Dan Drápal / Diktatura a demokracie

Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe než zdlouhavé demokratické procedury.

Teď nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Mám ale za to, že rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt: Jednou jsem slyšel, jak se dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.

SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Blahoslavený Pavel Neústupný

Mnohokrát jsem už slyšel citát: „Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.

Už nevím, kdy to přesně bylo. Myslím, že někdy v devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.

Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa. 

Nicméně… stále dávám přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.

   SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Lidovci a kulturní války

Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž, o němž si troufnu říci, že zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.

Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.

Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí. 

 Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.

Doufám, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 6. listopad 2024 Foto: Wikimedia Commons

Tags:

15 Komentáře

  1. Bůh žehnej americe. Doufám, že si president uchová v paměti …našeho.. presidenta a jeho prohlášení o tom, že Trump je odporná bytost. Já jen můžu konstantovat, že Pavel akorát potvrdil, že jedinou odpornou a nenasytnou osobou je on. A je to právě on a jeho spřátelená média v rukou liberálů, který rozdělují společnost a tvoří nenávist.

    Odpověď
  2. Problém západní demokracie je v tom, že sice lidé mají možnost volby, ale vlády často ( jako ta dnešní) potom nehájí zájmy lidí, ale zájmy elit domácích i zahraničních. Taková demokracie je nám platná jako mrtvému zimník.
    Silnou ruku dnes v Evropě vidíme u sousedů. Orbán i Fico dokáží říci – NE. Lidé nepotřebují školení o množství pohlaví, dodávat zbraně do cizí války není v zájmu občanů, natož jít bojovat ve prospěch těch, kteří na válkách bohatnou.
    Vládnout by měli politici s vizí pokud možno spravedlivé společnosti. Dnešní politici jsou pouze loutky hájící zájmy mocných a ty jsou často v rozporu s potřebami občanů. Vládnou ti mocní v zákulisí a politici vykonávají jejich vůli.

    Odpověď
  3. V článku se píše:

    „Doufám, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech.“

    Zda demokracie obstojí či nikoli, může být křesťanovi srdečně jedno. Ten, kdo má občanství v nebesích (Fp 3:20), se totiž nestará o věci přízemní (Mt 6:25.31; Kol 3:2), o které se starají pohané (Mt 6:32), nýbrž stará se o věci nebeské (Kol 3:1), tzn. o Boží království a jeho spravedlnost (Mt 6:33), ne o spravedlnost tohoto světa (L 12:13-14).

    Odpověď
  4. V článku jsou postaveny demokracie a diktatura proti sobě, jako by to byla oposita. Ale to je jen optický klam, který je lidem do hlav dennodenně vštěpován masmédii, aby pak po tomto brainwashingu plivali na diktatury a velebili demokracie. Ale tvrzení o protichůdnosti demokracie a diktatury není pravdivé. Není tomu totiž tak, že buď je demokracie, anebo je diktatura. Demokracie je pouze jednou z forem diktatury. A sice diktaturou většiny. V demokracii je každý volič takovým malým diktátorem, který se snaží svým volebním lístkem vnutit svou vůli ostatním spoluobčanům. Pro člověka je však lhostejné, zda mu diktuje jedinec (monarchie, autokracie) nebo malá skupina osob (oligarchie) či velká skupina osob (demokracie). Ve všech těchto případech se tak jako tak musí podřizovat cizí vůli, tedy něčímu diktátu. Proto i v demokracii žijí lidé v diktatuře a je nesmyslné namlouvat si, že tomu tak není.

    To si uvědomovali už antičtí filosofové dávno před Kristem, jak o tom svědčí například rozmluva Alkibiada s hlavním protagonistou athénské demokracie Periklem:

    „Alkibiadovi například ještě nebylo ani dvacet let, když prý měl se svým poručníkem Periklem, tehdejším vedoucím politikem athénským, tento rozhovor o zákonech:

    „Pověz mi, Perikle, mohl bys mi vysvětlit, co to je zákon?“ „Samozřejmě“, přisvědčil Periklés. „Tak mě o tom při bozích pouč,“ žádal Alkibiadés. „Slyšel jsem totiž chválit některé muže, že žijí podle zákonů, a myslím si, že si takovou pochvalu nezaslouží, kdo neví, co je to zákon.“

    „Není těžké dát ti odpověď, po které toužíš, Alkibiade,“ řekl prý mu na to Periklés, „když se chceš dovědět, co to je zákon. ZÁKONEM JE TOTIŽ VŠECHNO, NA ČEM SE NÁROD VE SHROMÁŽDĚNÍ PO PROZKOUMÁNÍ USNESL A V ČEM URČIL, CO SE MÁ DĚLAT A CO NE.“ „A soudí národ, že je třeba jednat dobře, nebo špatně?“ „Ovšem že dobře, chlapče, a ne špatně.“

    „A KDYŽ SE NESEJDE CELÝ NÁROD, ALE JEN PÁR LIDÍ, JAK TOMU JE V OLIGARCHII A USNESE SE NA NĚČEM, CO SE MÁ DĚLAT, CO TO JE?“ „Na čem se usnese státní moc, že to je třeba činit, a pak to vyhlásí, to všechno je zákon.“ „A KDYŽ NĚJAKÝ SAMOVLÁDCE VLÁDNOUCÍ OBCÍ PŘEDEPÍŠE OBČANŮM, CO JE TŘEBA ČINIT, I TO JE ZÁKON?“ „I to, co nařídí samovládce, který je u moci, i to se nazývá zákon.“ „A CO JE TO, PERIKLE, NÁSILÍ A NEZÁKONNOST? NENÍ TO SNAD TAKOVÝ STAV, KDY MOCNĚJŠÍ SLABŠÍHO NE TÍM, ŽE BY HO PŘESVĚDČIL, ALE NÁSILÍM DONUTÍ DĚLAT, CO ON SÁM POVAŽUJE ZA SPRÁVNÉ?“ „Myslím, že máš pravdu,“ řekl prý Periklés. „A když tedy samovládce nutí občany jednat, jak jim určil, aniž je přesvědčil, je to nezákonné?“ „Souhlasím s tebou,“ připustil Periklés, „a odvolávám své tvrzení, že je zákonem to, co nařídí samovládce, aniž by občany přesvědčil, že to je správné.“ „A co menšina, opírající se o svou moc, vyhlásí jako zákon, aniž by přesvědčila většinu o správnosti, prohlásíme to za násilí, nebo ne?“ „VŠE, CO NĚKDO BEZ PŘESVĚDČENÍ NUTÍ DRUHÉHO DĚLAT,“ ODPOVĚDĚL PERIKLÉS, „AŤ UŽ K TOMU DÁ PÍSEMNÝ PŘÍKAZ, NEBO NE, POVAŽUJI SPÍŠE ZA NÁSILÍ NEŽ ZA ZÁKON.“

    „NENÍ TADY SPÍŠ NÁSILÍM NEŽ ZÁKONEM TO, CO VYHLAŠUJE LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ JAKO ZÁKON NAD MAJETNÝMI LIDMI, ANIŽ JE PŘESVĚDČILO, JEN PROTO, ŽE MÁ V RUKOU MOC?“ „Milý Alkibiade,“ vyhnul se Periklés odpovědi, „v tvém věku jsem i já byl velmi obratný v takových debatách, i já jsem uvažoval a cvičil se v přemýšlení o takových věcech, o jakých, jak vidím teď uvažuješ ty.“ A Alkibiadés si povzdechl: „Kéž jsem se s tebou, Perikle, setkal tenkrát, když jsi byl v těchto věcech nejkovanější.“

    (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 33-35)

    Sám Periklés byl tak obratnými přímočarými Alkibiadovými otázkami přinucen připustit, že rozhodnutí většiny v lidovém shromáždění, které tvoří základ demokracie, je násilím vůči menšině, když mocnější (tj. většina) donutí slabšího (tj. menšinu), aniž by ho přesvědčil, něco konat. Že tedy celá ta slavná demokracie není ničím jiným než jen pokrytecky zastřeným „právem“ silnějšího čili diktaturou.

    Odpověď
  5. Naprosto nesouhlasím s názorem, že dnešní doba je těžká. Možná snad v Číně, Rusku, Severní koreji, Íránu a Saúdské Arábii. Také ve všech rozvrácených státech.

    V naší zemi během komunistické diktatury bylo v monstrprocesech posláno na smrt 248 politických vězňů. 460 lidí bylo zavražděno na hranicích. 200 000 nevinných lidí bylo žalářováno. Z nich 5000 až 8000 zemřelo na kruté podmínky ve vězení.

    Třetí a současné provedení Ku-Klux-Klanu vzniklo po roce 1950 v podobě lokálních nezávislých skupin, které používají jméno Ku-Klux-Klan. Zaměřují se na protest proti hnutí za občanská práva a často se dopouští násilí a vražd aktivistů za tato práva. Anti-Defamation League („Liga proti hanobení“) a Southern Poverty Law Center („Právní centrum pro chudé amerického Jihu“), zabývající se lidskými a občanskými právy, klasifikují tuto organizaci jako skupinu šířící nenávist. Aktuální počty členů se celkově odhadují na 3 až 6 tisíc. Některé studie historiků uvádějí, že mezi lety 1882 a 1968 bylo v USA lynčováno více než 4 700 osob, z nichž většina byli afroameričané, a mnoho z těchto lynčů mělo přímou či nepřímou souvislost s aktivitou KKK. Přesný podíl KKK na tomto čísle je však obtížné určit, protože lynče se účastnily i jiné organizace nebo jednotlivci s rasistickými motivy.

    Je směšné tehdejší perzekuce srovnávat s tím, že někdo musí odejít ze zaměstnání, protože nesouhlasí s genderovou teorií. Ba je to přímo urážka obětí, které zemřely ve jménu zastánců tvrdé ruky. Jordan Peterson píše, že lidé, kteří nesouhlasí s genderovou teorií čelí riziku vyhazovu z práce (Peter Vlaming, Byron Cross, Maya Forstater). Avšak většiny z nich se soud zastal. Na druhé straně vyhazovu čelí i lidé, kteří genderovou teorii obhajují (Jenna Barbee, Stacey Bailey, učitelé v konzervativních státech). Na Floridě je zákonem zakázáno se mluvit ve škole o genderových otázkách.

    Odpověď
  6. Pane Ašere,

    znovu a znovu mystifikujete čtenáře tvrzením, že demokracie je diktatura většiny nad menšinou. Je to lež. Možná to platilo o starověké demokracii, ale dnešní demokracie je úplně jiná. Je založena na třech pilířích moci, které se vzájemně vyvažují, aby ten, kdo vyhraje volby, nemohl uplatnit svou zvůli vůči těm, kdo prohráli. Nejvyšším vládcem v zemi je Ústava. Ta je formulována tak, aby chránila menšiny. I když nějaká strana vyhraje volby, nemůže převálcovat opozici tak, aby ji okradla o majetek. Pojistkou proti tomu je nejdůležitější pilíř moci, justice, která je na volbách nezávislá. Pokud však vládnoucí strana ovládne i justici, jako například komunisté, není to už demokracie, ale diktatura. Justice není volena. Nehrozí, že by byla ovládnuta pomocí voleb.

    Pane Ašere, myslím, že vaše dezinformace mají za cíl postavit diktatury, jako například nacismus a komunismus, na roveň demokraciím, abyste mohl říci, že mezi těmito vysoce zvrhlými režimy a demokraciemi není rozdílu. Demokracie nejsou dokonalé, ale nejsou zvrácené. Tak už konečně přestaňte lhát. Je to urážka desítek milionů obětí diktátorských režimů.

    Odpověď
  7. P. Ašere, souhlasím, nicméně křesťan má poukazovat na to co činí skutečně zlo a proč tomu tak je. A znovu říkám, je tomu tak, protože jiné mocnosti ovládají lidi, kteří ovládají svět pomocí nekompetentních loutek a své vytvořené mediokracie. Doufejme, že v USA kde už to nebezpečí pochopili vymyslí takové zákony aby omezili moc mediokraci a nejlépe rozkryli kdo je skutečně řídí. O tom, že jsou dnešní média nezávislá nemůže být ani řeč. Dnešní největší média plní funkci obrazu šelmy.

    Odpověď
  8. Jsou v USA demokraté demokraté a republikáni nejsou demokraté? Tak to asi není. Ten kdo má nálepku demokrata prostě v reálu demokrat nemusí být a naopak. Na povrchu to může být demokracie, ale uvnitř je to totalita.

    Odpověď
  9. Ad pavel v

    Napsal jste:

    „… znovu a znovu mystifikujete čtenáře tvrzením, že demokracie je diktatura většiny nad menšinou. Je to lež.“

    Je to lež? Lhal tedy tak renomovaný autor jako Alexis de Tocqueville, když označil ve svém slavném díle moderní demokracii v Americe za tyranii čili diktaturu většiny?

    „Když nějaký člověk nebo nějaká strana trpí ve Spojených státech nespravedlností, na koho se má podle vás obrátit? Na veřejné mínění? Právě ono tvoří většinu. Na zákonodárný orgán? Ten zastupuje většinu a je jí slepě poslušen. Na výkonnou moc? Ta je jmenována většinou a slouží jí jako pasivní nástroj. Na represivní moc? Represivní moc není nic jiného než většina ve zbrani. Na porotu? Porota, to je většina, které je dáno právo vynášet rozsudek, a sami soudcové jsou v některých státech voleni většinou. Jakkoli nespravedlivé nebo nerozumné je opatření, které vás postihuje, musíte se mu tedy podrobit.“ (Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe, Praha 2012, s. 247)

    Musíte se mu podrobit, jakkoli je dané opatření nespravedlivé nebo nerozumné. Co jiného to je než diktatura?

    A dále

    „Ve Spojených státech všemocnost většiny spolu s tím, jak podporuje legální despotismus zákonodárce, podporuje i libovůli úředníka. Protože je většina absolutním pánem nad vydáváním zákonů i na dohledem nad jejich prováděním, protože má stejnou kontrolu nad vládnoucími jako nad ovládanými, považuje veřejné úředníky za pasivní činitele a ochotně se na ně spoléhá i v tom, jak slouží jejím záměrům.“ (Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe, Praha 2012, s. 248)

    Napsal jste:

    „Možná to platilo o starověké demokracii, ale dnešní demokracie je úplně jiná.“

    Přijímají se snad v dnešní demokracii zákony nějakým zásadně odlišným způsobem, než popisuje Alkibiadés přijímání zákonů násilným způsobem v athénské demokracii?

    „Není tady spíš násilím než zákonem to, co vyhlašuje lidové shromáždění jako zákon nad majetnými lidmi, aniž je přesvědčilo, jen proto, že má v rukou moc?“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 35)

    Napsal jste:

    „Je založena na třech pilířích moci, které se vzájemně vyvažují, aby ten, kdo vyhraje volby, nemohl uplatnit svou zvůli vůči těm, kdo prohráli.“

    I moderní demokracie je formou diktatury navzdory Vámi zmíněným třem pilířům moci, navzdory systému brzd a protivah, přičemž ani oddělení jednotlivých mocí této tyranii většiny nemůže účinně zabránit, jak vyplývá z výše uvedených citátů de Tocquevilla. Jen takovou třešinkou na dortu bídy demokratické diktatury je to, že ty pilíře moci nejsou ani nijak striktně odděleny, když jedna osoba může být zároveň členem legislativy i členem exekutivy, tudíž v jasném střetu zájmů.

    Napsal jste:

    „Nejvyšším vládcem v zemi je Ústava. Ta je formulována tak, aby chránila menšiny. I když nějaká strana vyhraje volby, nemůže převálcovat opozici tak, aby ji okradla o majetek.“

    Že je nejvyšším vládcem v nějaké zemi ústava, nijak nebrání diktatuře většiny. Znovu Vám musím ocitovat výrok klasika:

    „Je v samé podstatě demokratických zřízení, že vláda většiny je zde absolutní; neboť v demokraciích se bez většiny nic neudrží. Většina amerických ústav se ještě pokusila uměle zvýšit tuto přirozenou sílu většiny. Ze všech politických mocí se právě moc zákonodárná nejochotněji podřizuje většině.“ (Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe, Praha 2012, s. 241)

    I v naší zemi je ústava v nemenším područí diktatury většiny:

    Čl. 1 (1) „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát…“
    Čl. 6 „Politická rozhodnutí vycházejí Z VŮLE VĚTŠINY vyjádřené svobodným hlasováním…“
    Čl. 18 (2) „Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, PODLE ZÁSAD VĚTŠINOVÉHO SYSTÉMU.“
    Čl. 35 (2) „Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila SOUHLAS TŘÍPĚTINOVÁ VĚTŠINA všech poslanců.“
    Čl. 39 (2) „K přijetí usnesení komory je třeba SOUHLASU NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINY přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak.“
    Čl. 39 (4) „K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba SOUHLASU TŘÍPĚTINOVÉ VĚTŠINY všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.“
    Čl. 43 (6) „O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu. Parlament může rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINOU všech členů komory.“
    Čl. 47 (1) „Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINOU všech poslanců.“
    Čl. 47 (3) „Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINOU všech poslanců.“
    Čl. 50 (2) „O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINOU všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.“
    Čl. 56 (2) „Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který obdržel NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINU platných hlasů oprávněných voličů.“
    Čl. 65 (3) „K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu TŘÍPĚTINOVÉ VĚTŠINY přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu TŘÍPĚTINOVÉ VĚTŠINY všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.“
    Čl. 72 (2) „Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINY všech poslanců.“
    Čl. 76 (2) „K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINY všech jejích členů.“

    Z uvedených citací je zřejmé, že ústava státu, který sebe deklaruje jako demokracii, se neustále ohání nějakou většinou, ať už je to většina nadpoloviční nebo většina třípětinová všech či přítomných poslanců nebo senátorů. Politická rozhodnutí zkrátka vycházejí z vůle většiny (čl. 6) uplatňované v různých orgánech (mocích) tohoto státu. Bez převahy většiny to zkrátka nejde.

    A že je naše ústava vágně formulována tak, aby chránila menšiny (čl. 6), neznamená nic jiného, že to ustanovení na ochranu menšin jen potvrzuje diktaturu většiny, jelikož bylo uzákoněno pouze díky souhlasu většiny. Čili je zase jenom výsledkem diktatury většiny. Kdyby většina byla oproti, tak nic takového uzákoněno v ústavě není.

    Napsal jste:

    „Pojistkou proti tomu je nejdůležitější pilíř moci, justice, která je na volbách nezávislá. Pokud však vládnoucí strana ovládne i justici, jako například komunisté, není to už demokracie, ale diktatura. Justice není volena. Nehrozí, že by byla ovládnuta pomocí voleb.“

    V řadě států USA justice volena je a soudcové vedou pro soudcovský stav dehonestující volební kampaně, jen aby získali svůj lukrativní post, jak už jsem Vám napsal dříve. To už jste raději zapomněl, abyste zde opět mohl pět své servilní ódy na nezávislost justice? Takže repete:

    Zákulisí „nezávislých soudců“, kteří jsou mnohde v USA voleni a podbízejí se svým voličům tragikomickými volebními kampaněmi, většinou bez protikandidáta, jen odhaluje, že soudcové jsou všechno možné, jen ne nezávislí.

    https://videacesky.cz/video/voleni-soudci

    A o skutečné nezávislosti justice nemůže být řeči ani u nás. Je snad moc soudní nějaký deus ex machina? Je ustanovena odněkud z nebe? Nezávislost soudní moci je jen prázdnou floskulí. Nezávislost soudní moci je naprosto naivní představou, poněvadž soudcové u nás jsou závislí na exekutivě (president), která je jmenuje, a exekutiva je závislá na diktatuře většiny ve volbách. A pokud o jde o přísedící, ti jsou zase závislí na územní samosprávě, kdy jsou voleni krajskými a obecními zastupitelstvy na základě diktátu většiny příslušných zastupitelů, kteří byli zvoleni diktátem většiny voličů v krajských a komunálních volbách. Kromě toho jsou soudcové i přísedící závislí na zákonech, které jsou legislativou přijímány zase jen na základě diktatury většiny. Takže vše, včetně moci soudní, se v demokracii stále točí kolem diktatury většiny.

    „SOUDCE JE JMENOVÁN do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá složením slibu.“ (čl. 93 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb.)
    „(1) Přísedící okresních soudů VOLÍ ZASTUPITELSTVA OBCÍ v obvodu příslušného okresního soudu. V hlavním městě Praze volí přísedící obvodních soudů zastupitelstva městské části v obvodu příslušného obvodního soudu.
    (2) Přísedící krajských soudů VOLÍ ZASTUPITELSTVA KRAJŮ, jejichž území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu. V hlavním městě Praze volí přísedící Městského soudu v Praze zastupitelstvo hlavního města Prahy.“ (§ 64 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů)
    „K platnému usnesení, rozhodnutí nebo volbě zastupitelstva JE TŘEBA SOUHLASU NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINY VŠECH ČLENŮ ZASTUPITELSTVA.“ (§ 40 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb. o krajích)
    „K platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě JE TŘEBA SOUHLASU NADPOLOVIČNÍ VĚTŠINY VŠECH ČLENŮ ZASTUPITELSTVA OBCE, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“ (§ 87 zákona 128/2000 Sb. o obcích)
    „Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a JSOU VÁZÁNI POUZE ZÁKONEM.“ (§ 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů)

    Napsal jste:

    „Pane Ašere, myslím, že vaše dezinformace mají za cíl postavit diktatury, jako například nacismus a komunismus, na roveň demokraciím, abyste mohl říci, že mezi těmito vysoce zvrhlými režimy a demokraciemi není rozdílu.“

    Nikoli moje dezinformace, nýbrž moje informace, které vycházejí především z Písma, dle něhož mezi demokraciemi a nacismem či komunismem vskutku není rozdílu:

    „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.” (Ř 3:22-23)

    Demokracie jsou na tom tedy z Božího hlediska úplně stejně jako komunismus či nacismus. Jestliže to mám vyjádřit Vašimi slovy: jsou to stejně zvrhlé režimy.

    Napsal jste:

    „Demokracie nejsou dokonalé, ale nejsou zvrácené. Tak už konečně přestaňte lhát.“

    Jsou demokracie součástí nevěřícího a křivého pokolení? Nepochybně jsou, když jsou součástí tohoto světa a tohoto věku, jemuž šéfuje satan (2 K 4:4). Jsou tedy dle Písma nepochybně stejně zvrácené, jako kterékoli jiné režimy tohoto světa:

    „…abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, v němž záříte jako světla ve světě.” (Fp 2:15)

    I sám Ježíš nazývá toto pokolení, jeho učedníky nevyjímaje, en bloc pokolením nevěřícím a zvráceným:

    “Ježíš odpověděl: „Ó pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi a budu vás snášet? Přiveď sem svého syna.“ (L 9:41)

    Jestliže Vy přesto všechno troufale tvrdíte, že demokracie zvrácené nejsou, pak jste to Vy, kdo lžete proti Božímu slovu, které jasně konstatuje, že celý svět ve Zlém leží, to znamená včetně demokracií:

    “Víme, že z toho Boha jsme a svět celý v tom Zlém leží.” (1 J 5:19)

    Takže už konečně přestaňte lhát a nerouhejte se svými lžemi Bohu:

    “Ale ať je Bůh pravdivý a každý člověk lhář, jak je napsáno: ‚Abys byl shledán spravedlivým ve svých slovech a zvítězil, když tě soudí.’” (Ř 3:4)

    Napsal jste:

    “Je to urážka desítek milionů obětí diktátorských režimů.“

    Ano, Vaše vyviňování demokratických (tedy nutně také diktátorských) režimů, jako by nebyly zvrácené, je vskutku urážkou desítek milionů obětí těchto demokratických režimů:

    https://www.aljazeera.com/opinions/2022/12/2/how-british-colonial-policy-killed-100-million-indians

    https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/kongo-za-leopolda-ii/r~17810ab4aef411ea95caac1f6b220ee8/

    Já, na rozdíl od Vás, ovšem žádné režimy tohoto světa nehájím a neglorifikuji. Pro mne jakožto občana nebes (Fp 3:20) jsou všechny režimy tohoto světa stejně nepřijatelné.

    Odpověď
  10. Pane Ašere,

    ani já demokracii neglorifikuji, pouze ji hájím proti totalitě.

    Vaše tvrzení, že není rozdílu mezi demokracií a totalitou, vyvracíte sám svými výše uvedenými poznámkami. Když tady říkáte, že demokracie je zvrhlá stejně jako totalita, usvědčujete se v očích každého logicky uvažujícího člověka. Každý totiž ví, že totalitní režim by nedovolil, abyste o něm veřejně prohlašoval, že je zvrhlý. Tvrdě by s vámi zatočil. Ve vězení nebo na popravišti byste mohl mluvit o zvrhlosti demokracie, to by jim nevadilo. Měli by vás za hlupáka, ale stejně by vás potrestali, ledaže byste veřejně prohlásil, že totalita je ideální.

    Odpověď
  11. Ad pavel v

    Napsal jste:

    „ani já demokracii neglorifikuji, pouze ji hájím proti totalitě.“

    Vy pouze hájíte jednu část tohoto světa („demokracii“), to jest satanovy říše, proti jiné části satanovy říše („totalitě“). To ovšem nemá pro následovníka Ježíše žádný smysl. Ani Ježíš ani apoštolové nic takového nedělali. Kdybyste byl následovníkem Ježíše, tak byste hájil Boží království proti tomuto světu, tj. jak proti „totalitě“, tak proti „demokracii“. Mezi „demokracií“ a „totalitou“ totiž žádný podstatný rozdíl není, poněvadž obě tato zřízení jsou jakožto součásti satanovy říše pod totální nadvládou hříchu (J 8:34; Ř 6:16), obě zřízení nerozdílně spočívají v ďáblově náruči (1 5:19).

    Napsal jste:

    „Vaše tvrzení, že není rozdílu mezi demokracií a totalitou, vyvracíte sám svými výše uvedenými poznámkami. Když tady říkáte, že demokracie je zvrhlá stejně jako totalita, usvědčujete se v očích každého logicky uvažujícího člověka.“

    Mě opravdu nezajímají názory „každého logicky uvažujícího člověka“, tj. názory tohoto světa, nýbrž tvrzení Písma. A Písmo tvrdí, že není rozdílu (Ř 3:22-23) a že celý svět včetně demokracií ve Zlém leží (1 J 5:19). To je pro Ježíšovy následovníky směrodatné. Vy však v rozporu s Písmem tvrdíte, že je rozdíl. Čí tvrzení by měl tedy křesťan následovat? Netvrdí snad to samé Písmo, že ať je každý člověk lhářem, ale Bůh pravdivý (Ř 3:4)? Takže pro každého skutečného křesťana ta volba musí být jasná. Vaše kosmetické rozdíly, kterými zde operujete, pro něj musí být zcela irelevantní.

    Napsal jste:

    „Každý totiž ví, že totalitní režim by nedovolil, abyste o něm veřejně prohlašoval, že je zvrhlý. Tvrdě by s vámi zatočil. Ve vězení nebo na popravišti byste mohl mluvit o zvrhlosti demokracie, to by jim nevadilo. Měli by vás za hlupáka, ale stejně by vás potrestali, ledaže byste veřejně prohlásil, že totalita je ideální.“

    No a co, že by to režim nedovolil? Ježíšovým učedníkům přece také nedovolovali veřejně mluvit (Sk 4:18; Sk 5:28) o tom, že režim, který přivedl Ježíše na kříž (Sk 2:23.36; Sk 3:15), je zvrhlý, že je vražedný (Sk 7:52-54). A co si z toho dělali? Přestali snad kvůli tomu kázat evangelium Božího království (Sk 5:29)?

    Zase jen uhýbáte jinam. Ovšem proti tomu, že demokracie není protikladem diktatury, ale pouze jednou z forem diktatury, proti tomu žádný solidní argument nemáte…

    Odpověď
  12. Jestli je naše demokracie diktaturou, uveďte příklad, co vám státní moc diktuje. Jsou to daně? Pokud ano, máte pocit, že jste vůči jiným diskriminován, že jste objektem zvůle státu? Jste státem nucen k něčemu, co je v rozporu s vaším svědomím?

    Odpověď
  13. Ano někteří jsme nuceni platit poplatky provládním mediím, které šíří nenávist ve společnosti, zlehčují války, jednají podprahově a manipulují s občany. Záměrně a skrytě rozdělují společnost na hloupý vesničany vs chytrý měšťan. Hloupý starý člověk vs mladý génius atd atd. Na slovensku šlo krásně vidět jak toto nenávistné podprahové programování obyvatelstva vedlo až k atentátu. V USA už se tím zabývá Tesla a Trump protože je u nich stejný trend. Média prostě někdo řídí a záměrně manipuluje lidstvem aby eskalovalo zlo a nenávist.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář