David Novák: Recenze knihy Poslední reformace T. Søndergaarda aneb soumrak „oficiální církve“?

Před několika dny vyšla na sociálních sítích kniha Poslední reformace. Jedná se o knihu dánského autora, který je v čele hnutí, které se jmenuje stejně jako kniha a které dle jeho slov a interaktivní mapy na stránkách tohoto hnutí, působí v mnoha zemích světa. V současné době má autor své následovníky v Čechách. Díky této knize můžeme lépe pochopit, o co v tomto hnutí jde. Když jsem knihu pročetl, měl jsem podobný pocit, jako když vypijete čaj z desetkrát převařeného čajového sáčku. Autor dělá to samé, co mnoho křesťanských sekt. Jeho „nové hnutí“, které mj. kniha představuje, je postaveno na nelítostné kritice tzv. oficiální církve. Implicitně pak z této kritiky vychází jediná možnost, kam před zlým světem a zkorumpovanou církví uniknout. Pochopitelně do hnutí Poslední reformace, které se stává zárodkem poslední reformace. (Citáty z knihy jsou kurzívou)

Jak jsem napsal, knihou se prolíná tvrdá kritika církve. Problém je, že se nikde nedozvíme, jaké církve autor kritizuje ani nevíme, z jakých výzkumů autor vychází. Na několika místech autor sice jmenuje dánskou státní církev (s tou se mimochodem rozešel ve zlém už Kiekegaard), zjevně mu je trnem i církev v USA, která se dle něj v této zemi stala podnikem, dále se opírá do církví, které se primárně zaměřují v bohoslužbách na nevěřící, což jsou církve např. B. Hybelse, R. Warrena, A. Stanleye a mnoha dalších, kteří ale konají skvělou a inspirativní službu. Sám autor ale o těchto církvích píše: Chci tím říct, že bychom z církve neměli dělat nástroj pro evangelizaci, když má být ve skutečnosti centrem učednictví. Myšlenka církve, která je primárně místem pro nevěřící, aby zde našli vztah s Ježíšem, se v Bibli nedá najít. Jako hlavní problém autorovi argumentace ohledně církve vnímám, že jeho zdrcující kritika je velmi neadresná, obecná a někdy i zlá. Ano, v církvi se děje mnoho nedobrého, ale je nepřijatelné toto zevšeobecňovat. A to autor dělá, čímž celou svoji knihu znevěrohodňuje.

Dalším zásadním problémem je, že podstatná část autorovi argumentace je postavena na jeho osobní negativní zkušeností z církví. Jenže nevíme, o jakou církev se jedná a tedy nemůžeme slyšet postoj druhé strany, tedy těch, které autor kritizuje. Kdo pracujeme s lidmi, kdo jsme někdy dělali mediátory sporů a nakonec kdo jsme schopni trochu nehlédnout do svého nitra, víme, že spory, nedorozumění a odchody většinou bývají složitější, než že jedna strana je bílá a druhá černá. Když autor popisuje důvody svého odchodu s „oficiální církve“, pak u něj postrádáme jakoukoli sebereflexi. Špatná byla církev, do které chodil, protože špatná je církev jako taková. Církev, kde autor uvěřil, patřila mezi evangelikální denominace. Když popisuje jednu ze svých klíčových zkušeností, která do jisté míry nasměrovala jeho učení a chod života, nevíme, zda se máme smát či plakat. Protože se ale jedná o popis dost zásadního životního momentu, pak je mi spíše k pláči. Pamatuji si den, kdy jsem byl na toaletách a umýval jsem si ruce. Najednou jsem tam stál naprosto v šoku, protože se za mnou otevřely dveře a vstoupil „Boží muž“, který měl ten večer kázat. Když jsem ho uviděl, říkal jsem si: „Cože? Copak on chodí na WC jako všichni ostatní?“ Myslel jsem si, že tito Boží muži byli úplně jiní a nežili stejně, jako my ostatní smrtelníci. Tahle zkušenost mě stále ještě děsí a poukazuje na to, jak rychle může člověk začít uvažovat určitým způsobem – na základě konkrétní církevní kultury. To, že autor takto uvažoval, nevypovídá nic o církvi, ale jen a pouze o jeho nesprávných závěrech. Ještě jsem nikde neslyšel, že Boží muži nechodí na WC… Jenže autor to obrací s tím, že chyba je „v církevní kultuře“. Podívejme se ještě na pár „ekleziologických perel“, které autor uvádí a pokusme se je trochu reflektovat. Vidíme, že Ježíš se chystá zbudovat svou církev; církev, která není postavena z mrtvých kamenů, programů, struktur, členství, církevních budov atd., ale církev postavenou z živých kamenů; vedenou Duchem Svatým. Toto zní duchovně, ale jedná se o naprostý nesmysl. Jakmile se sejde pár lidí, musí se začít organizovat a tedy tvořit organizaci. Nakonec to vidíme i v pastorálních epištolách, kde Pavel ustavuje vedení sborů a dává církvi strukturu. Stejně tak i ve Skutcích, kterými autor operuje nejčastěji, vidíme Jeruzalémský koncil, který dává zásadní rozhodnutí ohledně nových křesťanů z pohanů. Navíc Bible není jen Nový zákon a proto určité principy pro strukturu v církvi je legitimní hledat i ve Starém zákoně. Pravdou je, že věci, na které si vzpomeneme, vůbec nepocházejí z Bible – např. kostel, pódium/ oltář, lavice/ řady židlí atd. Nic takového první křesťané vůbec neznali a objevily se až několik století po Ježíšově pobytu na Zemi a po vzniku první církve. Koncepci nedělní bohoslužby, jež se skládá z písní, sbírky, kázání a Večeře Páně, v Bibli také nenajdeme. Zde autor ukazuje, jak nepracovat z Biblí. Pochopitelně že mnoho věcí v Bibli nenajdeme, jenže to neznamená, že je nemáme dělat. Např. v Bibli není nic o besídce, dorostu, mládeži, péči o seniory, o formách misie atd. Bible nám dává principy, nikoli know-how. Navíc pokud bychom byli „bibličtí“, pak bychom se měli křtít za mrtvé, čas od času někoho vydávat satanu, aby se odnaučil rouhat, ženy by neměli vyučovat, měli by nosit šátky, muži by měli při modlitbách zvedat ruce atd. Autor se v uvedeném citátu tváří jako ten, kdo na rozdíl od církve vychází z Bible, ale opak je pravdou. Bibli pokrucuje.

Jedním z trnů v oku jsou pro autora církevní budovy. Na mnoha místech je považuje za zlo. Pochopitelně hlavním důvodem je, že se o nich nepíše v Bibli. K tomu jsem již něco napsal výše. Poněkud silnější kalibr proti budovám je ale toto tvrzení: Církevní budovy nemají původ ani ve Starém ani v Novém zákoně, ale jsou důsledkem modlářství a pohanství, které tvořily významnou součást Konstantinova života. Takže milý čtenáři pozor! Až půjdeš v neděli či v sobotu (jsi-li adventista) do sboru, pak následuješ zvrácené modlářství. Modlářstvím je i svěcení neděle: Proč vnímáme neděli jako svatou? Kvůli bohu slunce. Mohl bych pokračovat, ale pro pohled autora na církevní budovy to stačí.

Dalším problémem, se kterým se autor vyrovnává, jsou pastoři. Pokud je církev a budovy něčím nebiblickým a špatným, pak pastoři jsou skutečnou pohromou církve, protože brání tomu, aby církev fungovala jako ve Skutcích, kde pastoři neexistovali, a kde strukturu vedl sám Duch svatý. Lidé ve společenství nerozhodovali sami. Nechali Ducha Svatého, aby zaujal své místo. I proto se tehdejší společenství tolik lišilo od těch, která vídáme dnes. Fungovalo na principu ploché struktury, aniž by vznikaly zmatky. Lidé nevyvolávali rozruch, protože byl mezi nimi mocně přítomen Ježíš skrze Ducha Svatého. Jedním z problémů, že církve mají pastora, je pastorův plat: Pastor, který za sbor nese zodpovědnost, dostává plat. To znamená, že členové sboru jsou tedy nepostradatelní nejen pro chod sboru, ale také na zajištění osobního příjmu pastora. Představte si osmdesátičlenný sbor s ročním obratem přibližně 300 tisíc dolarů. Z toho jde asi 60 tisíc na plat pastora a 10 až 15% na misii, což podle průzkumu odpovídá normě, která v současné době panuje v církvích. Tak jako na mnoha jiných místech i zde si údaje nelze ověřit. Søndergaard ale přece jen pro pastory nachází omluvu: Mým cílem není kritizovat pastory, vidím je spíše jako oběti systému. Je mi jich líto a chtěl bych je toho ušetřit. Zároveň ale tvrdí:  Pastoři, kteří vedou sbor, závislí na penězích členů, se bohužel často nechávají ovládat financemi a ne tím, co říká Boží slovo. Místo aby lidi uvolňovali do služby, je raději využívají k naplnění vlastní vize. Jako hlavní nebezpečí vidí to, že pastor zaujme místo, které mu nenáleží: Pastor se velmi rychle stane profesionálním prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Toto pochopitelně hrozí, jenže vše je zneužitelné a jen kvůli zneužitelnosti nemůžeme vylít s vaničkou i dítě. Každopádně ale pokud máte něco proti svému pastorovi, Søndergaard vám dává dostatečnou zásobu munice…

Autor správně poukazuje na nebezpečí, když se křesťanství smrskne do nedělních návštěv sboru. Zde je jedno z řešení: Plyne z   toho, že bychom místo nedělního shromažďování lidí v církvi, kde nic nedělají, měli využít čas k tomu, abychom z lidí dělali učedníky, kteří budou brzy připraveni „opustit domov“ a založit svá vlastní společenství. Návod jak to dělat je popsán v Lk 10,5– 9. Spočívá v   tom, že nalezneme „syna pokoje“ a v   jeho domě založíme společenství. Takto začínali! Syn pokoje je někdo, koho už povolal Bůh. Je to někdo, kdo je připravený činit pokání, aby on a jeho dům mohli přijmout požehnání. Pokud se někdo rozhodne pro tento způsob evangelizace, proč ne. Mám respekt ke každému, kdo se pokouší o nové věci a způsoby služby. Problém autora je v tom, že svoje způsoby nadřazuje nad jiné a to především knihou-pronikajícím despektem k církvi.

Autor píše, že je přesvědčen, že stojíme před třetí a možná poslední reformací před Ježíšovým návratem. Tato reformace se bude týkat především struktury uvnitř společenství. Pochopitelně on je tím, kdo tuto reformaci vede. Kdo se postaví tomuto proudu, stojí na straně satana: Vím také, že když se ji Satanovi nepodaří zastavit jedním způsobem, zkusí to jinak. Tedy pokud nestojíte na straně autora a poslední reformace, jste na straně satana. Je to velmi vážné tvrzení, ale tak to v knize stojí a autor i ti, kdo knihu šíří, musí vzít tyto závěry v plné vážnosti. Autor tvrdí: Opravdu žijeme v době, kdy si mnozí shromažďují učitele, které rádi poslouchají, a přitom zavírají uši před pravdou a zdravým učením. Ve kterých církvích slýchám takové zdravé učení, které vede k bázni před Hospodinem? Po pravdě řečeno, úcta ke svatému a spravedlivému Bohu v našich společenstvích dnes často chybí. Opět a stále znovu se opakuje autorův faul v podobě zjednodušování. Ano, někde se tak děje, ale dělat z toho obecné závěry?  Ani v jím opěvované první církvi nebylo vše ideální a dokonce to, co se tam dělo, bylo občas strašlivé. Přesto ale apoštolové nad církví nezlomili hůl.

Na závěr autor ukazuje, co se stane, až začne reformace. Vychází z proroctví jakéhosi „uznávaného švédského proroka Johna Brandströma. „Přichází nový den, kdy už nepůjde o programy a systém. Chci svou církev posunout dál, aby byla vedena Duchem Svatým. Nechte mě budovat církev mým Duchem. Přijde zjevení a ty budeš jedním z prvních, kdo to prožije.“ Søndergaard je tedy jeden z prvních, kdo „buduje církev vedenou a budovanou Duchem“. Tak mu to bylo prorokováno. Co k tomu dodat. Biblické proroctví by bylo třeba rozsuzovat dalšími lidmi, ale tím se autor nezdržuje. On to tak prostě přijal.  Asi vrcholem arogance je, když autor tento svůj spisek staví na roveň Bible: S touto knihou tomu bude jako s ostatními. Někteří její poselství přijmou, a jiní ne. V Markově evangeliu ve 4. kapitole čteme o různých typech půdy – jsou obrazem různých typů reakcí na kázané Boží slovo. Podobné to bude s touto knihou. Nepřijmout autorovu knihu je tedy stejné, jako nepřijmout Boží slovo popisované v podobenství o rozsévačovi. I zde vidíme nápadnou souvislost s mnoha sektami, které knihy svého zakladatele – byť implicitně, staví na roveň Písma.

Autor na závěr přináší vizi, jak jeho poselství bude šířeno. Jak bude toto poselství přijato? Jsem přesvědčený, že některé tradiční sbory přijmou, co říkám, a něco se z toho naučí; především pokud se zapojí vedení. Jiné sbory budou nuceni systém opustit. Další se pokusí o kompromis, ale ten nebude fungovat, protože to bude jako lít nové víno do starých měchů. Doufám však, že se i v tradičních společenstvích najdou lidé, kteří se do toho pustí se vším všudy a změní celý systém. Rozdělí se na prostá malá společenství, začnou se pravidelně scházet a vytvoří si síť.  Nakonec ale autor vidí, že staré a nové nemůže fungovat pohromadě (což je nakonec i zkušenost našeho sboru, který bych podle autorova paradigmatu zařadil pod staré měchy a z kterého odešel vydavatel české verze této knihy). Jak říká Ježíš, staré a nové dohromady moc nefunguje. Nové víno se musí uchovávat v nových měších. Proto musíme mít na paměti úctu ke „starému“ a zároveň i nutnost udělat prostor tomu „novému“. Problém knihy je ale v tom, že moc úcty ke starému v ní není. Navíc autor ukazuje, že ti, kdo zakusí „nové“, musí nakonec tradiční církev (která ale není v celé knize nijak definovaná) opustit. Když poprvé okusíte, jaké může být opravdové společenství, a svobodu, kterou s sebou přináší jednoduchost, už se nebudete chtít vrátit zpět do „systému“. Ano, může to být těžké a bude to něco stát, ale ať to stojí cokoli, nebudete se chtít vrátit, protože tohle je skutečné.

Zatím vedle sebe musí fungovat obě pojetí církve, ale kdo měl nakonec pravdu, ukáže až doba pronásledování. Jak čteme, bude zachováno staré i to nové; alespoň do dne, než tomu zabrání pronásledování. Naše tradiční církve nedokážou při pronásledování fungovat. Takže až na nás přijde, bude to znamenat konec tradičních církví, tak jak to vidíme v mnoha jiných zemích. A až k tomu dojde, Bůh už bude mít zbudované společenství, které vydrží, a pomůže lidem, jež přijdou.  Na závěr autor přináší prorocké slovo, které ukazuje na finální rozdělení, ale i na ducha a podhoubí učení, které autor přináší: „Vidím mapu Dánska a Dánsko bude rozděleno a roztrženo. Musíš zapřít sám sebe, pokud jsi ochotný zaplatit stanovenou cenu.“ My všichni to musíme udělat – zapřít sami sebe – protože to něco stojí a rozdělí nás to.

Co napsat závěrem. Kniha může získat na popularitě díky své kritičnosti. Třeba dodat, že některé  postřehy autora ohledně církve, jsou správné, jenže úplně na stejné věci poukazují všichni, kdo se zabývají církví. Rozdíl od jiných knih je v tom, že autor hrubě zjednodušuje, neuvádí zdroje, neadresně akcentuje svoje osobní negativní zkušenosti z církví, podceňuje roli struktury. Autor se staví do role proroka a nakonec kniha i rozděluje. Toto jsou mimochodem i zkušenosti z Čech a nakonec toto jsou i jedny z posledních slov autora. Konkrétně ve slovech „rozdělí nás to“.

Argumenty typu „něco na tom, co v knize je, je správné“, jsou zavádějící. „Něco je“ i na učení kdejakých sekt. Autor a celá kniha se tváří velmi křesťansky, nábožně, ale rozděluje. Ano, církev potřebuje a vždy potřebovala reformu. Neexistuje žádná poslední reformace, ale stálá reformace. A kdo na tuto stálou reformaci rezignuje, ten si říká o problémy. Kdo ale přichází s arogantním tvrzením, že on přináší „poslední tečku“ pro církev, ten se hrubě mýlí. A to stalo i Torbenovi Søndergaardovi.

Zdroj: Blog Davida Nováka
Foto: Youtube