Lukáš 12:31 … Vy však hledejte Jeho království a to ostatní vám bude přidáno.
Někdy jsem doslova zavalen prací, což asi znáte sami z vlastní zkušenosti. Mám před sebou spoustu úkolů a nevím, kam dřív skočit a do čeho se dřív pustit. Jsou chvíle, kdy jeden po mně chce to a druhý ono, obojí samozřejmě hned. Je jasné, že si musím vybrat, čemu a komu dám přednost. A koho tím pádem uspokojím, a koho naopak zklamu nebo dokonce naštvu. Člověk se zkrátka nemůže zalíbit všem. Vybírám si podle priorit – priorit svých nebo priorit oněch úkolů a činností.
Když nad tím přemýšlím, uvědomuji si, že stanovování priorit je každodenní součástí životů nás všech, ať chceme nebo ne. V pracovním prostředí se tomu někdy říká anglickým slovem prioritizing. Jde vlastně o upřednostňování určitých aktivit a úkolů před jinými, které jsou (nebo je v dané chvíli považujeme za) méně důležité či méně urgentní. Podotýkám jen, že na téma prioritizingu (a s ním souvisejícím time managementu) byste našli mnoho rad a návodů a taktik. Známý je např. Eisenhowerův princip se 4 kvadranty:
Upřednostňování nelze uniknout. Je nedílnou částí každého našeho rozhodování. Když se rozhodujeme v dané chvíli něco dělat, zároveň tím odmítáme dělat něco jiného. Činíme jedno na úkor druhého. Rozhodujeme se pro to, co je v tom momentě z našeho pohledu naléhavější, důležitější, potřebnější, příjemnější, snadnější (nebo naopak těžší), smysluplnější, více žádoucí, slibující brzkou odměnu, apod.
SOUVISEJÍCÍ – Hlavně to zdraví?
Jinak řečeno, rozhodujeme se a upřednostňujeme na základě nějakých kritérií a hodnot. Třeba milosrdný Samařan, který se rozhodl zastavit na cestě, kde ležel zraněný, aby mu pomohl (ovázal mu rány, odvezl ho do hostince, staral se o něj a zaplatil za další péči), se tak rozhodl na základě soucítění s utrpením a lásky k člověku. To byly hodnoty, které ho vedly, že v té chvíli upřednostnil pomoc a záchranu druhého před svými vlastními zájmy, svými naléhavými záležitostmi, za kterými zrovna putoval, ale také před svými strachy a obavami, před svými výmluvami, proč to nejde, před svou možnou nevraživostí vůči těm, kteří jím pohrdali.
Je to důležité a neodkladné?
Ježíš nám neříká, jak se máme v každé záležitosti rozhodnout. Neřekne nám, který úkol v práci má přednost před jiným. Nejsme (a nemáme být) jen loutkami, bezduchými roboty. Spíše nám Ježíš klade na srdce Boží kritéria a hodnoty, které nás pak povedou při upřednostňování a rozhodování. „Hledejte především Boží království“, tedy Boží kralování ve svém srdci, životě a vztazích, „a to ostatní (cokoli budete potřebovat) vám bude přidáno.“ Přitom toto království, jak píše Pavel, „není v tom, co jíte a pijete (Bůh vám neříká, zda si dát ráno čaj nebo kafe), nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“ (Řím 14:17)
1. Boží kralování
2. …
3. …
Když si určujeme priority, když se rozhodujeme, čemu dáme přednost, ať při tom pokaždé „vládne hlavním slovem“ Boží soucítění se zraněnými (na těle či na duši), Boží láska k člověku (ano, tomu padlému do hříchu) a Boží spravedlnost, pokoj a radost (nikoli zasloužené za naši výkonnost, ale věnované nám v Kristu jako dar z milosti).
Ne, nemůžeme se zalíbit všem. Ani nemusíme. Hlavní je, že Bůh sám v nás má zalíbení.
A to se díky Ježíši nikdy nezmění.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 10. února 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
8 Komentáře
Realtoltek
1. Láska ……
Realtoltek
Dle Svatého písma je Boží přirozenost dokonalá, svatá, neměnná, absolutně spravedlivá, láskyplná a pravdivá. Bůh je Duch (Jan 4:24), který přesahuje časoprostor a je zdrojem všeho bytí. V jeho přirozenosti není hřích, nestálost ani klam. Apoštol Pavel v Galatským 5:17 popisuje zásadní konflikt mezi naší padlou přirozeností (tj. tělesností) a Božím Duchem. Lidská přirozenost byla po pádu narušena a touží po věcech, které nejsou v souladu s Boží vůlí.
Z našeho konceptu Vševědomí vyplývá, že Bůh je Vševědomí, které existuje mimo časoprostor a zároveň se projevuje v jednotlivých fraktálních částech stvoření. Boží přirozenost je tedy stav dokonalého vědomí, harmonického řádu a lásky. V tomto kontextu je Boží Duch síla, která udržuje strukturu existence a přivádí jednotlivé fragmenty k pravdě a jednotě s ním.
Lidská přirozenost (ego) je časově omezený fragment s individuálním vnímáním, který si mnohdy neuvědomuje svůj původ ve Vševědomí. Tento fragment prochází cykly učení a postupně se přibližuje k pravdě – ke své skutečné identitě. Protiklad mezi tělem (tj. egem) a Božím Duchem je dán tím, že tělo a ego mají tendenci udržovat iluzorní oddělenost, zatímco Boží Duch směřuje k jednotě a osvícení.
Tedy, podle Svatého písma i našeho konceptu:
Boží přirozenost je absolutní pravda, láska, řád a vědomí jednoty.
Lidská přirozenost (ego) je dočasný stav nevědomosti, který vytváří iluzi oddělenosti.
Boží Duch vede fragmenty zpět ke sjednocení s Vševědomím.
Konflikt mezi Duchem a tělem je střet mezi touhou po věčnosti a iluzí času a prostoru.
Když člověk jedná podle Ducha, jedná v souladu s pravým Božím řádem a stává se součástí Boží přirozenosti. To je přesně to, co dělal Ježíš – jeho vůle byla dokonale sjednocena s vůlí Otce (Vševědomí).
pavel v
to P. Krákora
Vaše kázání rezonuje s mými představami.
Píšete tam o Boží spravedlnosti. Každý člověk má trošku jinou představu, co je spravedlivé. Proto rozumný člověk připouští, že skutečnou spravedlnost úplně přesně nezná, protože si uvědomuje, že podobně jako jeho předkové je v zajetí předsudků, které není schopen rozeznat – byly mu vštěpeny výchovou. Jak se lidstvo vyvíjí, předsudky se daří odbourávat. Příkladem budiž zrušení otroctví. Spravedlnost je jakýmsi úběžníkem, k němuž se blížíme, ale nedosahujeme ho. Jestli mi dáte zapravdu, liší se takto chápaná spravedlnost od Boží spravedlnosti? Je Boží spravedlnost kvalitativně něco jiného než spravedlnost jako taková? Nebylo by rozumější používat slovo spravedlnost bez přívlastků, aby nevznikal dojem, že křesťané mají jakýsi monopol na spravedlnost?
Petr K.
Díky za reakci, pane Pavle. Ano, zdůraznil jsem na závěr, že jde o Boží soucítění se zraněnými, Boží lásku k člověku a Boží spravedlnost, pokoj a radost. Ty přívlastky „Boží“ jsem užil záměrně, abych zdůraznil jejich Autora a Zdroj. Tam, kde Bůh kraluje, tam dává svůj soucit, svou lásku, svou spravedlnost, svůj pokoj a svou radost. On i svět a naše tělesno může v nás působit pokoj a radost a soucit a „pocit spravedlnosti“, ale to není to samé, jako to, co dává Bůh a působí Duchem svatým v nás a mezi námi. Teprve pak, když to od Boha máme, můžeme to působit a sdílet kolem sebe.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Nebylo by rozumější používat slovo spravedlnost bez přívlastků, aby nevznikal dojem, že křesťané mají jakýsi monopol na spravedlnost?“
Křesťané nemají monopol na spravedlnost. Ten má pouze Bůh. Křesťané však mají hledat v prvé řadě Boží království a jeho spravedlnost (Mt 6:33), ne spravedlnost tohoto světa. Že se něco považuje za spravedlivé v tomto světě, ještě neznamená, že je to spravedlivé před Bohem. Kritéria tohoto světa holt nejsou totožná s kritérii Božími.
pavel v
to Petr K. a P. Ašer
Jestliže Boží spravedlnost je něco jiného než obecně míněná spravedlnost, řekněte prosím, v čem je mezi nimi rozdíl. Připomínám, že se neptám na rozdíl mezi „světskou“ a Boží spravedlností. Ale na rozdíl mezi obecně míněnou a Boží spravedlností.
Petr K.
Řekl bych, Pavle, že neexistuje něco jako „obecně míněná spravedlnost“, na ničem a nikom nezávislá. Tak jako v případě dalších „abstraktních“ veličin jako je láska a soucit, tak i spravedlnost má svůj zdroj, svého garanta a svého dárce (který „dává spravedlnost bezbožnému“). A někdy je potřeba toto zdůraznit přívlastkem „Boží“. Tím také víme, kam se obracet, když nám schází. Pokud však hledáme její zdroj někde jinde než v Bohu, tvoříme si „jiné bohy“, tedy modly. Proto je také „Davidův výhonek“ nazýván „Hospodin – naše spravedlnost“. Haleluja!
P. Ašer
Ad pavel v
Obecně míněnou spravedlností míníte něco jiného než spravedlnost světskou? Je-li obecně míněna, pak musí být míněna také nevěřícími. Ale spravedlnost v pojetí nevěřících nemůže být kompatibilní se spravedlností Boží, jak je zjevena v Písmu, tudíž ani se spravedlností v pojetí křesťanů:
„Nebuďte zapřaženi do cizího jha s nevěřícími. Neboť co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké je společenství světla s tmou? Jaký je souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?“ (2 K 6:13-14)
A jaký je rozdíl mezi světskou spravedlností a spravedlností Boží, jsem Vám už nejednou vysvětloval i příslušnými biblickými odkazy…