Pár dní před manželovým pohřbem jsem požádala přítelkyni, aby mne s mými čtyřmi dětmi zavezla na hřbitov. Robova smrt přišla jako tragické překvapení. Když jsem v temnotě akutního zármutku šmátrala po bezpečí, stanovila jsem si, jak proklouznout tím vším, co se bude dít v den pohřbu. Chtěla jsem navštívit hřbitov a zajít si na to místo, kde ho pochovají. Posadím se do kaple, kde bude pobožnost. Dokonce jsem se prošla kolem domu v nových botách, abych měla jistotu, že to v nich zvládnu bez klopýtnutí.
Když auto zastavilo u hřbitovní branky, požádala jsem přítelkyni, aby vypnula motor. Celou dobu jsem se nedokázala bránit vzpomínkám, jak jsme tady často kolem projížděli při sobotním výletu do hor. Nikdy jsem na tenhle hřbitov na kopci nemyslela. Tiše jsme seděly a dívaly se brankou na to pokojné, zelené pole za ní. Bylo to tak naprosto krásné, tak klidné, dokonalé místo pro odpočinek mého milovaného. Zhluboka jsem se nadechla, při výdechu si uvolnila tělo a na okamžik zavřela oči. Když motor opět s rachotem oživl a auto se rozjelo, říkala jsem si: Jsem ráda, že jsem tady. Aspoň to tentokrát nebude překvapení.
Související – Kathy Kellerová k manželství mezi věřícím a nevěřícím
Během posledního půldruhého roku jsem si často přála, abych se uměla preventivně a cílevědomě vypořádat se smutkem. Jenže zármutek se nedá naplánovat jako jízda po silnici – trasu si nemůžeme zmapovat předem. Kdepak, žalost se valí cestou necestou po krajině, kterou si sama vytvořila. Zármutek je samé překvapení.
Zármutek se nedá naplánovat jako jízda po silnici – trasu si nemůžeme zmapovat předem.
Jsme-li křesťané, dokáží ta překvapení s naším duchovním životem pořádně zamávat. Přijímáme varování evangelia, že brát na sebe kříž znamená následovat Krista v utrpení. Tvrdíme, že jsme ochotni mít účast na na jeho smrti, abychom se mohli též těšit z plnosti jeho života.
Jak píše C.S. Lewis ve Svědectví o zármutku: „Bylo nám slíbeno utrpení. Patřilo k programu. Dokonce nám bylo řečeno: „Blaze těm, kdo pláčou,“ a já jsem to přijal. Není nic, nač bych nebyl připraven. Je ovšem rozdíl, když se to stane mně, ne jiným, a ve skutečnosti, ne v představě.“
I když tohle víme, příchod smrti a následující zármutek většinu z nás zaskočí. Máte-li jakoukoli službu v církvi, pak se běžně potřebujete věnovat lidem, kteří zakoušejí, do jakého zmatku dokáže ztráta člověka uvést. Jak – krom výzvy, aby to „všechno brali z radostné stránky“ – můžeme pomoci lidem, jejichž život poznamenala bolestná zkouška žalosti?
Jistě je možné zařídit, aby váš sbor šel s truchlícími bok po boku a byl jim ku pomoci, když je zármutek něčím zaskočí. Zvažte tyto čtyři způsoby:
1. Uznejte, že zármutek může velice bolet.
Ztratit někoho milovaného znamená být ohromen hloubkou a šíří, jakou vás ten zlý osud zavalí. Smrt a žal nás nutí přesvědčit se o vlastní křehkosti, nedostatku sebevlády, o tom, že jsme dětmi Adama a Evy. Tak jako naši dávní předkové stanuli na kraji ráje, stojíme my na hřbitově a oplakáváme, co pominulo. Prach jsi a v prach se navrátíš.
U hrobu už nenapravíme chyby z minulosti. I slova lásky nyní padají do hluchých uší. Konečnost smrti vyvolává palčivou bolest. Tak jako Adam a Eva němě zírali na strážné cheruby a plamenný meč, stojíme ohromeni i my. Nikdy dřív jsme si nedokázali představit, že by bolest z odloučení mohla být tak strašlivá.
Související – Skončete s modlitbami za „věci“, raději budujte vztah intimity s Bohem
Nikdy dřív jsme si nedokázali představit, že by bolest z odloučení mohla být tak strašlivá.
Chceme-li pomoci lidem prožívajícím bolest, můžeme jim v našich sborech přinést hlubokou úlevu právě tím, že dáme najevo uznání, jak hluboce zlý úděl zasahuje do našeho života. Žijeme v realitě vzkříšení, avšak naše tělo chátrá, náhle může nastat tragedie a vším zamíchá smrt. Tento svět může být bolestným místem, a právě v něm je nám dáno žít (Ř 8,1-23). Truchlícím přinášíme milost tím, že truchlíme jim po boku, sedíme zasaženi bolestí jejich ztráty a dovolíme jí, aby bolela tak velice, jak je třeba.
2. Smiřte se s tím, že zármutek může trvat dlouho.
V nekrolozích starších žen mne vždy bolestně zarazí zmínka o dětech, které jim zemřely v útlém věku. Nevím, proč mne to překvapuje. Vím, že zármutek trvá po celý život. Ať je tomu sebedéle, co lopata hlíny pokryla rakev, zármutek přetrvává dlouho. I když máte další děti. I když vstoupíte do nového manželství. I když vaše ztráta obroste životem. Zármutek si uchovává v paměti lásku a život, které tu bývaly.
Zármutek trvá po celý život.
Dlouhé přetrvávání zármutku nás často zaskočí a mylně to připisujeme nedostatku své víry. Ježíš slibuje věřícím život v celé jeho plnosti; jak se to srovnává s přítomností zármutku? Pokud však krutý úděl trvá až do dne vykoupení, můžeme také očekávat přetrvávání zármutku.
Apoštol Pavel píše: „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ (1. Korintským 15,26). Je asi třeba, aby naše sbory svá očekávání přizpůsobily tomuto načasování. Sloužit truchlícím budeme muset ne nějakou dobu, nýbrž po celý jejich život, a nemůže jít jen o něčí speciální službu, nýbrž musí se na ni zaměřit celý sbor. Doprovázíte-li ve svém společenství lidi v zármutku, počítejte s touto oddanou službou na tak dlouho, jak dlouho jí bude třeba. K obnově kvetoucího života se člověk, který prožil ztrátu, někdy propracovává po celé své pozemské bytí.
3. Připusťte, že najít lidi, kteří by mi mohli stát po boku, může být velice nesnadné.
Pokud jste ztratili někoho milovaného, začnete ze všech stran dostávat zamražené potraviny a kastroly s hotovým jídlem. Avšak najít dobré přátele, kteří při vás vytrvají, může být opravdu těžké. Budete se setkávat s otřepanými frázemi, s mlčením, ba co hůř – s kritikou; truchlící lidé k svému bolestnému překvapení zjistí, jak je možno být v zármutku osamocen. Jób, ten velký příklad trpícího spravedlivého, nazývá své druhy Elífaze, Bildada a Sófara „mizernými utěšiteli“ (Jób 16,2 – Český studijní překlad), a já jsem s ním po většinu života souhlasila. Jejich útěcha byla jako dvojitý úder od boxera: chtěli po něm, aby pochopil, jak je hříšný – ve chvíli, kdy celý jeho život tonul v chaosu.
Kdo potřebuje takovéhle přátele? Tak jsem uvažovala, dokud jsem neovdověla. Pak jsem pochopila, že já sama je potřebuji. Ne někoho dokonalého, ale prostě přátele, kteří jsou oddaní a jdou do toho s vervou.
Nepotřebovala jsem někoho dokonalého, ale prostě přátele, kteří jsou oddaní a jdou do toho s vervou.
Zármutek dokáže bolestně zamávat se vztahy: těmto změnám říkáme „sekundární ztráty“. Přinášet truchlícímu skutečnou přátelskou podporu je obtížné, zvlášť má-li jít o běh na dlouhou trať. Mnozí zjistí, že jim pro takový úkol chybí síla – i zájem. Ve chvíli pohromy často církev reaguje dobře – dodávkami jídla, modlitebními řetězy a skupinami pro speciální pomoc. Často však je pro nás problém být truchlícím přáteli celá léta poté, co někoho ztratili.
Za vášnivou argumentaci, jakou Jóba jeho přátelé zahrnuli, by si žádnou cenu neodnesli, ale jedno udělali správně: byli s ním. Sloužíte-li ve svém sboru truchlícím, čiňte to s oddaností – buďte jim milujícími, byť ne dokonalými přáteli. Třeba nebudete říkat všechno správně – Jóbovým přátelům se to přihodilo také. Kolikrát řeknete něco, co bude pro truchlícího jako pěst na oko. Přátelský vztah vašeho společenství k němu se však bude prohlubovat a začne k němu pronikat paprsek lásky, kterou mu toužíte přinášet. Už si nebudete muset dávat takový pozor na správná slova. To, že jste vytrvale s nimi, se pro vaše sourozence, kterým sloužíte, stane radostným překvapením: zjistí, že sice ztratili milovanou bytost, ale zato kolem nich vzápětí narůstá kruh nových vztahů.
4. Uctívejte společně Ježíše.
Zármutek zasahuje jádro naší lidské porušenosti. Ať už Ježíše věrně následujete mnoho let, nebo jste v něj uvěřili nedávno, v zármutku vyvře na povrch temnota tohoto světa a může otřást základy i té nejpevnější víry. Někdy zatínáme pěsti, protože se nás zmocnil vztek na Boha; jindy pouze vnímáme, že mlčí. Mnoho lidí právě toto zaskočí nejbolestněji.
Často slýchám refrén nového podcastu, jehož jsem spoluautorkou: truchlící lidé lnou k ukřižovanému Kristu. Ve chvíli, kdy nás užuž přemáhá trápení tohoto života, přináší naději jeho vzkříšení. Snad ještě mocnější připomínkou toho, že pro nás má důvěrné porozumění a že je nám v utrpení nablízku, je však pro nás Ježíšova smrt. Když truchlící vzhlédnou ke kříži, spatří svou vlastní bolest.
Máte-li ve sboru truchlící, které doprovázíte svou účastí, uctívejte společně Ježíše. Nezaměřujte pozornost svého sboru pouze na prázdný hrob, nýbrž na ruce probodené hřeby. Počínejte si jako přátelé na cestě do Emaus: truchlete a oslavujte. Bolest zármutku je hluboká a dlouhodobá. Může nám vnukat pocit, že jsme odloučeni od Boha i od svých společenství. Zármutek však může být i poutem, které nás spojí dohromady a těsněji nás ukotví v evangeliu. Pokud budete jako sbor hledět skrze slzy na Ježíše, nic z toho vás nezaskočí.
Clarissa Mollová je mladou vdovou po spisovateli Robu Mollovi a matka jejich čtyř dětí. Má magisterský titul z Trojiční školy evangelikální teologie (Trinity Evangelical Divinity School) a píše pro servery The Gospel Coalition, Christianity Today, Rooted, RELEVANT, Modern Loss a další. Najdete ji na Instagramu a na jejím webu, kde v měsíčníku přináší pomoc a povzbuzení těm, kteří ztratili někoho blízkého.
Překlad Ivana Kultová Článek přinášíme ve spolupráci s portálem The Gospel Coalition Datum: 6. března 2021 Foto: Unsplsh – ilustrační
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
