spolu.Není to jednoduché.Bůh vytvořil jablko půl červené a půl žluté. Extrovertka a introvert.Dcera komunisty a syn kulaka.Zázraky a občasná Itálie.Přesto Bůh pomáhá a žehná.Držte se Boha a přežijete i bouře v přístavu.
Olga Nedbalová
Povzbuzující a jednoduchá rada, takové jsou nejlepší. Děkuji.
Eva Hájková
Moje manželství je úžasné, i když manžel je nevěřící. Nemusíme se spolu modlit, můžeme třeba jen tak vedle sebe tiše sedět a držet se za ruce. Nebo spolu chodit na procházky. Často nás napadne v jednu chvíli stejná myšlenka. Tak jsme vnitřně propojení.
Je úžasný, i když jinak je to docela obyčejný muž, který v šestadvaceti letech téměř přišel o zrak. Život ho tím hodně skřípl. Byl nucen se co nejrychleji přizpůsobit obtížné situaci, protože jsme měli dvě malé děti. Vyučil se v Levoči masérem, začal pak zase přes všechny nesnáze pracovat. Bylo to všechno velmi těžké, ale vydrželi jsme, protože jsme se měli moc rádi. Už jsme spolu 39 let.
Je velmi nesobecký a pracovitý, už v dětství musel doma pomáhat. Zatímco já jsem byla dost sebestředná, zahleděná do sebe. Mám na sobě hodně co napravovat.
Olga Nedbalová
Hlavní je, že člověk dokáže s pomocí Boží překonat sám sebe. Mně se teď večer podařilo obejít všechny děti, říct jim Otče náš a sdělit jim, jak moc jsou milované. A to je asi ta pravá naděje v Kristu, my jsme sice slabí, ale On je silný. Myslím, že Váš manžel má Krista také v srdci, jen o tom ještě neví.
pavel v
ad:“ Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli. “
————————————————————————————————-
Přizpůsobit Bibli svým představám zde znamená „být progresivní“, tedy ohýbat Bibli tak, aby byla jakoby „lépe stravitelná“ pro většinově nevěřící svět. Tedy obrušovat poměrně radikální požadavky, které víra na křesťana klade, jako například: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Co obnáší přizpůsobit své představy Bibli? Odpovědí je podle mého spiritualita Sørena Kierkegaarda. Velmi zjednodušeně to znamená zbavit se formálního přístupu k víře. Tak, jako Ježíš káral pokrytectví farizejů, tak i křesťané dnes zaměňují víru za dodržování jakýchsi zvyklostí (rituálů) nebo plnění minimalizovaných požadavků. Skutečná víra znamená hledání (úzké) cesty, jak proměnit svět, aby v něm bylo méně utrpení. Vždyť milosrdenství bylo ústředním bodem Ježíšova učení (‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘)
https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%B8ren_Kierkegaard
Komunisté „dusili“ disidenty tím, že je uvrhli do bídy. Jejich děti trpěly, že nemohly mít, co jejich kamarádi a přece to neměly rodičům za zlé. Viděly, že rodiče mají vyšší cíl a okázaly pochopit, že ten cíl je důležitější než materiální stránka života. Tak i manželství, kde jsou oba zaměřeni na něco vyššího, snadno překoná problémy (budou se jevit jako marginální).
Olga Nedbalová
Snad jenom malá výtka k poslednímu odstavci, pane Pavle. Dle Vašeho popisu to zní, jako by manželství bylo něco velmi náročného ba dokonce strašného 🙂 Ale Bůh záměrně stvořil Adamovi Evu, aby se navzájem doplňovali a podporovali. To je původní záměr manželství – být zase jedno tělo. Já osobně si nedovedu představit, že bych musela žít sama. Moje i manželova maminka ovdověly mladé a obě měly čtyři děti. Bylo to pro ně náročné období. I když máte pomoc příbuzných, okolí, přesto pomoc muže chybí. A není to jenom o chladném kalkulu – muž dělá těžší práce, žena vaří a stará se o děti. Je to i o vzájemné podpoře, pochopení a samozřejmě o lásce. S vírou, lásku a nadějí se daleko lépe žije i v manželství. Tak jak psala paní Hájková – pochopíte, že druhý je unavený a potřebuje Vaši pomoc, povzbuzení. Nemusíte si už ani dávat kytice, psát básničky a obdivně na sebe zírat. Stačí lehké pohlazení, dotek, povzbudivé slovo. Na něco vyššího (Boha) by měl být zaměřený každý křesťan bez ohledu, zda je v manželství nebo svobodný.
Ivo
„Nejlepší“ na tom je, že při čtení tohoto článku na mě dvakrát vyskočila reklama „Chatuj s dívkami ze svého okolí“. Když už musí na těchto stránkách nějaká reklama být, opravdu ji nejde aspň trochu korigovat?