Istú časť politikov stále láka hlásiť sa ku kresťanským hodnotám. Na kresťanské hodnoty sa odvoláva nielen pravica či konzervatívci, ale aj časť ľavice či progresívcov.
Viera alebo straníckosť?
Ak v minulosti boli jednotlivé kresťanské prúdy vyhranené konfesijne, dnes, zdá sa, oveľa silnejšie deliace čiary robí politika, respektíve postoje k tzv. kultúrno – etickým otázkam. Aj na Slovensku sme svedkami toho, že kresťanský teológ kritizuje predstaviteľa svojej cirkvi nie z dôvodov vieroučných, ale z dôvodov spoločensko – etických či politických. Podobne politici tej istej konfesie stoja proti sebe nie kvôli výkladu viery, ale kvôli rôznemu pochopeniu toho, akým spôsobom sa má táto viera aplikovať v konkrétnej politicko – spoločenskej situácii.
Rozdiely v názoroch napr. na potraty či vzťahy párov rovnakého pohlavia jestvujú a nie sú nepodstatné. Dostávame sa však postupne do situácie, kedy diskusia prestáva byť možná. Namiesto hľadania lepšej cesty sa robia kampane s cieľom zmobilizovať základňu vo svojom straníckom tábore, ktorá má zabezpečiť presadenie nových vecí alebo aspoň udržať daný stav.
Nebezpečná radikalizácia
Slovné prestrelky medzi kresťanmi a kresťanmi pôsobia zmätok jednak vo vnútri kresťanského tábora ale aj navonok.
SOUVISEJÍCÍ – Kritické myslenie a kresťanská viera
Kresťania sa tradične vzájomne oslovujú ako bratia a sestry. Čo však v situácii, keď brat nevie prísť na meno bratovi? Obe strany konfliktu sa snažia vyhraniť a dištancovať od tej druhej. Pri tom to však nekončí. Obe strany sa súčasne nebezpečne radikalizujú. V snahe odlíšiť sa od zla, ktoré reprezentuje druhá strana, všetko, čo je len trochu napravo od radikálnej ľavice, sa stáva súčasťou „fašistického tábora“. Pre druhú stranu je všetko čo len trochu naľavo od radikálnej pravice, „liberálnym hnojom“. To má za následok nielen radikalizáciu vlastných stanovísk, ale aj démonizovanie opačnej strany. Týmto spôsobom strácame v spoločnosti jasnú predstavu o tom, čo to kresťanstvo vlastne je. Kto reprezentuje kresťanstvo? Výsledkom je, že kresťanstvo sa stáva stále menej dôveryhodným.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Naozaj môžu byť kresťanské hodnoty rozdelené politikou? Je správne, ak si z nich vyberáme podľa straníckej príslušnosti?
Čo je vlastne kresťanská viera, keď dejiny kresťanstva sú plné vzájomných sporov a konfliktov? Keď sa už zdalo, že 20. storočie prináša vytúžený pokoj zbraniam v podobe ekumenických pokrokov, dnes je kresťanstvo možno ešte viac roztrieštené, nie vieroučne, ale etickými otázkami.
30-ročná vojna je symbolom konfesijných konfliktov. Ako nazveme súčasné spory kresťanskej pravice s kresťanskou ľavicou? Vzájomné obviňovania už nie sú z vieroučných herézii, ale z etickej herézie, z nedostatku kresťanských hodnôt.
Posledné dva pandemické roky priniesli do týchto sporov ďalší výbušný koktail. V USA si ľudia vyberajú kostol už (aj) podľa postojov k očkovaniu a rúškam. A ďaleko od toho nie sme ani v našich končinách.
SOUVISEJÍCÍ – Mýty a fakty o viere a sexuálnom správaní ľudí
Takáto radikalizácia kresťanov síce nevybočuje z toho, čo sa deje aj v ostatných vrstvách spoločnosti, ale otázkou potom je, či kresťanstvo má ešte čo ponúknuť súčasnej spoločnosti? Čo môžu kresťania priniesť do verejnej diskusie? V čom môžu byť svetlom a soľou? Sú nejaké hodnoty kresťanskej viery prínosné pre všetkých bez ohľadu na to, ako sa pozerajú na sporné etické otázky? Sú ešte kresťania tými, čo by mohli ostatným ukázať lepšiu cestu?
Čo to vlastne sú kresťanské hodnoty?
Konzervatívec povie, a celkom správne, že jednou z kresťanských hodnôt je ochrana každého života, aj toho nenarodeného. Progresívec bude oprávnene nástojiť na tom, že kresťanskou hodnotou je rodová rovnosť. Bez toho, aby sme šli do detailov a interpretácii ako tieto tvrdenia chápať, vieme, že obe tieto otázky sú pre opačnú stranu priam červeným súknom. Obe strany nájdu pre svoje tvrdenia dostatočnú oporu v biblických textoch, akurát nevedia nájsť spoločnú reč na dané témy.
Novozmluvný teológ Larry Hurtado identifikoval 5 hodnôt, ktoré v období raného kresťanstva pôsobili kontroverzne a zároveň aj inšpirujúco vo vtedajšej spoločnosti.
inklúzia a univerzalizmus kresťanstva
sociálna zodpovednosť
posvätnosť života
prísna sexuálna etika
láska k nepriateľom
Všetkých 5 vyššie spomenutých hodnôt šlo proti väčšinovej kultúre svojej doby. Kresťania boli preto vnímaní aj ako ohrozenie sociálneho poriadku spoločnosti. Zároveň však boli všetky tieto hodnoty oslovujúce a lákavé pre široké masy. Dávali totiž hodnotu životu každého jednotlivca. Prinášali rovnosť postavenia, spravodlivosť a férovosť do vzťahov. Prinášali poriadok do chaosu. A prakticky konkrétnym spôsobom zlepšovali životy ľudí, pretože kresťanské komunity sa starali o núdznych aj mimo vlastných radov.
Timothy Keller, americký presbyteriánsky kazateľ a autor trefne reflektuje týchto 5 hodnôt vo vzťahu k našej súčasnej spoločnosti.
Ako nám znejú tieto hodnoty? Prvé dve znejú veľmi ľavicovo a progresívne. V konzervatívnom prostredí počujete len veľmi málo kázní na tieto témy. Ďalšie dve znejú veľmi konzervatívne a pravicovo. O nich sa málo hovorí medzi progresívnymi kresťanmi. A čo tá posledná? Že ste o nej poriadne ešte nepočuli? Nečudo. O tej veľmi nehovorí ani jedna strana. Ak by začala hovoriť o tejto hodnote, ako by ešte mohla viesť stranícke vojny?
SOUVISEJÍCÍ – 12 mýtov o manželstve a vzťahoch
Mnohé kultúry a náboženstvá majú ako svoje zlaté pravidlo etiky niečo v tom zmysle, že „máme druhým robiť to, čo chceme, aby aj oni robili nám“ Napokon, aj Ježiš sa prihlásil k tomuto pravidlu (por. Mt 7:12). Ale nezostal pri ňom. To, čím kresťanstvo jednoznačne prevýšilo iné náboženstvá, bola práve radikálna láska k nepriateľom. Toto je tak cudzie a tak proti nášmu prirodzenému naturelu, že sa nemôžeme diviť, že samotní kresťania sa v dejinách nadmieru prehrešovali práve proti tomuto pravidlu.
Naozaj môžu byť kresťanské hodnoty rozdelené politikou? Je správne, ak si z nich vyberáme podľa straníckej príslušnosti? Uprostred slovnej prestrelky medzi katolibancami a liberálnym hnojom akoby nebolo uší ochotných počúvať Ježišove slová: „Milujte svojich nepriateľov a modlite sa za tých, ktorí vás prenasledujú…“ (Mt 5:44) alebo „Milujte svojich nepriateľov! Robte dobre tým, ktorí vás nenávidia.“ (Lk 6:27).
Najvyššia kresťanská hodnota
Aj nekresťanské kultúry uznávali, že máme milovať svojich blížnych. To je všeobecná ľudská hodnota. Chlieb sa láme na tom, kto je môj blížny? Presne túto otázku dostal aj Ježiš od židovského teológa. A Ježiš odpovedal podobenstvom o milosrdnom Samaritánovi (por. Lk 10:25-37). Samaritáni a Židia sa veľmi nemuseli. Ich nevraživosť šla tak ďaleko, že keď Židia cestovali z Galilei na severe do Judska na juhu, tak nešli najkratšou cestou cez Samáriu, ale radšej okľukou. Toto podobenstvo nie je len o láske k blížnemu, nie je ani len o tom, že blížnych si nevyberáme, že našim blížnym je každý, kto potrebuje našu pomoc. Toto podobenstvo ide tak ďaleko, že pre Ježišovho nasledovníka je blížnym aj jeho nepriateľ, aj ten, kto mu leží v žalúdku.
Príbeh Ježišovho života a smrti však šiel ešte ďalej. Ježiš pri svojej smrti tieto slová uplatnil aj na seba, keď zomierajúc na kríži vyslovil modlitbu odpustenia za tých, čo ho popravili (por. Lk 23:34). Tu vidíme radikálny rozdiel medzi tým, kto aj na smrteľnej posteli preklína svojich protivníkov a tým, kto im praje len to najlepšie.
Že túto radikálnu výzvu k láske voči nepriateľom brali kresťania vážne vidno na príbehu Štefana, ktorý je známy ako prvý mučeník cirkvi. Podobne, aj on, keď bol kameňovaný, modlil sa za tých, ktorí do neho hádzali kamene (por. Sk 7:60).
V tomto postoji je však niečo viac. Je v tom aj nádej (evanjelium) pre každého človeka. Pretože, teologicky povedané, každý človek je od svojej prirodzenosti Božím nepriateľom (por. Rim 8:7). My sami si chceme stanovovať svoje vlastné hodnoty. Neprajeme si, aby nám niekto iný diktoval ako máme žiť. Vďaka Ježišovi, ktorý žehnal svojim nepriateľom, máme aj my nádej, že aj nám Boh praje dobré.
Cesta dopredu je možná
Ak zostaneme len pri tých prvých 4 hodnotách raných kresťanov, zostaneme politicky rozdelení. Ak si osvojíme kristovský postoj odpustenia a žehnania nepriateľom, dokážeme rozdiely prekonávať. Ježišovská cesta nie je cesta kompromisu. Nikto z nás nemusí opustiť hodnoty prísnej sexuálnej etiky, posvätnosti života, ani rovnosti či inklúzie. Mali by sme si osvojiť tieto všetky 4 hodnoty. Nemali by sme si vyberať podľa straníckych preferencií a nadovšetko, mali by sme pridať aj tú opomínanú piatu hodnotu – lásku k nepriateľovi.
Čo by sa zmenilo, keby sme sa dokázali modliť za svojich protivníkov v zmysle Ježišovho príkladu? Politické strany by nezanikli a to je v poriadku. Ani by sme všetci nemali rovné pohľady na svet a riešenia jeho problémov.
Ale verejná diskusia i naše osobné rozhovory by boli iné. Menej by sme kričali a viac by sme sa navzájom počúvali. Boli by sme pokornejší. Neodstránili by sme políciu ani armádu, ale správali by sme sa k sebe s väčšou úctou a rešpektom. Bolo by to málo alebo to stále patrí do ríše utópie? Bolo by to určite viac ako máme teraz. A žilo by sa nám všetkým lepšie.
Na záver praktický tip pre každého z nás. Každý z nás má určite niekoho, kto mu ublížil, kto mu leží v žalúdku a nie na srdci… Skúsme sa teraz za toho človeka pomodliť. A ak modlitba nie je práve vaša šálka kávy, skúsme mu aspoň popriať do života všetko dobré.
Skúška správnosti nášho kresťanstva je vlastne veľmi jednoduchá: Aký mám postoj k svojim protivníkom? Preklínam ich ako svojich nepriateľov alebo im prajem to najlepšie, hoci naďalej stojíme na opačných stranách politického spektra?
Článok bol pôvodne uverejnený na portále Konzervatívneho denníka Postoj Viera alebo straníckosť?
Autor: Ondrej Kolárovský Zdroj: idea-list.sk Datum: 3. ledna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
____
7 Komentáře
pavel v
Zdá se, že politika je zhoubná, protože křesťany rozděluje. Že kdyby se křesťané vůbec nezajímali o politiku, byli by svornější. Mají tedy křesťané ponechat politiku bezvěrcům a umýt si nad ní ruce? Mají křesťané ponechat eticko-kulturní rozhodování ateistům, s tím, že křesťanská etika bude zcela upozaděna? Mají křesťané ignorovat společenské problémy? Autor naštěstí nic takového nepropaguje.
Politické rozpory mezi křesťany jsou důsledkem chybějící vnitrocírkevní diskuze. Křesťané, žel, moc diskutovat neumějí. Je to i po 30 letech důsledek totality. Ta usilovala, aby lidé byli atomizováni a aby se neodvážili říci veřejně svůj názor. Komunisté formulovali oficiální názory. Zpochybňovat je bylo posuzováno jako vzpoura proti „socialistickému zřízení“. Pokud se tak přece stalo, byl nositel odlišného názoru zahrnut argumentačními fauly. Byly tak časté, že si lidé na ně zvykli a ani si neuvědomovali, že jsou to fauly.
Rozpor mezi takzvanými progresivisty a konzervativci je uměle vyvolán ruskou propagandou. Ta totiž dokáže zveličit v podstatě banální události a podat je jako naprosté zvrácenosti (proti Bohu). A tak může mezi křesťany snadno nastat smír, když si uvědomí, že stali obětí lží cílené hybridní války.
P. Ašer
„Čo by sa zmenilo, keby sme sa dokázali modliť za svojich protivníkov v zmysle Ježišovho príkladu? Politické strany by nezanikli a to je v poriadku. Ani by sme všetci nemali rovné pohľady na svet a riešenia jeho problémov.“
Ap. Pavel napsal: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ (Fp 3:20)
Proč bychom se tedy měli jakožto Ježíšovi následovníci a občané nebes handrkovat o politické otázky tohoto světa, v němž jsme jen cizinci (Žd 11:13)? Proč bychom se měli nechat vtahovat do cizích sporů? Politické strany jsou přece doménou vládce tohoto světa (J 14:30), tj. ďábla. A diabolos je „rozhazovač“, „pomlouvač“. Křesťané tedy nemají vůbec vstupovat do nějakých politických stran či politických sporů, neboť tím se vydávají všanc bohu tohoto věku (2 K 4:4), jehož cílem jsou jen pomluvy, rozdělení, ničení a zabíjení (J 10:10).
Dokonce ani ve světském systému, z něhož si dnešní „demokratické“ systémy berou příklad, v athénské demokracii, nebyla existence nějakých politických stran vůbec přípustná. Už tehdy si byli Athéňané dobře vědomi, že stranický politický boj uvnitř společnosti by ji jen oslaboval a vedl ke zkáze.
A dnes je tak těžké pro mnohé křesťany pochopit to, co již dlouho před Kristem pochopili pohané? Není snad dost věroučného rozdělení už na základě rozdílné exegeze některých biblických pasáží, abychom k němu museli přidávat ještě rozdělení politické? Chceme snad dělat radost ďáblovi, že se tak snadno necháváme zaplétat do politických sporů?
P. Ašer
ad pavel v
„Rozpor mezi takzvanými progresivisty a konzervativci je uměle vyvolán ruskou propagandou. Ta totiž dokáže zveličit v podstatě banální události a podat je jako naprosté zvrácenosti (proti Bohu). A tak může mezi křesťany snadno nastat smír, když si uvědomí, že stali obětí lží cílené hybridní války.“
Vy jste vyznavačem nějaké konspirační teorie, že za vším vidíte ruskou propagandu a hybridní válku? To si opravdu naivně myslíte, že politické spory mezi křesťany neexistovaly dávno před nějakými sovětskými či ruskými iideodiverzními intervencemi? Nestal jste se náhodou obětí antiruské propagandy, že toho Rusa vidíte takřka za každým problémem? To už opravdu hraničí s paranoiou.
Karel Krejčí
Svádět a zakrývat své nedostatky a slabiny na „nepříznivé okolnosti“ mimo nás, je mocné zaklínadlo. Je to velice účinná taktika toho Zlého.
pavel v
Česká autorka žijící v Kanadě Alexandra Alvarová píše v nedávno vydané knize Průmysl lži, že smyslem dnešních falešných zpráv není prosazení lži, ale prosazení světonázoru, že pravda neexistuje.
Gerasimovova doktrína: Začalo to nevinně. V roce 2013 si všiml americký novinář z Rádia Svobodná Evropa Rob Coalson v nenápadném ruském malonákladovém časopisu Vojensko-průmyslový kurýr pozoruhodného materiálu. Jeho autorem nebyl nikdo menší než šéf ruského genštábu Valerij Gerasimov. Pro jeho hlavní teze se vžil název Gerasimovova doktrína. Byla ve zmíněném článku popsána jako nové metody válčení v informačním věku, opřené kromě konvenční vojenské agrese především o informační, psychologickou a politickou válku. Článek o nových metodách války soustředil veškerou pozornost na politická, ekonomická, informační, humanitární a další nevojenská opatření, směřující k probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí. Lidé musí být otráveni, rozzuřeni, znechuceni a plní vzdoru.
Hybridní válčení, to jsou dezinformace, masové kampaně na sociálních sítích, spřátelení diskutéři – trollové, výroba politických skandálů pro znechucení cílové populace, podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v policejních a armádních složkách, podlamování důvěry domácích obyvatel v média, vědu a fakta, aby nebyli schopni se orientovat, spojovat a koordinovat – to celé podmíněno nepřetržitým sběrem a vyhodnocováním informací. Ve viditelné rovině se toto působení projevuje ve stoupajícím společenském napětí, stoupající frustraci různých skupin obyvatel, rostoucí agresivitě diskuzí, přibýváním výhrůžek a vulgarismů ve veřejném prostoru, ztrátou zábran v nepsaných kodexech slušného chování, ztrátou důvěry v politický prostor, justici a ve vedení země.
Už se stalo zvykem reagovat na některé věci ve ironickým konstatováním: „Jistě, za všechno může Putin a Kreml.“ Jak poznáme, že někdo je jen dezorientovaný, zatímco jiný je třeba profesionální troll, který veřejnost ovlivňuje propagandou?
Kouzlem moderní propagandy je, že k ovlivnění velkého množství lidí potřebujete jen směšně málo placených lidí a peněz. Tento pokrok v poměru cena-výkon umožnily sociální sítě. Na Ulici Savuškina v Petrohradu pracují řádově pouze stovky lidí, na našem území jde rovněž o stovky lidí, kteří s Rusy aktivně vědomě spolupracují, šíří lži a pozměněné články často i zdarma, z přesvědčení. Znalost moderních algoritmů sociálních sítí jim ale umožnila milionový dosah. V amerických volbách jim politická reklama za několik desítek tisíc dolarů zasáhla miliony Američanů. Část poměrně malého množství propagandistických zpráv šířilo asi 50 tisíc na Twitteru, z nichž významné procento netvořili živí lidé, ale roboti. To je kybernetický rozměr propagandy, který v padesátých letech neexistoval.
Pozornost si dezinformační platformy a pseudomédia ruského typu podle Alvarové získávají negativními emocemi nabitým obsahem, především pak ale pocitem sounáležitosti, který nabízejí. Neúspěšní, ustrnulí jedinci se rázem ocitají mezi svými. „Všichni tu tak nějak vůbec neumíme psát, přemýšlet ani argumentovat, ale na to se v odboji můžeme vykašlat, jsou vyšší ideály. Tady Franta neumí s počítačem, já neumím pravopis, ty zas neumíš používat logiku, a proto je nám spolu dobře,“ vystihuje chytlavou atmosféru sounáležitosti s tím, že pro lidskou bytost není nesnesitelnějšího pocitu než nepatřit nikam. A právě toho ruská propaganda podle Alvarové v Česku využívá svým plebejským pojetím a cílením na pocit věčných outsiderů.
„To vědomí, že tě obklopuje množství stejných, stejně ztracených a stejně nedovzdělaných, je jako očistná lázeň. Hojí strach a pochybnosti. Vrací sebejistotu. Někam patřit a mít přitom ještě pocit boje za spravedlnost a vyšší princip, je úplná nirvána tribalismu,“ vysvětluje Alvarová.
P. Ašer
ad pavel v
Váš odkaz na knihu A. Alvarové opět odhaluje Vaši jednostrannou zaujatost proti Rusku. Přitom sama Alvarová již v předmluvě své knihy poukazuje na to, že metody masového výplachu mozku používali Američané dávno před ruskou „hybridní válkou“:
„Dnes už má k dispozici dobře promazaný propagandistický stroj i Čína, islamisté na středním východě, prostě kdekdo. Tak dlouho se metody spinningu, public relations, propagandy užívaly v masovém měřítku pro volební účely, až je Rusové tiše dotáhli k dokonalosti a začali je používat ve formě zbraně. Americké firmy na výplach mozku voliče zde sice byly už
dávno před ruskou hybridní válkou, ale jejich cíle byly komerční. Ne vojenské.“
Alvarová se však mýlí, když tvrdí, že cíle amerických brainwashingových subjektů byly zaměřeny jen na cíle komerční, ne na cíle vojenské. Již zesnulý německý novinář Udo Ulfkotte totiž ve své knize Koupení novináři dost podrobně popisuje, jakým způsobem různé tajné služby USA či obchodní zájmy vojensko-průmyslového komplexu cíleně ovlivňují politické směřování západoevropských tradičních „demokracií“. Toto působení je možno naprosto stejně oprávněně jako působení ruské označit za „hybridní válku“, jejímž cílem je prosazovat ryze egoistické zájmy USA na úkor Evropy, tak jako své egoistické zájmy prosazuje Rusko.
P. Ašer
ad pavel v
Napsal jste: Česká autorka žijící v Kanadě Alexandra Alvarová píše v nedávno vydané knize Průmysl lži, že smyslem dnešních falešných zpráv není prosazení lži, ale prosazení světonázoru, že pravda neexistuje.“
A co je asi smyslem amerického propagandistického stroje? Myslím, že to velice přesně popsal americký mediální teoretik Neil Postman, který ve své slavné knize Ubavit se k smrti (1985) popsal, že v USA se pravda díky působení televize na masy stala něčím nepodstatným, byla vytlačena všudypřítomnou zábavou. Takže tam není ani třeba přesvědčovat lidi o světonázoru, že pravda neexistuje, když se masy o pracně dosažitelnou pravdu pod vlivem televize už dávno nestarají, ale raději se soustředí na pohodlnou bezduchou televizní zábavu, k níž dnes přibyly ještě vlivnější zábavné platformy sociálních sítí a jiných webových služeb. Cíle obou propagandistických mašinérií jsou tedy stejné: vytlačit pravdu z veřejného prostoru její banalizací. Jestli někdo lidi přesvědčí o tom, že pravda neexistuje, anebo je přesvědčí, že hledání pravdy je nepodstatné, vyjde to na stejno. Postman se obává, že Západu nehrozí scénář Orwellův, nýbrž scénář Huxleyův.
Uvedu zde pro ilustraci několik citátů z Postmanovy knihy:
„Ať je původní a omezený kontext média jakýkoli, médium má schopnost z něj vykročit a vydat se směrem ke kontextům novým a nečekaným. Vzhledem ke způsobu, jakým médium řídí či organizuje naše myšlení a integruje naše zkušenosti se světem, ovlivňuje naše vědomí i společenské instituce v myriádách forem. Vliv médií je patrný i v našich koncepcích úcty, dobra nebo krásy. Způsoby definice a regulace našich představ o tom, co je pravda, jsou však ovlivňovány médii vždycky.“
„Jde o záležitost značné důležitosti, která přesahuje otázku, jak je v rámci televizního zpravodajského pořadu vnímána pravda. Je-li realita coby test pravdivosti v televizi nahrazována důvěryhodností, nemusejí se politici realitou příliš trápit, pokud jejich vystupování na obrazovce soustavně budí dojem věrohodnosti… Může se totiž také stát, že člověk vypadá jako lhář, ale přitom mluví pravdu, anebo ještě hůře, že budí dojem pravdomluvného, zatímco ve skutečnosti lže.“
„George Orwell by byl v této situaci navzdory své jasnozřivosti jaksi postaven mimo hru; není na ní totiž nic „orwellovského“. Prezident nemá tisk pod palcem. The New York Times a The Washington Post nejsou Pravda, The Associated Press není TASS. Nejde tu ani o žádnou novořeč. Lži nebyly označeny za pravdu a pravda za lži. Stalo se jen to, že veřejnost si zvykla na inkoherenci a zábavou byla ukolébána k lhostejnosti. Aldous Huxley by proto překvapen nebyl ani v nejmenším; příchod této situace také skutečně prorokoval. Za mnohem pravděpodobnější pokládal, že západní demokracie do zapomnění spíše dotančí a doletí na křídlech snů než dopochodují v okovech. Huxley na rozdíl od Orwella pochopil, že před veřejností necitlivou k protikladům a omámenou technologickými hračkami není třeba nic skrývat. Přestože přímo netvrdil, že prostředkem k dosažení tohoto stavu se stane televize, bez rozpaků by jistě přijal poznámku Roberta MacNeila, že „právě televize je sumou Huxleyho Konce civilizace. Z Velkého bratra se vyklubal neodolatelný komik. Netvrdím, že k trivializaci veřejných informací dochází jen v televizi. Televize se však stala paradigmatem naší koncepce informování veřejnosti.“
„O včerejšku mlčí. S televizí jsme se přehoupli do stavu trvalé a inkoherentní přítomnosti. „Historie je pitomost,“ řekl jednou Henry Ford. Dnes jej lze označit za optimistu éry tištěného slova. Odpověď věku elektřiny totiž zní: „Historie neexistuje.“
Jestliže mají tyto dohady pravdu, pak se Orwell opět mýlil, alespoň pokud jde o západní demokracie.
I on předvídal likvidaci minulosti, byl však přesvědčen, že ji provede stát; že jakási instituce typu „ministerstva pravdy“ bude systematicky potlačovat nepohodlná fakta a ničit záznamy o minulosti. Touto cestou jistě postupuje Sovětský svaz, naše moderní Oceánie. Jak ale s větší přesností předpověděl Huxley, tak surový postup není vlastně nutný. Zdánlivě neškodné technologie, jejichž posláním je nabízet obyvatelstvu politiku image, bleskové zpravodajství a terapii, mohou nechat zmizet minulost stejně efektivně, možná i s trvalejším účinkem, a aniž by to vyvolalo jakékoli námitky.“
„Huxley však učí, že ve věku rozvinuté technologie lze devastaci ducha očekávat spíše od nepřítele s úsměvem na tváři než od toho, jehož vzezření vyvolává podezření a nenávist. V huxleyovském proroctví nás nesleduje ze své vůle Velký bratr. Sledujeme my jeho, a děláme to z vůle vlastní. Dozorci ani ministerstva pravdy nejsou potřeba. Nechávají-li se lidé rozptylovat trivialitami, stane-li se z kulturního života nekonečný koloběh zábavy, změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání — stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí zábavná show —, národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kultury se stává reálnou možností…“
„Orwellova proroctví mají pro Ameriku jen malý význam; Huxleyho vize jsou naopak na nejlepší cestě ke svému naplnění. Amerika totiž vstoupila do dalekosáhlého experimentu, kterým se podvoluje pokušení technologií uvedených v život elektřinou. Tento experiment byl pomalu a skromně zahájen v polovině devatenáctého století a dnes, ve druhé polovině století dvacátého, se dopracoval do stadia zvrácené vyspělosti v podobě zničující milostné avantýry Ameriky s televizí. Nikde na světě nebylo v úsilí uzavřít věk tištěného slova a převést vládu nad všemi institucemi na televizi dosaženo tak rychle takového pokroku jako v Americe. Svým vstupem do „věku televize“ dala Amerika světu dosud nejjasněji nahlédnout do budoucnosti v podobě, jakou jí předpověděl Huxley.“
„Rozpoznat orwellovský svět a postavit se mu na odpor je totiž mnohem snazší než u světa podle Huxleyho. Celou svou minulostí jsme vychováni k tomu, abychom se dokázali vzepřít, začnou-li se za námi zavírat brány vězení. Jen stěží bychom zůstali lhostejní k hlasům Sacharovů či Walesů. Orwellovské pohromě jsme připraveni postavit se tváří v tvář se zbraní v ruce, posilováni duchem Miltona, Bacona, Voltaira, Goetha a Jeffersona. Co ale činit, jestliže se úzkostný křik a volání o pomoc neozývá? Kdo je připraven pozdvihnout zbraň proti zábavě? Komu, kdy a jakým tónem si stěžovat, rozpadá-li se seriózní komunikace v blábolení? Jakou protilátku použít ve chvíli, kdy kulturu likviduje smích?“