Vrána k vráně sedá, křesťan křesťanku si hledá. Proč vlastně?

Jsem křesťanka, tudíž se vdám za křesťana. Oba moji rodiče jsou věřící, a proto mi to vždycky připadalo jasné jako facka. Ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, proč by to tak vlastně mělo být. Otázky mých středoškolských spolužaček mě tedy zastihly trochu nepřipravenou. „Proč by sis nemohla vzít nevěřícího kluka, když byste si jinak ve všem rozuměli? Vždyť pak budeš mít hrozně omezený výběr…“

Ano, řekněme, že omezenější výběr jsem měla. Během svého čekání na partnera jsem si dost často pomyslela, ba i nahlas vyslovila to, že prostě není z čeho vybírat. Že jsou církve plné nezadaných žen a dívek a dobrého nezadaného muže aby člověk hledal lupou… Proč si tedy možnosti výběru dobrovolně ztěžovat? Vezmu to od těch méně závažných důvodů, na které jsem postupem času přišla, až po ten nejdůležitější, který jsem si s plnou vahou uvědomila až teprve nedávno.

Trávení času

Lucie Švábová

Křesťanství do velké míry určuje, jak trávím svůj volný čas. Každý týden navštěvuji bohoslužbu, takže minimálně celé nedělní dopoledne strávím ve sboru. V týdnu chodím na skupinku mládeže nebo biblickou hodinu, někdy pomáhám s promítáním, s dětmi, občerstvením či úklidem, někdy píšu články do církevního časopisu… V různých obdobích dělám různé věci, někdy je toho víc, někdy míň, vždy se však do chodu svého sboru a církve nějak zapojuji. A to znamená čas.

Nedovedu si představit, že by Petr se mnou nechodil na bohoslužbu nebo že by se spolu se mnou nepodílel na jarním úklidu sborového domu. Že by mě nepodpořil – co víc, že by mě naopak přemlouval, abych s ním místo toho šla radši do kina. Hodně času mi zabírá práce a studium, takže kdybychom nemohli společně trávit čas v církvi, bylo by to výraznou slabinou našeho vztahu a nevím, jestli bych svůj názor a zásady nakonec uhájila. To dilema, kde strávit svůj volný čas, by mě rvalo na kousky a nakonec bych se nejspíš musela definitivně rozhodnout pro jednu nebo druhou stranu. Je úžasné, že se i v tomhle s Petrem můžeme navzájem podpírat, radit se a radovat se.

Finance
Už několik let pravidelně či nepravidelně přispívám do církevního rozpočtu. Učím se dávat, i když je můj osobní rozpočet zrovna napjatý. Věřím, že se o mě Bůh postará. Až se vdám, nechci k financím přistupovat jinak. Už ale slyším svého manžela: „Potřebuju nové zimní boty, děti by chtěly jet na lyžák, pořád dokola jíme jen těstoviny – a ty chceš dát peníze církvi? Zbláznila ses?“ Myslím, že nepřeháním. Znám věřící ženy, které i buchty musí péct do sboru tajně, aby o tom jejich nevěřící manželé nevěděli…

Děti
„Proč chceš jít, mami, do sboru, když táta navrhoval výlet do aquaparku? Proč s námi táta nejde? Proč se s námi před spaním modlíš jenom ty, ale táta to odmítá? Tys tátovi o Bohu neřekla? Myslím, že o něm nic neví…“

Problémy
Všechny své starosti – ty malé i ty obrovské – jsem zvyklá řešit s Bohem. Když mám z něčeho radost, něčeho se obávám, kvůli něčemu se trápím, modlím se. Snažím se na Boha spoléhat, ať jde o zkoušku ve škole, bolest hlavy nebo změnu zaměstnání. V komplikované situaci se snažím hledat Boží řešení, ne to lidské, logické, prvoplánově se nabízející. S Petrem nyní spolu na modlitbách hledáme, kde bychom v budoucnu měli bydlet, kde je naše místo. Jak moc jsem ráda, že v tom jsme spolu! Je krásné předkládat problémy společně Bohu.

Porozumění
Ač se to možná může jevit někomu tak, že člověk prostě uvěří v Boha a je hotovo, ve skutečnosti je to trochu složitější. Křesťanství je cesta, je to neustále se vyvíjející vztah s Bohem, ve kterém se toho pořád hodně učíme. Mívám nejrůznější duchovní otázky, na které hledám odpovědi, čtu Bibli, křesťanské knížky, modlím se… Křesťanství není jen nějaká role, kterou odehraju v kostele, kde ji odložím, a domů přijdu „normální“. Nejde o životní styl, který se dá tolerovat. Křesťanská víra je mojí nedílnou součástí, je mojí podstatou. Dává smysl celé mojí existenci na tomto světě, ovlivňuje to, co dělám i říkám. Jak bych mohla žít vedle člověka, který mi v tomhle nedokáže porozumět, i kdyby se sebevíc snažil? S Petrem čteme Bibli, diskutujeme nad ní, modlíme se, sdílíme spolu své pochybnosti a otázky a společně se radujeme, když od Boha dostaneme ujištění či odpověď.

 

Bible
Považuji Bibli za Boží slovo, beru ji jako autoritu, která mi radí, usvědčuje mě ze špatností, vede mě. A Bible o manželství s nevěřícím mluví naprosto jasně.

Izraelci ve Starém zákoně nesměli uzavírat manželství s cizinci. V té době totiž být cizincem znamenalo mít jiné náboženství, uctívat jiné bohy. Mojžíš to říká jednoznačně: „Neuzavřeš s nimi [s cizími národy] smlouvu a nesmiluješ se nad nimi. Nespřízníš se s nimi – nedáš svou dceru jejich synovi ani nevezmeš jejich dceru pro svého syna. To by pak tvé potomky odvrátilo ke službě cizím bohům.“ (5. Mojžíšova 7,2–4; Bible 21)

V Novém zákoně o tom píše apoštol Pavel: „Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné?“ (2. Korintským 6,14–15; Bible 21)

Nejde o to, že by se chtěli křesťané povyšovat. Neznamená to, že se považují za lepší. Jen prostě žijou v naprosto jiné realitě. Manželství má být tím nejintimnějším svazkem, nejdůležitějším vztahem tady na zemi. Když dva lidé vstupují do manželství, stávají se „jedním tělem“. Nic intimnějšího na světě neexistuje. Ale jak spojit v jedno tělo dvě naprosto odlišně smýšlející bytosti? Když mají manželé odlišný názor při výběru kuchyňské linky nebo vysavače, dá se to překonat, víra je ovšem něco úplně jiného. Tvoří mezi lidmi duchovní propast, o které nelze jednoduše předstírat, že není.

Věčný život
Možná ten nejdůležitější důvod. Křesťanství dává naději, že smrtí to tady nekončí. Věřím, že jednou budu žít na místě, kde už nebudou žádné hádky, války ani nemoci. Věřím, že mi Bůh skrze Ježíše dává věčný život.

Se svým partnerem chci zůstat až do smrti. Přála bych si vedle něj zestárnout, projít životem s ním po boku. Představa, že bychom spolu nepokračovali dál, že bychom na věčnosti byli každý jinde, že smrtí jednoho z nás by to skutečně nadobro skončilo, je pro mě nesnesitelná.

I kdybych našla toho nejtolerantnějšího nevěřícího partnera, který mě bude ve všem církevním a duchovním podporovat, nikdy mi plně neporozumí, nikdy náš vztah nedojde naprostého naplnění, nebudeme spolu sdílet věčnost. Po celý život bych si to bolestně uvědomovala a vždy by ve mně byla touha po tom, aby se v tom nejpodstatnějším změnil. A já chci svého partnera milovat takového, jaký je.

 

Autor: Lucie Švábová
Zdroj: Blog My2spolu

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.