Původně jsem tento článek nazval „Základní ctnosti“, ale pak jsem si uvědomil, že tento titulek by byl zavádějící. Pokračuji v referování o knize Charlese Murraye Coming Apart. Autor pojednává o vývoji americké společnosti v letech 1960 – 2010. Uvádí čtyři ctnosti, o nichž netvrdí, že jsou ty nejdůležitější. Dokládá ale, že jsou v základech „amerického projektu“ (my jsme zvyklí spíš na termín „americký sen“). Má na mysli píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost. Na citátech dokládá, že tyto ctnosti považovali za důležité i „otcové zakladatelé“ Spojených států. Dokonce i ti, kteří nebyli nijak horlivými křesťany, byli přesvědčeni, že bez zbožnosti nemůže demokracie trvale obstát. K píli a činorodosti: Na počátku Spojených států bylo hluboké přesvědčení že „člověk by měl svůj život strávit zlepšováním prostřednictvím pilné práce“ (s. 135). K poctivosti: Američané byli drsní, ale jejich slovo platilo. Např. v letech 1760 – 1810 bylo ve státě Massachusetts soudně obviněno pouze 2,7 lidí z 10 000. Pokud jde o „divoký západ“, bitky a konflikty byly běžné, ale téměř nikdy se nestalo, že by někdo bezdůvodně napadl mírumilovného cizince.
Související – Dan Drápal / Smíme se radovat?
Pokud jde o manželskou věrnost, v dobách před vznikem Spojených států i v dobách následujících se zdá, že Američané si byli v manželství věrnější než Evropané. To byl názor nejen Američanů, ale především Evropanů. Angličanka Harriet Martineauová, radikální feministka, která předběhla svou dobu, napsala, že „manželství je v Americe univerzálnější, bezpečnější, klidnější a šťastnější než v Anglii“ (s. 139, kde najdete i příslušné odkazy). Mnozí viděli příčinu těchto šťastnějších manželství v tom, že Američané zcela zamítli „dohodnutá manželství“, tedy stav, kdy o volbě životního partnera nerozhodovali budoucí ženich a nevěsta (s. 140).
A nyní zbožnost: George Washington byl přesvědčen, že člověk může být mravný i bez víry v osobního Boha, nicméně současně zastával názor, že něco takového nelze očekávat od celého národa. John Adams mluvil naprosto jednoznačně: „Žádná vláda nemá moc ovládnout lidské vášně, nejsou-li brzděny morálkou a náboženstvím… Naše ústava byla sepsána jen pro mravné a zbožné lidi. Tato forma vlády je pro jiné lidi naprosto nevhodná“ (s. 142-143).
Z knihy se nedovídáme téměř nic o autorově smýšlení. Není jasné ani to, zda se považuje za křesťana. Pokud ano, pak je velmi málo pravděpodobné, že by se hlásil k evangelikalismu. Tuším, že na jednom místě se prohlašuje za libertariána. Uvádím to, aby nevznikl dojem, že autor je konzervativec. Zdá se, že někdy byl sám překvapen tím, co vybádal.
Autor je si vědom, že hodnoty či ctnosti, na nichž byly Spojené státy založeny, mnozí naši současníci nepovažují za směrodatné. Mnozí mají za to, že při řešení problémů, kterým Amerika čelí v jednadvacátém století, nám ctnosti otců – zakladatelů moc nepomohou. Murray si dovoluje nesouhlasit: „Úspěch Ameriky záležel na ctnostech lidí v době, kdy byla naše země v začátcích, a záleží na nich i v jednadvacátém století. Amerika zůstane výjimečná, jen pokud budou její obyvatelé vykazovat tytéž kvality, které ji určovaly v prvních dvou staletích její existence.“ (s. 147).
Autor pak porovnává, jak si tyto hodnoty či ctnosti stojí v jednotlivých třídách. A dochází k závěru, že u vyšší střední vrstvy a u nové nejvyšší třídy to bylo v roce 2010 sice horší než v roce 1960, ale ne nějak dramaticky. Zato u nejnižší třídy je to velmi zlé. Stoupala nezaměstnanost i kriminalita, rozpadaly se rodiny, a mnozí příslušníci nejnižší třídy se už ani nesnaží najít práci a spoléhají na různé sociální dávky. K „americkému snu“ ovšem patřilo přesvědčení, že chudoba cti netratí, za to rezignace na hledání poctivé práce ano.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Murray dokládá, jak opouštění zmíněných základních hodnot spolu vzájemně souvisí. Kupříkladu muži, kteří nevstoupili do manželství (a kterých v nejnižší vrstvě stále přibývá), také častěji rezignují na hledání práce. Vstup do manželství a potřeba zajistit rodinu vede k píli a činorodosti; naopak absence těchto hodnot znamená, že muži se nebudou ženit.
Související – Dan Drápal / Nepoctivý správce (Lukáš 16,1-9)
Nelze se tedy divit, že přibývá svobodných matek. Přičemž o dětech, které vyrůstají pouze s matkou, statisticky platí, že se častěji dostávají do rozporu se zákonem, častěji mají problémy ve škole, častěji se stává, že školu nedokončí, častěji jsou agresivní nebo hyperaktivní, častěji jsou nemocné, a čeká je kratší život. Nejhorší výsledky mají ženy, které nikdy nebyly provdány. O něco málo lépe jsou na tom ženy, které žily alespoň nějakou dobu v manželství. Murray o tom píše: „Neznám žádnou další sestavu důležitých poznatků, které jsou obecně přijímány odborníky z oblasti sociálních věd a na nichž se shodují jak liberálové, tak konzervativci, ale které jsou rozhodně odmítány žurnalisty, šéfredaktory hlavních deníků a politiky obou hlavních stran.“ (s. 162).
Murray poukazuje na to, že Evropané, kteří navštívili Ameriku v devatenáctém století a ve větší části století dvacátého, si všímali společenského života ve Spojených státech. Téměř každý Američan byl členem nějakého spolku či nějaké korporace, a téměř každý Američan se zapojoval do života nějaké křesťanské komunity. Aktivní zapojení v křesťanském sboru připravovalo lidi na účast v tom, čemu říkáme „občanská společnost“. Pokud jde o nově vznikající třídu chudých, pak o ní právě toto neplatí. Mnozí Američané v této vrstvě se neangažují v žádné organizaci nebo spolku.
Zde si přihřeji svou polívčičku: Už léta tvrdím, že život v rodině s více dětmi a angažovanost v křesťanském sboru jsou skvělou přípravou na aktivní zapojení do občanské společnosti a vytvářejí sociální kapitál. Charles Murray pro tuto tezi přináší statistické doklady.
Ke knize se vrátím ještě jednou v jednom z dalších článků.
Autor je teologa a publicista Datum: 10. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
51 Komentáře
Konečný Fr.
Občanskou společnost vyzdvihoval po revoluci V.Havel a souvisí to s jeho nepolitickou politikou a jeho levicovými názory. Občanská společnost Boha nepotřebuje, obejde se bez něho. V souvislosti s tímto pojmem se mi vybavuje termín eurohujer, nebo politické neziskovky propagující gender apod. Na druhou stranu je tady třeba občanská společnost, kterou reprezentuje Trikolora, která se vyznačuje odporem k EU, její migrační politice, odporem k totalitě, cenzuře, neomarxismu, genderismu nebo protiruské hysterii. Tuto občanskou společnost by měli křesťané podporovat. Přece není možné dělat kompromisy s ideologií LGBT apod.
Americké ctnosti jsou v pořádku. Dědictvím Ameriky jsou také četné sekty – Svědkové Jehovovi nebo mormoni. Adventisté jsou jiná úroveň. K historii USA si myslím, že patří i různí podvodníci, poslední volba prezidenta na tuto tradici navazuje.
pavel v
Autor propaguje a drtivá většina lidí chápe kladný význam rodiny pro společnost. V této souvislosti je zajímavé, že to, co dobře funguje v malém měřítku, ve velkém měřítku nemusí fungovat vůbec. V některých indických rodinách je hlavou rodiny matka a její ženatí synové jí odevzdávají svoji výplatu, aby ji mohla přerozdělovat ve prospěch těch méně úspěšných. Jedná se o zdánlivě ideální (láskyplný) systém, ale ve skutečnosti je takové uspořádání vadné. Nezřídka se v takové rodině objeví líný parazit. Všechny utopické systémy vidí svůj vzor v rodině, přesto přinášejí jen zlo. Spojené státy měly výhodu, že nikdy nebyly nakaženy „utopismem“ do takové míry, jako Evropa. Pečovatelský stát plodí parazity. Problém není jen v tom, že žít na úkor ostatních je vlastně krádež. Ještě větší problém spočívá ve skutečnosti, že parazit si je v hloubi srdce vědom své neužitečnosti a chybí mu pocit vlastní důstojnosti. Parazitem pochopitelně není hendikepovaný člověk, který nemá schopnost samostatné existence.
Velice oceňuji, že autor pléduje za občanskou společnost, kdy se lidé sdružují, aby společně usilovali o nějakou věc. Občanská společnost, tedy občanská iniciativa má pro zdraví společnosti nemenší význam, jako rodina. To je také důvod, proč všechny totalitní systémy usilují o atomizaci lidí. Velice názorně toto úsilí popsala Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu. Průvodním jevem atomizace je přesvědčení „obyčejného člověka“, že nemá sebemenší vliv na chod světa, že mu nezbývá než smířit se se všemi zlořády okolo sebe a vzít je jako hotový fakt. Považte, kolik lidí ve vašem okolí takto uvažuje. Pokud tomuto poraženectví propadnou křesťané, nezřídka volí se od „světa ovládaného satanem“ distancovat, ponechat ho svému osudu a soustředit se na spásu své duše. Vycházejí z předpokladu, že všichni aktéři ve společnosti jsou narušení a že není důvod, aby se slušný člověk (křesťan) pletl do jejich sporů. Takto pravděpodobně uvažovali mnozí křesťané i o Miladě Horákové a proto pro ni nehli prstem.
I dnes pozoruji v naší zemi urputné úsilí o rozbití občanské společnosti, ale o tom zase příště.
Karel Krejčí
Ano, máte pravdu. Někteří křesťané neprojevili ani sebemenší míru loajality nebo solidarity se světem do té míry, že než aby zradili Boží slovo, nechali se oním světem zabít.
Jiří Aron
Ta myšlenka chybějící pokory mě také zaujala. Ten americký sen či americký projekt není ani tak o pokoře jako spíš o penězích a sebelásce. Selfmademan, self-love, self-improvement, time is money. Čím víc tím lépe, feel like a million dollars atd. Především píle a činorodost, oboustranně výhodným sňatkem a trvalým manželstvím se dá také hodně materiálně získat a udržet to v rodině.
Zbožnost pojatá jako angažovanost v křesťanském sboru napomáhá lepšímu hodnocení nositele tohoto produktu v americké společnosti. Tj. lepšímu uplatnění se na trhu a následné získání nejen sociálního kapitálu.
První křesťané se na ctnosti dívali jinak a hlavně jim dávali jiný obsah, než jen hmotný osobní užitek.
Jiří Aron
P.S. Nepodařilo se mi to správně umístit, inspiroval mě komentář paní Nedbalové o pokoře před Hospodinem a o svatouškovství..
Olga Nedbalová
V ctnostech mi chybí pokora. Pokora před Hospodinem. Pýcha tohoto světa začíná nabývat strašlivých rozměrů. Mějme se na pozoru před svatouškovstvím, velmi nebezpečným jevem, postihujícím napříč sbory všech denominací. My jsme ti zbožní, poctivý, pilní, žijící ve vzorných manželstvích. A pak se modlíme ve svých chrámech:
„Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně, hříšnému!‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Lukáš 18,9-14
Dan Drápal
Vážená paní Nedbalová, jistě máte pravdu, pokora je nesmírně důležitá. Ten článek ale byl o tom, které ctnosti Američané pěstovali, ne o tom, které pěstovat měli. Přeji vše dobré!
Olga Nedbalová
Pane Drápele, já jsem si Váš článek použila k všeobecně platnému konstatování, chybí nám pokora. Kde chybí pokora, tam se rozrůstá pýcha. Pokoru potřebujeme především pro to, abychom vyznali před Hospodinem svou hříšnost a poznali nutnost spásy skrze Ježíše. A přijali Ducha Svatého. Následně neseme ovoce Ducha Svatého a jsme samozřejmě i přínosem pro celou společnost. Velký problém je, že bohužel během času se křesťanství překlopilo do podoby sociálního systému. A poněkud zapomnělo na svého tvůrce. Nebezpečné je, že i někteří křesťané primárně považují křesťanství za sociální systém, tedy uspořádání společnosti zde na zemi. Začíná nám chybět krok číslo 1 – přiznání svých hříchů a poznání nutnosti spásy skrze Ježíše Krista. U křesťanů se začíná projevovat pokrytectví – nepřijmeme Roma (protože je určitě příživník sociálního systému), povyšujeme se nad člověka, který se vrátil z vězení. Může si za to sám, kdyby dával pozor, přece by věděl, že jen poctivá práce se vyplácí. Proč bychom měli platit z našich daní nepoctivce, přísavky. A vrchol drzosti, ještě že by jim bylo odpuštěno! My se tady dřeme, chodíme do kostela, pravidelně se modlíme, dodržujeme přikázání. A teď nás předběhne nějaký floutek. Hrůza. Bereme si právo soudit a zapomínáme, že jen Ježíš spravedlivě každého posoudí. Pane Drápele, prosím o pochopení. Tyto slova nepíši Vám osobně jako kritiku Vaší osoby nebo Vašeho článku. Píši je, jako reakci na obecný stav společnosti. Nevím, zda se nemýlím, ale opravdu mi tady na světě chybí pokora.
Eva Hájková
Máte pravdu v tom, paní Nedbalová, že pokora je mezi křesťanskými ctnostmi na prvním místě. Ty další pak jsou štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_ctnost%C3%AD) Ctnosti vzrůstají a dozrávají s postupem času.
Prudentius, který sedm křesťanských ctnosti stanovil, vycházel prý přitom z antických (hlavně stoických) ctností. Tyto ctnosti tedy mohli mít i pohané.
A pak jsou ještě vlité ctnosti (víra, naděje a láska). Ty uděluje Bůh.
Olga Nedbalová
Děkuji paní Hájková. Zrovna v poslední biblické online hodině nám náš farář připomínal. Nezapomínejte na víru, lásku a naději.
Konečný Fr.
Pokora v těch čtyřech ctnostech je a to pod slovem zbožnost.
Olga Nedbalová
Pane Konečný, dovolím si citovat ze stránek nakladatelství Ethos, slova od Jana Vopaleckého:
Falešná a pravá zbožnost
„Zbožnost se dá snadno zfalšovat – a ta je potom bez moci. Je až k smíchu, před jakou zbožností nás varuje Bible v 1. Timoteovi 6,5-6: „… zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.“ Někteří pokládají zbožnost, tedy úctu k Bohu, za způsob, jak přijít k penězům, k bohatství, jak vydělat. Ale pravá zbožnost je víc než peníze. Spočívá v tom, že jsme spokojeni s tím, co máme.
Pravá zbožnost je naopak něco, co má v sobě moc, sílu, která unese pronásledování, nevraživost, posměch: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni“ (2. Timoteovi 3,12). Znakem pravé zbožnosti je vlastně to, že je vystavena nepřízni, nevraživosti. – Jak je to s naší zbožností?
Tak co, máme se o nějakou zbožnost snažit? Určitě ano. Pavel píše: „Cvič se ve zbožnosti.… zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí“ (2. Timoteovi 4,7-8). Zbožnost znamená úctu k Bohu a získat pro ni svou rodinu, dávat almužny, modlit se, dále sem můžeme zařadit bezúhonný život, čtení Bible (1. Timoteovi 4,13), půst, sebekázeň …
Zbožnost je přirozenou reakcí nitra uzdraveného Kristem. Není to naše povinnost, ne že se musíme se postit, dávat almužny atd. proto, abychom získali Kristovu záchranu pro věčnost a přízeň, ale proto, že jsme ji získali. A s touto motivací můžeme přemýšlet, jak svou zbožnost prohlubovat.
Konečný Fr.
V Holandsku kdysi v nějaké vsi chudí lidé pravidelně chodili v neděli do kostela se modlit a jak někdo poznamenal s tím, aby příští týden nachytali těch rybiček více. Nebudu soudit, on ten život byl někdy dost těžký. Článek je o ctnostech v základech. Když se naruší základy, tak se může zřítit celá stavba. A Západ dneska cíleně likviduje ty základy západní civilizace, které se dají nazvat třeba anticko-biblické.
Jaké jsou ty ctnosti nového řádu? Nemudrovat, ale souhlasit s tím jediným správným názorem, který razí pokrokoví politici a média.
Jiří Aron
Paní Nedbalová určitě se nám neomlouvejte. Téma článku je jak získat pro sebe a též i pro společnost užitek skrze ctnosti. Tyto jsou v textu pana Drápala chápány naprosto v jiném smyslu než v tradičním křesťanství. Jak v jeho výkladu myšlenek o ctnostech z oné knihy, tak v jeho vlastním doplnění o další ctnosti v posledním odstavci o vlastní polívčičce. Je zde vidět rozpor např. s Jan 12,24 až 25.
Je dobře, že jste upozornila na chybějící pokoru před Hospodinem. Bylo to k tématu. Potřebujeme mít pořád na mysli, Kdo je ten hlavní a co je nejdůležitější v životě. Nebyli jsme vykoupeni z hříchů pomíjitelnými věcmi, stříbrem, zlatem. Ale převzácnou krví Kristovou.
Eva Hájková
Pokud jde o tu píli a pracovitost, tak jistě záleží také na důvodu, který k takovému chování vede. Apoštol Pavel několikrát zdůrazňuje nutnost pracovat, živit se vlastní prací. Ale smysl práce vidí v něčem jiném, než v tom, aby byl člověk úspěšný v očích společnosti. Smysl práce vyjadřuje například v Ef 4, 28: „aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“
Olga Nedbalová
Ano, plně souhlasím. Krásné je také podobenství o Marii a Martě. Není hříchem se starat o rodinu, o zabezpečení střechy nad hlavou. Ale ta starost by nám neměla zakrýt výhled na Ježíše. Obdobně podobenství o přílišné starostlivosti z Matouše 6: 26″ Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?“ Jak my jako křesťané se máme stavět k lidem, kteří parazitují na sociálním systému. Buď je můžeme zdatně kritizovat (jsou hříšníci, za nic nestojí) nebo jim můžeme ukazovat na Ježíše Krista jako možné řešení. Po přijetí Ježíše a při upřímné zbožnosti nikdo netouží být parazitem. Ježíš sám nás vede k zbožnému životu. Otevírá nám oči. Je to řešení zdlouhavé, namáhavé a s nejistým výsledkem (ne každý se k Ježíši obrátí). Ale zato je to řešení, které je už na věky 🙂
Petr niederhafner
„Aby se měl o co rozdělit s potrebnymi“ jako podstatný smysl práce. To mě zaujalo, pro křesťany důležité.
pavel v
pro paní Evu
Také souhlasím. Člověk má pracovat, aby žil (aby se uživil), nikoliv žít, aby pracoval. Glorifikace práce neodpovídá křesťanské etice. Opakem glorifikace práce není nutně lenost. Dnes se také ukazuje, že neskromný životní styl vede k poškozování životního přírody, které už je za hranou. Kdybychom žili skroměji – méně produkovali, udělali bychom lépe. Nejsem tedy přesvědčen, že píle je opravdu ctností. Ctností je spíše soběstačnost. Někdo pilně pracuje, „aby se měl o co rozdělit s potřebnými“, jak píšete. To ale není ctnost píle, je to ctnost obětavosti. Glorifikace píle nadělala mnoho zla.
Olga Nedbalová
A pro všechny diskutující. Snažím se naznačit, že společnosti se některé křesťanské ctnosti tzv. hodí do krámu. Ale ne všechny. Pokora před Hospodinem jako tvůrcem všeho světa je zrovna jedna z nich. A my, jako křesťané pak následně můžeme upadnout do pokušení. Začneme budovat své sbory tak, abychom byli úspěšní v očích společnosti. A to, co se společnosti nelíbí, nebudeme zdůrazňovat. Až na to zapomene úplně. Ale evangelium se musí brát celé. Jinak to nedává smysl. Nelze si vybírat jen to, co se nám hodí. Apoštol Pavel se také zmiňuje, že budeme v očích světa za blázny. Je to tak. Křesťan říká, že sám ze sebe není nic. Všechno je zásluha Ježíše Krista. Hodí si kříž na záda a stoupá po stezkách Hospodinových. I když ty stezky jsou někdy pěkně nebezpečné, stále doufá v Hospodina. Když se mu Božím přičiněním daří, neváhá a rozdělí se s ostatními. A přitom všem se ještě tváří šťastně. Protože v něm přebývá Pokoj a Milost od jeho Pána, Ježíše Krista. Prostě blázen. Nebo ne?
Konečný Fr.
Co se společnosti nelíbí? Mocným se nelíbí, jestliže je věřící kritizují. Oni chtějí, aby věřící drželi ústa a krok. Církev se musí hlasitě ozvat proti genderismu , cenzuře a omezování svobody. Je třeba, aby se lidé spojili proti elitám a ve volbách si zvolili svobodu a ne diktát EU. Jde o to, aby lidé prohlédli a nevolili s přesvědčením své budoucí tyrany.
Olga Nedbalová
Nevím, pane Konečný, když se začala církev míchat do světských záležitostí a usilovat o světskou moc, nedopadlo to dobře. Zřejmě nemůžeme násilím vnutit všem Krista. Přijetí Krista je dobrovolné. Víra jen tak naoko je nesmysl. Alespoň co se týče věčného života. Ježíš nás pověřil šířit pravdivé evangelium. V rámci demokracie se určitě máme vymezit proti věcem, které neodpovídají křesťanským zásadám. Druhá strana mince je, jaký máme kredit u společnosti. Zda církve nejsou až příliš zdiskreditované. Touhou po moci a majetku. Pokrytectvím. To vše je výsledek křesťanství jen tak naoko. Být křesťanem, jen když se mi to hodí a dělat jen to, co se mi hodí.
Konečný Fr.
Tak za komunistů se církve do politiky nemíchaly a tak tu byli alespoň chartisté a mezi nimi i křesťané, kteří podepsali chartu 77. A dnes by se podle mě církve měly do politiky míchat. Zatím je snad demokracie a tak je svoboda říkat své názory. A církve by měly být světlem tomuto světu a mocným ve slušnosti a důrazně sdělit, že nesouhlasí se zatahováním genderu do výchovy dětí nebo migrační politikou EU. Tímto postojem vyjádří podporu těm politikům, kteří brání normální svět.
pavel v
Téma pokory mě zaujalo, protože hluboce souvisí se zbožností, která je v blogu zmiňována. Z evangelií víme, že proklamovaná zbožnost zákoníků a farizejů pravou zbožností nebyla. Ježíšův spor o skutečnou zbožnost se táhne dějinami až dodnes, protože stále existují věřící lidé (křesťané), kteří staví na stejných základech jako farizeové – na tradicích otců, na liteře zákona atd. Naši předkové nám zanechali mnoho dobrých zkušeností (moudrosti), ale také mnoho předsudků. Proto jejich moudrost nelze absolutizovat – nelze ji považovat za zákon.
Skutečná zbožnost není jen dodržování jakýchsi pravidel (přikázání), je to plnění Boží vůle. A není úplně jednoduché zjistit, co je Boží vůle – život je plný dilemat. Máme například páté přikázání desatera a přece existují v životě situace, kdy je povinností člověka zabít. Například policista je za určitých podmínek povinnen zabít teroristu. Tento příklad je poněkud průhledný. Existují jiné, kdy je správné řešení sporné. Nový zákon není systém pouček, je to nauka metody uvažování a je na každém člověku, aby hledal, co Bůh po něm chce, co má dělat, aby byl v souladu s-Bohem, aby byl s-božný. Toto hledání (pravdy) je práce na celý život a nemůže být úspěšné bez pokory. Abychom se dokázali v životě správně (zbožně) rozhodovat, musíme porozumět světu, musíme si vytvořit jakoby určitou mapu, která nás povede po oné úzké cestě do Božího království, o níž mluvil Ježíš. Bude-li mapa falešná, zabloudíme. Musíme tedy celý život tuto mapu vylepšovat a to právě vyžaduje pokoru. Není totiž vůbec snadné, když je ta mapa již nakreslená a my jsme si a ni zvykli, celý úsek mapy vygumovat a pracovat na jeho nové podobě. Když musíme zahodit své minulé (chybné) úsilí, zažíváme bolest – slovy apoštola Pavla v nás umírá starý člověk a prožíváme znovuzrození. Znovuzrození z Ducha je tedy celoživotní proces.
Nyní praktický příklad falešné životní mapy: Při pohledu do historie jsme často překvapeni, jakých hlubokých omylů se dopouštěli ti, co si říkali křesťané. Například upalování čarodějnic, ale také tvrdé uplatňování patriarchálních „práv“ mužů. Vidíme tam schvalování otroctví a další, pro nás nepochopitelné hříchy. Také dnes máme „systémové“ hříchy, nad nimiž budou naši potomci kroutit hlavami. Tak například jsem viděl film Davida Attenborougha Život na naší planetě, kde tento vědec ukazuje, jakým strašlivým způsobem byla země za jeho života zplundrována. https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/film-zivot-na-nasi-planete-david-attenborough/r~bdd30e7a070611ebb1110cc47ab5f122/ Greta Thunbergová to pochopila a jedná podle toho. A je příznačné, že mnozí „moudří“ lidé ji kvůli tomu považují za pomatenou. Nicméně existují mnohem horší „systémové hříchy“, kterých se naše civilizace dopouští, které nevidíme, které vidí jen novodobí proroci (prorok znamená „vidoucí“). A stejně jako někdejší proroci jsou vysmíváni výrazy jako „sluníčkáři“ či „pravdoláskaři“.
Konečný Fr.
Greta může být spokojená. Globalisté předělávají kapitalismus pomocí lockdownů, letecké společnosti krachují. Automatické pračky by se měly zakázat. Prát se dá jednoduše pračkou na kliku, šetrnou k životnímu prostředí. Děti, aź se budou chtít podívat na televizi, by měly půl hodiny šlapat na trenažeru a tu energii potřebnou na ten večerníček si vyrobit – to je ta správná výchova. Elektroauta nic nevyřeší, je třeba zavádět osobní přepravu na oslech. V Africe a Asii se s tím nemazlí – všechny plasty hážou na zem nebo do moře. Ve Švýcarsku, když odhodíte vajgla na zem, dostanete pěknou pokutu. Jiný kraj, jiný mrav.
Olga Nedbalová
Cítím potřebu se omluvit. Za prvé panu Drápalovi, že tady odvádím diskusi úplně mimo téma článku. A také všem diskutujícím. Úplně jsem zapomněla na to, co zmiňovala paní Hájková. VÍRA, LÁSKA, NADĚJE. Bez toho nedává zbožnost smysl. Někdy mi vrtalo hlavou, jak to, že v některých zbožných rodinách docházelo například k týrání dětí (citovému i fyzickému). Už mi to došlo. V té zbožnosti chyběla víra, láska a naděje. Ano, je důležitá pokora. A s pokorou prosme Boha, ať nám vlije víru, lásku a naději.
Dan Drápal
Omluva se s radostí přijímá. Ale neberu to úkorně. A také platí, že v diskusích pod mnoha články se nakonec probírá něco zcela jiného, než o čem původní článek byl. To není nutně špatně. Vadí mi spíše to, když je článek kritizován za něco, co v něm není. Za to lze kritizovat knížku – tam je místo na poznámky, citace, vysvětlivky. Ale to říkám obecně – to není výčitka Vám.
Jiří Aron
Paní Nedbalová určitě se nám všem neomlouvejte. K tématu to bylo. Téma článku je jak získat pro sebe a též i pro společnost užitek skrze ctnosti. Tyto ctnosti jsou v textu pana Drápala chápány naprosto v jiném smyslu než v tradičním křesťanství. Jak v jeho výkladu myšlenek o ctnostech z oné knihy, tak v jeho vlastním doplnění o další ctnosti v posledním odstavci o vlastní polívčičce. Je zde vidět rozpor např. s Jan 12,24 až 25.
Je dobře, že jste upozornila na chybějící pokoru před Hospodinem. Bylo to k tématu. Potřebujeme mít pořád na mysli, Kdo je ten hlavní a co je nejdůležitější v životě. Nebyli jsme vykoupeni z hříchů pomíjitelnými věcmi, stříbrem, zlatem. Ale převzácnou krví Kristovou.
(P.S. poprvé se mi tento příspěvek uložil nahoru pod jiné vlákno, už se mi to stalo několikrát, když komentuji z mobilu. Příště raději z počítače.)
Olga Nedbalová
Myslím, že chybějící pokora před Hospodinem je k tíži těm, kdo jsou nepokorní. K jejich vlastní škodě. Až teprve pokorný člověk může upřímně z celé duše volat k Hospodinu o pomoc. Asi jsem hodně ovlivněna Janem Hellerem. Ten píše v kázání O pokoře (Jak orat s čertem):
„Otázka je, kam by měla naše pokora mířit. Odpověď shrnu do tří bodů: 1. pokora vůči Hospodinovi, 2. pokora vůči Kristu a těm, kdo jsou v Kristu, chcete-li – vůči církvi, 3. pokora v Duchu a z Ducha, tedy pokora misijní, tj. pokora vůči těm, kdo jsou vně (Mk 4,11), ale které bychom měli svou pokorou získávat pro Krista.
Pokora před Bohem pro mne znamená především nevymáhat na Bohu, aby se vše točilo podle mých představ a chodilo podle mých přání. Dobře to ilustruje stará příhoda. Kdosi si stěžoval Lutherovi, že se mu nic nedaří, jak by si přál. Luther na to: A modlíte se? Stěžovatel: Samozřejmě! A Luther: Modlíte se také Otčenáš? Stěžovatel na to: Jistě! A Luther: Tak to jste si sám vinen. Kdybyste se modlil „buď vůle má“, třeba by bylo po vašem. Ale když se modlíte „buď vůle tvá“, tak se nemůžete divit.
To je sice vtipné, řeknete, ale ono je opravdu někdy těžké přijímat to, co Bůh dává, a dávat, co bere. Někdy se to od našich tužeb a přání dost liší. Víra však ví, že to, co nám Bůh připravil, se jednou ukáže jako dobré, lepší než to, co si sami přejeme, a to prostě proto, že Bůh vidí dál než my a je a zůstává náš laskavý Otec.
Pokora před Kristem neznamená jen pokoru před tím, co Ježíš učil a dělal, ale také před tím, co vzkříšený Pán učí a koná skrze své údy, tedy skrze ty, kdo jsou, slovy apoštola „v něm“. Všimněte si však, že apoštol tu nemluví o instituci či organizaci, ale o konkrétních lidech, kteří patří do sboru, tedy o jednotlivcích: „Jeden druhé pokládejte za přednějšího než sebe.“ Apoštol má před očima situaci v prvokřesťanském sboru.
Ale ono je to tak vlastně dodnes. Jsou pořád konkrétní lidé a jejich skutky, jejich svědectví, věrnost či selhání, co mám především před očima. Ale pozor! Apoštol tu neříká: Za důstojnější považujte jen ty, kdo se vám zdají vzorní a zbožní, nýbrž prostě bratry a sestry ve sboru, ty, kdo se přiznali ke Kristu a s nimiž teď všichni tvoříme jednu – Kristovu – rodinu. Rodina pak žije a funguje tak dlouho, dokud si její členové navzájem naslouchají, neprosazují se a přijímají napomenutí.
Pokora z Ducha je pokora vůči těm, kdo jsou „vně“. Proč je pokora vůči nim právě pokorou z Ducha? Protože prvním a základním darem Ducha svatého je láska, která zapomíná na sebe. A proto taková láska boří hradby tím, že jde jako Kristus vstříc tomu druhému v jeho nouzi a bídě, jak tělesné, tak duchovní A zase stručný příklad: Ta jedna ovce, právě ta ztracená ovce, byla pastýři důležitější než těch devadesát devět, které zanechal bez stráže na horách (Mt 18, 12-14). Měli bychom velice přemýšlet o tom, jak se přiblížit k lidem ztraceným a odcizeným Boží pravdě, a to v bližním, lásce i naději. Nevymýšlet si, jak je co nejlépe znovu zlákat do vlastního stádečka, abychom své řady rozmnožili a posílili. To je program znovudobytí ztracených pozic, program rekokvisty, který roste z mylné pýchy toho, kdo se sám má za majetníka pravdy, podobného boháči z evangelia (L 12, 16-21). Lidem odcizeným a ztraceným je třeba docela prostě pomáhat, a to z pokorné lásky, která ví, že my sami ze sebe sice nemáme nic, ale Bůh má všecko a chce to těm ubohým a zbídačelým dávat skrze naše ruce i naše svědectví, a to z prostého důvodu, aby jim bylo pomoženo, z čisté Boží lásky, která je prvním ovocem Ducha svatého.
Děkujeme ti, Pane, že jsi ty sám už zařídil a vykonal všecko, co bylo potřebné pro naše spasení a my to smíme prostě přijmout z tvé štědré ruky. Pomoz nám svým svatým Duchem, abychom to přijímali pokorně a vděčně a nechtěli k tomu nic přidávat ani ubírat. Děkujeme, že naše naděje pro věčnost nezáleží na našich výkonech, ale je bezpečně ukryta a připravena v tvém vzkříšeném Synu. Pomoz nám z toho žít každý den znovu, tobě k slávě a bližním k užitku.
Konečný Fr.
Jestliže nás Bůh bude chtít vysvobodit z peci ohnivé a z rukou krále (EU), vysvobodí nás – třeba skrze politickou stranu. Ale i kdyby ne, pokud politická strana neuspěje, bohy EU uctívat nebudeme a nepokloníme se.
Takže budu volit z mého hlediska to lepší, ale jsem připraven na to, že moje vůle se dít nebude.
Eva Hájková
Já jsem se dočetla na serveru Víra, že nedostatek víry, naděje a lásky působí, že strom církve jakoby usychá zevnitř:
„Právě víra, naděje a láska z nás činí Boží děti, tyto vlité ctnosti jsou jakousi duchovní „pupeční šňůrou“ mezi námi a Bohem: přetrhne-li se nebo je nějak přiškrcená, duchovně odumíráme. A nedostatek živoucího a životodárného spojení s Bohem nelze ničím nahradit, ani zlepšením informovanosti a zdokonalením organizace v církvi, ani důkladnější teologickou formací kněží i laiků, ani lepší hudbou při liturgii, ani jen větší kreativitou nebo multimediálními programy pro mládež, ani slangem nebo zábavnými historkami na kazatelně, ani důmyslným sháněním peněz… prostě ničím! „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mne a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.“ https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/nejvetsi-neduh-soucasne-cirkve
Olga Nedbalová
Ano, to je moc pěkně řečeno. Já jsem si chtěla teď v bibli najít slova apoštola Pavla o lásce, ale otevřela jsem (náhodou?) na Prvním listu Janovu. „Boží láska nám dává jistotu, že se nemusíme bát jeho soudu, protože se snažíme uvádět do života jeho lásku. Kde je láska, mizí strach, naše jednání je teprve ryzí, když nevyplývá ze strachu před trestem, ale z lásky.“ A já jsem Jana považovala za vážného a přísného. Cítím čím dál větší pokoru před Božím plánem, jak dokonale je to vymyšleno.
Eva Hájková
Obecně vzato, já bych ty ctnosti moc nepřeceňovala. My je totiž většinou posuzujeme svýma očima.
„Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1 Sam 16, 7)
Olga Nedbalová
Ano, to je moudré. Abychom v tom honění se za ctnostmi nezapomněli na Hospodina 🙂 Nedávno psal pan Aron v diskusi ke článku o LGBT zpěvačce, že zřejmě neměla moc lehké dětství. Její otec, pastor, věnoval hodně času a úsilí misiím a možná trochu opomněl věnovat trochu času i své dceři. Já jsem si nedávno sypala popel na hlavu, měla jsem pocit, že jsem tak trochu líná. Na zahrádku už dávám jen rostliny, které nedají tolik práce. Peču tvarohovou bábovku místo kynuté. Ve volné chvíli, místo abych se věnovala třeba ručním pracím, tak jen tak si otevírám Bibli a čtu. Pořád dokola tu samou knihu (neekonomické :-). Jen tak jdeme s dětmi na procházku na polní cesty. Ani jim u toho nedělám přednášky z historie, zeměpisu nebo přírodopisu. Jen tak se díváme a vykládáme si. U babiček uklidím, základní hygiena a pak si většinu času jen tak povídáme. Většinou o jejich mládí. V zaměstnání, když se mi něco nedaří, zase otevírám Písmo. Nevím proč, ale vždy mi to pomůže. Takže s Boží pomocí píšu projekty a věnuji se pojišťování. Sice neobsazuji první pozice ve firemních žebříčcích, ale k uživení mi to stačí. A ještě zbyde na potřebné. Asi je důležité, abychom se snažili pochopit, jaká je Boží vůle pro nás osobně. Jak moc času máme věnovat kariéře, rodině, Bohu. Nemusíme se až tak moc srovnávat se světem. Tak doufám, že si tímto jen doopravdy neomlouvám lenost (moderně řečeno prokrastinaci).
pavel v
Já neupeču ani tu tvarohovou 🙂 Zaujalo mě, kolik času by měli rodiče věnovat svým dětem. Moji rodiče mi nevěnovali téměř žádný. Měli tolik práce, že jim ten čas jednoduše nezbýval. Nikdy jsem jim to neměl za zlé. Přesto, že se mě téměř nevěnovali, domnívám se, že ze mě nevyrostl zlosyn. Výchova je v něčem jiném – rodiče jsou, ať chtějí nebo ne, vzorem. Pokud například rodiče něco jiného říkají doma a něco jiného na veřejnosti (žijí ve lži), je téměř jisté, že i jejich dítě bude falešné. A budou nakonec lhát i jim.
Že zpěvačka byla LGBT nemusí nic znamenat. Ježíš totiž řekl velekněžím a starším lidu: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ S LGBT hnutím vůbec nesouhlasím, ale na rozdíl od pana Arona nesoudím…
Prokrastinace není úplně přesně totéž jako lenost. Prokrastinace je, když člověk dělá práci, která ho baví, na úkor té, která je potřebná (a snaží se tak oblbnout své svědomí). Ve výčtu trávení času vám chybí vzdělávání. Chceme-li „pochopit, jaká je Boží vůle pro nás osobně“, jak jste napsala, musíme rozumět světu, abychom nesedli na lep obchodníkům s teplou vodou. A že se jich v poslední době na internetu vyrojilo.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, já absolvuji tolik vzdělávacích školení, jak v dotacích, tak i pojišťování, že asi chci ve volném čase jen tak si číst. Takže si čtu Bibli, Jana Hellera, Komenského…… Už nemám kapacitu sledovat další knihy nebo internet. Proto to také vhodně doplňuji prací na zahradě nebo pečením bábovky. Když mám zavařený mozek po celodenním zírání na pc, ráno nové programovací období EU, odpoledne nové pojišťovací podmínky a investice, tak s radostí hrabu do hlíny a sadím saláty. Nebo jdu něco zamíchat a upéct. Možná jste měl pocit, že se vám rodiče moc nevěnovali, ale byli s vámi, když bylo potřeba. Také jsem tak vyrůstala, celý den jsme lítali někde po venku. Doma jsme se objevovali jen na jídlo. Ale když se náhodou něco stalo, vždy byl někdo po ruce. Pan Aron zpěvačku nesoudil, jen prostě konstatoval, že to chudák holka neměla lehké. Když se něco stalo, tak prostě otec nebyl po ruce. Do jaké míry máme porozumět světu – těžko říci. Myslím, že spíše máme porozumět evangeliu. O evangeliu se můžeme dozvědět jednak četbou, jednak praktickou činností. To když díky Ježíši začínáme rozpoznávat, kde, kdy a komu máme pomoci. Pak se může stát, že nám někdo řekne. Tebe snad poslal sám anděl. A my víme, že to nebyl anděl, ale že nás poslal Ježíš 🙂
pavel v
Paní Olgo, nemyslel jsem, že byste se měla vzdělávat tak, že byste po nocích studovala kvantovou mechaniku či kosmologii. 🙂 Aby bylo jasné, co jsem měl na mysli, položím Vám otázku a není to otázka řečnická: Adolf Hitler byl zvolen díky velmi sofistikované volební kampani založené na lži. Kdo nesl vinu na jeho zvolení a hrůzách, které následovaly? Byli to ti, co ho volili, nebo pouze ti, co jim lhali? Je dnes svět imunní proti lidem, jako byl Hitler, nebo musí být stále ve střehu, aby se historie neopakovala?
pavel v
Máte pravdu, že každý máme o ctnostech poněkud jinou představu. Kterýsi díl seriálu Zločiny Velké Prahy pojednával o vraždě stařenky na venkovském statku. Nakonec vyšlo najevo, že to byla ve skutečnosti sebevražda. Stařenka měla svědčit u soudu a protože si nebyla jista svou výpovědí, raději si vzala život. Pozůstalí to zaranžovali jako vraždu, protože sebevražda by těžce poškodila čest (ctnost) rodiny. I farář, kterému se stařenka svěřila, to tak chápal. Byla to totiž velmi „pobožná“ rodina se staletou tradicí.
Eva Hájková
Richard Rohr, Američan, který americkou společnost také dost kritizuje, popsal rozdíl mezi dřívějším a dnešním pojetím hrdiny. Dnešní hrdina je prý odvážný, silný, bohatý, slavný a talentovaný (sám o sobě a často i sám pro sebe). Zatímco klasický hrdina byl ten, kdo „vydržel“, ať ho to stálo cokoliv, a tím mnohé získal také pro ostatní. Skutečné hrdinství má sloužit obecnému blahu, jinak to žádné hrdinství není. To, že se dnes zaměňují celebrity za hrdiny, je podle Rohra známkou kulturní regrese.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, já osobně bych nekritizovala jen Američany, třeba komentáře Johna Pipera se mi moc líbí. Lidská pýcha a nedostatek pokory jde napříč národnostmi. Může mu podlehnout jak bohatý Američan, tak chudý Afričan a také obyčejná Nedbalová z Prusinovic. Evangelium je tak univerzální, že nepočítá s národnostmi. Pravdou je, že počáteční článek popisoval americké ctnosti a jejich přínos pro společnost. Vydiskutovali jsme, že pokud chceme tyto ctnosti aplikovat jako výdobytek křesťanství, nesmíme zapomenout na pokoru. A také na víru, lásku a naději. To můžeme najít jen v Kristu a jeho evangeliu. Bez ohledu na to, zda jsme chudí nebo bohatí, studovaní nebo jen se základním vzděláním, bez ohledu na národnost. Všem, kdo s pokorou volají po spáse, Hospodin odpoví. V Jeho Synu, Ježíši Kristu. Moc se mi líbí apoštolský pozdrav, tak ho na závěr zase uvedu: „Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho.“
Eva Hájková
To já vím, paní Nedbalová, že pýcha prochází všemi národy (a podle starého přísloví „předchází pád“). To já jen tak, že pan Drápal píše o Americe, srovnává její minulost a současnost, a já jsem náhodou něco podobného zrovna četla u Rohra.
Ano, ta křesťanská pokora je důležitá. Myslím, že u těch antických pohanů, od nichž křesťané převzali ty druhé ctnosti, se pokora příliš neoceňovala. Snad leda u stoiků.
Ale i pokora může být různá, různě chápaná a některá může být i falešná, může se jen předstírat. Někdy ani nemusí být na místě. Mně se vždycky líbilo v pohádce Pyšná princezna, jak se tam říká:
Pamatuj si, ševče, nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.
Olga Nedbalová
Ano, ano, předstírat lze opravdu všechno. V dnešní době nám ovšem přibývají křesťané, kterým nestojí za to pokoru už ani předstírat 🙂
Konečný Fr.
Dobrým příkladem hrdinů pro dnešní dobu jsou 3 mládenci, kteří měli skončit v peci ohnivé, ze známého biblického příběhu. My se klanět nebudeme. To je dnes velice aktuální.
Olga Nedbalová
Pro pana Pavla – Hitler a ostatní diktátoři pracují s přirozeným lidským pudem – sobectvím. Je mi jedno, co se děje s druhým, hlavně, že já se mám dobře. Maximálně přetrpím druhého, pokud je to člen mé vlastní smečky nebo někdo, kdo mi může být užitečný. Proti tomu ostře vystupuje evangelium. Sami ze sebe nejsme nic a naše cena spočívá v Ježíši Kristu. V Jeho oběti. Nikdo z nás není důležitější, svatější, tím pádem jsme všichni stejně potřební a jsme na stejné úrovni. Nemáme si co navzájem závidět, obávat se o své koryto, statky, či boží přízeň. Naopak, máme se navzájem podpírat a nést ve svých problémech. To je řešení, kterému jsem uvěřila. Jmenuje se víra v Ježíše Krista. A máte pravdu, že to není řešení pro celý tento svět. Ten toto řešení nechce přijmout, protože má oči zalepené pýchou. A přiznám se, než studovat ve volném čase programy politických stran nebo filozofie, to raději mrknu na kosmologii. V mládí jsem ráda četla o astrofyzice. Skončila jsem u teorie relativity, tam už jsem to nedala. Tak jsem se raději vrhla na ekonomii, na to mi mozkové buňky stačili 🙂
Konečný Fr.
Církve v Německu kolaborovali s Hitlerem. To se ví a to je varování. Máme se učit z chyb a ne je opakovat. Dneska církve v Německu opět spolupracují s mocnými a podílejí se na dovozu migrantů do Evropy. Mně na tom vadí to, že to Němci vnucují třeba Polákům, Maďarům nebo nám. Myslím, že stát by si měl o tom rozhodovat sám. Proč by u nás měli žít Somálci nebo muslimové? Po světě je té bídy strašně moc a takhle si myslím, že se to řešit nemá. Bohužel to podporuje i papež a chce volný pohyb osob po celém světě. Jaké jsou problémy s muslimy třeba ve Francii víme, tak proč bychom si měli také vyrábět problémy?
pavel v
Paní Nedbalová, píšete: „To je řešení, kterému jsem uvěřila. Jmenuje se víra v Ježíše Krista. A máte pravdu, že to není řešení pro celý tento svět. Ten toto řešení nechce přijmout, protože má oči zalepené pýchou.“ – Konec citace. Nelze se vůbec divit, že svět nechce víru v Ježíše přijmout, když my, její zastánci, žijeme s touto vírou v příkrém rozporu. Máme plná ústa lásky, ale lidem, kterým letadla rozbila domovy, odmítáme pomoci – ačkoliv je válka připravila téměř o všechno, my na ně pohlížíme jako na kriminálníky. https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/syrie-valka-konflikt-chudoba-osn-clovek-v-tisni-basar-asad-humanitarni-krize_2103150534_eku Pokud jsou mezi námi opravdoví křesťané, jsou dehonestováni – dostávají posměšné přezdívky jako „pravdoláskaři“. Už jen tento název ukazuje cynismus takzvané „mlčící většiny“. Populární je také štvavá kampaň proti „neziskovkám“. Ačkoliv sportovní organizace jsou nejvíce dotované neziskovky, je mnoha takzvaným křesťanům solí v očích, že státní dotace dostávají také neziskovky, které se angažují v humanitárních krizích – jakákoliv pomoc muslimům vadí. Abych pravdu řekl, začínám být silně alergický na obecné řeči o lásce – zdají se mi být kouřovou clonou skrývající ledovou lhostejnost mnohých srdcí.
Konečný Fr.
V Německu se již delší dobu rodí málo dětí a tak si migranty dovážejí. V šedesátých letech si importovali Turky ne z nějaké lásky, ale aby za Němce dělaly ty práce, které oni dělat nechtěli. Muslimové do Evropy přicházejí jako na nepřátelské území, které si chtějí podmanit a Západ je v tom ještě podporuje.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, shoduji s názorem Jana Hellera (viz. můj příspěvek 14.3. v 15:13), že církev není organizace, ale jsou to jednotliví bratři a sestry. Naší hlavou je pak Ježíš Kristus. On nás zná dokonale a vidí do nás. Ví, zda naše víra je pravá či jen předstíraná. Ví, kdy se skutečně kajeme a kdy jen lítost hrajeme. Ví, kdy jsme pyšní. V tomto případě jsme sice členy „oficiální“ církve, ale členy církve Kristovy nejsme. U posledního soudu nám ostatně žádná členská knížka církve nepomůže. Ježíš sám bude soudit mezi ovcemi a kozly. A máte pravdu, ti co mají ledové lhostejné srdce, budou mezi kozly.
Eva Hájková
Někdy si člověk může myslet, že být pokorný je totéž jako být ponížený. Ale jak jsem se právě dočetla v knížce „Pokora a zakoušení Boha“, pokorný člověk je „mírný, ochotný, kajícný a k druhým milosrdný. Především je ale pokojný, veselý, poslušný, učenlivý, radostný, bdělý, nepodléhá rozmrzelosti, zkrátka je blažený v trvalém a tichém pokoji svého ducha.“
„Pokora nespočívá v tom, že se budu dělat menším než jsem, nýbrž v tom, že se budu vidět takový, jaký skutečně jsem.“
„Pokora je uznáním vlastní míry“ – řekl svatý Augustin.
Myslím si, že některé věci z toho se dají jen těžko předstírat. Například to, že nepodléhá rozmrzelosti, umí předstírat opravdu málokdo.
Olga Nedbalová
A ještě mě paní Hájková napadlo k předstírání. Otázka je, proč vlastně předstíráme. Já si myslím, že je to z dvou hlavních důvodu: a) abychom se udělali lepší, než ve skutečnosti jsme, b) abychom druhého nezarmoutili (z ohleduplnosti – obdobně jako milosrdná lež). Tak se nás může manžel zeptat, není ti něco, vypadáš unaveně? A my, hrdinky řekneme, že ne, že je všechno v pořádku, i když jsme utahané jak kočky. Abychom manželovi nepřidávaly další starosti, má jich už tak dost. A také se nás Bůh může zeptat, je všechno v pořádku, nejsi unavený? A my řekneme (myslíme si, že pokorně), ne, Pane, všechno je v pořádku. I když se cítíme na dně a máme pocit, že se spiklo všechno proti nám. Předstíráme klid, ale vevnitř je velký nepokoj. Myslím, že k pokoře patří i umění říci: „Pane, prosím, pomoz mi, cítím se mizerně. Snažím se žít podle Tvé vůle, ale vůbec mi to nejde. Cítím se tak nedokonalá vedle Tebe.“ Kdo takto upřímně volá, je skutečně pokorný. Sice zřejmě nebude dokonalý v očích tohoto světa, ale za to se mu dostane pomoci od Pána.
Eva Hájková
Souhlasím, že je dobré modlit se: Pane, nauč mě relaxovat. Nauč mě nepodléhat řádu světa, ale jedině tvému řádu!
Já někdy píšu básně. I když to nemusí být vždycky ta správná relaxace.
Třeba tahle.
PROMĚNA
Zhroutil se jak domeček z karet
Jako dům postavený na písku
Ten tvůj svět, který jsi považoval za samozřejmost
Co se s ním stalo?
Přišlo náhlé zemětřesení?
Nebo pozvolná eroze?
Opotřebování a únava materiálu?
A během toho pádu vyrostl strach
Jak černý strom
Na pozadí zasmušilého nebe
A také smutek
Každodenní ranní vstávání do tmy
Každodenní ranní cesty neosvětleným autobusem do práce
Potmě naštěstí nikdo neviděl slzy
Co někdy stékaly po tvářích
Ráno co ráno
Mnoho zim
Život se podobal jízdě nekončícím tunelem
Ale ten tunel byl v tvém vlastním nitru
Ne okolo tebe
Toho, kdo v něm neuvízne,
Čeká na jeho konci světlo
Prazáklady nového světa namísto toho zříceného
Žádná babylónská věž, žádný chrám z kamene
Jen pod nohama pevná zem
Zalitá sluncem okamžiku
To bude tvůj denní chléb
Jez tuto novou krajinu
A tvoje duše zesílí a zpevní
Ty sám jsi chrám, chrám Boha věčně živého
On bude z tebe zářit jako plamen
Nehledej kameny na stavbu
Zahoď to dláto a kladivo
Je to dobré, tak jak to je
Olga Nedbalová
To je moc pěkné. Skutečné odpočinutí opravdu člověk najde jen v Ježíši Kristu a ta báseň to dobře vystihuje.