David Novák: O církvi a pokušení moci 

 

Několikrát jsem se ve svých článcích zabýval otázkou pokušení moci. V tomto článku se k tomu chci opět vrátit…

Třetí pokušení, kterým ďábel
zkoušel Ježíše, bylo to pokušení moci a je vyjádřeno v následující nabídce: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království“.

Jak geniální ďáblova nabídka byla, se ukázalo v dějinách církve v míře vrchovaté. Začtěme se do slov H. Nouwena, který o fenoménu moci píše: „Když se sám sebe ptám na důvody proč tolik lidí v posledních desetiletích ve Francii, Německu, Holandsku, a také v Kanadě a v Americe odešlo z církve, snadno mi na mysl přichází slovo „moc“. Jednou z největších ironií v dějinách křesťanství je, že jeho vůdci stále podléhali pokušení moci – politické moci, vojenské moci, ekonomické moci nebo morální a duchovní moci – přestože stále mluvili ve jménu Ježíše, jenž nelpěl na své božské moci, ale sám sebe se zřekl a byl jako my. Pokušení považovat moc za vhodný nástroj k hlásání evangelia je tím největším ze všech pokušení. Co činí pokušení moci tak zdánlivě neodolatelným? Možná to, že moc nabízí snadnou náhražku za těžký úkol lásky. Zdá se jednodušší být Bohem, než milovat Boha, ovládat lidi, než milovat lidi, vlastnit život, než milovat život. Ježíš se ptá: „Miluješ mě?“ A my se ptáme: „Můžeme zasednout po tvé pravici a levici ve tvém království?“ (viz Mat 20,21). Od té doby, kdy řekl had: „…v den kdy pojíte z tohoto stromu, otevřou se vám oči a budete jako bohové rozeznávající dobro od zla“ Gen 3,5, jsme v pokušení zaměnit lásku za moc. Ježíš toto pokušení prožíval na nejmučivější cestě od pouště ke kříži. Dlouhé bolestné dějiny církve jsou příběhem lidí stále znovu pokoušených zvolit moc místo lásky, vládu místo kříže, vést místo nechat se vést. Ti, kteří odolali tomuto pokušení až do konce, a tím nám dávají naději, jsou pravými světci. Jedna věc je mi jasná: pokušení moci je největší, když se důvěrnost stane hrozbou. Často je křesťanské vedení vykonáváno lidmi, kteří nevědí jak rozvinout zdravé, důvěrné vztahy a raději zvolili moc a vládu. Mnozí křesťanští budovatelé říší byli lidé neschopní dávat a přijímat lásku.“ (Nouwen H., In The Name of Jesus)

Byl to filozof R. Bacon, který proslul výrokem „poznání je moc“. Jeho výrok byl směřován k vědeckému poznání, skrze nějž získáváme moc nad přírodou. Jenže pak je ještě jiné poznání, skrze nějž získáváme moc nad lidmi. Oním poznáním je nahlédnutí do jejich životů. Kdo o druhých hodně ví, může nad nimi získat moc. Jak? Tak, že o tom co ví, někomu řekne, že svoje poznání zneužije. Nezapomenu na jednoho nešťastného člověka, který odešel z církve/křesťanské organizace proto, že mu vedoucí vyhrožoval tím, že použije to, co mu řekl ve zpovědním rozhovoru…

Reklama

Další obrovskou mocí může být kazatelna, ze které si může duchovní/vedoucí vyřizovat účty se svými protivníky. Jistě ne napřímo aby někoho jmenoval, ale skrze alegorická kázání/přednášky, pod kterými si zúčastnění dobře dokáží představit, o co jde, o koho se jedná a kdo je dobrý a zlý. Lidé si toho někdy jsou vědomi a mohou se proto bát, že duchovní své moci zneužije.

Před pár měsíci jsem dočetl jakýsi román od britského spisovatele Cornwella. Jedná se o odpočinkovou četbu, která si nedělá ambice přinášet nějaké hlubší myšlenky. Přesto mě jedna myšlenka zaujala. V knize se popisuje krutý rituál mužské iniciace, kterým prošli jen někteří chlapci. Ti, kteří rituálem neprošli, se stali… šamany (nebo řečeno našimi slovy duchovními). Z kontextu knihy vidíme, že šamani byli lidé, kteří toužili mít nad druhými moc, jenže díky tomu, že neprošli iniciačními rituály, byli odsouzeni k tomu, že je druzí muži nikdy nevezmou do svého středu. Proto dle autora volili jinou cestu – stali se duchovními, což jim vytouženou moc dalo. Předstírali totiž, že komunikují s božstvy a že jsou schopni tuto vůli interpretovat. Lidé se jich proto báli a zároveň je uctívali. Cornwellova klíčová myšlenka byla – když se nechytáš v syrové realitě světa a zároveň toužíš po moci, staň se duchovním. Nevím, na co autor narážel a kam mířil. Snad měl na mysli zkušenosti s nějakou náboženskou skupinou nebo organizací nebo církví, možná chtěl popsat realitu před mnoha tisíci lety a nic víc. Ale i díky jeho knihám jsem si uvědomil, jak opatrně je třeba jako duchovní s mocí zacházet. Kdo toho není schopen, musí být ze služby vedoucího vyřazen, jinak napáchá strašlivé škody.

  1. Fisher k problematice moci u pastorů píše: „Ať si to kazatel připouští nebo nikoli, má na druhé veliký vliv. Je autoritou, je vidět, je na kazatelně a je obvykle brán velmi vážně. Zlomení lidé se na pastory obrací s touhou po radě nebo s potřebou, aby jim věnoval pozornost. Pro pastora není složité skrze svoje slova nebo osobnost získat nadvládu. Pastoři někdy neví, jak velkou moc mají nad druhými“. (Fisher J., Pastor, You Are More Vulnerable to Sexual Temptation Than You Think) Osobně bych k tomu dodal, že toto neplatí absolutně.

V podobném duchu píše i M. C. Putna: „Každý, kdo je v pozici moci, do svého okolí nutně přitahuje příseráky. Je to jako s Tolkienovým prstenem moci. Kdo ho nese, ten propadá jeho vlivu, ať chce, nebo nechce. Otázka není, jestli ho jeho nesení poškozuje, ale do jaké míry. Když nezůstal imunní ani Havel, osobnost tak mimořádná, což potom lidé ne až tak mimořádní, kterým se shodou okolností objeví na hlavě koruna, mitra, tiára, nebo i jen takový ten legrační sametový baret univerzitního hodnostáře. Dovedlo mě to tak ke shovívavějšímu pohledu na nositele hodností a funkcí. Mají to fakt těžké. I proto je třeba se za ně modlit. Jsou více než jiní vydáni pokušení hříchu – a důsledky jejich hříchu můžou být mnohem nebezpečnější, protože se týkají celého jim svěřeného stádce“. (Putna M. C., Vždycky v menšině, Portál: Praha 2013)

Na závěr ještě jedna poznámka. Zapeklitost duchovních a jejich možné moci je v tom, že protestovat nebo neposlechnout svého „duchovního vůdce“ bývá v některých kruzích (zdůrazňuji slovo některých) považováno vzpouru proti Bohu. Otázka, kterou chci položit je, jak se něco takového stane? Proč „ovečky“, nedokáží vykázat některé dravce do patřičných míst? Bojí se? Nemají informace? Jsou to skutečně jen tupé ovce? Proč tolik lidí v dějinách podlehlo vábení zlých a zároveň tvrdých vůdců? Proč tolik jiných, když cítilo tlak, se stáhlo, nebo lidově řečeno, podělalo se? Kde se stal onen obrat, kdy duchovní vůdci pevně uchopili otěže do rukou a už se jakoby nedalo nic dělat? Výsledkem pak jsou zničené životy, církve nebo skupiny, které připomínají spíše duchovní koncentrák, v politice pak milióny mrtvých nebo zotročených. Přece ale moc nebyla dotyčným dána hned. Jak to, že si ji urvali? Proč ostatní mlčeli? Proč se nevzepřeli? Proč se nechali zmanipulovat? Neznám přesnou odpověď, ale vždy zde svoji roli hrála moc a strach z ní…

Cesta z tohoto pokušení je v tom, když skupina nedopustí, aby se moc koncentrovala do rukou jedince nebo jen několika jedinců. Cílem moudrého vedení není mít více moci, ale pomáhat lidem k samostatnosti a vlastně k zdravé nezávislosti na svých vedoucích. Pokud tomu tak není, pak platí známé bič a pryč! Ano, moc není zlá, pokud jí není… moc. A aby jí nebylo moc, je třeba s ní hodně moudře pracovat.

 

Zdroj: Blog Davida Nováka, foto: Wikipedia:Duccio – Pokušení na hoře

 

Reklama

Categories: Komentáře

1 Comment

  1. Pokušení moci je křesťanská strana. A pak je tu pokušení kolaborace s mocí. Známe z Německa, když církev kolaborovala s Hitlerem. Následovala válka a koncentráky. Žijeme v demokracii, můžeme říci svůj názor. Církev by měla jasně říci NE – evropské unii. Takovou unii jsme nechtěli. Odvážní by z EU možná vystoupili. Problém je v tom, že soudruzi z Bruselu by nám to pěkně osladili.

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.