O vytrvalém a oddaném chození s Bohem a o tom, jak Pán Bůh bere takové lidi k sobě
Všem věrným a Bohem milovaným Henochům v Čechách a na Moravě
Nejmilejší, Pán, který ve všech dobách posílá své posly do všech končin země a k lidem ze všech národů, řekl: „Učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Matouš 28,20). Všichni, kdo se považují za Kristovy posly nebo je za ně považuje církev, by se měli z těchto slov učit, jaké mají povinnosti, jaké zaujmout postoje a jakým způsobem sloužit.
Jejich povinností je učit, ale co? Všechno, co učil a také nařídil učit Pán. A co učil? Nezabýval se okrajovými otázkami (Non per subtiles questiones nos Deus ad coelum vocat[1], prohlásil Hilarius), ani se nepřel o nějaké obřadní úkony. Nechtěl, aby kvůli horlení pro tyto věci vznikaly sváry a rozdělení. Pán učil o cestě života – tedy jak můžeme být poznáním jeho moci vyvedeni z temnoty hříchu a smrti a přejít do světla pravdy, spravedlnosti a života. Ten, kdo učí, by měl učit to, co učil a nařídil učit Kristus, tak jako „písmař, vyučený pro království nebes“ (Matouš 13,52; Pavlík). Pamatuje na slova svatého Pavla, která napsal Timoteovi: „Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům“ (1. Timoteovi 4,16).
Ve vykonávání této povinnosti by měli zaujmout správný postoj, jak vyplývá ze slov „jděte… a učte“ (vv. 19–20). To znamená: Nevykonávejte své povinnosti lenivě jako někdo, kdo jen leží, sedí nebo stojí na místě. Místo toho se rozhlížejte kolem, choďte, pozorujte a hledejte, kde, kdy a jak můžete někomu posloužit, abyste nepromeškali žádnou příležitost.
Jakým způsobem to dělat, ukazuje slovo „učte“ – tedy užívejte všechny způsoby, které užívají i jiní dobří, pilní a moudří učitelé. Učte příkladem, slovem i písmem neboli životem, jazykem a perem. Kdo učí jazykem nebo svým hlasem, dobře dělá, ale kdo učí také perem a písmem, dělá ještě lépe, protože spisy dosáhnou dál než pouhý hlas a zasáhnou lidi i na dálku. Nejlépe si ale vede ten, kdo učí svým životem, a to, co učí pérem a jazykem, dosvědčuje svým vlastním příkladem.
I já, jeden z nejmenších Pánových služebníků a poslů, se snažím učit tak, jak nejlépe dovedu. Neustále se snažím učit příkladem, často svým hlasem a to, co pronáším před přítomnými, pak někdy zapisuji, aby se to dostalo také k lidem z dálky. Kéž Bůh dá, aby i toto kázání o Henochovi přineslo užitek. Bylo proneseno na začátku roku 1656 na místě, kde mě Pán Bůh nyní povolává. 1656 let po stvoření prvního Adama přišla na bezbožný svět ničivá potopa (2. Petrův 2,5), nyní uběhlo 1656 let od narození druhého Adama, Krista, a nevíme, co v tomto roce Bůh zamýšlí se současným světem. Snad jen to, že se ze všech zemí valí mračna válek mezi národy a všichni jsou z toho vyděšení. Měli bychom tedy sami sebe i své stádečko povzbudit k pokání, abychom ani zde nepromeškali žádnou příležitost k něčemu dobrému. Až Bůh postihne svět nějakou pohromou, budou Henochové a Noemové blahoslavení, protože Pán, který trůní nad potopou a stále trůní (Žalm 29,10), je vezme k sobě, aby neviděli zlé věci, nebo jim ukáže archu, aby v ní přečkali potopu jeho hněvu tak jako Noe. I on byl ve své době spravedlivý a dokonalý muž, který vytrvale chodil s Bohem (Genesis 6,9).
Kéž vám všem, kteří toto čtete, dá Bůh milost, abyste mohli být takovými Henochy a Noemy! Amen.
Váš věrný a důvěrný služebník v Pánu
K. J. A. K.
Úvod
Bůh našich otců Adama, Šéta, Henocha a jejich spravedlivého potomstva buď s námi i s našimi potomky až do skonání věků. Amen.
Nejmilejší, sešli jsme se zde, abychom se zamýšleli nad mládím Krista, který nám dal ve své lidské přirozenosti příklad, jak s přibývajícím věkem prospívat v moudrosti a přízni u Boha i u lidí. Z jeho plnosti můžeme brát milost za milostí. Dokud jsme na tomto světě, který je Boží školou, můžeme se učit, ať jsme mladí, nebo staří, růst ve svaté zbožnosti a tím se přibližovat Bohu v nebi. Aby nám dnes bylo Boží slovo k užitku, volejme k Bohu o pomoc.
Po modlitbě
Za vzor pravé a vytrvalé zbožnosti si vezměte Henocha, nejzbožnějšího člověka ve Starém zákoně, z Nového zákona svatého svatých, Krista. Přečtěme si o obou z nich.
Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metuzaléma. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal. (Genesis 5,21–24)
A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. (Lukáš 2,52)
SOUVISEJÍCÍ – Rokosz: Pro mě se Komenský stal prototypem pro spojení životní naděje a upřímné víry
Je pravda, že komu svítí slunce, ten nepotřebuje měsíc, hvězdy, svítilnu nebo pochodeň. A kdo má za nejdokonalejšího učitele zbožnosti Krista, ten nepotřebuje jiné učitele. Někdo možná namítne: Proč se tedy nezaměříš jen na Krista, když nás učíš o zbožnosti, a stavíš vedle něho Henocha? Na to odpovídám: Od počátku církve až do jejího konce je jen jedna Boží škola – škola zbožnosti. Je v ní jediný učenec, rektor, nejvyšší učitel – Kristus, který řekl: „Učte se ode mne“ (Matouš 11,29) a také: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,15). Bůh nestvořil pro nic za nic kromě slunce také měsíc a hvězdy a ne nadarmo doprovází rektora také nižší preceptoři. Stejně je tomu i v Boží škole. Ačkoli Kristus věděl, že je světlem světa, sluncem pravdy, řekl svým apoštolům: „Vy jste světlo světa… Tak ať svítí vaše světlo před lidmi“ (Matouš 5,14.16). Je běžné, že žáčci věci lépe a snáze pochopí od méně učených a jim blízkých učitelů a spolužáků než od výše postavených a učenějších, jejichž vzdělanosti ještě nemohou dosáhnout (Hinc illud: Ego multa didici a praeceptoribus meis, sed plura a condiscipulis, quia balbus balbum facilius inteliigit.[2]) Bůh se tedy ve své moudrosti sklání k naší nedokonalosti a přeje si, aby se lidé učili od druhých. Vždy vybírá několik žáků ze své školy, kteří by jiným sloužili jako učitelé a druzí mohli mít z jejich služby užitek a docházet k poznání. Pán Ježíš Kristus měl před svým příchodem na svět menší světla – patriarchy, proroky, krále, některé svaté atd. Mezi těmito menšími světly jako hvězda nejjasněji září Henoch, který se stal naším příkladem a vzorem. Je ukázkou nejdokonalejší zbožnosti, jaké může člověk ve své slabosti dosáhnout. Pojďte, pozorujte, dívejte se, přemýšlejte a učte se být takovými Henochy, aby i vás Bůh vzal ve své milosti k sobě. Rozdělme si naše uvažování na tři části:
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
I. Kdo byl patriarcha Henoch a kdo jsou jeho bratři, skuteční Henochové.
II. Co znamená vytrvale chodit s Bohem.
III. Jaké štěstí přinesl tento způsob života Henochovi i jemu podobným lidem, a to jak na tomto světě, tak na věčnosti.
I.
Nejprve uvažujme o samotném Henochovi: 1) o jeho jménu, 2) kdy žil na tomto světě, 3) o jeho obživě a povolání.
1. Henoch je hebrejské jméno a znamená oddaný, odevzdaný, posvěcený Bohu. Toto jméno svědčí o zbožnosti jeho otce Jereda. Ten viděl, jak se rozpadá nejen Kainova rodina, ale i ta Šétova, a tak se snažil zachovat svou rodinu na cestě víry a poslušnosti Bohu. Jelikož chtěl v tomto ohledu posloužit svým dětem, dal jim taková jména, aby při jejich zmínce mohli pamatovat na své posvěcení. Pěkný příklad hodný následování.
2. Henoch žil před potopou, byl Adamův prapravnuk, sedmý od Adama. Byl pradědečkem Noema, a tudíž otcem nás všech stejně jako Noe, Lámech, Metúšelach nebo sám Adam, protože my i všichni lidé na světě jsme jejich potomky. Získáváme tak příklad ze své vlastní rodiny, od svého otce, děda, předka – ut propiora magis afficiat[3]. Neměli bychom je vnímat jako příliš vzdálené, jako bychom k nim nepatřili.
Všimněme si, že přestože žil Henoch 365 let (právě tolik, kolik má rok dnů), žil v porovnání s ostatními patriarchy před potopou nejkratší dobu. Většina z nich se dožila téměř tisíce let. Hned vysvětlím, co z toho vyplývá.
3. Henochova obživa a povolání bylo stejné jako u jiných patriarchů. Ve svém mládí poslouchal starší, vedl život ve střídmosti a čistotě, pak vstoupil do manželství, plodil Bohu syny a dcery, vedl je a vychovával ve zbožnosti (vv. 21–22). Zmiňuji to proto, aby si snad někdo nemyslel, že ke svatému životu je nezbytné zavřít se do kláštera, podnikat poutě nebo se skrýt před okolním světem. Patriarchové nepotřebovali kartuziánský řád, kápě ani hábit. Věnovali se svému běžnému povolání, usilovali o zbožnost a líbili se Bohu.
Tolik o Henochovi. Nyní rozebereme jeho bratry, které má, a kéž Bůh dá, aby jich měl spoustu i nyní na zemi. I u nich budeme uvažovat 1) o jejich jménu, 2) o jejich pozemském životě a 3) o jejich povolání.
1. Jaká jména mají křesťané? Mají jedno společné jméno – křesťan, nebo spíš Kristián, totiž Kristu oddaný, odevzdaný, posvěcený člověk. Pokud jsme křesťané, pak jsme také Henochové, protože jsme se svým křtem oddali, odevzdali, posvětili a na základě Božího rozhodnutí jsme byli učiněni hodnými nazývat se „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, [abychom] hlásali mocné skutky toho, kdo [nás] povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1. Petrův 2,9). Tak jako Henoch pamatoval na své jméno a snažil se dostát jeho významu, tak i my jsme dostali od Krista jméno křesťan a měli bychom na něho pamatovat. Ať vám bylo dáno při křtu jakékoli jméno – Jan, Pavel, Petr, Ondřej, Filip, Daniel, Mikuláš, Václav, Anna, Dorota nebo Marie – vždy, když vás jím někdo osloví, vzpomeňte si na to, jak jste se oddali a odevzdali Kristu a posvětili se pro něho, abyste byli opravdovými Henochy (oddanými), odevzdanými a posvěcenými v Kristu.
2. Žijeme sedm tisíc let od doby, kdy byl stvořen svět a s ním i první člověk Adam. Ačkoli tvůrci kalendářů obecně nepočítají od stvoření světa více než 6 605 let, čímž by k dovršení sedmého tisíciletí chybělo 400 let, pozornější chronologové (Michael, Güllerus, Hanilinus aj.), kteří zkoumali Písmo, zjistili, že rokem 656 po Kristu začal sedmitisící věk světa. Kéž tedy Bůh pro své milosrdenství dokonale naplní to, co prorokoval „Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali“ (Judův 14–15). Jmenovitě aby po zkrocení Kainova rodu přišel věk svatých, svatě sloužících Bohu, a poté aby byli přeneseni do nebe všichni, kdo na zemi ve všech dobách sloužili svému Bohu! Amen a amen.
První Henoch před potopou žil tolik let, kolik je dní v roce, a celá ta léta stále chodil s Bohem, čímž nám nepochybně ukázal, že každý zbožný Henoch má každý den rok za rokem stále chodit s Bohem.
To, že nejzbožnější ze všech patriarchů před potopou žil na zemi nejkratší dobu, jasně ukazuje, že odměna za zbožnost je jinde než na této zemi. A proto Pán takové lidi zpravidla brzy vytrhuje zprostřed bezbožných. Kdo chcete, podívejte se do 4. kapitoly knihy Moudrosti. Ve verších 7–17 najdete pěkná slova.
3. Co se týká povolání Božích Henochů, nepotřebují žádné kápě, hábity, skrýše nebo jakékoli zvláštnosti. Buďte věrní ve stavu, do kterého vás Pán Bůh povolal, ať jste svobodní, nebo v manželství, vdovy, nebo panny, sedláci, nebo měšťané, hospodáři, nebo žoldnéři, řemeslníci, nebo kupci, případně jakékoli jiné povolání. Buďte hluboce oddáni, odevzdáni a posvěceni pro Boha a služte jemu s čistým a upřímným srdcem, abyste byli skutečnými Henochy. Ale abychom plně pochopili, co znamená být Henochem a stále chodit s Bohem, uvažujme nyní o druhé části.
II.
Chodil Henoch s Bohem. (Genesis 5,22.24)
Dvakrát to o něm dosvědčil sám Bůh. Proč? Bezesporu pro ujištění o jeho vytrvalé zbožnosti (srov. Genesis 41,32).
I v tomto případě uvažujme, co znamená 1) chodit 2) s Bohem 3) neustále.
1. Chodit znamená přemístit se z jednoho místa do druhého pro vyřízení něčeho potřebného, a to pomalu, tiše a cílevědomě. Protože: (1) Kdo se nikam nepřemísťuje, ten se nehýbe, ale stojí, sedí nebo leží. (2) Kdo přemísťuje, aniž by to bylo nutné, ten nechodí, ale toulá se. (3) Kdo se přemísťuje pomalu, ale prudce, ten nechodí, ale běhá, těká, utíká. (4) Kdo se zase přemísťuje až příliš pomalu, ten nechodí, ale loudá se. Chodit v duchovním smyslu znamená mít společenství s lidmi, nakládat s věcmi nebo něco řídit. Vezměme si z toho ponaučení. Na tomto světě nemáme žít pro nic za nic jako zahálčiví lidé, kteří nedělají nic užitečného. Nemáme být ani zbrklí jako někteří pošetilci, kteří se o všechno pokoušejí, do všeho se míchají a sami sobě i druhým přidělávají starosti. A nemáme být žít ani lehkovážně jako lidé, kteří nechávají život v rukou náhody, a co náhodou získají, s tím zacházejí ledabyle.
SOUVSEJÍCÍ – Jan Ámos Komenský – fantasta nebo prorok?
Ale pojďme dál.
2. Co znamená chodit s Bohem? Někteří překládají jako „vedle Boha“. Smysl těchto slov je stejný, jako když Bůh Abrahamovi řekl: „Choď stále přede mnou“ (Genesis 17,1), tj. všude a ve všem na mě, svého Boha, pamatuj, jako bych byl všude s tebou a všechno viděl, slyšel, pozoroval, zaznamenával a zapisoval. Vždyť jsem skutečně všude s tebou a vidím, slyším, pozoruji, zapisuji si a budu si zapisovat do paměti všechno, co děláš, říkáš, na co myslíš a co budeš dělat, říkat nebo na co budeš myslet. Abraham, stejně jako před ním Henoch, tedy dával pozor, aby vždycky chodil jako před Bohem a s Bohem. Pamatoval, že kam by se vydal, tam s ním půjde i Bůh, a na co by se podíval, to uvidí i Bůh. Jak dosvědčuje Žalm 139 i jiné pasáže Písma nebo Augustin: Deus ita curat omnes, tanquam singulos: & ita singulos, tanquam unum quemque solum[4]. Filozof Seneca radil Luciliovi, že pokud chce žít ctnostně a nedopustit se ničeho zlého, má si vybrat jednoho ze svých předchůdců, kteří získali věhlas díky své počestnosti (např. Sokrata, Catona, Scipiona atd.), a neustále si ho stavět před oči, aby se vyhnul jakékoli pokleslosti. Nebyla to špatná rada, ale ne dokonalá, protože: (1) Člověk je nedokonalým učitelem a vzorem ctnosti. (2) Daný člověk nebyl skutečně přítomný, šlo pouze o představu. (3) I kdyby byl daný člověk naživu a byl opravdu přítomný, mohl by být pouze svědkem, ale ne soudcem, odplatitelem nebo mstitelem. Lepší radu dává apoštol Pavel, který nabádá k počestnosti s ohledem na všudypřítomné anděly (1. Korintským 11,9). Ale ještě lépe si poradil Henoch. Dělal to, co sám Bůh poradil Abrahamovi – chodil vždy a všude s Bohem. To je nejlepší řešení, protože: (1) Bůh ve své dokonalosti převyšuje všechny lidi i anděly. (2) Je vždy a všude skutečně přítomný. (3) Jednoho dne spravedlivě rozsoudí všechno, co kdo kdy udělal, řekl nebo si myslel. V Novém zákoně Bůh za tohoto inspektora a neustálého dohlížitele ustanovil Krista, svého Syna, našeho Pána, který než vystoupil do nebe (odkud vše spravuje a řídí), řekl: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28,20). Jan ho viděl, jak prochází mezi zlatými svícny, tedy všemi církvemi, a Štěpán ho viděl stát po Boží pravici, když mu šel vstříc ve své smrti. Hoši a děvčata, muži a ženy, dědové a babičky, pokud chcete být jako Henoch, choďte před Bohem. Ať se to projeví na tom, jak se chováte, jak jednáte vztahu ke svým bližním i k samotnému Bohu.
Pokud jde o tebe samotného, vždy dbej na zdrženlivost a čistotu, protože se na tebe upírají oči Pána, které jsou čistější nade vše. Usiluj o mírnost a střídmost, protože stojíš před tím, který řekl: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím…“ (Lukáš 21,34).
Když jednáš s bližním, měj se na pozoru přede vší nespravedlností, útlakem a křivdami, protože nad tebou stojí soudce. V žádném ohledu neutiskuj svého bratra, protože Pán mstitel se dívá.
Ve vztahu k Bohu jednej uctivě a vážně, s bázní a třesením, protože je přítomný. Když se modlíš, mluv tak, jako bys stál před jeho velebným trůnem v nebesích. Když nasloucháš jeho slovu, které pronáší jeho služebník, poslouchej, jako by promlouval sám Bůh. Vždyť se ti předkládá to, co sám řekl, a navíc za jeho přítomnosti – jako když kancléř pronáší v přítomnosti svého krále to, co mu bylo poručeno a vloženo do úst.
Cokoli děláš, dělej všechno jako před ním a pro něho k jeho slávě. Věnuj se tedy takovým věcem, kterými může být Boží sláva rozšiřována nebo alespoň poznávána lidmi. Nejen kněz může skrze věrné kázání Božího slova šířit mezi lidmi poznání jeho slávy, i vrchnost může a má sloužit církvi, a to tím, že jí chrání, podporuje, vzdělává a sama jde všem lidem příkladem. I každý zbožný křesťan, který září jako svíce, může přispět k tomu, aby byl oslaven Bůh v nebesích (Matouš 5,16; Filipským 2,15). A nakonec může Boží slávu šířit každý zbožný člověk i ve všedních věcech, jako je jezení, pití, spánek nebo cokoli jiného (1. Korintským 10,31). Všechno, co je činěno nebo naopak nečiněno s nějakým dobrým záměrem (např. jíst, pít, spát a užívat věci tohoto světa proto, abych mohl žít, a tak sloužit Bohu a svým bližním) a s neustálým vzýváním a chválením Boha, přináší Bohu slávu.
Už rozumíte, co znamená chodit s Bohem? Ještě blíže vysvětlím, jak může zbožný člověk dosáhnout toho, aby ve všem, co vidí, slyší a dělá, viděl Boha nebo Krista a pamatoval, že na něho upírají své oči. Dám vám několik příkladů: (1) Když vzhlédneš k nebi, řekni si: To je trůn, na kterém sedí můj Pán. Shlíží z něho dolů a všechno vidí – i mě, svého červíčka. Jemu buď chvála. (2) Když se díváš na zem, řekni si: To je podnoží Boha, kterému se máme klanět (Žalm 95,6). A nebude na škodu, když hned skloníš svou hlavu, pozvedneš k němu své ruce nebo padneš na kolena. (3) Když uvidíš slunce, řekni si: Bůh září ještě mocněji. (4) Když na zem přijde déšť v příhodnou chvíli, řekni si: Déšť Božího požehnání přichází na ty, kdo chodí po jeho cestách. (5) Když vidíš na obloze blesk a slyšíš hromobití, řekni si: Můj Pán tím dosvědčuje svou moc a hrozí bezbožným, že pokud neučiní pokání, srazí je do ohně, do nejhlubšího pekla (Žalm 140). (6) Když uvidíš krásný kvetoucí strom plodící ovoce, řekni: Dej Bože, ať jsem tvým stromem, který se zelená a plodí ovoce ještě v šedinách (Žalm 92,15). (7) Když uvidíš vysoko na nebi letět ptáka, řekni si: Dostal jsem jiná křídla, ne abych mohl létat pod nebem, ale abych se mohl v mysli přenést nade všechna nebesa a vznést se tam ve svém srdci. (8) Když uvidíš nějaké zvíře nebo plaza, řekni: Bože, děkuji, že jsi mě nestvořil jako tohoto hloupého tvora, který se může jen plahočit po zemi. Dej, ať nejsem jako zvíře nebo žížala, která se bezděčně plazí po zemi! (9) Když uvidíš nějakého člověka, řekni si: To je Boží obraz, na ten mám brát ohled. (10) Když trávíš čas se svým milým přítelem, řekni si: Bůh je nejvyšší přítel, na jeho přízni záleží nejvíce. (11) Když se setkáš s nepřítelem, řekni: Bože, buď mi pavézou a štítem, vždyť na mě číhají! (Žalm 5,9; ČSP). (12) Když uvidíš žebráka, ať ti přijde na mysl: To je chudý Kristus, který chce zjistit, jaké mám srdce – zda soucitné či nelítostné, abych mu z toho vydal počet v soudný den (Matouš 25,35). (13) Když vidíš lékaře, řekni si: Kristus je pravý lékař nejen těl, ale i duší. (14) Když vidíš vojáka, připomeň si: Velitel Míkael bojuje lépe za svůj lid (Daniel 12,1). Nebo řekni: Můj Bože, dej, ať udatně bojuji proti tvým a svým nepřátelům.
A tak jdi, milý Henochu, ať jsi kdokoli, a vždy najdeš něco, co tvou mysl obrátí k Bohu. Jak říkáme: Moudrému napověz, ostatní si domyslí. Všichni, kdo toto slyšíte, buďte, prosím, moudří. Domyslete si z těchto příkladů, jak máte chodit s Bohem, ať jde o cokoli v tomto světě.
U tohoto bodu bych se ještě rád zdržel a svému i vašemu srdci ukázal, co znamená chodit s Bohem. Řeknu něco, co si, prosím, zapamatujte: Chodit s Bohem znamená chodit s Otčenášem, tedy dbát na všechno, o čem Kristus učil, že máme na modlitbě překládat nebeskému Otci. Henochu, často říkej:
Otče můj, dej, ať jsem tvé pokorné a poslušné dítě. Ty jsi na nebesích, dej, ať nejsem připoután k zemi, ale ať se vznáším za tebou do nebe. Posvěť se jméno tvé. Dej, ať je skrze mé skutky, slova, myšlenky posvěceno tvé jméno. Buď vůle tvá. Dej, ať na zemi usiluji o plnění tvé vůle jako svatí andělé v nebi. Přijď království tvé. Kéž se všichni lidé poddávají tvé vládě, kéž se můj duch, duše i tělo podřizují tvému žezlu. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Dej, ať netoužím po ničem jiném než po chlebu, kterým uspokojím své potřeby a díky kterému budu žít, dokud to tvá vůle bude chtít, a neobtěžuji se ničím zbytečným. Odpusť nám naše viny. Nemůžu být tak dokonalý, jak bych si přál. Potřebuji tvou milost, buď mi tedy milostiv. Jako i já odpouštím, ano, odpouštím právě nyní, už nechci vědět o žádné urážce nebo hněvu mého bližního. Neuveď mne v pokušení. Satan, svět a tělo mi kladou na cestu překážky. Bojím se, abych neupadl, chraň, prosím, svého služebníka a posiluj ho v boji s pokušením. Zbav mne od zlého. Kdybych přece jen padl, pozdvihni mě a zachovej pro sebe, aby ten Zlý nade mnou nejásal. Neboť tvé jest království, moc i sláva. Netoužím po ničem a neusiluji o nic, co by ti nepřinášelo slávu na věky věků. Amen.
3. Tolik k tomu, co znamená chodit s Bohem. Co ale znamená chodit s Bohem neustále? Chovat se vždy tak, jak už bylo řečeno, až do konce – celý život bez přestání. Každý rok, měsíc, týden, den, hodinu a minutu žít ve zbožnosti. Že je to těžké? Proto se také říká, že nic na světě není tak těžké jako být dlouho dobrý. Ale je to pravda? Ano i ne. Platí to o těch, kteří se snaží být dobří jen do určité míry; rozběhnou se, ale nedoběhnou, začnou, ale nedokončí. Nikdy nevynaloží veškeré úsilí, aby přemohli sebe, své tělo, svět, všechna pokušení a zůstali pevně stát. Takoví lidé zakusí zbožnost, když něco začnou, ale nevyhýbají se pokušení, takže musí začít znovu. Umdlévají a klesají podobně jako pták, který má jedno křídlo zdravé, ale to druhé tíží kámen, který ho táhne k zemi. Nemůže létat, jen se vznese a hned zase padá a zmítá se na zemi. V tomto ohledu skutečně platí, že být dlouho dobrý je těžké: často přicházejí pokušení, kterých je svět plný, a sklon lidského těla a mysli je jim podléhat. Zároveň však platí, že pro pravé, Bohu oddané Henochy není těžké chodit ve zbožnosti. Musí se potvrdit, co řekl Kristus: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Matouš 11,30). Apoštol potvrzuje, že „jeho přikázání nejsou těžká“ (1. Janův 5,3). Opravdu nejsou, protože všechna Kristova přikázání směřují k lásce; láska a milování jsou milé a příjemné. Kdo tedy chodí bez Krista a bez lásky a žije v hněvu, závisti, nenávisti a v jiných hříších, toho ničí žádosti, vášně a špinavé hříchy a tíží ho svědomí. Je to, jako by chodil po trní a bodláčí. Ale kdo chodí v Boží lásce, ten se prochází rájem plným potěšení. Je to tak příjemné, že na celém světě není žádná rozkoš, která by se tomu vyrovnala. Každý skutečný Henoch, který vytrvale a neustále chodí s Bohem, má tento ráj ve svém nitru. Jak může být těžké se v něm procházet?
Nestálému a neupevněnému člověku je tedy všechno zatěžko, každá vnitřní i vnější činnost. Pro vytrvalého a ukotveného člověka je to však přirozené. Záleží jen na tom, milý Henochu, abys věděl, jak se upevnit ve vytrvalém chození s Bohem. Ve jménu Boha ti poskytnu pět pravidel. Věnuj jim pozornost.
I. Pokud nemůžeš být neustále s Bohem jako andělé v nebi, kteří mu bez přestání dnem i nocí zpívají: „Svatý, svatý, svatý“ (Zjevení 4,8), jak tomu bude i po našem vzkříšení (Matouš 22,30), buď s ním na zemi tak, jak je to jen možné. Jestliže v noci spíš, vynahrazuj to za dne, kdy bdíš, a všechno podřizuj svému chození s Bohem. Nikdy vědomě neztrácej čas marnostmi, všechen ho věnuj Bohu a budeš Henochem.
II. Pokud nedokážeš plně zářit ve své zbožnosti jako neustále září slunce na obloze, které nikdy nehasne, měj aspoň tolik světla, kolik ho měly lampy v chrámě a oheň hořící na svatém oltáři, které každé ráno a večer rozsvěcovali a uchovávali kněží. I ty uchovávej ve svém srdci Boží oheň a světlo a každé ráno a večer se k Bohu modli, zpívej mu chvály, něco o něm čti a uvažuj o něm. Tak zachováš oheň ve svém chrámu, v srdci.
III. Pokud kvůli starostem ohledně nezbytných věcí tohoto života nemůžeš neustále chválit Boha, chval ho tak, jak můžeš, snaž se na něho myslet a pronášej k němu krátké modlitby, podobné výstřelu do nebe, nebo alespoň krátké vzdechy. To můžeš i mnohokrát za den, každou hodinu. Proč by Bohu oddaný Henoch nemohl při jakékoli práci, na cestě nebo uprostřed nevěřících lidí říct: Bože, buď milostiv mně hříšnému? Neopouštěj mě, Bože! Chraň mě, Bože! Jsem tvůj, Bože, a ty jsi můj! Můj Bože, mé světlo a můj živote! Lze říct tisíce podobných vět.
IV. Pokud ani to nestačí k neustálému chození s Bohem, udělej následující. Popros Boha, aby to, co se bez přestání děje ve tvém těle, přijal jako trvalou chválu, modlitbu a rozjímání. Například neustále dýcháš – i v noci, když spíš. Pros Pána Boha, aby to přijal jako modlitbu. Tvé srdce neustále vhání život do celého těla (jak dosvědčuje pulz na rukou, nohou a žilách). Učiň s Bohem smlouvu, aby mu tlukot tvého srdce zněl v uších, jako by bez přestání dnem i nocí vyznávalo se serafíny: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů!“
V. A nakonec, i kdybys dělal toto všechno a ještě tisíckrát víc toho, co patří k životu zbožného Henocha, neměj sám v sobě zalíbení, ale vyznávej, že jsi nehodný služebník (Lukáš 17,10). Vždy si připomínej, že jsi ještě nevykonal dost, vždy pros o odpuštění a posílení skrze Krista. Obzvlášť na konci každého dne, týdne, měsíce, roku i života se cvič v upřímném pokání.
III.
Zbývá poslední otázka: Co znamená, že Bůh vzal Henocha? Kam ho vzal? Papeženci učí, že jeho stejně jako později Elijáše vzal ve smrtelném těle do pozemského ráje, kde roste strom života, díky jehož ovoci tito dva neumírají. Na konci věku pak přijdou kázat proti Antikristu, budou jím zabiti, vzkříšeni a teprve potom vzati do nebe. Ale to jsou jenom povídačky. Elijáš i Henoch už přišli. Přišli Boží poslové v moci Elijáše a Henocha (Matouš 17,12; Lukáš 1,17). Co se týká Henocha, máme lepší výklad Židům 11,5, kde se píše, že „nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal“. To znamená, že byl přenesen do nesmrtelnosti stejně jako Elijáš. A tak ti, kdo ve svém smrtelném těle slouží na tomto světě Bohu, můžou vědět a mít jistotu v tom, co je čeká.
Věrný Henochu, poslouchej a těš se z toho, co tě čeká: Bůh tě k sobě vezme. Bůh k sobě hned bere mysl a srdce Henochů, aby přebývali v nebi, přestože jsou tělem na zemi (Filipským 3,20). Na zemi tak zůstává jenom jejich stín, ale jejich skutečná podstata je v nebi. Ve smrti se však toto přenesení stává dokonalejší, kdy Henochova svatá duše opouští tělo a andělé ji přenášejí do Abrahamova lůna. Tělo se obrací v prach a odpočívá. Nejdokonalejší přenesení všech Božích Henochů však nastane při vzkříšení jejich těla i s duší, aby navždy byli s Pánem (1. Tesalonickým 4,17). V dalším verši apoštol vybízí, abychom se těmito slovy navzájem povzbuzovali. Milí Henochové, přijměte povzbuzení a povzbuzujte i druhé, protože máte čím. Vždyť jste spojeni s Bohem a nic vás od něho ani od jeho blažené věčnosti nemůže odloučit. Věčnost každého člověka se bude odvíjet od jeho vzkříšení, vzkříšení od jeho smrti a smrt od toho, jaký vedl život. A protože byl plně spojen s Bohem, toto pouto nebude moci rozdělit ani smrt, ani žádná věc navěky. Amen.
Znaky člověka, který stále chodí s Bohem
„Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte,“ uvádí apoštol (2. Korintským 13,5). Milý křesťane, abys mohl sám sebe snáze vyzkoušet, zkoumej těchto sedm znaků, která se týkají 1) času, 2) místa, 3) celistvosti, 4) horlivosti, 5) činů, 6) trpělivosti a 7) pokoje, který převyšuje všechno porozumění.
Člověk, který chodí s Bohem:
1. Vždy přemýšlí, jak by plnil Boží vůli, a tak mu nezbývá čas na žádné zbytečnosti a marnosti – ráno ani večer, ve dne ani v noci. Z toho plyne, že kdo vynakládá čas na marnosti nebo pokrytectví, nechodí s Bohem.
2. Vždy chodí jako před Bohem. Ať je doma, nebo venku, sám, nebo mezi druhými lidmi, vždy se chová stejně. Kdo hledá skulinku, jak by mohl povolit v něčem, v čem si nedovolí povolit před lidmi, nechodí s Bohem.
3. Plní všechno, co z Boží vůle zná, a to ve všech oblastech bez výjimky. Kdo plní všechna přikázání, ale jedno opomíjí, nechodí vytrvale s Bohem. Je to tak nerozumné, jako by se někdo ocitl v obležení od nepřítele, odrážel všechny jeho útoky, ale jedno místo by nechal nehlídané. Když jím pronikne nepřítel, může se všeho zmocnit. K čemu by tedy byla stráž všude jinde?
4. Horlivě dělá ze vší své moci a síly všechno, čím by se líbil Bohu. Člověk skutečně oddaný Bohu se snaží milovat Boha víc, než je vůbec možné, a chce činit pro Boží slávu víc, než je možné. Touží dělat to, co by dokázal nejdokonalejší člověk nebo anděl; to, co mohou udělat všichni lidé i andělé dohromady, nebo dokonce to, co by dokázali úplně všichni tvorové. A to by platilo, i kdyby bylo tisíc takových světů a v každém tisíckrát víc andělů a lidí, a navíc tisíckrát dokonalejších, než jsou nyní. Toto všechno touží pravý Henoch dělat a uvědomuje si, že i kdyby to všechno dělal, neudělá tolik, aby to bylo hodné nevystihnutelné Boží velebnosti a milosrdenství. Henochové tedy nemají zalíbení ve své zbožnosti a nemyslí si, že dělají něco navíc a nepřipisují si opera supererogotionis – nadbytečné dobré skutky.
5. Henochové svou zbožnost dokazují raději svými skutky než slovy. Nemluví, ale konají, a to statečně. Není nic, o co by se takový člověk nepokusil pro Boha a z lásky k němu. Láska jinak nedá – chce a musí mít svého Boha, v němž nalézá potěšení.
6. Nenechá se ničím odlákat od Boha a svého potěšení v něm. Je mu milé se pro něho radovat, ale i pro něho plakat; je připraven všechno podniknout a zemřít, než aby proti němu zhřešil. Ať s ním Bůh nakládá jakkoli, je se vším spokojen. Pokud Bůh chce, aby byl zdravý, chce to i on; pokud Bůh chce, aby onemocněl, i on si to přeje; pokud Bůh chce, aby žil, on také; pokud si Bůh přeje, aby zemřel, on zrovna tak; i kdyby ho chtěl Bůh zatratit ke své slávě, podvolí se a nenamítá, jak ukazují příklady Mojžíše a Pavla (Exodus 32,32; Římanům 9,3).
7. A nakonec, děj se co děj, člověk takto oddaný Bohu je ve své mysli nepohnutelný jako skála v moři. Přestože na ni dorážejí vlny a bouře, nic jí neotřese a zůstává stát na svém místě. Stejně i tento člověk neustále zakouší potěšení, když ví a vidí, že se plní Boží vůle nehledě na okolnosti a všechno v každém čase musí nakonec přinést Bohu slávu. Proto Boha vždy za všech okolností chválí a nemůže přestat, protože je mu to příjemnější než nejvybranější lahůdky, když ústy nebo srdcem vyznává s Davidem: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála“ (Žalm 34,2). A na cokoli se podívá, to vybízí, aby se přidalo k chválení Pána Boha. „Chvalte Hospodina z nebes!… Chvalte jej, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy, chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy… Ze země ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně, oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo, horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry, zvěř a všechna dobytčata, plazi, okřídlené ptactvo“ (viz Žalm 148).
Požehnaní jsou ti, kdo tak činí, a začínají žít svůj nebeský život už tady na zemi! Vždyť to, co v nebi budeme dělat navěky, je chválit Boha a jásat nad jeho nevýslovným milosrdenstvím. Kdo s tím radostně začne zde na zemi, bude to činit i navěky, protože ho Bůh vezme odtud k sobě. Koho Bůh odtud nevezme, toho už k sobě nevezme nikdy, protože se spustí věčné závory a zavře se brána do nebe.
Modlitba zbožných Henochů
Přeslavný Pane, věčný Bože našich otců, který zůstáváš stejný ve všech národech světa, miluješ ty, kdo milují tebe, a střežíš ty, kdo dbají na tvou smlouvu a neustále s tebou chodí. Děkuji ti, že uprostřed tohoto převráceného světa vždy máš své Henochy, že i mně jsi dal podíl mezi svatými, když jsi mě přitáhl ke svému Synu a vyučil jsi mě skrze Ducha svatého, jak mám v tomto životě před tebou chodit pravdivě a upřímně. Svatý Otče, to nepochází z těla a krve, je to tvůj dar, který jsi mi dal, a proto tě chválím celým svým srdcem a toužím ti upřímně sloužit celou svou bytostí. Dej, ať v tomto úmyslu vytrvám a upřímně a statečně ti sloužím až do své smrti. Potom mě vezmeš k sobě za jinými Henochy, z nynější smrtelnosti do své věčné nesmrtelnosti, kde tobě budeme plněji sloužit v pravé dokonalosti a bez přestání budeme navěky chodit před tvou tváří v zemi živých. Jen mi pomoz, přesladká studnice, aby mě žádná těžkost ani převrácenost světa nedokázala od tebe odvrátit až do dne, než mě vezmeš k sobě vzhůru a navěky mě uchováš v bezpečí. Amen, má slávo, má koruno, můj živote, můj ráji, mé věčné potěšení, ať se tak stane. Amen a amen!
Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 22. dubna 2022 Foto: Wikimedia Commons – J. A. Komenský
[1] Bůh nás nevolá do nebes skrze [zkoumání] podružných otázek.
[2] A od toho [se říká]: „Hodně jsem se naučil od svých učitelů, ale více od svých spolužáků, protože koktavý koktavému nejlépe rozumí.“
[3] Čím bližší, tím víc působí.
[4] Bůh se takto stará o všechny, stejně tak i o jednotlivce: jak o jednotlivce, tak také o každého jednoho, [který je] osamocen.
1 Komentář
Silva
Výtečné kázání. Měl by se ho držet každý. Díky Pánu za J.A.K.