Vracím se k jednomu aspektu nedávného článku, který se týkal otázky, zda se můžeme modlit s muslimy. Někteří lidé namítali, že Alláh není Bůh, jiní, že je to falešný Bůh, ne-li přímo Boží nepřítel. Otázka, která je předmětem sporů, je, zda se modlíme k témuž Bohu.
Vezmu to poněkud zeširoka.
Mysleme si určitou věc, třeba stůl. Existují různé „reálné“ stoly, a pak existuje slovo „stůl“, kterým jednotlivé stoly označujeme. Toto slovo je vlastně abstrakce. Posnídat můžete u reálného stolu, nikoli u slova „stůl“.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Otázky kolem Ukrajiny
Co to ale je, ten „reálný stůl“? Stůl může být dřevěný, kovový, kamenný, plastový, a dokonce i skleněný. Stůl může být bílý, černý, barevný, ba i průhledný. Může být velký či malý, kulatý, oválný, obdélníkový nebo čtvercový. Může mít čtyři nohy, ale třeba jen tři, nebo dokonce jen jednu. V čem spočívá „stolovitost“ stolu? Nechávám odpověď na čtenáři.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Používáme slovo „stůl“, Němci ovšem říkají „Tisch“ a Angličané „table“.
Tak, a nyní se vraťme k Bohu. V českých biblích najdete zpravidla slovo „Bůh“, a pak slovo „Hospodin“. Slovem „Bůh“ se zpravidla překládá hebrejské „Él“ nebo „Elóhím“, slovem „Hospodin“ se překládá hebrejské „Jahve“. (Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že se má říkat „Jehova“ a ne „Jahve“, ale to je na jiný článek.) Jsem toho názoru, že v češtině máme geniální řešení.
Proč?
Slovo „él“ působí jako označení druhové, zatímco slovo „Jahve“ působí jako jméno vlastní. Netvrdím, že vlastním jménem je, ale přinejmenším tak působí, podobně jako ve výraze „Ježíš Kristus“ působí slovo Kristus jako příjmení, ačkoli je to vlastně také jméno druhové. Kristus se odvozuje od hebrejského Mašíach („Mesiáš“), což znamená „Pomazaný“, ale pomazaných bylo více – ať už to byli králové, kněží nebo proroci.
Angličané nebo Němci jsou proti češtině v nevýhodě. Angličané překládají slovo „él“ slovem „God“ a slovo „Jahve“ slovem „Lord“. Nicméně „lord“ znamená Pán a nepůsobí to jako jméno vlastní (na rozdíl od českého Hospodin) a může to znamenat i jiné „pány“.
Jak je to u muslimů? Pokud vím, používají slovo Alláh pro hebrejské „él“, ale nemají něco, co by mohlo být ekvivalentem slov „Jahve“ (nebo „Hospodin“). (Pokud se pletu, nechť mě nějaký arabista opraví.)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ovce a kozli
Z toho ovšem plyne, že pokud někdo překládá Starý zákon do arabštiny a chce přeložit výraz „Bůh je velký“, který se v Písmu vyskytuje mnohokrát (např. Ž 35,27; 70,5; 135,5 aj.), musí ho přeložit „Alláhu akbar“.
Znamená to tedy, že uctíváme téhož Boha?
Vraťme se na začátek. Jako můžeme mít nejroztodivnější představy o stolu, tak můžeme pod druhovým označením „bůh“ mít různé představy o Bohu. Muslimovy představy budou formovány především Koránem, křesťanovy představy Biblí. Proto nejásám, když mi někdo říká, že „přece i muslimové uznávají Ježíše Krista“, případně že „mají úctu k Marii“. Marii totiž ztotožňují s Miriam, sestrou Mojžíše a Árona, a jsou přesvědčeni, že křesťané to popletli nebi si bibli zfalšovali. A protože Korán nesmí být podroben textové kritice, které byla Bible podrobována od 18. století dále, nelze o této otázce ani diskutovat. Co se týče Ježíše, tak ten byl sice prorok, ale nezemřel na kříži a nevstal z mrtvých, čímž padá to, co je pro mě na Ježíšovi nejdůležitější.
Podle mne je tedy nesmyslné řešit otázku, zda se modlíme k témuž Bohu. Otázka je, jaký je Bůh, k němuž se modlíme.
Někdo možná zvolá: „Tak vidíš! Sám dokazuješ, že se nemůžeme modlit s muslimy!“
Problém je ovšem v tom, že mluvím-li s křesťany, zjišťuji, že i naše pochopení Boha se může výrazně lišit. A máme navíc ten problém, že někdy o Bohu něco vyznáváme (např. že je milostivý), ale naše emoce jsou někde jinde. Ústy vyznáváme, že Bůh je milostivý, ale emocionálně ho přesto vnímáme jako přísného šéfa.
Přesto se spolu modlíme. Před sto lety bylo více méně nemyslitelné, aby se katolík modlil s evangelíkem. Lidé měli zato, že jejich představy o Bohu jsou tak odlišné, že společná modlitba není možná.
Rozhodně tím nechci tvrdit, že „teď jsme dál“, a že tedy my evangelikální křesťané se (už) můžeme modlit nejen s katolíky, ale dokonce i s muslimy. V podstatě mi šlo o to, že když se modlíme za někoho nemocného a připojí se k nám muslim, nemusíme se štítivě odtahovat. Není to snadné: Vědět, že mám správnější představu o Bohu, a přitom nedávat najevo nadřazenost. Ale následování Ježíše Krista je v podstatě vždy jako chodit po ostří nože.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 6. dubna 2022 Foto: Pixabay – ilustrační