Charles Grandison Finney byl americký presbyteriánský duchovní a lídr Druhého velkého probuzení ve Spojených státech. Je také nazýván otcem moderního probuzenectví. Jeho náboženské názory ho rovněž vedly k podporování sociálních reforem jako například zrušení otrocví nebo podpora rovného přístupu ke vzdělání pro ženy a Afroameričany. Noviny Křesťan dnes přinášejí na pokračování jeho životní příběh a jeho vyučování o probuzení.
Finney povolán za profesora teologie do Oberlinu.
Mnoho mladých mužů se obrátilo na spisovatele nové knihy s prosbou, aby se mohli připravovat pod jeho vedením ke kazatelskému úřadu. Finney se dlouho zdráhal přijmout nabídku jedné z dvou teologických škol, které usilovaly o to, aby získaly Finneyho za učitele praktické teologie.
Nakonec v tom poznal Boží vůli a viděl, že ho Pán sám volá k připravování kazatelů pro různé církve.Teologická škola v Oberlinu byla teprve v začátcích a měla méně prostředků, proto se mu zdála být potřebnější než hudsonská škola. Finney přijal v létě roku 1835 její nabídku s podmínkou, že bude mít každý rok několik měsíců pro sebe, aby mohl pokračovat ve svých evangelizačních cestách.V prvních letech svého pobytu v Oberlinu cítil zavázek ke svému sboru v New Yorku, aby tam strávil zimu jako evangelista a kazatel.
Do Oberlinu přicházeli skoro samí věřící studenti, kteří se svými učiteli tvořili jednotu, ve které se každý snažil druhému sloužit a druhé vzdělávat. Když tam přišli i jinak smýšlející studenti, byli brzy strženi svými spolužáky pro duchovní život, takže duševní a duchovní vzdělávání pokračovalo ruku v ruce.
Všude v okolí Oberlinu vznikla působením profesora a evangelisty Finneyho mocná probuzení. Svým studentům dával mimo jiné výborné rady pro jejich teologické studium, obzvlášt pak jednu radu: „Doporučil jsem vám četbu mnohých lidských děl, která pro vás mohou mít velkou cenu; ale Bible musí býti naše hlavní studium. Učiňme ji svou nejdůležitější četbou a modleme se při čtení, srovnávejme ji se svým životem; živme se jejím obsahem, až nás naplní Duch svatý, Duch posvěcení… Ach, většina mladých duchovních zná Bibli méně, nežli nějakou vědeckou knihu! „
Po dvouleté činnosti v Oberlinu měl Finney řadu přednášek v New Yorku o „křesťanech podle jména“. Přednášky byly vydány rovněž knižně. Nevynikly sice tak jako „Proslovy o duchovních probuzeních“, ale dosáhly též několika vydání.
Rok 1843 je nesmazatelným datem v životě Finneyho; s ním byl spojen nový vývoj jeho duchovního života.
Byl si vědom, že jeho manželka nebude dlouho naživu. Myšlenka, že by ji měl ztratit, pronikla jeho duši tak mocně, že se celý chvěl. Často, když se Bohu zasvěcoval, myslel též na své blízké a kladl svůj i jejich život na Boží oltář a odevzdával se vůli Páně. Ale nikdy se mu nezdálo, že by mohlo dojít k tak vážné skutečnosti. Přímému vyzvání Božímu, aby vydal to nejdražší, co na světě měl; nemohl se podvolit.
Marně se snažil podřídit vůli Páně. Celé hodiny klečel na kolenou a nemohl se zbavit toho smutného vnitřního stavu. To ho zaleklo. Nikdy by si byl nemyslel, že jeho vlastní vůle může tak nezlomně Pánu odporovat. Psal své manželce a vyprávěl jí o svém boji. Uprostřed modlitby mu přišla na mysl myšlenka: „Což, jestli bylo všechno pouze v pocitech, které tě klamaly, a tvé srdce je dosud daleko od Boha? Rozumíš dobře, co Bible učí? A jsi o tom přesvědčen? A je tvá vůle zajedno s vůlí Boží?„ Napadaly ho verše, které ukazovaly na nebezpečí a následky sebeoklamání. Bolest, jakou mu to způsobilo, byla nepopsatelná; ale toto stašné pokušení trvalo jen okamžik.
Finney považoval pak vždy tyto myšlenky za pokušení, za ohnivý šíp satanův a když přišel opět k sobě, svěřil vše Pánově vůli s takovou důvěrou, jako nikdy předtím: „Jakákoliv je vůle Tvá se mnou, čiň ve všem, jak se Ti líbí!“ A vše, co měl, co miloval, svou ženu, děti, všechno vložil odevzdaně do rukou Božích. „Teprve tehdy“, vypráví, „přišel jsem k plnému poznání, co to znamená Pánu se zaslíbit. Dlouho jsem zůstal v modlitbě na kolenou, díval se na celý svůj život a odevzdával ho Pánu: zdar církve, pokrok věřících, obrácení lidstva, svou vlastní spásu.
Nemohl jsem jinak, než vše říci Pánu z celého srdce, aby se stalo, jak se Jeho svaté vůli líbí; já že tak cele důvěřuji Jeho dobrotě a lásce, že nevěřím tomu, že by něco se mnou učinil, co bych nemohl přijmout s upřímnou vděčností z Jeho ruky.
Naplnila mne posvátná odvaha, když jsem k Němu volal a prosil, aby se mnou naložil podle své vůle. On že učiní jen to, co je dokonalé, moudré a dobré, a já, že mám tolik příčin, abych se zcela klidně podrobil Jeho vedení. Tak radostnou, úplnou odevzdanost do vůle Boží jsem ještě nikdy nepocítil.
Před touto důvěrou zmizelo vše, na čem jsem dosud stavěl. To, co jsem dříve zakoušel z milosti a potěšení Božího, se úplně ztrácelo před velikostí tohoto okamžiku; mé obecenství s Bohem zdálo se mi od této chvíle zvláště upevněno, má naděje spočívala na novém základu. Nevěděl jsem, co Pánova vůle o mně rozhodne; ani jsem se po tom netázal, očekával jsem spokojen a připraven výsledek.“
To se stalo časně zrána. Po celý den při tom zůstalo, třebaže chvílemi přišly otázky, jako: Jsi dosud spokojen s tím, co jsi s Pánem vyjednal? Chceš zůstat vlastnictvím Pána, jak jsi to slíbil? Důvěřivým „ano“ si byl zcela jist. Neměl strach a starosti, ani nejmenšího vzrušení. K večeru přišla mu myšlenka: „Kdyby tě však Bůh nechal zahynout, co potom? Ani potom bych se nevzpíral“, zněla odpověď. „Může se však zříci Pán někoho, kdo se Mu tak zcela odevzdal jako ty?“ Ne, jistě ne!“ Tím se otevřel Finneyovi pramen radosti, který trval po týdny, měsíce, ba léta.
Zdroj: jesus.707.cz
Foto: Wikipedia
