Před čtrnácti dny jsem zveřejnil článek vysvětlující různé významy slova „svět“ v Novém zákoně. Pro mne poněkud nečekaně se pod tímto článkem rozvinula diskuse o významu slova „svatost“. Jan Payne tvrdí se vší rozhodností, že nikdo není svatý, jedině Bůh. Jiní oponují, že kdyby tomu tak bylo, neměla by žádný smysl vícekrát opakovaná výzva „buďte svatí, jako já jsem svatý“.
Podobný článek jako je tento jsem napsal již před sedmi lety. Nu, od té doby někteří čtenáři přibyli. Ostatně, jak známo, opakování je matka moudrosti.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Pánové, na co čekáte?
Když se v Písmu píše o svatosti, je to v trojím smyslu tohoto slova. Můžeme rozlišit – nyní si vytvářím novou terminologii – poziční svatost, empirickou svatost, a cílovou svatost.
Pod poziční svatostí míním náš stav před Bohem. V původním slova smyslu znamenalo slovo „svatý“ oddělenost pro Boha. V nejstarších jazykových vrstvách byla slova „svatý“ a „klatý“ vlastně synonyma; obě znamenala, že daná osoba či daný předmět náleží Bohu.
Proto může apoštol Pavel označit korintské křesťany jako „posvěcené v Kristu Ježíši, povolané svaté“. 
Tito křesťané byli svatí, protože si je Bůh povolal jako svůj lid, nikoli tedy proto, že by se o nich vědělo, že jednají morálně.
Druhou rovinou je „empirická svatost“. Když Bůh říká, že máme být svatí, jako on je svatý, míní tím, že máme jednat v souladu s jeho povahou – že tedy máme usilovat o svatost. Asi je každému jasné, že jde o proces, vlastně o náplň celého života.
A konečně je tu třetí poloha svatosti. O novém Jeruzalémě je psáno, že v něm nebude „nic nesvatého“ (Zj 21,17 ČEP; ČSP má „nic nečistého“). Prorok Zachariáš to vyjádřil obrazem: „V onen den bude na koňských zvoncích nápis: SVATÝ HOSPODINU. Hrnce v Hospodinově chrámu budou stejně svaté jako obětní mísy před oltářem“ (Za 14,20). Tento obraz naznačuje, že v Božím království bude svaté – tedy pro Boha oddělené a Kristem očištěné – prostě všechno.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Láska ke světu
V čem vznikají nedorozumění?
Zdá se mi, že plynou zejména z neznalosti této trojí roviny svatosti.
Někteří křesťané si myslí, že stačí Boží povolání. To nás činí svatými – a o „empirickou“ svatost netřeba usilovat. Kristus dokonal vše za nás.
Boží povolání je klíčové. Neznamená však, že jsme-li jednou povoláni, nemusíme se nijak měnit.
Druhé nedorozumění spočívá v tom, že člověk usiluje o spásu jako o něco, čeho se může dobrat vlastním úsilím. Zatímco v prvním nedorozumění není místo pro snahu, v druhém nedorozumění vlastně na snaze závisí vše. Máme-li to vyjádřit z jiného úhlu, jde o to, zda konám dobré skutky, protože jsem spasen, nebo abych byl spasen. To první dává dobrý smysl: Jsme přece stvořeni k dobrým skutkům (Ef 2,10). Byli jsme zachráněni, spaseni, a tato spása je darem Boží milosti, nikoli odměnou za naši snahu. Pokud nechápu význam Kristova spasitelného díla, bereme – ať už vědomě nebo podvědomě – spásu jako odměnu za naše úsilí o svatost. Je to hrozná dřina a výsledek máme za nejistý – kolik svatosti bude stačit pro naši spásu?
O svatost usilujeme, protože milujeme svého Spasitele. To je ten skutek, který žádá Bůh (srv. Jan 6,29).
Určitým problémem je, že někdy nám sice svitne a my pochopíme, že naše naděje je jedině ve víře v milosrdného Boha, nicméně po čase se opět vrátíme k (často nevyslovené) myšlence, že když nebudeme dostatečně svatí, před Bohem neobstojíme Tedy že přestaneme chápat onu první rovinu svatosti, která je nám dána zcela nezaslouženě. Opět musíme žít v určitém napětí: Jsme spaseni pouhou milostí, ale když na nás není vidět žádná proměna, je nad naší spásou velký otazník. Ale i nadále platí, že sama empirická svatost není to, co nám spásu přináší. A toto napětí je i v pozadí naší diskuse – obě strany mají pravdu, ale ani jedna nemá pravdu celou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 16. října 2024 Foto: Pixabay