Jób 19:23-27 … Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.
Když jsme si minule četli a představili biblickou knihu Ester, završili jsme jednu část Bible – všechny ty knihy, které jsme probrali, byli tzv. historické knihy Bible. Popisovaly se v nich různé postavy a události dějin Božího lidu: od Adama a vzniku člověka, přes Noeho a potopu světa, přes Abrahama a jeho boj víry v potomstvo, přes Mojžíše a vyvedení Izraelců z Egypta, přes Jozueho a dobytí zaslíbené země, přes krále Davida a Šalomouna, kteří byli svědky rozmachu Izraelského království, až k Ezdrášovi, Nehemjášovi a Ester, kteří se naopak potýkali s hrozbou zániku Božího lidu. Ale ve všech těch událostech se znovu a znovu ukazovalo, že Hospodin je věrný Bůh, že vždy dostojí svým slibům, které lidem dal, že nikdy nadobro svůj lid neopustí, že ho vysvobodí, třebaže svůj lid někdy nechá „sníst si, co si nadrobil“.
SOUVISEJÍCÍ – Křesťanský život je plodný život
Další knihy Bible, do kterých postupně nahlédneme, už nejsou historické, ale říká se jim mudroslovné knihy. Jsou poučné, naučné, určené k rozjímání, rozvažování. V Bibli se nacházejí mezi historickými a prorockými knihami. Nejde v nich o to, kde se co stalo, často nemají ani děj; jde v nich ale o hledání obecných odpovědí, platných pro všechny lidi, o povzbuzení, která jsou určena všem lidem – různých dob, různých zemí, různých kultur. Často jsou ty knihy psány poetickým, básnickým jazykem a obsahují obrazný jazyk, metafory (přirovnání) a hyperboly (přehánění). To aby si čtenář lépe uvědomil, co mu chce Bůh skrze tyto knihy říct.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Těch mudroslovných knih je 5 a jsou to kniha Jóbova, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel a kniha Píseň písní. My si dnes povíme něco málo o Jóbovi a jeho příběhu. Abychom se mohli trochu lépe vžít do problému, kterým se kniha Jób zabývá, přestavme si na chvíli následující scénář: v jeden den vás postihne různé neštěstí – ve škole dostanete poznámku a pětku; odpoledne se s vámi přestane kamarádit váš dosud nejlepší kámoš/kámoška; přijdete domů a zjistíte, že váš dům vykradli zloději; a večer vám telefonem volá policie, že vaši rodiče měli autonehodu a leží v nemocnici. Tolik pohrom najednou. A mohou to být ještě mnohem horší události. A všechno se to sejde v jeden den nebo během krátké chvíle. Pak si dost možná řeknete: Co jsem komu udělal, že to potkalo mě? Proč mi to Bůh dělá? Proč dopouští, aby se mi dělo takové neštěstí? Cožpak mě nemá rád? Trestá mě snad za něco, co jsem provedl? Mohu to snad nějak zvrátit nebo napravit? Nerozumím tomu, může mi to někdo vysvětlit?
Právě kniha Jób se o to, svým způsobem, pokouší. Otevírá odvěkou lidskou otázku, proč trpí často i zbožní, pokorní a milující lidé? A je naše utrpení vždy důsledkem nějakého našeho selhání? Je za vším, co se děje, nějaká tajemná „karma“, automatická odplata? Nebo je snad Bůh nespravedlivý, když nechává nevinné zažívat v tomto světě neštěstí?
Podívejme se, co se Jóbovi vlastně přihodilo. Jób je představen jako bohabojný člověk, kterému se v životě daří, protože mu Bůh žehná. Má velkou rodinu, bohatství, majetek, věhlas, zdraví a sílu. Avšak otázka, kterou v knize pokládá Satan, zní stejně naléhavě: Bude Jób dál bohabojný, když se mu přestane dařit? Není to z jeho strany pouhá vypočítavost – třeba ctí Boha jen proto, že za to dostane požehnání? Zůstane Jób Bohu věrný, když ho postihne nouze, když o všechno přijde?
To jsou otázky, které si i my pokládáme, když se nám stane neštěstí: Budu dál Bohu věrný, nebo se na vztah s Bohem vykašlu? Je můj vztah s Bohem vztah lásky, která je ochotna všeho se vzdát a být věrná na život a na smrt, nebo je to jen obchodní vztah, jako mezi zákazníkem a dodavatelem, ve smyslu „já ti něco dám a něco za to dostanu“?
SOUVISEJÍCÍ – Ráj, nebesa a Boží království
Jób během jednoho dne ztratil všechno svoje vnější bohatství. Přicházeli za ním jeho služebníci a nesli mu špatné zprávy (dodnes se špatným zprávám říká jobovky): Tvůj dobytek ukradli. Tvé ovce a čeleď zabil oheň z nebe (tedy blesky). Tvé velbloudy odcizili. Na tvé děti se zřítil dům, ve kterém hodovaly, a všichni zahynuli. Zajímavá byla v té chvíli Jóbova reakce. Víte, co řekl? I když velmi truchlil, přesto zvolal: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1:21) Nezlořečil, neproklel Boha za to, co se stalo. Věděl, že všechno, co měl, byl dočasný dar od Hospodina a On si ho vzal zase zpět.
Bylo ale ještě hůř! Jób začal být nemocný. Hodně nemocný. Po těle mu vyskákaly vředy, které ho svědily. Střepem si je škrábal a naříkal. Jeho žena se mu vysmála a zvolala: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ (Jób 2:9) No, nezachovala se zrovna v té chvíli jako dobrá pomocnice a utěšitelka. Za Jóbem pak přišli jeho přátelé, kteří se doslechli o všech tragédiích, které Jóba postihly. Seděli s ním celý týden, mlčky s ním trpěli. Sám Jób na tom byl špatně: dokonce tak, že proklel den, kdy se narodil; přál si, aby nikdy nepřišel na svět. Jeho přátelé se následně pokoušeli celou tu záhadu nějak rozklíčovat. Najít důvod, proč Jób trpí. Když se Jóbovi daří zle, musel tedy něco zlého spáchat. Bůh přece spravedlivého odměňuje a bezbožného trestá. Co jsi udělal, Jóbe? Přiznej se! Obviňovali svého přítele. Jób si nebyl ničeho konkrétního vědom, navíc mu to připadalo přehnané, neúměrné jeho možné vině. Ve srovnání s ostatními trpěl víc, než by si zasloužil!
„Já vím, že můj Vykupitel je živ
a jako poslední se postaví nad prachem.“
– trpící Jób
Přes všechnu svou bolest a zmatek, který měl v sobě, pronáší Jób v jednu chvíli úžasné vyznání, které jsme si v úvodu četli. „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já Ho uzřím.“ Navzdory všemu, co ho potkalo, si Jób zachoval naději – naději, že Hospodin bude mít „poslední slovo“ a že ani případná Jóbova smrt a fakt, že se rozpadne v prach, Bohu života nezabrání, aby Jóba vykoupil a oživil. Jób věřil, že se nakonec s Bohem setká tváří v tvář.
Zároveň s tím ale Jób žádal od Boha vysvětlení své bolesti. Vnímal ji jako nespravedlivou a neúměrnou. A představte si, že Bůh mu na jeho nářek a stížnost odpověděl. I když jinak, než Jób čekal. Uprostřed vichru a bouře se Jóba otázal, zda si myslí, že rozumí všemu jako Bůh, zda si myslí, že je stejně mocný, stejně moudrý, stejně pečující o celé stvoření. Například se Jóba ptal: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom.“ (Jób 38:4) Bůh se Jóba ptá na podobné věci, které se ptá písnička Jak Pán Bůh stvořil svět: „Kdo učil pavouka, že sítě nasouká? … Jakpak to dokázal, že se všecko hýbá?“ Byl jsi to ty, člověče?
Bůh tak odkazuje Jób na jeho místo – je „tvorečkem“, který mnoha věcem nerozumí a nemá je ve své moci. A vyzývá Jóba, aby odhlédl od sebe k Němu: k Bohu, který je Autorem tak komplexního a složitého světa; k Bohu, který všechno řídí moudře a svrchovaně, ne jako „automat na lízátka“; k Bohu, který je hoden důvěry navzdory tomu, že Jeho cesty jsou pro člověka neuchopitelné a nepochopitelné.
SOUVISEJÍCÍ – Vděčné prosby – cesta k pokoji
V závěru knihy si Jób „sype popel na hlavu“. Poznává a přiznává svou omezenost. Kaje se slovy: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.“ (Jób 42:3b) A Bůh mu odpustil, dokonce Jóba pochválil a požehnal mu, zatímco jeho přátele pokáral. Čteme tu, že „Hospodin také změnil Jóbův úděl… A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku.“ (Jób 42:10a,12a) Konec dobrý, všechno dobré. To bude platit i pro nás v nebi…
Jestlipak jste si ale všimli, že tato kniha Jób svědčí i o Ježíši, který mnohem později přišel jako Vykupitel mezi nás? Ježíš byl naprosto bez hříchu, a přesto trpěl – trpěl za nás. Byl místo nás odloučen od svého Otce, když na kříži zvolal: „Eli, Eli, lama sabachtani?“ „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46) Ale Otec svého Syna neopustil nadobro, ale vzkřísil Ho z mrtvých. Bůh tak skrze Ježíše oslavil svou věrnost, svou moc a svou lásku k nám.
Když se tedy budete někdy ptát, proč se mi stalo, co se mi stalo, neobviňujte Boha, ale důvěřujte Mu! On použije cokoli, aby na vás oslavil sám sebe. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 17. července 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
3 Komentáře
geras
Stejně by mě zajímalo, jestli ta žena, s kterou měl Job v závěru ty 3 krásné dcery, byla ta samá, co mu radila, aby zlořečil Bohu a zemřel.
Karel Krejčí
Ano, kniha Jób rozhodně není výjimkou a svědčí i o skutečném vztahu k Ježíši, tak jako dění v celém světě. Realitou a paradoxem ovšem je, že tomuto světu Ježíš viditelně neschází. Kdyby mu scházel a vědomě Ho hledal, nemohl by se svět ubírat takovým směrem, jakým se nyní ubírá. Tomuto světu neschází Ježíš – schází mu zbraně ….
pavel v
„Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“, věřili ve starověku pohané. Jinými slovy člověk je povinen dodržovat zásady spravedlnosti, ale bůh není ničím omezován, protože pro něj platí právo silnějšího (mocnějšího). Starověcí bohové jednali z pouhého rozmaru – jako malé děti. Byli idealizací tyranských králů, ti se také nenechali ničím omezovat.
Křesťanský Bůh je jiný. Nejedná na základě rozmaru, ale je navýsost spravedlivý. Vynořuje se otázka: „Tak proč nechává dobré lidi trpět, zatímco zlí žijí v přepychu?“ Filosof David Hume říká: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“ Tato otázka by se dala parafrázovat následovně: Proč Bůh stvořil svět tak, že svět obsahuje zlo? Na tuto otázku se pokoušeli odpovědět různí filosofové a tato teologie má dokonce název – teodicea (ospravedlnění Boha). Nejlepří teodiceou je asi samotná kniha Jób. Podle ní jsou Jóbova trápení jen přechodného charakteru. Na konci Bůh Jóbovi všechna utrpení několikanásobně kompenzuje.David Hume nevěřil na existenci „života po životě“. Z tohoto předpokladu mu logicky vyšlo, že Bůh neexistuje. Byl ateista.
Lidé, kteří prožijí takovou tragédii jako Jób, se na tyto věci dívají jinýma očima, než teologové. Jejich zásadní otázkou je: Proč jsem tu tragédii musel prožít zrovná já, když okolo mě se pohybují docela šťastní lidé? To je ta klíčová otázka. Proč zrovna já jsem se narodila ošklivá, zatímco moje kamarádka je tak oslnivá, že musí odhánět chlapce, kteří po ní touží? Je to spravedlivé? Odpovědí je otázka: Jsem snad já spravedlivý? Všímám si lidí, kteří trpí 10x více než já?
Četl jsem knihu Černobílý svět o utrpení, které vytvářely bílé paničky svým černým služebným. Charakteristické tam bylo, že těch černošek se dokázala zastat nevzhledná běloška, kterou ty ostatní (dokonalé) opovrhovaly. To, že byla ošklivá, bylo nakonec její výhodou. Ta dívka díky tomu všechny ostaní předčila svou inteligencí. Prohlédla, stala se podobnou Bohu.
Utrpení nás činí vnívavějšími.