Díky pandemii jsou letošní Vánoce jiné. Na jesenickém náměstí sice nějaká vánoční hudba zní, ale většina vánočních stánků je zavřených a ve velkých obchodech jsem zatím vánoční hudbu neslyšel. Vánoční strom sice stojí v Praze, v Jeseníku a jistě i jinde, ale nekonalo se žádné slavnostní rozsvěcení. V ulicích je večer spíše prázdno. Ti, kdo si stěžovali na to, že Vánoce pohltil konzum, by mohli být letos spokojenější.
Půlnoční bohoslužby možná letos vůbec nebudou, a pokud ano, tak v mnohem komornějším provedení. Nicméně o smyslu Vánoc budou možná alespoň někteří lidé přemýšlet více než kdy jindy. COVID 19 řádí a mnozí již ztratili někoho blízkého a asi se mezi námi najde už jen málokdo, kdo by nevěděl o úmrtí souseda, kolegy z práce, spolužáka ze školy… Lidí, kteří tvrdí, že jde „jen o takovou chřipku“, postupně ubývá.
A jaký je tedy ten smysl Vánoc? Křesťané slaví narození svého Spasitele Ježíše Krista.
Ano, vím, že Ježíš se patrně nenarodil o Vánocích. Za nejpravděpodobnější považuji, že se narodil někdy na podzim, nicméně existují i jiné hypotézy, které se snaží doložit, že se mohl narodit opravdu o Vánocích. Pro mě by to byla zajímavá otázka pro biblické a historické bádání, ale rozhodně to není otázka klíčová. Důležité je, že se Spasitel narodil.
Existují tři velké biblické svátky – Velikonoce, Letnice a Svátek stánků. O Velikonocích si připomínáme Ježíšovu smrt a vzkříšení, nicméně počátek Velikonoc musíme hledat v hluboké minulosti, kdy Izraelité vyšly z egyptského otroctví. Tato historická událost byla předjímkou mnohem zásadnější události, tedy Ježíšovy výkupné smrti a jeho slavného vzkříšení.
O Letnicích byl vylit Duch svatý. Letnice odpovídají přítomnosti. I ty měly historickou předlohu v tóře, ale pro nás je důležité, že teď působí Duch svatý ve své církvi a skrze ni.
Svátek stánků se vztahuje k události, která teprve nastane. Kristus se vrátí pro svůj lid, sestoupí Nový Jeruzalém, a naplní se slovo o tom, že Slovo se stalo tělem a přebývalo (v originále doslova „stanovalo“) mezi námi.
To jsou tedy tři hlavní svátky Božího lidu, a vidíme, že Vánoce mezi nimi nejsou. Tím se ale nemusíme trápit. Izrael měl i jiné svátky, které nebyly předepsány tórou – například svátky purim nebo svátek, o kterém židovské dívky vzpomínaly na dceru Jiftáchovu. A samozřejmě chanuka, slavný svátek připomínající Boží zázračný zásah ve prospěch Božího lidu.
Narození Spasitele Ježíše je ale dobrým důvodem k oslavám. (Ne, nemusíte je slavit, pokud se vám to nějak příčí. Není to povinnost.) Celý advent si můžeme připomínat starozákonní proroctví o příchodu Mesiáše, a pak, o Vánocích, můžeme slavit, že skutečně přišel. A on přišel. Byla to historická událost, kdy se nebe proťalo se zemí.
Stromeček, koledy, vánoční hudba, v našem prostředí i pohádky v televizi, které se opakují stále znovu, takže někteří je už znají zpaměti… Máloco z toho lidem připomíná skutečného spasitele. O něco lepší je to s Betlémem, kde se můžeme setkat s pastýři, kteří se přišli poklonit právě narozenému Spasiteli, případně s třemi mudrci („králi“) od Východu, které hvězda přivedla až k Ježíšovi. Ale ať už začneme odkudkoli, od kterékoli části vánočního příběhu, záleží jen na nás, kdy a jak dojdeme k samotnému Spasiteli. Vánoce jsou, ať už si myslí kdokoli cokoli, součástí Velkého příběhu o Boží cestě za ztraceným člověkem. A jsou vlastně znamením neuvěřitelné Boží vynalézavosti, jeho záliby v dobrodružství a překvapení, a rovněž ochoty riskovat.
A tak Bůh Otec sestupuje na zem v podobě bezbranného nemluvňátka, v němž poznáváme Immanuele, což znamená „S námi Bůh“. Ano, Bůh se stal bezbranným a provedl paradesantní výsadek na území nepřítele. Nepřítel sice zuřil, ale nemohl proti Ježíšovi podniknout nic, dokud i on neuslyšel z nebes hlas „Toto je můj milovaný Syn“. Zkoušel to pak na poušti všechno zvrátit, ale druhý Adam na rozdíl od prvního Adama pokušení nepodlehl. Satan sice zuří a každoročně zabije na 150 000 křesťanů, ale jeho konec se blíží. O jeho bezvýznamnosti svědčí kniha Zjevení, podle níž bude spoután nikoli samotným Ježíšem, ale nějakým andělem, jehož jméno ani neznáme.
Vskutku, máme co slavit.
A pokud se vás někdo bude ptát na smysl Vánoc, máte o čem vyprávět. Je to skutečně Velký příběh.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum_ 21. prosince 2020 Foto: Pixabay . ilustrační
4 Komentáře
Olga Nedbalová
Přiznám se, že jsem dříve také patřila k lidem, kteří se rozčilují nad „konzumem“. Jak se mám připravovat na příchod Ježíše, když kolem mě je takový mumraj. Ale pak jsem si uvědomila jednu velmi důležitou věc. My křesťané se máme připravovat na příchod Ježíše neustále. Hlídat si, zda máme dostatek oleje v lampách. Zda nemáme své lampy zanesené prachem, takže jejich světlo téměř není vidět. A máme se připravovat za všech okolností. Bez ohledu na svět – ať si venku řádí války, mor nebo vánoční nákupní šílenství. Pak si lze říci, má vůbec smysl Vánoce vyčleňovat a přičítat jim zvláštní smysl? Paradoxně ano. Nebudu nic vymýšlet vlastními slovy – důvod je dostatečně popsaný v závěru komentáře pana Drápala. Velký příběh, kterého jsme i my součástí, je dobré neustále světu připomínat. Někdy nám Bůh projeví obrovskou milost a dotkne se nás osobně. Můžeme zažít zázrak – Bůh k nám promlouvá, dotýká se nás, cítíme Jeho přítomnost. A ve chvílích, kdy máme pocit, že Boha neslyšíme a nevidíme, použijme Písmo. V něm je stvrzené všechno, co nám Bůh skrze Krista zaslíbil. Ano, naše smysly mohou být omámeny, my sami o sobě jsme slabí a můžeme selhat. Ale Kristus neselže. On je vítěz. I nad smrtí.
Otakar Vožeh
„Slovo se stalo tělem“ v prvním příchodu Pána Ježíše : Jan 1:14. Nejedná se o budoucí naplnění proroctví.
Jiří Aron
Ano, Jan 1,14 se už naplnilo. Věřím, také, že už při 1. příchodu Krista se naplnilo také spoutání satana, spolu s dalšími vykladači (Mattew Henry).
Tedy že onen anděl z konce článku je Kristus.
Silák je spoután a jeho dům vyloupen Kristem, Mt 12,29, podobně je psáno o potomku, který rozdrtí hlavu hada Gn 3,15. Dále Jan 12,31-33: vládce světa byl vyvržen ven v ukřižování a vzkříšení Krista. Skrze kříž Krista došlo k veřejnému oloupení BKR (duchovních) vlád a autorit Kol 2,15.
David Brož
Souhlasím s Vámi jen z poloviny :D. Jde o to, že se to jak stalo, tak i stane. Kristus přece přišel, ale zároveň i (znovu) přijde. Království Boží je „uprostřed nás“, ale zároveň očekáváme jeho příchod (v plnosti). Satan byl na kříži poražen – odzbrojen, ale jako „otec lži“, který se často převléká za „anděla světla“ přece nadále svádí ke zlému (proti čemuž se modlíme i v Modlitbě Páně). Proto také teprve přijde jeho svázání (Zj. 20:2) a až potom jeho konečné zničení (Zj. 20:10).
Spoutání satana – tak jak je popsáno ve 20. kapitole Zjevení Janova – se zatím stát nemohlo. Podle Zj. 20:3 nebude spoutaný satan moci svádět národy – což není dosud realitou (války, genocidy, pronásledování křesťanů…) a podle Zj. 20:4,5 zároveň (protože jde o začátek těch tisíc let) dojde ke vzkříšení mrtvých mučedníků pro Krista a věrných Pánu – k čemuž evidentně nedošlo („uviděl jsem také DUŠE těch, kteří… i OŽILI a kralovali s Kristem tisíc let. … To je první VZKŘÍŠENÍ.“ Tedy se nejedná o nějaké obrazné např. „duchovní vzkříšení“ ale o fyzické vzkříšení těch, jejichž duše byly u Pána).
Onen anonymní anděl nemůže být Kristus, právě protože je to jen anděl, což Kristus není . Rozdílu mezi Kristem a anděly se věnuje celá první kapitola listu Židům (např.: „Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem‘? A opět, když uvádí Prvorozeného do světa, praví: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží.‘ O andělech sice říká: ‚On činí své anděly závany větru a své služebníky plamenem ohně,‘ avšak o Synovi: ‚Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo přímosti je žezlem tvého království.“ – Žid. 1:5-8)