Úvahy nad mariánským sloupem

 

Nejsem žádný obrazoborec. Je mi upřímně líto všech zmařených (skutečných) kulturních hodnot, ať už vzaly zasvé z důvodů duchovních (za husitské čistky, nebo později za té kalvínské v době zimního krále) či neduchovních (nálet na Prahu v roce 1945, nebo byrokratická tupost spojená s modernistickou euforií a/nebo s podnikatelskou bezuzdností v době asanace na přelomu století, v době komunistické, a pomalu, ale jistě už i v té dnešní takzvaně svobodné…)

U zbourání mariánského sloupu po pádu Rakouska je ještě jedno další minus: nešlo , pokud vím, především o nějaký svatý, Biblí zdůvodněný zápal, který by to jakž takž opravňoval, spíš asi o krátkozraké vlastenčení, o opileckou recesi a radost z ničení – odrazu zničení dosavadní mapy Evropy, které se pro budoucnost ukázalo dost osudným.

Proč tedy mně (a spoustě dalších křesťanů) tolik vadí plán na jeho obnovu a laxnost vedení většiny protestantských církví tváří v tvář tomuto plánu?

Nejhorší je podle mne snaha umístit novou mariánskou modlu přesně na totéž místo – tam, kde byla spektakulárně zlikvidována duchovní svoboda národa počínaje popravou sedmadvaceti vůdců, aby se pak tento mor rozlezl do každé vísky i samoty a vyhnal obyvatelstvo, kterému záleželo na hlasu svědomí, do nejisté a nejméně pro první dobu velice ubohé budoucnosti v cizině, pokud je ovšem dříve nestihl daleko krutější osud v žalářích, na popravištích nebo v otroctví nucených prací či vojenské služby. Ale i kdyby měl sloup stát na jiném veřejném místě Prahy – settkala jsem se např. s návrhem umistit jej na Mariánském náměstí – nebylo by to o nnoho lepší. Stále by zde šlo o jasnou návaznost na výše uvedenou totalitu.

Pokud má (prý již vytvořený) nový sloup nějakou uměleckou hodnotu, mohli by si ho tvůrci umístit třeba do nádvoří nějakého kostela, například u Panny Marie pod řetězem, kde se to dá považovat za víceméně soukromé místo katolických věřících a kde se ten výtvor mezi jinými votivními předměty ztratí v tlačenici. Existující plán naproti tomu spíš připomíná budování minaretů pro veřejnou propagandu islámu, nebo i poměrně nedávné všudypřítomné nápisy „Se Sovětským svazem na věčné časy“, k čemuž švejkovský národ poťouchle dodával: „A ani o minutu déle.“

Ale teď vážně. Ani mne tolik nebolí postoj ke sloupu ze strany těch, pro které je (zatím) Maria ne-li přímo alfou a omegou, tedy aspoň velevýznamnou šedou eminencí – ti si od toho z vlastních sil opravdu nejsou schopni pomoci – jako postoj těch, kteří z Bible velice dobře vědí, jak to ve skutečnosti je.

Proč tento postoj zaujímají?

Tu otázku jsem na příslušných místech položila. Odpověď většinou nepřišla. A pokud ano, byla buď vyhýbavá a zamlžující, nebo konkretizovaná asi v takovémto smyslu: ekuména, dialog, vycházet si vstříc, respekt k druhé straně, mít s druhými pokud možno pokoj … jistě, to vše je zásadně biblické.

Začnu ale trochu z jiné strany. Jestliže to dosud vypadalo – možná ano – že rozrývám dávné, už usazené bláto a házím na uctívače Marie tři i více staletí starou špínu, chtěla bych teď zmínit pár jiných ožehavých pojmů:

Praktikovaná homosexualita, a hlavně její veřejná, často nevkusná a agresivní propagace a sobecký požadavek homosexuálů mít ve výchově děti.  Tzv. plánované rodičovství, které zahrnuje i úmyslné potraty.  Nepřirozená chemická antikoncepce. Manželství jako něco, co lze podle chuti a nálady odhodit. Nový sňatek, když dosavadní manželský partner ještě žije. Náhradní mateřství za peníze. Umělé oplodňování. Kupčení s embryi …

Kdo je v postoji k těmto věcem obecně vzato bibličtější – protestanté nebo katolíci?

Jistě, i u posledně jmenovaných jsou úchylky. Třeba pedofilie, často související s vynuceným, z Boží strany u dotyčných mužů nechtěným celibátem. Ale ačkoli nejsem statistik, domnívám se, že pokud jde o nesmlouvavě biblický postoj katolíků k výše uvedeným problémům, mají na své straně rozhodně body plus. Stačí si přečíst (raději papírový, protože obsažnější) zpravodaj drtivou měrou katolického Hnutí pro život. Kolik tam najdeme jak kvalitních rad odborníků (třeba o moudřejších cestách v případě domnělé neplodnosti, než je dítě ze zkumavky) , záchranných kruhů jako je aktivita Nesoudíme. Pomáháme a Linka pomoci, dobré zkušenosti s protipotratovými výstavami, a především – kolik opravdu pozitivních, povzbudivých příběhů rodin, které více dětí berou jako požehnání a ne hrozbu, kde si muž váží ženy a žena muže, kde děti mají úctu k rodičům a vidí v nich skutečný vzor. A i mimo tento okruh problémů lze uvést jiné příklady katolického přínosu pro společnost – třeba hospice.

Není právě tohle cesta k pozitivnímu dialogu a vzájemné úctě? Neustupovat pod heslem ekumény a sbližování ve věcech okultní modloslužby à la mariánský sloup, ale být opravdu ochoten uznat vlastní selhání tam, kde druhá strana je bibličtější?

Věřím, že kámen hozený takto do vody na správném místě bude vytvářet stále širší a hlubší kruhy. Když katolíci uvidí, že je bereme vážně a jsme ochotni řídit se jejich příkladem tam, kde jednají v souladu s Boží vůlí, budeme mít daleko více morálního práva být zase vůči nim zcela důslední tam, kde oni bloudí. Budou více ochotni se s námi bavit o našich postojích, nechají si třeba ukázat, jak velice se jimi po staletí upevňovaný obraz Ježíšovy matky coby „doživotní panny“, „královny nebes“ a dokonce „(spolu)spasitelky“ (ačkoli skutečná biblická Maria v Magnificat vyznává Boha jako svého Spasitele, protože si je vědoma, že ani ona není bez hříchu)  liší od toho, který podává Bible, kterou sice katolíci teď také čtou více než dřív, ale správně ji nevnímají a jsou k některým jejím jasným výrokům slepí, jsouce naprogramováni staletým předporozuměním…

Potom, i když místo po někdejším sloupu či jiné veřejné místo zůstane nezastavěné, nebude to už ani jim vadit. Může se tam třeba zřídit útulné zastřešené zákoutí s lavičkami, kde se s nimi budeme scházet k výměně zkušeností, k rozhovorům nad Biblí i k opravdové modlitbě v Duchu a pravdě, a každý bude z takového setkání odcházet obohacen a bude se už těšit na další.

Stejně jako jednou v nebi.

 

Autor: Ivana Kultová, BJB Cvikov
Foto: Vizualizace se sloupem, Evžen Orlich, 2010 

Categories: Komentáře

2 Comments

  1. Mimo téma mariánského sloupu, ale přece mi to nedá:
    Katolíci „uvidí, že je berete vážně“, až o nich nebudete psát jako o „uctívačích Marie“ a „slepí k jasným výrokům Bible“ a až si před tím, než o nich začnete psát zjistíte něco o tom, čemu katolíci skutečně věří 🙂 (pozn. čemu věří katolíci oficiálně, samozřejmě mezi lidmi existuje řada nesprávného vnímání, já mluvím o oficiálním učení) Což nemyslím nijak invektivně, bohužel vtšina katolíků trpí zase předsudky a neznalostí protestantské věrouky 🙂

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.