Rozhovor s překladatelem a muzikantem Tomášem Staňkem

 

Tomáš Staněk je manžel, otec, muzikant, tlumočník, překladatel, křesťan. Podílel se na překladu a vydání mnoha zajímavých křesťanských titulů (Balíček v ruksaku, Létání v bouři), účastnil se mnoha hudebních projektů. Pohybuje se v nejrůznějších vrstvách společnosti. Stává na pódiích vedle slavných řečníků, diplomatů a bohatých podnikatelů. Zároveň ovšem také vedle bývalých narkomanů a bezdomovců. Jeho historky jsou zábavné, skromnost udivující.

 

Ahoj Tome, jak se máš – myslím pracovně?

Snad to nebude rouhání, když řeknu, že už to začíná být nuda, za kterou jsem ale nesmírně vděčný. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem pracoval ve firmě Brno English Centre, vždycky jsem říkal, že překladatelské řemeslo je nevýhodné v tom, že buď nemáš do čeho píchnout anebo jsi tím zavalena a není nic mezi tím. Takhle to tam fungovalo celé roky. Pak jsem odešel na volnou nohu a ono se to otočilo. Celé ty dva a půl roku, co pracuju sám, mám trvalý příliv práce, většinou trošku víc, než stíhám. Až si někdy říkám, že bych měl taky někdy žít. A při mé povaze, která je přesvědčena, že nejdřív práce, potom zábava, se většinou na tu zábavu už nedostane. Což znamená, že rodinné pozemky letos zorané už asi nebudou. Musím přiznat, že za celou tu dobu jsem měl asi dva dny, kdy jsem neměl žádnou práci a říkal jsem si: Tak a jestli Hospodin něco nepošle, tak nevím, co budu dělat. A vždycky se zase další práce objevila. Za ty dva dny jsem si udělal pořádek v databázi, pořídil jsem zálohy v počítači a prostě si uklidil stůl. Jinak to takhle dokonale funguje celého dva a půl roku. Bůh se fakt vzorně stará.

Když jsem tehdy odcházel na volnou nohu, počítal jsem s tím, že půjdu s penězi dolů, že budu mít možná spoustu volného času. Možná půjdu hledat jinou práci. Říkal jsem kamarádovi, co má zahradnickou firmu, že ho možná budu za pár dní prosit o brigádu. Ale hned ten první měsíc jsem dostal zakázku na knize Ve stínu šibenice od Kratochvílových, tím byl první měsíc vykrytý a mezitím se nasbíralo pár dalších zakázek. Musím říct, že jestli něco v mém životě opravdu funguje, je to přísun práce.

 

Neděláš si žádnou reklamu?

Ne. Dokonce to dopadlo tak, že jsem jednomu známému zaplatil za to, že mi vytvoří logo. Mám je, je krásné. Myslel jsem si, že až budu mít někdy čas, že si udělám webové stránky, tam je vyvěsím. No ale zatím to vypadá tak, že si už třetím rokem platím registraci domény, na které ale nic není. Usoudil jsem, že by bylo docela nelogické odmítat práci, abych si vytvářel stránky, které by mi tu práci měly přinést. No a tak je dodneška nemám. Trapné je pouze to, že nemám ani žádné navštívenky. Pořád jsem totiž odkládal jejich výrobu, až tam budu moct uvést ty webovky…

 

Jak tě tedy zákazníci najdou?

Měl jsem tu obrovskou výhodu, že jsem při odchodu z firmy dostal databázi zákazníků a hodně jich se mnou zůstalo. Pak ale musím říct, že nejvíc funguje osobní doporučení. Lidi si řeknou, když byli s někým spokojení. Občas ještě využívám jeden zprostředkovatelský server. Asi nejtypičtější situace byla s jednou firmou, pro kterou pracoval můj brácha. On je technik. Ta firma měla pořád potíže s kvalitou překladů a brácha jim řekl, hele, můj bratr překládá, dejte mu to, on vám to udělá. No tak se mi ozvali. Když jsem jim řekl svoji cenu, tak se zhrozili, že to teda ne, že mají levnějšího překladatele. Já jsem jim odpověděl, že za nižší cenu je to pro mne nezajímavé, a oni že mi dají jeden překlad na zkoušku. Od té doby pro ně dělám snad už pět let a je to můj největší zákazník. Nějak jsem si je získal.

Pak se mi stalo něco podobného letos po Colours of Ostrava, kde jsem tlumočil Marka Gungora (kterého mimochodem nikdo nechtěl dělat a ani mně se do toho nechtělo).

Proč?

Když sedíš v překladatelské kabině, poslouchají tě lidi, co neumí anglicky a je to takové soukromější. Zatímco když stojíš na pódiu vedle řečníka před obrovským sálem plným lidí, je to jiné. Většina lidí dnes anglicky umí a člověk je tam jak u zkoušky. Všichni tam jen sedí a poslouchají, kdy uděláš nějakou chybu, řekneš něco kostrbatě nebo tak podobně. Většina lidí, kteří si to nikdy nezkusili, má pocit, že by to dokázali líp. Sedí si v pohodlí svého křesla, nejsou vystaveni stresu, jasu reflektorů, nemusí sledovat gestikulaci řečníka, dávat pozor na přesná slovíčka, barevné fráze, nevychylovat se z české mluvnické vazby, a čeština je opravdu náročná, však víš. Mluvím o tom, protože ten pocit mívám taky, když sedím v publiku a tlumočí někdo druhý. A u toho Marka Gungora byl ještě ten problém, že on je hrozný šoumen. Organizátoři chtěli, aby to bylo živé, tak oslovili několik pražských herců, o nichž se ví, že mluví anglicky, ale všichni to odmítli. Museli mě trochu ukecávat, ale protože mezi organizátory mám dobré přátele, tak jsem do toho nakonec šel. No, a abych se vrátil k původní myšlence, asi čtrnáct dní poté mi napsal nějaký pán mail, že náš pan ředitel vás viděl na Colours a natolik ho to oslovilo, že mně nařídil, ať vás někde na internetu vyšťourám a požádám, abyste nám šel tlumočit konferenci. Tak to bylo příjemné. To se mi to mé šoumenství vyplatilo. Mám totiž při tlumočení tendenci imitovat gestikulaci a tón hlasu toho mluvčího, pokud mi sedne. No a na těch Colours to tak bylo.

Reklama

 

Dostal ses někdy do situace, že ti to hodně nesedlo? A nemyslím jen vnější projevy, ale i ten obsah?

Párkrát mi nesedli kazatelé. Když měli pocit, že posluchači málo křičí aleluja. Tak málo jste nadšení z Boha? Neslyším vás, víc! Zařvěte, jak na fotbale. V takových situacích mám tendenci při zvyšujícím se tlaku mluvit stále tišeji a pomaleji. Já s tím nesouhlasím, mně to není blízké, myslím si, že ten tlak dělá medvědí službu. Tento typ teatrálnosti nefunguje. Ale nebylo to zas tak často.

Vzpomínám si na jednu akci, kde jsem tlumočil pro nějakou kanadskou firmu. Jednalo se o nějaké technické záležitosti a jezdili jsme po továrnách. K té delegaci se přimotal člověk, který v té věci měl obchodní zájem, byl to bývalý bolševik. Jednou při večeři začal vykládat, jak to tady bylo za socialismu. Říkal takové nesmysly, že jsem ho česky zarazil. „Nezlobte se, ale snad nečekáte, že takovou nehoráznost budu překládat.“ To bylo jedinkrát v životě, kdy jsem odmítl něco tlumočit. A vlastně teď nedávno se mi přihodilo něco podobného podruhé na jedné církevní konferenci.

Strašně si mne testovali, pozvali mě na zkušební tlumočení a dělali kolem toho velkou vědu. Asi týden před tou akcí mi volal nějaký další člověk z té církevní organizace, a že si musíme vyjasnit nějaké pojmy. Že Duch proroctví byla paní ta a ta, že cosi jako Velké odpadnutí (jestli si to dobře pamatuji) bylo něco v polovině 18. století, kdy nenastal konec světa, jak čekali, a takové podobné věci. Tohle by mi bylo nevadilo, pořád jsem čekal, co z toho ještě vyleze, a on pak začal mluvit takovým dehonestujícím způsobem o katolické církvi, tak jsem mu řekl, že tohle přece nemůžu překládat, že mám mezi katolíky spoustu přátel a že si tohle fakt nemyslím. Trochu jsme o tom diskutovali a oni mi pak nabídli, ať si sám vyberu, které z přednášek té konference budu chtít překládat. Nakonec jsem tlumočil jen úvodní večer, protože si přivezli odněkud zezahraničí nějakého svého člena a ten to odtlumočil.

 

Co si počne tlumočník, když má okno? Když si nemůže vzpomenout na nějaký zásadní termín?

No co? Musí to okecat z kontextu. Když je to kabinové tlumočení, prosím o pomoc kolegu nebo se to prostě přeskočí – tam jde hlavně o rychlost. Na pódiu je to horší. Buď mi to napoví někdo z publika, nebo klidně požádám řečníka, aby to popsal jinými slovy. Kdysi se mi stalo, že jsem nechytil lamp jako světlo ale lamb jako beránek. Nedávalo mi to smysl, ale přeložil jsem to tak, jak jsem to slyšel. Z publika mě opravili a já jsem to ještě dorazil větou: „No mně se to zdálo divné, ale řekl jsem si, přeložím, co bych nepřeložil.“ V té chvíli tři sta lidí vybuchlo, sklidil jsem strašné ovace a od té doby mi to hodně lidí mnohokrát připomnělo. No tím jsem se tehdy náramně proslavil.

 

Myslíš, že žijeme v posledních časech?

Vzhledem k tomu, že si to mysleli už Ježíšovi současníci, tak bych se neukvapoval. Sedlák ve mně se ptá: Co je to poslední? Poslední tisíciletí, desetiletí, den? Navíc v Písmu je napsáno, že o tom dni neví nikdo, ani Syn, jedině Otec, tak co bychom do toho rejpali.

Na jednu stranu jo, třeba se chystám stavět barák, tak jsem to zvažoval. Pokud si postavím hezký dům, nezačnu se spoléhat na věci, které mol a rez ničí? Ale dospěl jsem k názoru, že ne. Že bych chtěl rodině dopřát něco většího a pohodlnějšího, ale srdce v tom nenechám. Vzpomněl jsem si na Luthera s tím jeho rčením, že kdyby věděl, že zítřek je posledním dnem, že by ještě dnes zasadil strom. Anebo na Mejlu Hlavsu, jak zpíval „Každý ráno bychom se měli očisťovat, každou noc bychom se měli milovat. Každou vteřinu bychom měli být připravený na konec.“ Tohle vystihl, i když nebyl kazatel. Není moje věc vědět, jestli ten den bude příští týden nebo v další generaci, jednou před Hospodinem určitě stanu a pak bych se nechtěl cítit příliš trapně. Beztak až se jednou budu shora koukat na to, co jsem v životě tropil… Naštěstí na mých skutcích to nezáleží. Bez Krista bych byl pěkně po křesťansku v p..eli.

 

Autor: Hana Pinknerová

 

Categories: Lifestyle

Leave A Reply

Your email address will not be published.