Občas se mi stane, že změním názor. A velmi zřídka se stává, že ho změním radikálně.
Před několika lety vyšla moje stručná brožurka pod názvem Večeře Páně, v níž jsem shrnul, jak jsem Večeři Páně rozuměl. Nedlouho na to jsem dostal zakázku – překlad knihy Pojďme ke stolu od Johna Marka Hickse. A moc lituji, že jsem tuto knihu nečetl dříve, než jsem napsal své krátké pojednání. John Mark Hicks mě silně oslovil a na základě jeho knihy jsem svůj pohled na Večeři Páně výrazně přehodnotil. Dlouho to ve mně zrálo a dlouho jsem se k dané problematice nevyjadřoval. Pokud tak činím teď, je to na přímý dotaz jednoho z čtenářů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Svět je složitý
John Mark Hicks soudí, že na slavení Večeře Páně se musíme dívat prismatem Ježíšova stolování. V evangeliích je vícekrát zaznamenáno, že Ježíš stoloval v domě nějakého farizea, případně v domě Zacheově (který byl naprostým opakem farizeů).
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Na hostinách, kterých se Pán Ježíš účastnil, byli podle všeho přítomni lidé nejrůznějšího druhu – výběrčí daní či celníci, farizeové a zákoníci (např. Mt 9,10 nebo Lk 7,36), ženy vysvobozené od démonů, nebo jednoduše milí přátelé, jako byl Lazar a jeho sestry.
Podle všeho Pán Ježíš příliš neřešil otázku, kdo je na té či oné hostině přítomen. Právě to mu farizeové vyčítali: Pohoršovali se nad tím, že Ježíš stoluje s hříšníky (např. Mt 9,11).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála laskavosti
Někdo by mohl namítnout, že kromě těchto hostin, na kterých se scházela všelijaká cháska, jedl Ježíš někdy se svými učedníky „v soukromí“ – a do této kategorie patrně patřila i Poslední večeře, slavnostní pesachová večeře těsně před Ježíšovým zatčením. Jenže ouha! Na této večeři byl i Jidáš, a Ježíš mu dokonce podal nejlepší sousto (Jan 13,26). To, že tam nebyli jiní lidé než učedníci, bylo dáno povahou pesachové večeře: Byla to rodinná záležitost, a to už od časů, kdy ji Mojžíš ustanovil těsně před exodem z Egypta.
Večeře Páně ovšem žila od počátku křesťanství svým vlastním životem a v lidském podání se výrazně proměňovala. Brzy začali být vylučováni nekřesťané, a postupně začali být vylučováni i někteří křesťané. Představa, že by se nekřesťan účastnil Večeře Páně, byla pro mě ještě před několika lety naprosto nepřijatelná. „Vždyť ani nerozumí, oč při Večeři Páně jde!“ „Večeře Páně je obnovou smlouvy s Bohem, a tuto smlouvu uzavřeli jen pokřtění!“ Takové a podobné námitky bych ještě nedávno vznášel.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Generační posuny
Proto se vůbec nedivím, bude-li tento můj článek některé lidi šokovat. Podotýkám ale, že nevolám po nějaké revoluci. Netvrdím, že protože já jsem na něco změnil názor, musí se teď všechno změnit. To ostatně netvrdil ani John Mark Hicks.
Nicméně se pokusím se s těmito námitkami vyrovnat. Lidé, kteří stolovali s Ježíšem, také vesměs nevěděli, „vo co de“. Na otázku, kdo je Ježíš, odpovídali různě, jak ostatně plyne z odpovědi učedníků na Ježíšovu otázku, za koho ho lidé považují. Jen málokdo na oněch hostinách by odpověděl s jistotou správně, že Ježíš je očekávaný Mesiáš. Jistě, takových lidí postupně přibývalo. Jenže stále platilo, že vstupenkou na hostinu, na níž byl přítomen Pán Ježíš, nebylo správné vyznání víry.
Za ještě problematičtější považuji, že Večeře Páně se v mnohých segmentech církve stala kázeňským prostředkem. Kdo je v kázni, nesmí k Večeři Páně. (Jenže on k ní většinou ani nechce.) Kázeň je jednou z podstatných známek církve a já rozhodně nevolám po jejím zrušení. Existují hříšné postoje a činy, a pokud patříme Ježíši Kristu, nemůžeme je nechat bez povšimnutí. „Hřeší-li bratr tvůj…“ Většinou to dobře znáte. Podobně církev nesmí mlčet k bludnému učení.
Nejde mi tedy o zrušení kázně, ale o to, že prostředkem kázně by neměla být Večeře Páně. Ježíšovo stolování, jak o něm čteme v evangeliích, nebylo odměnou za správné smýšlení a správné jednání. Večeře, na níž byl přítomen Pán, byla příležitostí se s Ježíšem setkat.
Večeře Páně jako odměna za slušné chování souvisí i se křtem pojatým jako odměna za slušné chování, jak je to v některých evangelikálních kruzích běžné.
Popravdě řečeno, Večeři Páně nerozumíme o nic lépe, než jí rozuměli učedníci při Poslední večeři. Až postupně jim docházela spousta věcí. Podobně je tomu s námi. Jakkoli jsem přehodnotil to, co bych o Večeři Páně psal dnes, vysvětlení toho, co je to symbol a k čemu všemu Večeře Páně odkazuje, chápu dnes stejně jako tehdy.
Nebojme se zvát nevěřící na naše skupinky. Nebojme se zvát je na naše bohoslužby. A nebojme se, pokud přistoupí k Večeři Páně. Pán Ježíš byl v této věci inkluzivní. A znovu opakuji: Neznamená to, že by bagatelizoval hřích.
A ještě jednou opakuji: Nevolám po žádné revoluci. Jediné, co doporučuji, je znovu si pročíst evangelijní zprávy o Ježíšově stolování, a srovnat je s naší dnešní praxí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 28. prosince 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
23 Komentáře
Jiří Kouba
1 Kor 11, 20- 34 ovšem vyznívá jinak. To se přece nedá ignorovat.
Vladimír Valachovič
DD se více a více propadá do stále větších hlubin humanismu a liberalismu …jeho vyjádření „Nebojme se zvát nevěřící na naše skupinky. Nebojme se zvát je na naše bohoslužby. A nebojme se, pokud přistoupí k Večeři Páně.“ je zcela v přímém rozporu jak k večeři Páně přistupovat…
1 Korintským 11:27 Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
28 Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
29 Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.
30 Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
31 Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.
32 Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.
Konečný Fr.
Proměněná hostie je podle mne totožná s neproměněnou. Přesto se věřící může domnívat, že s hostií do něho vstoupí nějaká zázračná síla apod. Ve středověku se uvažovalo tak, že když dám hostii třeba praseti, že bude lépe růsti. Zakázat někomu přístup k přijímání je správné, protože se ten člověk ukazuje svatým, ale jeho jednání ve všední den je nesvaté. Stejně je správné vyloučit člena církve, pokud je na veřejnosti znám jako podvodník.
Kalvín zavedl praxi vysluhování jednou za měsíc, v historii se obyčejnému katolíkovi připouštělo jít k přijímáni tak asi jednou v roce, šlechta mohla častěji. Zdá se, že by se církev bez VP i mohla obejít, možná nějaké takové společenství existuje.
Spíše si myslím, že je třeba respektovat Bibli a VP si vytvořit takovým způsobem, aby z toho nebylo nějaké tajemné obřadnictví, ale spíše duchovní záležitost vnějšně velice prostá.
Petr Adamec
Autora si vážím, mnoho jsem od něj přijal. Podle mne má však občas sklony k dosti extrémním postojům. Třeba před pár lety zde navrhoval, aby členství ve sboru bylo vázáno na placení desátků a kdo je neplatí, aby nemohl být členem…O pár let později zase navrhoval členství zrušit a za člena sboru brát každého, kdo pravidelně chodí. Jednou zase popíral Boží vševědoucnost. Psal jsem tehdy, že pokud člověk navrhuje něco, co skoro celá církev ve všech dobách viděla úplně jinak, měl by být opatrný. Toto je podobný příklad. Prakticky celá církev ve všech dobách tuto otázku viděla úplně jinak. Připadá mi tedy, že by zdůvodnění asi mělo být nějak hlubší než tento článek. Už v antice to křesťané prokazatelně viděli jinak – jako obnovu smlouvy, jako sycení Ježíšem Kristem. nepokřtění k ní neměli přístup. Myslím, že kontext ustanovení večeře Páně v evangeliích a zmínky o praxi prvotní církve v epištolách také nenapovídají o tom, že by prvotní praxe odpovídala navržené revoluční změně. Naopak spíše odpovídají později historické doložené praxi. Takže ostře nesouhlasím. Za mne je problém v tom, že naše stávající praxe ve větších shromáždění vůbec neodpovídá tehdejší praxi v malých skupinách. A zatímco u naší stávající praxe by nic moc nevadilo účasti nevěřících, v antických dobách to není příliš představitelné, protože prostě tehdejší praxe to neumožňovala. A k tehdejší praxi bylo nezbytné být dosti odhodlaný věřící… tehdejší ortopraxe musela odpovídat nějakému učení, nějaké ortodoxii, která jistě znamenala vyučování učedníků k přijetí této určité praxe. Těžko by se cítil nevěřící dobře v prostředí veřejného vyznávání hříchů, mytí nohou, svatého políbení, převlékání do bílého křestního roucha (který nevěřící dostával až při křtu). Myslím, že dívat se na večeři Páně brýlemi toho, jak Ježíš sytil zástupy, je omyl… nepochopení sederu, který je jednoznačně s VP spojen. Připouštím, že praxe mohla i v prvotní církvi být rozdílná, v některé konstelaci mohla být i VP za účasti nevěřících (pamatuji se na jeden řešený problém v prvokřesťanské literatuře o tom, co když věřící žena je líbána při svatém polibku a má tam u toho nevěřícího manžela). Ovšem bible to jako vzor a cíl nenabízí. Neměli bychom bibli vykládat způsobem, kterým ji první křesťané nevykládali. Obávám se, že uvedený názor je plodem nepochopení svátosti a jejího vyprázdnění (v části ?) evangelikální církve.
Jiří Aron
1 Tu knížku geniálního objevitele toho, co církev po dva tisíce let neustále přehlíží, pana Hickse, jsem zatím nečetl ani to neplánuji. Vypadá to, že ani v Americe moc nezaujala, protože na webu chybí odbornější recenze. Zřejmě dosud přehlížený teolog, který nikomu nestojí za diskuse.
Domovská církev pana Hickse se nazývá Churches of Christ. Jeden z jejích dvou zakladatelů Campbell kombinoval osvícenství (Locke) a puritanismus. Viz wiki. Zvláštní to kombinace. Dále tuto skupinu můžeme považovat za sektu, protože velká část členů věří. že nemůže být spasení z církví mimo nich. Mají těch specifik více např věří že křest je podmínkou spasení.
2 Pan Drápal se dopouští osudové vykladačské chyby, pokud dává rovnítko mezi Večeři Páně (dále jen VP) a společným stolováním. Kristus ji ustanovil VP ne proto, aby věřící s nevěřícími společně něco pojedli.
Panu Drápalovi uniká hluboký duchovní význam VP, stanovený ne člověkem Hicksem, ale Bohem Kristem.
3 Autor doufá, že některé lidi bude jeho článek šokovat. Pro mne však dokresluje smutný obrázek o tomto teologovi.
Cituji „Jenže ouha! Na této večeři byl i Jidáš, a Ježíš mu dokonce podal nejlepší sousto (Jan 13,26)“. A jeho závěr článku „Jediné, co doporučuji, je znovu si pročíst evangelijní zprávy o Ježíšově stolování“. V Janově evangeliu sice není výslovně napsáno Kristovo ustanovení VP. Ale všude jinde čteme, že Kristus právě přímo a bezprostředně se svymi slovy o ustanovení a významu VP veřejně označil Jidáše jako zrádce. Mt 26,20-29. Mk 14,17-25. Lk 22,14-23. Podobně pánové Kouba a Valachovič výše.
Jiří Aron
P. S.
1 V Janovi 13 nečteme nic o nejlepším soustu, ale o tom, že podáním sousta byl Jidáš označen jako zrádce. Proč pan Drápal stejnou událost vysvětluje naopak, jako zvláštní poctu Jidášovi?
2 tuto společnou večeři Jidáš hned poté jako jediný z 12ti opustil J 13:30: „On si vzal to sousto a hned vyšel ven. Byla noc.“
Mirek P.
Shodnu se zde se všemi předřečníky. Jen upozorním, že citované 1K11, 27 varuje především jednotlivce, že lehkovážný přístup k VP přináší nebezpečí pro něho samého. Použiji 1K5,8-13:
8Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy. 9Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; 10nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa nebo s chamtivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít. 11Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr, a přitom je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. 12Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? 13Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!
Jde zde o jasné oddělení světa a církve. Lze oponovat praxí rané církve ze Skutků apoštolských, kde nově uvěřivší byli hned téhož dne křtěni a připojeni k církvi. Namítnu, že mimořádná doba si žádá mimořádné postupy. Pokud neprožíváme takové působení Ducha sv. jako církev ve Skutcích, je ospravedlnitelné a rozumné, že nově uvěřivší projdou nejdříve řádnou katechezí a přípravou na křest. Stejně tak VP bych pokládal za svátost téměř ve smyslu katolické církve, kde by měla předcházet zpověď a rozhřešení. Samozřejmě méně formalizované, protože ne každému lidmi ordinovanému duchovnímu, lze vše věřit a svěřit.
Dan Drápal
Chci jen upozornit, že je psáno, ať každý SÁM SEBE zkoumá. Nikoli, ať ho prozkoumá staršovstvo. Jsme zodpovědni za své vlastní postoje. Kdybychom rozsuzovali SAMI SEBE, nebyli bychom souzeni…
Petr Adamec
Myslím, že navíc je zde problém toho, že pro nevěřící není obřad VP příjemný a pochopitelný, necítí se zde in. Musel by se tento obřad asi nějak maximálně zcivilnit (občerstvení) a tím by se pro křesťany posunul do nižšího prožitku a smyslu. Osobně jsem ale přesvědčený, že by se měl v evangelikální části cirkve naopak posunout do podstatně většího prožitku a smyslu. Každý sbor, který se snaží otevřít svá shromáždění pro nevěřící, to řeší. Většinou tak, že VP není na hlavním shromáždění, ale někde vedle (třeba před nebo po), event. VP na skupinkách. Takže kromě teologické otázky zde je dost složitá otázka praxe. Pokud to nikde prakticky nefunguje, všude to řeší nespojováním, je otázka, zda to tedy vůbec fungovat má, musí…
Arnošt Kobylka
Co se týče antické ortopraxe a ortodoxie, stačí si přečíst spisek Didaché a další těsně post-kanonické spisky a víme, že trend opustit biblické učení byl rychlý. Podobně jako šíření antisemitismu v ještě pronásledovné církvi.
Chápu, že to má mnohé dopady, například, proč věříme kánonu Písma, který dala dohromady tehdejší církev. Nebo starokřesťanským vyznáním (které btw pro dnešního křesťana řeší otázku povětšinou jasnou – trojici, ale chybí v nich mnoho o spáse). Je to tak. Ale osobně bych neměl problém s církví, která by měla v detailech jiný NZ kánon. Nebo jiné důrazy na váhu knih v kánonu (ve prospěch evangelií).
Jinak opuštění myšlenky členství místního sboru a považování „za vedoucí členy“ s nějakým nárokem až ty, co slouží, jsem považoval za moc moudré. I proto, že v univerzální církvi nic jako členství nebylo a já jsem hodně silným zastáncem universalismu sborů.
Jiří Kouba
A prozkoumá sebe nevěřící, kterého jsme pozvali? Necháme ho polknout smrt?
P. Ašer
Ustanovení Večeře Páně u synoptiků je evidentně vázáno na paschální hod. A ten se konal jen jednou ročně podle pevně daných pravidel zakotvených v Tóře a později v Mišně. Nelze proto brát jako bernou minci všední stolování Ježíše s celníky a hříšníky. To byly běžné hostiny, které se u bohatých mohly konat třeba každý den. Ty dva druhy stolování jsou naprosto odlišné (viz 1 K 11:20- 34). Večeře Páně proto není běžným stolováním, ačkoli po něm mohla na agapách následovat. K tomu je třeba mít na paměti, že Pavlův list Korintským je starší než evangelia…
Konečný Fr.
To nejlepší ve mši je hned na začátku – Vyznávám se, že často hřeším. To je to hodné přijímání. Ne tak, že já jsem slušný člověk a tudíž mám nárok. Jestliže nevěřící vyznává svou nehodnost tak by mu snad nemělo být bráněno, když není pokřtěn.
Ve VP jde o zvěstování. Zvěstování je kázání a to se opírá o starozákonní a většinou i novozákonní verš. Témat je mnoho – Noe, David nebo narození Páně atd. Tady je třeba vidět, že zvěstování kázáním i zvěstování VP je totožné, ačkoliv to na první pohled nevypadá. V obou případech jde totiž o to, že – smrt Páně zvěstujeme.
I o Vánocích je třeba zvěstovat smrt Páně, nelze přece čekat až do Velikonoc.
Olga Nedbalová
Nemyslím si, že účast nevěřících na VP má pro ně takový význam, aby k ní byli připouštěni. Pokud nevěří v Ježíše Krista, tak proč by toužili jíst tělo Páně a pít krev Páně. Vnitřní přijetí Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele se odehrává především v režii Ducha Svatého. Ostatní křesťané mají dotyčnému pomoci při hledání Krista a hlavně by ho neměli svým jednáním od hledání Krista odpudit. Pamatuji si, jak mě velmi oslovilo to, když jeden z bratrů se neúčastnil jedné VP. Nejdříve jsem se divila, ale bylo mi od něho vysvětleno, že momentálně nemůže v srdci odpustit bližnímu a že by tedy „nehodně“ stoloval. Přijde mi to lepší než jen předstírat odpuštění a vyznání se ze svých hříchů. Myslím, že onu poctivost Ježíš daleko více ocení než počet VP, kterých se zúčastním. VP není o kvantitě ale je o kvalitě. Je o tom, zda se skutečně snažím hledat Pána Ježíše a naslouchat mu. Zda skutečně toužím být očištěn krví Kristovou a skutečně chci přestat s pácháním zlého.
Bárta
Je pravdou, že Dan Drápal má sklon publikovat kontroverzní a až extrémní názory – trochu tím rozčeřit vodu – a pak zase tyto svoje postoje opustit. Dana vnímám už od Manin a opakovalo se to mnohokrát.
Na druhou stranu, to, co píše v tomto článku má svoje racionální jádro. A myslím, že to nijak příkře neodporuje biblickému pojetí Večeře Páně. Spíš je to v rozporu se zažitou a tradiční praxí v podstatě všech křesťanských církví a směrů. Snad nejblíže k „všeobecnému“ přístupu k Večeři Páně má „lidová“ katolická církev. Ačkovliv v katolickém katechismu bychom našli řadu podmínek pro přístup k této svátosti – sv. „Přijímání“ – tak v liturgických textech při slavení Eucharistie žádné podmníky nezazní. (Na rozdíl od evangelikálních společenství, kde jsou vyjmenovávána různá omezení a varování!!!)
Řekněme si, co se vlastně při Přijímání děje – a jak je to velmi podobné určité tradici, kterou mají evangelikální sbory. V evangelikálním prostředí zaznívají občas výzvy (někdy i speciální shromáždění – tzv. evangelizační): „…kdo chce přijmout Pána Ježíše“, ať se nějakým způsobem projeví – třeba tak, že přijde kupředu, kde se s ním a za něj pastor pomodlí. Přitom my nevidíme do srdce toho člověka – zda to učinil jenom pod vlivem atmosféry, aby udělal radost rodičům, zda to myslí vážně a je schopen domyslet a nést důsledky takového rozhodnutí – ale věříme, že tím, že se k Pánu Ježíši přiznal, tak má příležitost se s ním setkat. Kristus je v takové chvlíli reálně přítomen uprostřed svého lidu a přijímá každého, kdo přijímá jej.
Uvědomme si, že vlastně to samé se ději při Euchraristii. Jdu kupředu, abych přijmul do svého života živého Krista – a vím, že také On přijímá mne. Takového, jaký jsem!!! Tuto jistotu mohu mít ale pouze sám o sobě! Není možné klást podmínky nikomu druhému. Nelze posuzovat, zda to myslí upřímně, nebo jen formálně. Zda odchází Kristem proměněn, nebo se zítra vrátí ke „starému“ způsobu života.
Večeře Páně – sv. Přijímání – je dění mezi člověkem a Bohem. Je dobře, že Písmo i Církev stanovila určitá pravidla – ale ta by nikdy neměla být nepřekročitelnou hranicí, která by bránila komukoliv v účasti u Stolu Páně. Protože to, že můžeme Ježíše „přijímat“ – jako On přijímá nás – není za odměnu, ale na cestu do jeho milující náruče.
Adam Hladky
Řekl bych, že rozdíl mezi Drápalem a jeho kritiky vystihuje rozdílná formulace stávající a nově navrhované konsekrační formule:
„(…) která se prolévá za vás a za VŠECHNY na odpuštění hříchů.“
vs.
„(…) která se prolévá za vás a za MNOHÉ na odpuštění hříchů.“
Olga Nedbalová
Milý bratři a sestry v Kristu, samozřejmě že my nemáme patřičné obdarování, abychom posoudili, zda daný člověk přijímá hodně či nehodně. Ale otázka zní, zda máme právo lehkomyslně říci, že k VP mohou klidně všichni, Ježíš je stejně nakonec všechny přijme. V původních textech Písma (např. BK, ČEP) se uvádí v Matouš 26: 28 Neb to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů. (BK). 28Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. (ČEP). VP ovšem není nějaký tajný rituál, který chceme upřít nevěřícím lidem. Ale slova VP byla stanovena v dobu, kdy Ježíš večeřel s učedníky. Ti Jeho učení znali a věděli, co je to být učedníkem. Jidáš zrazuje, ano, ale pro něho jsou určena slova, že by mu bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil. Opravdu chceme přicházející za Kristem uvrhnout hned zkraje do tohoto závažného rozhodnutí, jimž přijetí Ježíše Krista je? Z více míst Písma vyplývá, že relativně lépe na tom budou ti, jenž vůbec v Krista neuvěřili než ti, kdo sice chvíli věřili (nebo věřili povrchně) a pak Krista zavrhli. A pak je tu základ evangelia v Janovi 3:
16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
17Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
18Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
19Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.
20Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
21Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
Opravdu nastal čas si začít upravovat Písmo, abychom „ulehčili“ lidem přicházet ke Kristu? Máme k tomu oprávnění a nedáváme náhodou falešné směrovky na cestu za Kristem?
Petr Adamec
To Arnošt Kobylka: Třeba ta didaché vznikla asi v markovském okruhu a pravděpodobně dříve než další evangelia. Určitě je zde vidět, že praxe narážela na excesy. Z druhé strany, to, co pokládáme za čistě biblickou evangelikální praxi 20.století nikdy v historii neexistovalo. První křesťané nebyli dnešní evangelikálové. Již základ evangelikální teologie – mít k dispozici kompletní bibli – bylo nerealizovatelné po většinu historie církve. Měli bychom se snažit číst bibli spíše brýlemi prvních křesťanů, ne brýlemi evangelikálů 20. století…
Karel Krejčí
Podle mého názoru se ne zcela, ale rozhodně ne malou měrou, projevuje všeobecně stav, který je předpovězen v Písmu, jako pokleslost Kristovy nevěsty v nevěstku. Tento stav, ke kterému jak je známo, opravdu oficiálně došlo ve čtvrtém století, možná přinesl i něco pozitivního, ale rozhodně zapříčinil degradaci křesťanství. Takového křesťanství, které nehraje dvojí hru, ale odvážně se staví proti padlému světu. Problémy, napětí a područí židovského národa, ve kterém tehdy první křesťané žili, se v principu příliš nelišily od současnosti. Ne všichni Židé pochopili absurditu, stejně jako dnes, připodobňovat si Kristovu nevěstu s mečem v ruce. A co je proti tomu samotná Večeře Páně …. ?
Mikael
Pamatuju si dobře, jak na jednom ze svých kázání D. Drápal říkal, že se nemáme bát Boha, ale Satana! Kázání vyšlo i v jednom Sborovém dopisu, číslo si už nepamatuji.
Jen jsem tenkrát na kazatele nevěřícně zíral! Je jasné, že takový člověk Boha vůbec nezná, takže se nedivím, že tady publikuje takové nesmysly.
Mat 7:6: „Nedávejte psům, co je svaté….❗
Karel Krejčí
Malachiáš 3,20
Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat jako vykrmení býčci,
Jiří Aron
Děkuji Mikaelovi za tu zprávu o tom divném kázání.
Kdysi dříve, než jsem se pomocí jeho textů seznámil s jeho názory na Písmo, jsem jej považoval pana Drápala za konzervativního evangelikála, takto se i sám prezentoval a myslím že ještě i nyní. Někdy je to u něj těžší odhalit, že Bibli nechápe a vkládá do ní své vlastní významy.
Zde je to jasné na první pohled, myslím tím to jeho ‚nejlepší sousto pro Jidáše‘. Nejednalo se o zvláštní poctu, bylo to označení zrádce! Nechápu proč pan Drápal zcela vynechal, že Jidáš ihned po tomto soustu předčasně odešel, aby Krista vydal nepřátelům.
Přidám ještě jeden text. 1Kor 5:11: „Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte.“
Martin Hambálek
Podle Písma máme jako věřící zkoumat sami sebe z pohledu kristovské víry. Nekřesťan se z tohoto zorného pole nemůže zkoumat.