Jakub Limr: Moje cesta k Bohu

 

„Tati, a co když ve skutečnosti neexistujeme a jenom se někomu zdáme?“ Podobné filozofické otázky jsem kladl svému tatínkovi při venčení psa asi od svých jedenácti let. A on, stavební inženýr, mi povídal o evoluci. Do duchovních témat mě uváděla maminka. Díky ní jsem hltal různé okultní knížky – příručky o věštění z karet a sestavování horoskopů nebo díla dr. Moodyho o životě před životem i po životě. Celé dospívání mi vrtalo hlavou, co se s člověkem stane po smrti. Nedávalo mi smysl, že bychom prožili nějakých osmdesát devadesát let a pak nic.

Půl roku po mých osmnáctinách jsem dostal pozvánku na pomaturitní večírek. Místo konání: byt mého tehdy nejlepšího kamaráda. V té době jsem byl totální abstinent, což se nedalo říct o mých spolužácích z gymplu. Netrvalo dlouho a totálně opilí si polehali na podlahu a pod otevřenými deštníky si hráli na to, že jsou u moře na pláži. Pro mě dost neatraktivní zábava.

Ve vedlejším pokoji jsem narazil na Alenu, se kterou jsem tři roky seděl v jedné lavici. Zrovna vyprávěla svojí blízké kamarádce, jak před měsícem uvěřila v Boha na English Campu. Nechápal jsem! Jak může mladá inteligentní holka věřit v Boha? Záležitost pro staré babičky z kostela. Jak může brát vážně Bibli, která je plná chyb? Vždyť jde o výplod lidské fantazie! A Ježíš? Dobrá, možná skutečně žil, ale Boží syn to nebyl ani náhodou!

Rozhodl jsem se, že Alenu z jejích náboženských bludů vyargumentuji. Někdy měla protiargument, jindy se – když odpověď neměla – jen mile usmála. A to mě dost vytáčelo. Chvílemi jsem na ni dost nepříjemně zvyšoval hlas. Chtěl jsem ji vidět zahnanou do kouta. Chtěl jsem slyšet, že mám pravdu. Ona si ale dál vedla svou.

Z jejího povídání se mě přeci jen něco dotklo. To, když citovala knihu Zjevení: kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. U tohoto popisu posmrtného života jsem zbystřil. Na takovém místě jsem rozhodně skončit nechtěl. Od té chvíle jsem už Alenu moc nevnímal. Myšlenky se mi horečně rozběhly: jak nestrávit věčnost v ohnivém jezeře a při tom nemít nic společného s Ježíšem?

Z večírku jsem se vrátil domů kolem půl druhé v noci. V posteli jsem rekapituloval, co se odehrálo a co jsem slyšel. A jak jsem se choval. Trápilo mě svědomí. Uvědomil jsem si, že jsem byl na Alenu dost nepříjemný. A navíc kvůli něčemu, o čem nevím zhola nic. Jak jsem na to pomyslel, najednou se ozval hlas. Měl jsem pocit, že je ve mně i kolem mě. Byla to síla! Ten hlas mi řekl velmi pragmatickou věc: „Pokud nic nevíš o křesťanství, tak si o něm něco zjisti!“

Reklama

 

Byla v tom taková moc a autorita, že jsem hned ráno vyrazil do univerzitní knihovny a půjčil si první knížku, která měla v názvu slovo „Bible“. Vydala ji česká Biblická společnost a jmenuje se „O čem všem je Bible“. Srozumitelnou formou vysvětluje poselství jednotlivých knih Starého i Nového zákona. Přelouskal jsem ji během tří dnů a postupně jsem dozrával k přesvědčení, že Bůh je takový, jak ho popisuje Kniha knih. Fascinovala mě naplněná biblická proroctví o zemích Blízkého východu. Ježíše Krista jsem najednou viděl úplně novýma očima… Až mi bylo líto, že jsem knížku dočetl.

Když jsem se následující den probudil, měl jsem zvláštní pocit. Podobně jako ráno na Štědrý den (jenže byl srpen). Nebo jako když se člověk poprvé naplno zamiluje (jenže s přítelkyní jsem chodil už tři roky). Co to je? Pak mi došlo, že jsem se zamiloval do Ježíše. Uvěřil jsem tomu, že Bible je pravdivá a teď jsem až po uši zamilovaný do Ježíše! S tím jsem si absolutně nevěděl rady.

Ale ještě ten den jsem se v centru města potkal s Alenou. Všechno jsem to na ni vysypal a ona mě pozvala na nedělní shromáždění Církve bratrské. Tam jsem během chval slyšel znovu ten hlas: „Je hezké, že mě miluješ. Ještě něco ti ale chybí. Udělal jsi v životě spoustu špatného. Já ti ale všechny tvoje hříchy odpustím, jestli o to stojíš.“ Nikdo mi nevysvětloval slova jako pokání nebo hřích, v tu chvíli jsem ale věděl, že ten hlas má stoprocentní pravdu. Rozbrečel jsem se. Pocity viny se mísily s pocitem úlevy. „Jo, potřebuju tvoje odpuštění! Prosím, buď můj Bůh!“ Stalo se to přesně před dvaceti lety, ale na tu chvíli nikdy nezapomenu.

Setkání s Ježíšem mi – v tom nejlepším slova smyslu – převrátilo život vzhůru nohama. Zbavil jsem se okultních knížek; ze studenta medicíny se po pár letech stal student Evangelikálního teologického semináře a krátce na to i pastor Křesťanského společenství Mozaika v Hradci Králové. Ale to je zase na jiné vyprávění…

 

Autor: Jakub Limr Foto: Facebook.com

Categories: Lifestyle,Svědectvi

Leave A Reply

Your email address will not be published.