Ráj, nebesa a Boží království

Židům 11:13-16 … Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.

Milí přátelé a spolu-poutníci!

Bylo to někdy v létě před dvěma lety, kdy jsem upocený ryl zem na naší zahradě a pouštěl jsem si k tomu své oblíbené francouzské písně. A v jedné chvíli zazněla píseň „C’est pas le paradis“ – Tohle není ráj. A já se tak pousmál a souhlasně přikývl se slovy: „Je to tak, z ráje jsme byli vyhnáni, a tak tu v potu tváře dobýváme svůj chléb ze země.“ Myslel jsem to samozřejmě v nadsázce; ryl jsem jenom záhon, kde později rostla rajčata, ale v principu je to také obživa. A každý, kdo má kousek pole nebo zahradu, ví, že země sama od sebe vydává „jen trní a hloží“, samý plevel – kde se pořád bere?! A navíc, tahle země je od doby vyhnání z ráje prokleta, takže můžete pěstovat rajčata nebo obilí, ale přijdou měsíce sucha, nebo záplavy, nebo škůdci, nebo rostlinné choroby, nebo hordy barbarů z jiné země, a máte po úrodě.

Vskutku, tohle není ráj. A i když se snažíme zlepšit tento svět a život v něm, jak jen to jde, naše úsilí je často podobné boji s větrnými mlýny – jednu věc zaženeme, a objeví se nová protivenství, pohromy a nečekané zvraty, nové choroby lidského těla i obludnosti lidského charakteru. A tak tu spolu putujeme, získáváme obživu v potu tváře, čelíme ranám osudu, vypořádáváme se s vlastními problémy a výzvami.

Ale každá cesta je schůdnější, když člověk ví, kam jde. Kam míří. Kam to vede. A člověk také snáze překonává překážky a trable na cestě, když ví, že místo, kam dojde, stojí za každou námahu, vyváží všechny ztráty, zahojí všechny šrámy, které po cestě utrpíme. My, křesťané, následujeme Krista a víme, kam jdeme. Protože víme, za kým jdeme a kam On došel. Neseme svůj kříž s nadějí, tedy s pevným očekáváním, že Ten, za kterým jdeme, nám připravuje místo. Žijeme tu na zemi, ale doufáme v nebesa. Kráčíme tu v těle, které se jednou obrátí v prach, ale s novým srdcem, ve kterém přebývá Boží Duch. Plujeme bouřemi, ale míříme do přístavu.

V domě Otce

„V domě mého Otce je mnoho příbytků,“ řekl Ježíš svým učedníkům během poslední večeře. „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:2-3)

SOUVISEJÍCÍ – Vděčné prosby – cesta k pokoji

Koho z nás by nezajímalo, jak to tam „u Ježíše doma“ vypadá!? Písmo nám ovšem nedává příliš konkrétní odpověď. Asi proto, že naše současné chápání a vnímání je příliš omezené a otupělé. Je psáno, „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1. Korintským 2:9)

Myslím, že velmi povedenou ilustraci použil i Martin Luther, který poznamenal: „Když jsem jako kojenec visel u prsou své mámy, nevěděl jsem téměř nic o tom, jakým způsobem budu v dospělosti jíst a pít a žít. Ještě méně toho víme nyní o tom, jaký bude náš život na onom světě.“

V Písmu najdeme různé obrazné popisy a vize plné symboliky – zejména v knize Zjevení apoštola Jana. Těm se ale nebudeme dnes věnovat, nýbrž zastavíme se na chvíli u názvosloví, totiž u dvou pojmů, které běžně užíváme, když mluvíme o místě našeho skutečně trvalého pobytu doma u Boha.

Ráj ztracený i nalezený

Ten první pojem jsem použil hned v úvodu; je to slovo RÁJ. Řecké slovo pro ráj, „paradeisos“, má svůj základ v perštině. V době Perské říše (cca 500 let před Kr.) se tak označovala obora, zahrada obehnaná zdí s věžemi; v ní byly vysazené stromy, byly tam fontány, běhala tu divoká zvěř. Perští vládcové tyto zahrady budovali kolem svých paláců a rádi se v nich procházeli, lovili zvěř nebo odpočívali.

Dnes bychom to snad mohli přirovnat k městským parkům, kde rostou stromy, v jejichž stínu jsou lavičky k odpočinku, kde jsou fontány a rozkvetlé záhony; možná ti mladší z nás by si představili zábavní parky, plné atrakcí a stánků s občerstvením, nekončící zábavy. Ráj byl symbolem odpočinku, klidu, pohody a potěchy pro duši i tělo.

Právě slovem paradeisos označovali řecky mluvící Židé onu dávnou zahradu v Edenu, „rajskou zahradu“, místo potěšení (slovo eden znamená potěšení). Tuto zahradu jsme byli jako lidstvo nuceni opustit kvůli své nedůvěře a neposlušnosti našemu Tvůrci. V Ježíšově době už přešel význam slova ráj z té dávné zahrady k označení místa věčného potěšení a požehnání, kam si Bůh bere po smrti duše svých věrných. Tedy věrných ve smyslu, že Bohu věřili – a uvěřili Mu, když k nim dokonce přišel jako Služebník obětovat se z lásky za ně, za svá ztracená stvoření.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

„Dnes budeš se mnou v ráji!“ slyšel od Ježíše zločinec, umírající na kříži po Jeho boku, poté co žádal Ježíše, aby na něho pamatoval ve svém království. Ježíš onoho prosícího hříšníka ujistil, že ačkoli ten den skončí jeho tělo v hrobě, jeho duše bude téhož dne s Ním navěky na rajském místě. Tam je to mnohem lepší, než zde, a to nemusíte zrovna viset na kříži.

Apoštol Pavel byl kdysi vytržen do ráje (2. Korintským 12:3), a tak mohl psát o touze „odejít z těla a být už doma u Pána“ (2. Korintským 5:8). Ve vězení v Římě napsal Pavel křesťanům ve Filipech: „Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ (Filipským 1:23-24) Apoštol pohanů sice tušil, co ho v ráji čeká, ale nepřál si svůj odchod tam nijak uspíšit, protože věděl, že tu může být druhým ještě užitečný. A to platí i pro nás. Víme, kam jdeme, a právě proto tu můžeme být druhým ku prospěchu. Nemusíme tu totiž otročit pomíjivým věcem…

Nebesa nad námi i v nás

Druhým pojmem popisujícím náš „domov u Pána“ je slovo NEBE/SA. Pozor, nejde tu o oblohu nad našimi hlavami, i když se pro ni používá stejné slovo. Petr zmiňuje tuto oblohu, když píše, že v Den Páně, v den návratu Krista, „nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2. Petrův 3:10). Nebe nad námi však bylo odpradávna velice vhodným symbolem označujícím místo přebývání Boha. To proto, že nebe člověka přesahuje, je nad ním neustále, ve dne v noci, a je vyvýšené a oddělené, mimo dosah hříchu pozemšťanů. Možná tato nebeská symbolika ztratila trochu ze své síly od doby, kdy člověk vyletěl do vesmíru – a nenašel tam Boha ;-). Snad bychom dnes mohli mluvit třeba o „jiné dimenzi bytí“; ale přesto biblické označení nebesa zůstává přiléhavým pojmem.

Protože důležitější je poznat, kdo překlenul onu propast „mezi nebem a zemí“. Kdo je oním „Jákobovým žebříkem“, spuštěným z nebes, dotýkajícím se země. Kdo je tím „mostem“, po němž mohou hříšníci vystoupit před Boha beze strachu a s důvěrou. Vzpomeňte si, jak lidé v Bábelu kdysi sami ve své pýše budovali věž sahající až do nebe, ale jejich úsilí bylo zmařeno. Tak jako je odsouzeno k neúspěchu každé lidské úsilí zasloužit si své místo v nebi, vybudovat si svou vlastní cestu k dosažení věčné slávy a uznání. Ale je tu Ten, kdo k nám sám přišel z nebe, kdo je nade všecky pozemské poutníky, i když putoval s nimi. To On přinesl své „nebeské království“ mezi nás na zem.

Ježíš mnohokrát ve svých podobenstvích vysvětloval, jak to v nebi funguje, jaké jsou principy „kralování nebes“ mezi lidmi a Bohem. Mluvil o tom, že všechno je tam založeno na milosti a darech, ne na zásluhách a odměnách. Mluvil o tom, že tam vládne pokora, ač nám to zní jako oxymóron, jako protimluv – pokora vládne!? Mluvil o tom, že všechno dobré pochází od Otce a my o to prosíme a dostáváme to a sdílíme to a děkujeme za to. Mluvil o tom, že když On vládne v nás, náš život prokvasí a nasákne nebem: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ (Matouš 13:33)

Díky Ježíši a Jeho oběti za naše viny čekají nás, kteří Mu věříme, ráj či nebesa. Ale vláda či kralování nebes začíná již tady a teď, v našich srdcích. Již tady na zemi jsme vírou v Ukřižovaného a křtem v Jeho jméno osvobozeni od strachu ze smrti, od otroctví hříchu a pomíjivosti, od moci ďábla, který je otcem lži a klamu. Již tady a teď jsme v Kristu, máme věčný život a zažíváme Jeho nebeskou vládu jako ochutnávku toho, co v plnosti zakusíme a oceníme teprve později… až kvas prokvasí všechno těsto.

Cizinci a přistěhovalci na zemi

Možná se někomu zdá, že křesťané nabízejí jen levnou formu úlevy v podobě „vzdušných zámků“ kdesi. Jenže my jen sdílíme útěchu a naději, kterou jsme sami poznali díky poznání Ježíše Krista – On je jejím garantem, dárcem a původcem. A tak vyznáváme, že i my jsme „na zemi jen cizinci a přistěhovalci“, že toužíme „po lepší vlasti, po vlasti nebeské“, že „sám Bůh se nestydí nazývat se (naším) Bohem“. Připravil nám místo ve své úchvatné přítomnosti (Židům 11:13,16).

Díky za to, Pane! Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luteráni.cz Datum: 26. června 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.