Slavný je výrok Charlese Taylora, který náš věk líčí jako vzájemné „pronásledování“: věřící zápasí s pochybnostmi, zatímco nevěřícím působí bolest transcendentno. Mnozí lidé v mém pokolení vyrůstali v ateistických domácnostech a nepronikl k nim vliv náboženských společenství ani duchovních učení. Po celý život byli uzavřeni v „imanentním rámci“ (Taylorův termín pro světonázor omezený přirozeným světem), a když náhle spatří nadpřirozeno, znervózní je to – a dokonce osloví.
Užitečným nástrojem se zde stává pojem C.S. Lewise „Sehnsucht“, což je německý výraz pro touhu po radosti. Tyto okamžiky, kdy si do srdce nachází cestu transcendentno, které způsobí, že si člověk uvědomí existenci duchovního světa, mohou posloužit jako otevřená brána vedoucí k víře v Boha. Při mých rozhovorech se stává, že i skalním skeptikům svitne, když se jich zeptám, zda někdy zažili některý z těch nevysvětlitelných okamžiků úžasu. Pokud jste vyrůstali v chladném, uzavřeném a vypočitatelném vesmíru, nevymizí vám z paměti žádný z duchovních vánků, který vás kdy provanul. V nedávném článku cituje Brierley Hollandův výrok: „V okamžiku, kdy připustíte, že existují andělé, vám svět zkrátka začne připadat bohatší a zajímavější.“
Touha po mravní struktuře a emocionální podpoře
V hostinci při besedách o víře jsem několikrát uslyšela stejnou odpověď: „Víš, já opravdu trošku žárlím.“ Jedna kamarádka se zmínila o své podprahové úzkosti, a vůbec o pocitu zoufalství z neznáma týkajícího se budoucnosti. Víra v náboženském smyslu, něco jako opěrná mříž pro popínavé rostliny, na čemž můžete vybudovat svůj emocionální i morální život – jaká úleva z toho zaznívá oproti vyčerpávající snaze opírat se o nějaké své vlastní věroučné a etické systémy! Příznakem našeho pokolení se stala úzkost, a mravní nejistota naší doby k tomu jen přikládá polínka.
V tomto věku, v němž vládnou seznamkové aplikace, skupinová „láska“ a porno, už to břímě „morálky podle vlastních představ“ mnoho mladých lidí vyčerpává. „Reakcionářky proti feminismu“ – Louise Perryová, Mary Harringtonová a další – svým průzkumem zjistily, že nejednoznačnost moderních mravních norem činí zvláště mladé ženy nešťastnými a je možné, že zranitelným není schopna přinášet ochranu. Slovo „hřích“ se před nimi začíná rýsovat jako úleva, jako konkrétní cesta k označení něčeho jako správné nebo nesprávné a k stanovení bezpečných mezí pro chování. Morální systém jako křesťanství, jehož cílem je vytvářet počestné, moudré a uctivé jedince, jim už – jak se zdá – nepřipadá jako něco, co by člověka dusilo nebo utlačovalo.
SOUVISEJÍCÍ – Jak své náctileté učit studiu Bible
Z hlavy do srdce
Doznávají-li kulturní otázky změn, mělo by k tomu dojít i v naší apologetice. Ta racionální je ovšem i nadále životně důležitá, jsme však svědky toho, že pokud jde o důraz, dochází mezigeneračně k posunu. Byla jsem nedávno v anglické pobočce evangelikálního debatního střediska L’Abri a povšimla jsem si, že se starší účastníci potýkají s otázkami víry a rozumu. Ptají se: mohu Bibli věřit? Je přesná? Lze Boží existenci dokázat? Mladší účastníci oproti tomu zkoumají účinky křesťanství na své každodenní zkušenosti.
Mé nenáboženské přátele zde v Oxfordu sice stále ještě zajímá, jaký smysl připisuji historickému vztahu křesťanství a kolonialismu nebo jaké mám rozumové zdůvodnění pro křesťanské konfese, ale jak se zdá, poutavější pro ně je dozvědět se, jak mi víra pomáhá orientovat se v životě, v jeho účelu a ve světě emocí. Posun od „je to pravda?“ k „funguje to?“ je odrazem zjevné a dalekosáhlé kulturní proměny, na jejíž využití ve své službě by se měla církev důkladně myšlenkově připravit.
Nová otevřenost
Dnes mne má identifikace s křesťanstvím v Oxfordu – v této značně sekulární a pokrokářské instituci v postkřesťanské zemi – neuvádí do rozpaků. Zmíněné proměnné kulturní a duchovní faktory vytvářejí kontext, v němž lze snadno zapříst rozhovory na duchovní téma. Zavést řeč na tyto oblasti není ošemetné ani nepřirozené. Jak kdyby to lidi naopak popohánělo, aby se o tom začali bavit.
Prostředí Oxfordu je ovšem jedinečné. Některé z těchto faktorů lze možné připsat právě zdejšímu ovzduší, které mysl přítomných samo podněcuje k debatě o velkých otázkách. Na barvitosti přidává mým zkušenostem i to, že stojím na průsečíku společenskovědních a humanitních oborů; slyšela jsem, že v kruzích zabývajících se exaktními a přírodními vědami, technikou, inženýrsko-strojírenskými obory a matematikou si dosud udržuje pozice stará garda ateistů a uctívačů přírody. Kontexty v Americe a Anglii se ovšem liší, nicméně věřím, že tu i tam se něco „hýbe“.
Australský pastor a myslitel Mark Sayers upozorňuje, že k nám možná přichází čas obnovy a probuzení, a zapřísahá církev, ať je připravena. Ani já se ze svého místa v Oxfordu nemohu ubránit vzrušujícímu rozechvění, že Brierley má asi zkrátka pravdu – že probíhá překvapivá obroda víry v Boha.
Autor: Carolyn Morrisová-Collierová získala magisterskou hodnost na fakultě mezinárodního vývoje Oxfordské univerzity. Je pomocnou redaktorkou časopisu Ekstasis Magazine vydávaného redakcí Christianity Today. Píše substack „The Green Door“ (Zelené dveře), v němž se zamýšlí nad krásou, teologií, návratem k okouzlení a kulturou.
Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 18. března 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
