Dan Drápal: Milost a kázeň

„Církev je pro hříšníky.“ S tímto tvrzením nelze nesouhlasit – hříšníci jsme všichni. Je přece psáno: „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1J 1:8). Nicméně hodně záleží na tom, v jakém kontextu tuto větu použijeme a co jí chceme říci. Tatáž věta může být jak povzbuzením, tak výmluvou.

Povzbuzením je pro člověka, který se trápí svým hříchem – může to být třeba nějaký hříšný návyk. (Hříchy jako návyky vyžadují zpravidla mnohem úpornější boj než hříchy jako jednotlivé činy.) Stejně tak ale může být výmluvou, pokud člověk s hříchem bojovat nechce a omlouvá si svůj laxní postoj k hříchu.

Pokud někdo bojuje s hříchem a trápí se, když do něj (opět) upadne, můžeme ho ujistit, že Bůh ho má rád i přes jeho selhání. A jistě je pro něj naděje. Pokud ale někdo na boj s hříchem rezignoval, můžeme ho toutéž větou utvrdit v jeho rezignaci. Ve skutečnosti mu tím ublížíme. Hodně tedy záleží na kontextu. Vzpomínám si, jak Pavel Kábrt kdysi upozorňoval: „Je úžasné, že Ježíš Kristus, ač sám nebyl hříšník, jedl s hříšníky. Někdy je ale třeba v církvi položit opačný důraz: Ježíš, ač jedl s hříšníky, nebyl hříšník.“

Náboženského člověka poznáte podle toho, že se pohybuje v neustálém koloběhu vyznávání a hřešení. Hřích sice netají, dokonce ho vyznává, ale toto vyznávání už je čistě formální, bez skutečné víry. Problém je, že takový člověk ve skutečnosti popírá Boží moc. Věřím tomu, že Bůh nám dává vítězství nad hříchem. Očekává ale od nás, že se hříchu vzepřeme: „Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu“, je psáno v listu Hebrejům (12:4). Ano, Bůh od nás očekává, že se v boji s hříchem nasadíme, že budeme ochotni s hříchem bojovat, i když nás to bude něco stát.

Jistě není na nás, abychom kohokoli do tohoto boje nutili. Nicméně má smysl o hříchu hovořit a v boji s hříchem se navzájem povzbuzovat. To se ale může dít pouze tam, kde máme otevřené a hluboké bratrské a sesterské vztahy. Kde jsme zajedno v tom, že nám jde o svatost. Kde se dokážeme nejen povzbuzovat, ale i napomínat.

Obávám se, že zatímco dříve církev mnohdy chybovala tím, že mnoho napomínala a málo povzbuzovala, nyní mnohdy upadáme do opačného extrému. Máme pocit, že kdybychom někoho napomenuli, mohli bychom mu ublížit. Žijeme v domnění, že křesťané jsou velice křehcí.

Ano, jsme na jedné straně křehké bytosti a snadno nás něco zraní. Ale někdy to dost přeháníme. Nejsme figurky z cukru, které se v dešti rozmočí. Nejsme hadrové panenky, které nic nevydrží. A pokud se dostaneme do stavu, kdy napomínání není vůbec možné, co si počneme s takovými verši jako „Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího“ (Přísloví 27:6 ČEP)?

Reklama

Blaze tomu, kdo má přátele, jimž důvěřuje natolik, že se od nich nechá napomenout. Dnes to není žádná samozřejmost.

A jak je to s tou kázní? Pokud někdo nechce s hříchem bojovat, těžko ho k tomu budeme nutit. Můžeme ho k tomu povzbuzovat, nemůžeme mu to ale nařídit. Ne vždy ale je správné takového člověka káznit; nakolik je vůbec schopen s hříchem bojovat, ví jen Bůh. Jiná věc ovšem je, když takový člověk chodí po sboru a říká ostatním, že hřích vlastně hříchem není. To může být nebezpečné zejména pro lidi, kteří uvěřili teprve nedávno a kteří se teprve seznamují s Písmem a s biblickou vírou. Kázeňské opatření pak není aktem msty, ale především ochrany společenství.

Kázeň je problematická tam, kde ve sboru chybí intenzivní společenství, kde jsou vztahy pouze povrchní a mělké. Tam totiž nemůžeme pomoc v boji s hříchem nabídnout. Proto bychom měli usilovat, abychom měli obecenství, v němž lze „jít na hlubinu“. Domnívám se, že tomu mohou výborně posloužit domácí skupinky – ovšem správně pojaté. Tam, kde má sbor více než dvacet členů, si nedokážu představit, že by se obešel bez skupinek. Musí jít ale o víc než o nezávazný „pokec“ s čajem a sušenkami.

Tam, kde se hříchy vyznávají – ale také opouštějí – může každý, kdo chce, růst ve víře i v charakteru. A tam nás církev baví a je přitažlivá i pro lidi vně.

Autor je teolog a publicista. Foto: Wikipedia

Dan Drápal

A6. listopadu 2017

Categories: Komentáře

2 Comments

  1. Cituji z článku: „Tam, kde se hříchy vyznávají – ale také opouštějí – může každý, kdo chce, růst ve víře i v charakteru. A tam nás církev baví a je přitažlivá i pro lidi vně.“

    Jsou to dobré myšlenky a potřebujeme se jich držet i v praxi. Nejen „hodit je na web“ a hurá do dalšího psaní.

    Mrzí mě v této souvislosti, že Dan Drápal nijak nereagoval na dva komentáře (jeden z nich byl ode mne) k jeho článku zde, viz http://krestandnes.cz/dan-drapal-k-vyroci-reformace/.

    V tomto odkazovaném článku se nachází řada tvrzení, která jsou v zásadním rozporu s historickou a současnou pravdou o učení řkc církve, mám na mysli zejména tyto:
    1/ „Nicméně druhá reformace měla silný očistný vliv právě na římskokatolickou církev“. Měla vliv, ale přesně opačný, než píše Dan Drápal.
    2/ „V katolické církvi nastal vývoj do značné míry opačný. Zatímco ve středověku tato církev bránila laikům, aby četli Bibli v rodných jazycích, ve dvacátém století se přístup k Písmu změnil a nápor osvícenství a liberalismu katolickou církev poškodil mnohem méně než církve protestantské.“ Pravdou je, že až do dob sametové revoluce něměli římští katolíci v Čechách doma své překlady bible. A liberalismus v katolické církvi ve 20. století je nepřehlédnutelný.
    3/ „Zatímco v dobách velkých reformátorů to byli protestanté, kdo (znovu)objevoval a hájil základní pravdy křesťanské víry, v druhé polovině dvacátého století to byli spíše katolíci, kdo tyto pravdy dál pevně držel.“ Toto je naprosto absurdní tvrzení.
    4/ „V současné době čelí jak katolíci, tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) mohutnému náporu sekulárního humanismu na straně jedné a islámu na straně druhé.“ Nečelí.

    Podobné nepravdivé články, jakým byl onen autorův “ K výročí reformace“, se dají považovat za hřích. Na Wikipedii se o autorovi píše jako o českém evangelikálním teologovi: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Dr%C3%A1pal.
    Ale kdo jiný než „český evangelikální teolog“ může lépe znát skutečnost, onu historickou pravdu o „očistném vlivu 2. reformace právě na řkc církev“?

    O tomto „očistném vlivu druhé reformace právě na římskokatolickou církev“ hovoří jasnou řečí celá historie českého evangelikalismu od 16. až do 20. století, jak můžeme číst v řadě českých historických knih. Včetně poprav, věznění věrných, konfiskací a pálení nejcennější evangelikální duchovní literatury, nucených zpovědí a výslechů, násilných konverzí, nucených emigrací a vytrvalém ponižování těch, kdo zůstali, kvůli jejich víře v evagelium Pána Ježíše Krista, kterou odmítali zapřít. Od římskokatolické církve.
    Např: 1/ J. A. Komenský Historie o těžkých protivenstvích církve české, PhDr. Jan Fiala 2/ Hrozné doby reformace a 3/Temno, doba Koniášova, 4/ PhDr. Edita Štěříková Christián David, 5/ Doc. PhDr. Eva Melmuková Patent zvaný toleranční a mnohé další.

    Nechci mít pocit, který výše popisuje Dan Drápal “ že kdybychom někoho napomenuli, mohli bychom mu ublížit.“ Nikdo z nás není dokonalý, jsme hříšnící a potřebujeme milost Pána Ježíše. Ale neměli bychom si, tady u nás doma v Čechách, v našem malém evangelikálním společenství, mezi sebou takhle vědomě lhát.

    Reply
  2. Opravuji a upřesňuji větu v kometáři výše na toto znění: „celá historie českého evangelikalismu od 16. až do počátku 20. století“.

    Reply

Leave A Reply

Your email address will not be published.