Dan Drápal: Máš problém s desátky?

Je zajímavé, jak otázka desátků dokáže lidi rozvášnit. V sérii článků o církvi, kterou postupně zveřejňuje „Křesťan dnes“ a o nichž se diskutuje na mém facebookovém profilu, jsem desátky ani jednou nezmínil. Zmínil je jeden bratr z Prahy – a okamžitě se rozproudila vášnivá diskuse. Člověku se chce s trochou ironie poznamenat: „No ano, peníze jsou až na prvním místě, že?“

Nicméně byl jsem dotázán, co si o desátcích myslím, a tak se této otázce nechci vyhnout. Vyhnul jsem se jí ovšem dočasně odpovědí, že na tuto otázku nedokážu odpovědět jednou či dvěma větami.

Spor se vede o to, zda jsou desátky biblické, a pokud ano, zda jsou (i) novozákonní nebo pouze starozákonní.

První odpověď, kterou dám, je obsažena v jednom verši z listu Římanům: „Každý nechť má jistotu svého přesvědčení“ (14:5 ČEP). Soudíš, že desátky „nejsou biblické“? Tak je nedávej. Je to mezi tebou a tvým nebeským Otcem. Soudíš, že je správné je platit? Tak je plať. A máš je platit z hrubé, či z čisté mzdy? Zeptej se svého nebeského Otce.

Já desátky dávám. Začal jsem s tím, když mi bylo největší ouvej, když jsem koncem sedmdesátých let klesl z platu topiče středotlakých kotlů (cca 3000 Kčs měsíčně, zčásti díky příplatkům za noční směny, soboty, neděle a svátky) na plat duchovního (tehdy asi 900 Kč). Když se tak ohlížím nazpět, mohu vyznat, že můj život od té doby byl jeden velký finanční zázrak. Po mnoho let to ovšem nebyla finanční hojnost. Byla období, kdy jsme museli žít poměrně skrovně, ale nikdy jsem nikomu nezůstal nic dlužen a půjčoval jsem si jen zcela výjimečně, když jsem měl jistotu, že vypůjčenou částku budu schopen brzy uhradit.

V Písmu je hodně jednoznačných příkazů. A to nejen ve Starém zákoně, ale i v Novém. Jaký je ale nejznámější text, týkající se desátků? Malachiáš 3:10: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ Chci zdůraznit slova pak to se mnou zkuste.Já jsem to zkusil. A bylo po nedostatku.

Slyším námitku: „Ale to je starozákonní?!“ Myslíš, že to pro Tebe neplatí? Dobrá, tak to nezkoušej. Měj jistotu vlastního přesvědčení. Já jsem to zkusil. A rozhodně toho nelituji.

Otázka, zda jsou desátky „biblické“, se v církvi vynořuje co pár let. Vést o tom spory je ale naprosto neproduktivní. Vždy se najdou lidé, kteří soudí, že ano, a lidé, kteří soudí, že ne. Argumenty pro a proti už byly mnohokrát zopakovány, naposledy např. v diskusi na mém facebookovém profilu. Nebudu je tady opakovat; pokusím se jen osvětlit, jak jsme si to formulovali ve vedení KS Praha ještě v devadesátých letech. (Nevím, zda je postoj KS Praha stejný i dnes, ale myslím, že k nějakým podstatným posunům nedošlo.)

Z principu jsme odmítali financování církve státem. Současně jsme přijali čtyři zásady, z nichž tou poslední bylo „štědré dávání“. KS Praha vždycky dávalo značné částky služebníkům či organizacím mimo sbor KS Praha. Když jsme jako podmínku členství uvedli i placení desátků, pak to nebylo proto, že bychom dávání desátků pokládali za Biblí předepsanou povinnost. Proto jsme se s „jinověrci“ nikdy nepřeli. Placení desátků byla naše pragmatická volba. Kdo je platit nechtěl či nechce, může se ve sboru podílet prakticky na všem. Může chodit na domácí skupinku, k večeři Páně, jezdit na sborové dovolené… prostě podílet se prakticky na všem, kromě jediného: Nemůže být volen do mzdové nebo grantové komise. Členy těchto komisí se mohou stát pouze členové sboru.

Je na tom něco divného? Proč by měl o hospodaření s penězi rozhodovat někdo, kdo se nezavázal, že bude sbor finančně podporovat? „Štědré dávání“ je jednou ze zásad, které sbor přijal (jinou zásadou je třeba „život z Božího Slova“). V naší zemi je svoboda, sbory rostou – i v Praze – jako houby po dešti. Je-li v nějakém městě jediný sbor, pak by asi nebylo moudré, kdyby se profiloval příliš konkrétně. V Praze si to sbory dle mého názoru mohou dovolit.

Nicméně ani v KS Praha desátky nikdo nekontroluje. Sbor je budován na základě dobrovolnosti a důvěry. Pokud jsou pro někoho desátky příliš velkým břemenem, nebo dokonce „satanské“ (i tak se někdo na mém profilu vyjádřil), ať je neplatí. Může se na životě sboru podílet ve všem, kromě možnosti být zvolen do uvedených komisí.

Pokud má někdo pocit, že by zchudl, kdyby platil desátky, pak je mi ho spíše líto. Je mi líto, že neudělal s Bohem tutéž zkušenost, kterou jsem udělal já. A přiznám se, že osobně si myslím, že platí spíše, že „někdo je chudý, protože neplatí desátky“, než že „někdo je příliš chudý na to, aby desátky platil“. Ale znovu podtrhuji, netvrdím, že desátky jsou novozákonní povinností, a nechceš-li je platit či je považuješ za nebiblické, jednej podle svého přesvědčení. Bůh miluje radostné dárce, ne ty, kdo něco dávají „s nechutí nebo z donucení“ (2Ko 9:7).

Na druhé straně… Z máločeho se tak dobře pozná náš vztah k Bohu, jako z našeho přístupu k penězům. A Ježíš se dívá, jak dáváme. Kdyby se nedíval, nevšiml by si chudé vdovy, co vhodila do chrámové pokladnice dvoukorunu.

Dokud jsem byl pastorem, věděl jsem, že se dívat nemusím, protože se dívá Ježíš. Ale jsem rád, že jsem to s Bohem zkusil, jak mi to poradil skrze Malachiáše. Teď mám jistotu, že mám bohatého Otce v nebesích.

 

Autor: Dan Drápal, Foto: Wikimedia – ilustrační

1 Komentář

  1. O problematice desátků toho bylo pověděno a napsáno už mnoho.
    Často se ale zapomíná na jeden praktický aspekt – jedná se totiž o poměrnou částku, a v tom může být někdy problém.
    Patřím ke stejné generaci jako Dan Drápal a pamatuji, že můj plat býval 740,-Kčs. Samozřejmě, nájem za byt jsem platil 300,- telefon byl za 1 korunu a rohlík stál 30 haléřů. Když jsem tehdy dával 74,-Kč jako desátky nebo ne, tak jsem rozdíl prakticky nepostřehl. Když se ale moje finanční situace zlepšila a já začal brát báječné 3000,- nastal trochu problém. Telefon byl sice stále za korunu a rohlík za 30 hal., ale dětem už nestačilo pouze mateřské mléko a ani jedny ošoupané manšestráky, které jsem nosil celý gympl, jsem si nemohl (a ani nechtěl) dále oblékat. A tak, když jsem se začátkem měsíce musel rozhodovat jestli dám 300,- do sboru nebo zaplatím nájem, byla volba jasná. Většinou to skončilo tak na stovce pro sbor.
    Desetina příjmu jako norma obětavosti je problematická právě především pro středně příjmové rodiny s větším počtem dětí – a přiznejme si, takových bývá v církvi obvykle nejvíce. A je to dobře.
    Můžu uvést příklad z mého okolí: Dvě rodiny, všichni vysokoškoláci, tři děti.
    1. On IT specialista, příjem cca 80 tisíc, ona advokátka příjem okolo 200 tisíc měsíčně. Na příspěvcích do sboru a na podporu dalších organizací (diakonie, adopce na dálku atd.) dávají měsíčně 50 tisíc – tedy podstatně více než je desátek, přesto jim samozřejmě zbývá neuvěřitelných 230 tisíc pro potřeby rodiny.
    2. On učitel matematiky, ona na mateřské dovolené. Příjem rodiny 38000,- měsíčně. Kdyby se drželi normy desátků, tak jsou pro ně ty necelé 4 tisíce zásadním zásekem do rodinného rozpočtu. Přispívají trvalým příkazem 500,-Kč.
    Moje otázka zní: kdo z těchto dvou rodin by měl být spíše zástupcem v mzdové nebo grantové komisi? Nedělají se tu přece jen dvě kategorie „členů“ církve, jen podle toho do které příjmové kategorie patří. Samozřejmě, učitel matematiky by práci v IT okamžitě sehnal a jeho žena by mohla dát děti do školky a vrátit se do výhodného zaměstnání – ale kdo by potom učil naše děti (ve škole i doma)?

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář