Martin Luther a John Bunyan jsou dvě důvěrně známá jména v dějinách církve, a to díky jejich celosvětovému a trvalému přínosu – povzbuzování křesťanů ve víře. Spojuje je však i něco méně známého. Životopisci soudí, že Luther i Bunyan možná trpěli obsedantně-kompulzivní (nutkavou) poruchou (OCD) neboli úzkostlivostí.
Luther se potýkal s nejistotou, zda je spasen, a den co den jej pronásledovaly vtíravé myšlenky ohledně určitých hříchů a nutkání rouhat se Bohu. Podobně Bunyan ve vzpomínkové knize Milost přehojná (vizhttps://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/milost-prehojna-47704) připomíná svou posedlost představou, že se snad dopustil nějaké hříšné myšlenky nebo činu, a neustálým strachem, že je předurčen pro peklo. Tyto fantazie jej pronásledovaly stále více, takže se nakonec vzdal oblíbeného zvonění na zvon a hraní různých her, jen aby ho jeho záliba nesvedla k hříchu.
Mezinárodní nadace pro OCD definuje úzkostlivost jako poruchu, která se vyznačuje „posedlostmi v oblasti náboženství či morálky. Úzkostliví jedinci se přespříliš soustředí na to, že něco, čím se zabývají v myšlenkách nebo co dělají, by mohlo být hříchem nebo jiným porušením toho, čemu učí náboženství či etika“. Anglický termín pro úzkostlivost – scrupulosity – vznikl ve skutečnosti dříve než „OCD“: podle britské charitativní organizace pro pomoc osobám trpícím OCD byl odvozen z latinského „scrupulum“, což se překládá jako „ostrý balvan“ bolestivě bodající do svědomí.
SOUVISEJÍCÍ – Chci každého člověka brát jako osobnost s vlastním příběhem
Úzkostlivost se u věřících projevuje dodnes, možná i u členů vašeho sboru. Jak mohou pastoři a církevní vedoucí rozpoznat, že některý člen sboru touto poruchou trpí, a duchovně mu pomoci? Přijít na to, že někdo má tento problém, bývá obtížné, protože tito jedinci zdánlivě v duchovním životě vzkvétají.
Vím to, protože jsem k nim sama kdysi patřila.
Rozkvět navenek
Jako středoškolačka jsem denně četla hodinu i déle Bibli, i když to znamenalo vstávat den co den ve čtyři hodiny ráno, abych to stihla. Učila jsem v besídce, přečetla spoustu teologických knih a organizovala lidi, kteří získávali prostředky pro neziskové služby. List Efezským jsem se naučila od začátku do konce nazpaměť. Vedla jsem si modlitební deník s prosbami od tuctů lidí, z nichž některé jsem sotva znala. Ve snaze vydávat svědectví cizincům jsem těmto lidem platila potraviny a začala jsem si s nimi povídat v parcích, ve škole nebo na letišti. Přitom pro mne nic takového není přirozené; ať jdu kamkoli, raději se ztratím v davu.
Tím výčtem se nechci chlubit jako nějakým duchovním rekordmanstvím; uvádím ho proto, aby o to lépe vysvitlo kontrastní pozadí. Navenek jako kdybych kvetla, ale ve skutečnosti jsem prožívala zápas, neboť u mne šlo o vážný případ úzkostlivosti.
Úzkostlivost může tak klamná, že vám nad tím spadne čelist. Duchovní učení jsou pro růst důležitá a je naší touhou se navzájem povzbuzovat v jejich uvádění do praxe. Je však rozdíl mezi zdravou duchovní praxí a tím, když se někdo potýká s obsedantně-nutkavou poruchou. Přitom ale vnější chování může být v obou případech stejné, a pro rozpoznání úzkostlivosti je proto nutno nahlédnout pod povrch.
Zápas uvnitř
Esther Smithová v knize o vtíravých myšlenkách „Still and Quiet Mind“ (Tichá a pokojná mysl – vizhttps://www.amazon.co.uk/dp/1629959219?linkCode=gs2&tag=tgceu-21) vypočítává varovné příznaky u jedince zápasícího s úzkostlivostí:
Věrně uchovávané pochybnosti.
SOUVISEJÍCÍ – Františka Goodenoughová: Chtěla jsem v Izraeli prožít alespoň rok
Obavy z konkrétních hříchů, např. že se dopouštím nějakého neodpustitelného hříchu nebo zarmucuji Ducha svatého, nebo neustálé nimrání se v tom, zda jsou určité myšlenky nebo činy hříšné nebo ne.
Vtíravé myšlenky, že se rouhám Bohu nebo ho popouzím k hněvu.
Obavy vztahující se ke konkrétním veršům Písma, které mluví o soudu, pekle nebo jiných obtížných námětech.
Vzhledem k tomu, že úzkostlivost je určitou formou OCD, zakoušejí ti, kteří se s touto poruchou potýkají, intenzívní úzkost a strach z něčeho (to je jejich „posedlost“) a pokoušejí se s tímto strachem vypořádat pěstováním návyků, které jej pomohou zmírnit (to je jejich „nutkavost“), i když ta úleva je pouze dočasná.
Obecnými posedlostmi spojenými s úzkostí jsou (podle seznamu Střediska pro OCD a úzkost) vracející se myšlenky na nějaký spáchaný hřích, strach, že nějakými činy či postojem urážím Boha, že chovám rouhavé myšlenky, že neovládám své impulzy a že se hřešením připravuji o spásu. Některá nutkání, která mají pomoci se s těmito obavami vypořádat, mohou mít podobu opakujících se (nebo přehnaných) modliteb, opakované četby určitého textu nebo modliteb tak dlouho, dokud nemám pocit, že je to konečně správně, opakovaného (či nadměrného) vyznávání a opakovaného kladení stále týchž otázek církevním vedoucím nebo rodinným příslušníkům (obvykle z potřeby ujistit se, že jsem spasen, nebo že mravně neklesám).
Mezinárodní nadace pro OCD zdůrazňuje, že osobu trpící úzkostlivostí lze často rozpoznat podle způsobu, jímž se posedle upíná k jedné (někdy triviální) oblasti své náboženské praxe, zatímco jiné – důležitější – oblasti třeba zcela ignoruje. Sama jsem se například příliš soustředila na nenasytnost – až do té míry, že jsem se bála dát si něco malého k jídlu, pokud jsem to opravdu nepotřebovala, až jsem si nakonec rozházela stravovací režim. I stručné vyučování o hltavosti dokázalo mé myšlení zcela ovládnout, zatímco kázání na závažná věroučná témata se mi v mysli příliš neudržela.
Existují tedy některé společné ukazatele, zároveň však může mít úzkostlivost rozmanité podoby v závislosti na pacientově osobnosti. Zatímco jsem se sama snažila vyrovnat se s úzkostlivostí tím, že se osvědčím, znám jiné, u nichž zjištění, že se osvědčit nedokáží, vyvolávalo sklon k pochybnostem a zoufalství. Verše jako Marek 3,29 – „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštěni“ – je věčně pronásledovaly v podobě vtíravých myšlenek, které se jim neustále honily hlavou.
Jak pomoci
Rodiče a církevní vedoucí mívají sklon považovat tyto zápasy za ukazatele slabé víry, nebo nesprávné teologie. To může být jedním kouskem skládanky, ale v případě OCD se tím zřídkakdy vyčerpává celý obraz. Stejně jako mnoho mých známých, kteří se potýkají s úzkostlivostí, jsem vyrůstala ve sboru, jehož středobodem bylo evangelium a základem vyučování podle Bible. Takže z mého případu automaticky neplyne, že mne zavedlo nesprávným směrem zákonické vyučování (ačkoli je možné, že právě ono na některém případu úzkostlivosti může zanechat svou stopu). Ve skutečnosti tím, co mi „přefiltrovalo“ a překroutilo slyšenou pravdu, byla právě obsedantně-nutkavá porucha – OCD.
V době, kdy na mne úzkostlivost nejvíce dorážela, bylo pro mne přijímání chvály za mou oddanost a příkladnost ve skutečnosti zhoubné. Na té chvále jsem byla závislá, ta však oheň mé úzkostlivosti jen ještě více rozdmýchávala: měla jsem pocit, že nebudu-li své duchovní disciplíny a službu udržovat na výši, ocitnu se v pasti. Už jsem ale tím „superkřesťanem“ být nechtěla – a to vytvořilo mou identitu.
Navíc jsem měla kamarádku, která trpěla zoufalstvím, protože se bála, že se dopustila neodpustitelného hříchu. Ve snaze utěšit ji za ní lidé přicházeli s úseky z Bible, což u ní však vyvolávalo jen návaly studu, protože pravda Písma její rozkladné obavy – oproti očekávání jiných -zahnat nedokázala.
Co jsme obě v těchto situacích potřebovaly? Osobu, která by naše srdce svěřila Pánu a naslouchala nám – která by nás požádala, abychom jí pověděly víc, která by se za nás modlila a nesnažila by se nás hned „normalizovat“.
Francis Schaeffer vypráví, jak strávil celou hodinu s člověkem, který zápasil s pochybami. „Rozhodl jsem se,“ vykládá, „že prvních pětapadesát minut vyplním dotazy, abych přišel na to, co trápí srdce a mysl pacienta – a pak, během posledních pěti minut, mu sdělím něco z pravdy.“ A právě toto potřebujeme. Někdy je třeba, aby pomáhající osoba byla poradcem z povolání; právě tuto kvalifikací měl ten, kdo pomohl mně. Při onemocnění chorobou OCD mohou být ve hře závažné biologické faktory, které vyžadují odbornou pomoc.
CCEF (Křesťanská nadace pro poradenství a vzdělávání) nabízí prostředky, které účinně pomáhají proti úzkostlivosti a OCD, a přidružená biblická střediska této organizace mohou pacientovi nesmírně pomoci, aby porozuměl, co se děje v jeho mozku, seznámil se s účinnými nástroji, které zklidní jeho úzkostlivost, a osvobodil se z tyranských nutkavostí.
A mravní závěr z tohoto příběhu? Může se stát, že i navenek zbožný, spokojený a radostný člen sboru prožívá stejně náročné zápasy jako osoba cynická, deprimovaná a do sebe uzavřená. Modleme se, ať nám Duch svatý pomáhá vidět, koho z našich bratří a sester něco trápí, i když to navenek tak nevypadá.
Autor: Kirsten Franzeová navštěvovala Severozápadní univerzitu ve městě Saint Paulu, kde získala kvalifikaci pro výuku angličtiny a biblické vzdělávací minimum. Dva roky vyučovala a nyní je trenérkou v oboru zdraví a tělesné kondice. S manželem žije ve Woodbury (stát Minnesota) a oba jsou členy „Sboru měst“ v Saint Paulu.
Překlad: Ivana Kultorvá Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 19. října 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
