Izajáš 5:1-7 … Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, (čekal) spravedlnost, a hle, jen úpění.
Minule jsme si spolu četli z knihy Píseň písní, z knihy opěvující romantickou lásku. Byla to zároveň poslední z těch tzv. mudroslovných knih. Dnes otevřeme další část Bible, a to budou tzv. „proroci“. A začneme u první prorocké knihy, knihy Izajáš. Vybereme si z ní jednu krátkou část, která nám pomůže pochopit podstatu toho, o čem vlastně ti proroci psali.
Nejprve si ale vysvětleme, kdo byli v Izraeli tihle proroci. Když dnes slyšíte slovo prorok, možná si představíte někoho, kdo předpovídá budoucnost. Jenže proroci, kteří působili po smrti krále Šalomouna a rozpadu jeho království na severní a jižní, nebyli žádní věštci, kteří věštili z křišťálové koule, co bude za rok nebo za deset let. Proroci neviděli ani tak budoucnost; oni lépe viděli svou současnost. Viděli – jakoby „Božíma očima“ – stav společnosti kolem sebe. Viděli morální, náboženskou a duchovní zkaženost Božího lidu. Proto se také prorokům někdy říkalo „vidící“. Oni viděli, že lidé, kteří na jedné straně vyznávají Hospodina za svého Boha, ale přitom nedbají na Jeho nařízení, vesele ignorují právo a spravedlnost, neznají milosrdenství ani slitování, nezastávají se slabších, vdov a sirotků, uplácejí, okrádají, využívají slabin druhých ke svému prospěchu. Dokonce zlo nazývají dobrem a dobro zlem.
Proroci neviděli ani tak budoucnost;
oni lépe viděli svou současnost.
SOUVISEJÍCÍ – Pavlova pošta
Tohle ti proroci viděli, že se děje, a nezakrývali před tím oči. Bůh je totiž povolal k tomu, aby mluvili za Něho, aby kárali, napomínali a varovali jak izraelské a judské krále, tak obyčejný lid. Někdy se proto také říká prorokům „Boží mluvčí“, protože ústy proroků mluvil k lidem Bůh sám. Ano, proroci také viděli do budoucnosti, ale v tom smyslu, že viděli důsledky úpadku, zločinů a bezpráví, které Boží lid páchal. A ty důsledky byly bolestivé: Bůh hrozil, že zanechá svůj lid napospas okolním dobyvačným národům. Zároveň však proroci připomínali lidem Boží věrnost svému slibu záchrany a vysvobození těch, kdo k Hospodinu volají o pomoc. A čas od času také proroci připojili i sliby o Mesiáši, o Pomazaném, o Immanuelovi, o Světle pro lid sídlící ve tmě – skrze Něho dosáhne Bůh konečného vítězství a vykoupení člověka.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Prvním z proroků je v Bibli zařazen Izajáš. Tento prorok žil kolem roku 700 před Kristem. Žil a působil dlouho, za vlády několika králů, a jeho prorocký spis je také velmi dlouhý. Když se v jeskyni v Kumránu nalezl svitek s opisem prorocké knihy Izajáš, měl ten svitek asi 7 metrů na délku. V dnešním rozdělení na kapitoly má jeho kniha 66 kapitol! Až si někteří badatelé myslí, že to snad ani nemohl napsat jeden člověk, ale že těch Izajášů bylo víc, alespoň dva nebo tři.
My se ale podívejme na jeden úryvek z 5. kapitoly proroka Izajáše. Říká se mu obvykle „píseň o Hospodinově vinici“. Je to vlastně takové podobenství či alegorie, ve které je Boží lid přirovnán k vinici, kterou Bůh jako hospodář zasadil a pečlivě se o ni staral. „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu.“ Vzpomeňte, jak Bůh vyvedl Izraelce z Egypta, živil je na poušti, dovedl je do Zaslíbené země, vyhnal před nimi pohanské národy, žehnal jim, rozmnožil je a rozšířil, v době Davida a Šalomouna z nich učinil bohaté a mocné království. Bůh je i střežil a ochraňoval. Jako hospodář svou vinici: „Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.“
Hospodář, vinař, který tak namáhavě a starostlivě pečoval o svou vinici, to dělal proto, aby ta vinice nesla hojné a ušlechtilé plody, bohaté hrozny plné šťávy. Stejně tak Bůh očekával, že Jeho lid v Izraeli bude „nést ovoce Boží péče“: že když se o ně Bůh stará, oni se budou starat o druhého, když jim Bůh odpouštěl, že budou jeden druhému odpouštět, že když k nim byl Bůh tak štědrý a laskavý, že oni budou štědří a laskaví, když byl Bůh spravedlivý a slitovný k nim, budou oni spravedliví a slitovní k druhým. Jenže nic takového se z velké části nedělo. Namísto bohatých hroznů sklidil Bůh mezi lidmi jen „odporná pláňata“, plané hrozny, malé a seschlé kuličky trpkého vína sem tam na pár větvičkách. Cožpak Jeho péče přišla vniveč?
Izajáš to ještě vysvětluje polopaticky: „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, (čekal) spravedlnost, a hle, jen úpění.“ A Hospodin si stýská a naříká a ptá se svého lidu: „Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?“ Co na to mohli lidé v Judsku říct? Jak měli o sobě rozhodnout. Neměli nic na svou obranu. Bůh se na ně právem hněval. Jako když si vás vezme paní učitelka stranou poté, co jste provedli nějakou špatnost, a ptá se vás: „Proč? Jak to? Takhle se chováš? Cos to udělal?“ A vy nemáte, co na to říct, tedy kromě výmluv a svádění viny na druhé. Ani Boží lid neměl, co na to říct.
Prorok Izajáš proto přednesl i Boží trest, který na Boží lid přijde: „Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Hospodin se rozhodl odebrat svou žehnající a ochrannou ruku nad svým lidem a dopustit, aby vliv chaosu a zla vykonal své dílo zkázy. Historie nám pak potvrzuje, že severní království Izraele bylo ještě za života Izajáše napadeno, dobyto a zničeno asyrským vojskem, a že později i jižní Judské království bylo poraženo Babylóňany.
Izajáš však měl pro Boží lid i dobré zprávy. Bůh zůstává věrný, svůj lid nezavrhl nadobro. Vykoupí ho nakonec ve svém Mesiáši. Izajáš píše na mnoha místech o tom, co Boží vyvolený služebník udělá pro záchranu ztraceného člověka. Není divu, že v pozdějších knihách Nového zákona je Izajáš citován více než 50x a jenom v evangeliích asi 20x. V Ježíši se splnily prorocké předpovědi Izajáše o Pomazaném. Ježíš také nepřímo odkazoval i na „píseň o Hospodinově vinici“, když prohlásil: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Jan 15:5) Ježíš je jako ušlechtilá vinná réva, zasazená navěky, a každý, kdo se k Němu věřícím srdcem přimkne, jako větvička ke kmeni, ponese hojné ovoce Božího Ducha. Navěky. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 31. července 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
