2017: Rok vzpoury žen i hledání protivah

Blížící se konec prosince vybízí k bilancování. Jaký byl tento rok? Co přinesl? Vybrala jsem tři trendy, které pro rok 2017 považuji za charakteristické. Možná to nebude zrovna pozitivní čtení, nicméně jsou to právě tyto události, které budou z velké míry utvářet realitu příštích let u nás i ve světě.

1. Rok 2017 byl podle mnohých vítězným rokem žen. Vody se začaly hýbat už v lednu, kdy se den po inauguraci Donalda Trumpa ve Spojených státech uskutečnil pochod žen Women’s March. Zaměřený byl především právě proti novopečenému prezidentu a jeho kontroverzním názorům. Zúčastnilo se ho zhruba půl milionu lidí přímo ve Washingtonu, celkem 5 milionů po celém světě. V druhé polovině roku na něj pomyslně navázala kampaň #MeToo, iniciativa bojující proti zneužívání moci vlivnými muži a s tím spojenému obtěžování žen. Časopis Time označil ženy, které se svým hlasem k #MeToo přidaly, za osobnosti roku. Začalo se masivně mluvit o doposud tabuizovaných tématech, zároveň ale muže paušálně označovat za predátory. Tichou většinu těch slušných přehlušily hlučné skandály malého procenta násilníků. Iniciativa s dobrou myšlenkou se tak překlopila v hon na čarodějnice a hitparádu mediálních poprav. Výsledek? Místo příjemnějšího prostředí pro všechny vzniká umělé napětí mezi pohlavími a označení „bílý muž“ se v západních médiích pomalu stává nadávkou.

2. Zvykli jsme si, že žijeme ve válečné zóně. Zprávy o teroristických útocích na Západě přijímáme s mrazivou samozřejmostí, stalo se naprosto normální skutečností, že jednou za pár měsíců médii proběhne zpráva o novém incidentu. I Češi, které díky Bohu zatím nic podobného nepostihlo, nebezpečí přijali jako každodenní součást životů. Zatímco loni se o zátarasech na vánočních trzích vedly ohnivé debaty, letos už nikoho nepřekvapí. Ani nevzhledné zábrany, ani po uši ozbrojení policisté procházející se mezi stánky. Nové atmosféře se přirozeně přizpůsobily i volební preference. Situace nahrála do karet extrémním stranám, které nabízejí jednoduchá řešení. Okamurova SPD, která by ještě před časem jen těžko překonávala pětiprocentní hranici pro vstup do poslanecké sněmovny, do ní letos vkráčela s velkou rezervou. Takže je jasné, že na to, abychom si spolu se změnou atmosféry zvykli i na proměnu politické reprezentace, budeme mít ještě dost prostoru v následujících letech.

3. V Česku jsme zažili rok hledání Antizemana a Antibabiše. Před volbami do poslanecké sněmovny se strany přetahovaly o to, kdo sesbírá víc drobků, které po Babišovi zbudou, a zároveň se mu snažily vytvořit rovnocennou alternativu. Víceméně neúspěšně. Zbytek roku se pro změnu nesl ve znamení pátrání po prezidentském kandidátovi, který by dokázal porazit Miloše Zemana. Ustoupili jsme ze snahy najít prezidenta, který by se nám doopravdy líbil, většina kritérií se smrskla na jedno jediné: aby se nejmenoval Miloš Zeman. A tak děláme kompromisy a smiřujeme se s tím, že pokud nechceme, aby znovu vyhrál Zeman, musíme najít někoho, kdo bude mít názory natolik plytké a nekonkrétní, aby dokázal sjednotit potřebný počet voličů. Jenže i kdyby takový kandidát dokázal zvítězit – opravdu to bude pro naši zemi výhra? Nejsem si jistá.

Kristýna Gillíková

Categories: Komentáře

Leave A Reply

Your email address will not be published.