Tak tohle mě fakt vyděsilo. Doma jsem si lehla a odpočívala a odpoledne jsem měla tlak 190/135. Až jsem se roztřásla hrůzou. Manžel byl v práci, a tak mě do nemocnice vezl tatínek. Celou cestu jsem volala k Bohu: „Jen ať to maličká přežije! Pane pomoz! Zachraň ji! Bez tebe to nezvládnu!!!“ A když jsme vkročili do nemocnice, moje srdce se uklidnilo a v mé mysli zavládl pokoj. „Pane, teď je to na tobě. Jsem tady, buď vůle Tvá.“ A byla jsem klidná i tehdy, když si ze mne lékař a sestřičky utahovali, čímže jsem si to ten tlak měřila, i když mi ho pětkrát přeměřovali, a pak už ani jim nebylo do smíchu a začali mě připravovat na sál takovým fofrem, že jsem taktak stihla zavolat manželovi, že asi rodím, ať rychle přijede. Stihl to a ten večer se narodila císařským řezem naše milovaná Andulka, skoro měsíc před plánovaným termínem. Jako ze snu si vzpomínám, když mi ji hned po porodu asi na půl minutky ukázali. Tak nádhernou hlavinku jsem ještě neviděla. Byla tak strašně krásná a tak maličká (2,39 kg), ale úplně zdravá a celá.

Pak mě uložili, abych se vyspala, potom si pamatuji ráno. Přišla sestřička a já jsem se jí ptala, kdy uvidím dcerku. Říkala, že se jen osprchuji a hned mi ji donesou. Snad jsem se i sprchovala, ale to už si nepamatuji. Vzbudila jsem se až večer na JIPce, celá oteklá, trčely ze mne samé hadičky a v hlavě jsem měla jak vymeteno. Byl u mne manžel, rodiče a sestra, celí vyděšení, vůbec jsem nechápala, co se stalo. Říkali, že jsem dostala křeče z vysokého tlaku (205/150), říká se tomu eklampsie. Ptala jsem se na Andulku a ukázali mi její fotku a dál si to už zase nepamatuji, protože přišel další záchvat. Ale Bůh je tak dobrý, že mě zachoval naživu. Čtyři dny jsem jen ležela a nebála jsem se smrti, jen o Andulku a rodinu jsem měla starost. V mysli mi vyvstávaly nejrůznější verše z Písma a písničky a to mě hodně povzbuzovalo. Taky mi chodila spousta povzbudivých SMSek od přátel, někteří mě navštívili a modlili se se mnou, byl se mnou manžel a rodina. Za to jsem byla a jsem tak vděčná, jim i Bohu.

Nejhorší bylo odloučení od mého děťátka, to se ani nedá popsat. Vždyť jsem ji viděla jenom jednou a na takovou chviličku! Ale pomalu jsem se uzdravovala, pátý den už mě na chvilku zavezli za Andulkou a po týdnu jsme už byly spolu na pokoji a po dalším týdnu si nás novopečený tatínek odvezl domu. :o)