Zjevení 2:18,3:1a … Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: … Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: …
Milí přátelé, patřící navěky Kristu Ježíši –
Když dohlížíte na skupinu dětí, které si volně hrají a mezi kterými občas dochází k nějakým třenicím, je zajímavé a poučné k nim jen tak z nenadání přijít a říct některému z nich: „Vím, co jsi udělal.“ Možná si umíte představit, jaké reakce pak následují. Jedni se začnou vymlouvat a omlouvat, jiní hledají důvody u jiných a svádějí vinu na druhé. Jsou i tací, kteří bez okolků řeknou, že se omlouvají a že je jim to líto. Ještě pozoruhodnější je, když se naopak k někomu, komu druzí ublížili, nějak ho odstrčili apod., skloníte a řeknete mu: „Vím, co ti udělali.“ Hned vidíte, jak mu to pomohlo vyrovnat a popasovat se s tím. A ještě lépe je, když dodáte něco ve smyslu: „Neboj, nenechám to tak být.“ Nebo „dám si na něj pozor, aby mu to příště neprošlo.“
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno II
Něco podobného slyšíme od Pána Ježíše Krista v prvním výjevu, který měl apoštol Jan a popsal jej v knize Zjevení. Pročítáme společně sedm dopisů, určených andělům, čili poslům, nejspíše správcům sedmi sborů v oblasti Malé Asie, dnešního západního Turecka. Ježíš každý z těchto dopisů začíná slovy: „Vím o tobě – vím o tvých skutcích, o tvé chudobě, o tvých souženích, o tom, kde bydlíš a čemu čelíš.“ Ježíš ví dobře o tom, jaké máme před sebou těžkosti, výzvy a jak žijeme a komu věříme. On ví, jak je nám ubližováno a křivděno, stejně jako, když my někdy ubližujeme a křivdíme. Ježíš o tom všem dobře ví a nám je to připomenuto obrazně tím, že „Jeho oči jako plamen ohně (tj. vidí do člověka skrz naskrz), Jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni (tj. může jít kam chce a nic Ho nezastaví).“ (Zj 1:14-15)
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Tento Pán a Král má co vzkázat své církvi také dnes. I nám proto patří i slova, poslaná kdysi sboru v Thyatirech a sboru v Sardách. Pojďme si je společně projít a najít v nich poučení pro náš vlastní život s Kristem.
THYATIRY … uctívání vícero Pánů
„Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: …“ Thyatiry bylo město, které leželo trochu dál od pobřeží, a nebylo tedy jako jiná dříve zmíněná města významným přístavem. Leželo na cestě od moře do vnitrozemí a stalo se centrem obchodu a řemesel (vlnařství, barvířství, plátenictví, aj.). Například v knize Skutků se dočítáme o tom, jak ve Filipech poslouchala Pavlovo kázání u řeky jistá „žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatiry“ (Sk 16:14). Lydie uvěřila v Krista a hostila Pavla a jeho spolupracovníky ve svém domě ve Filipech. Je dobře možné, že kvůli obchodu cestovala mezi Filipy a Thyatiry a že právě ona stála za rozšířením křesťanské víry v Thyatirech.
Každopádně obchod s látkami a barvení látek bylo jedním z tamních zdrojů obživy a také bohatství. Purpurové neboli nachové barvivo mělo velkou hodnotu a získávalo se z mořských plžů, například ostranky, lovených na pobřeží Středozemního moře. Do purpurových plášťů ze vzácných látek jako hedvábí se oblékali lidé zámožní a lidé vysokého postavení. Vzpomeňte si, jak po Ježíšově zatčení Ho vojáci oblékli do purpurového pláště, aby se Mu vysmáli, neboť o sobě tvrdil, že je král. Ale On jím byl a je a po splnění svého poslání – obětování se za hříchy světa – kraluje nade vším a svou milostí a láskou také v srdcích lidí. A to i lidí v Thyatirech.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno I.
Měl je proto zač pochválit: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více.“ Je vždy potěšující slyšet, že i mezi bohatšími vrstvami obyvatel se uchytila křesťanská víra a rozhojnila kristovská láska tak, že dobrých skutků nezištné služby a pomoci bylo mezi tamními křesťany stále víc a víc. Nicméně i oni byli vystaveni vnitřnímu nebezpečí, i když jím nebyla pýcha a pocit soběstačnosti, jak to u bohatších bývá. V Thyatirech se rozmohlo učení a praxe, které souvisí s dříve, v předchozích dopisech, zmiňovaným učením Nikolaitů a učením Balaámovým. V pozadí byla snaha spojit křesťanství s jinými, pohanskými či římskými náboženskými praktikami.
V církvi v Thyatirech působila jistá osoba nebo skupina, která je zde přirovnávána k pověstné zlovolné ženě z doby Starého zákona jménem Jezábel. „Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách.“ Samozřejmě se zde počítá s tím, že čtenáři dopisu znají nebo se seznámí s touto postavou královny Jezábel, která se mezi židy stala symbolem zákeřnosti, falešnosti, čarodějnictví a modloslužby.
Tato příslovečná Jezábel žila kolem roku 900 před Kristem, byla dcerou krále Týru a Sidonu a vzala si za muže izraelského krále Achaba. Měla manipulativní vliv na svého muže a přiměla ho, aby zavedl v severním království Izraele uctívání jejích božstev a model, a naopak, aby se postupně umenšilo uctívání Hospodina. Jezábel a Achab nechali postavit po celé zemi posvátné kůly a různé chrámy a svatyně pro uctívání Baala, kenaanského boha úrody a hromů, a podporovali stovky baalových kněží a proroků, zatímco proroky Hospodinovy stíhali a hubili.
V Thyatirech byla jako Jezábel symbolicky označena jakási frakce, která podobně rafinovaně a přesvědčivě působila mezi ostatními křesťany. Ta skupina se považovala za proroky a tvrdili tedy, že mluví za Boha – což je vždy nebezpečné, zvláště když tvrdí něco zjevně rozporuplného s tím již dříve zjeveným. Podle této skupiny bylo v pořádku mísit a kombinovat a doplňovat uctívání Hospodina a Jeho Pomazaného s uctíváním jiných božstev, například bůžků různých řemesel či obchodu. Nazývali to „hlubiny satanovy“ a měli zato, že jim – jakožto vítězům nad Satanem v Kristu – jim taková praxe přece nijak neublíží.
Trochu mi to připomíná situaci, kdy se později v křesťanských církvích, už pod vedením Říma, rozšířila nauka o modlitbách ke světcům. Namísto uctívání domácích talismanů, bůžků řemesel a všelijakých ochránců námořníků, lesníků a dalších profesí se časem rozmohlo a uchytilo uctívání světců, „svatých“ patronů nad řemesly a profesemi a dokonce nad národy. Takže dnes se někteří obrací v modlitbách na sv. Floriána, ochránce hasičů a dalších profesí souvisejících s ohněm. Nebo jiní u lebky prosí o přímluvu sv. Václava, patrona české země. Jako by jim Všemohoucí Bůh na pomoc a požehnání nestačil!?
Mimochodem, zajímavé je vysvětlení, které slýchávám v diskusi s katolickými křesťany. Totiž že oni tím mají bohatší duchovní život, že my, kteří se modlíme jen k trojjedinému Bohu, se sami ochuzujeme o pomoc svatých, kteří jsou u Boha. Uvědomte si ale jednu věc! To učení Jezábel je přirovnáno k svádění ke smilstvu a ti, co ho následují, jsou popisováni jako ti, kteří s Jezábel cizoloží. Neboli je to popisováno jako nevěrné chování vůči manželovi, totiž v tom duchovním smyslu vůči jedinému pravému Bohu, Hospodinu, který nás sám očistil a zasnoubil si jako svou nevěstu. Nevím, jestli by má žena brala jako „obohacení našeho vztahu“, kdybych si domů přivedl další ženu nebo ženy. Jedinečný vztah zkrátka není ochuzen, když zůstane jedinečný.
Jedinečný vztah není ochuzen, když zůstane jedinečný.
Samo české slovo cizoložství je dost výstižné. Podobně výmluvný je i jeho anglický ekvivalent: adultery. Kupodivu nesouvisí se slovem adult (tedy dospělý, zralý), ale je odvozeno od slovesa adulterate, které znamená pančovat, zředit (vodou). Neboli, když například do vína přidáte vodu, tak ho tím neobohatíte, ale znehodnotíte. Stejně tak přidáním dalších žen do vztahu s manželkou tento vztah neobohatíte, ale znehodnotíte. A podobně přidáním různých svatých přímluvců a patronů vztah s Bohem neobohatíte, ale znehodnotíte. Bůh se stal v Kristu svatým člověkem, aby byl tím jediným a jedinečným přímluvcem a prostředníkem mezi zemí a nebem.
duchovně cizoložit = pančovat vztah s Kristem
SOUVISEJÍCÍ – Když schází to klíčové
A tento manžel je tak velkorysý a shovívavý, že dokonce dává čas k pokání a odvrácení se od každé modloslužby. „Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů.“
Ježíš má slova varování pro ty v Jeho církvi, kteří Mu nezůstanou věrni, ale upnou se srdcem k jiným božstvům a jiným zachráncům. Avšak má i slova povzbuzení a zaslíbení pro ty, kteří odolali svodům uvnitř Boží církve: „Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Kdo (z)vítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet – tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. A dám jemu hvězdu jitřní. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ Zůstat v Kristu znamená sice nyní sdílet Jeho utrpení a pohrdání od světa, ale později to bude znamenat sdílet Jeho autoritu, vládu i soud nad světem.
SARDY … jen zdání života
Druhý sbor, který dnes navštívíme, je sbor ve městě Sardy. „Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: …“ Ježíš hned v úvodu připomíná, že On je ten, kdo má plnost Božího Ducha, aby Ho sdílel se svým lidem, a že On má ve své moci správce a vedoucí všech sborů, kteří jsou zodpovědni za život jim svěřeným společenstvím. Právě to bylo potřeba připomenout křesťanům v Sardách, kteří – zdá se – nezažívali žádné výrazné vnější ústrky a příkoří, ani žádné vnitřní nebezpečí a svody. I podle archeologických svědectví to vypadá, že církev v Sardách byla tím pádem aktivní a činorodá a zapojovala se do různých oblastí života města. Měla tedy pověst, že je živá a tvořivá, jenže v očích Ježíše tomu tak nebylo. „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“
Ježíš často hodnotí stav věcí v církvi jinak, opačně, než se světu zdá. Věrouku zachovávající církev v Efezu kárá, že ztratila svou prvotní lásku. Chudé církvi ve Smyrně říká, že je bohatá – svou věrností Jemu. Sbor v Pergamu chválí, že tam, kde žije satan a má velký vliv, se mnozí o to pevněji drží Ježíšova jména. Křesťany v Thyatirech chválí za Boží lásku, ale napomíná, že mezi sebou tolerují ty, kdo propagují nevěrnost Bohu lásky. Sardy měly zdání sboru překypujícího životem, ale bez Krista a Jeho Ducha byly mrtvé.
Vypadá to, že Ježíš – Beránek obětovaný za hříchy světa a Dárce duchovních darů – se jim vytratil z centra pozornosti. On jim vzkazuje: „Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem (nejsou kompletní); rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“
Přesto i zde zůstalo několik věřících, kteří se ke Kristu utíkali se svými hříchy a slabostmi, kteří se na Něj soustředili a Jeho odvážně vyznávali. „Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo (z)vítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
I dnes se může stát, že nějaký křesťanský sbor přímo vře a hučí životem – pořádá kulturní akce, zapojuje se do výchovné činnosti, organizuje charitativní pomoc, každý den koná aktivity pro širokou veřejnost. Nicméně při tom všem se víceméně mlčí o závažnosti lidského hříchu, vytratí se nepopulární výzva k pokání a změně smýšlení, málo nebo vůbec se šíří evangelium o spáse z Boží milosti, o vykoupení člověka krví Ježíše na kříži, nehlásá se Jeho vítězství nad smrtí a Jeho nárok na nás a naše životy. V očích Ježíše je přitom každá církevní akce a činnost, která nestojí na Něm, nevychází z Něho, ani nesměřuje lidi k Němu, neúplná a nedostatečná před Bohem, protože jí chybí to klíčové a základní. Všechno je to o Kristu, a pokud ne, je to mrtvé.
Přátelé – v Thyatirech nebyl Kristus jediný Pán a Bůh; v Sardách nebyl na trůnu jejich života. Pokud je to samé náš případ, i my jsme voláni k pokání a navrácení se do Kristovy náruče, do Jeho sněhobílého roucha. Vyznávejme Ježíše a svou víru v Něho před světem, aby se také On přiznal k nám před svým Otcem a Jeho anděly, až budeme stát v Jeho slávě. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 25. března 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
21 Komentáře
Karel Krejčí
Předposlední odstavec se svým obsahem značně vymyká zažitým a sebeuspokojujícím křesťanským „standardům“. Možná, že je až poněkud troufalý a bere vítr z plachet křesťanským aktivistům, podnikajícím v tomto směru. Dokonce vrhá stín nebo naopak spíše prosvětluje ty komentáře a jejich autory, které jsou sice čtenáři horlivě diskutované, ovšem právě proto, že se vzdalují od pravdy, od Krista. Čím více jsou vzdáleny od Krista, tím více je možné vést donekonečna nebo do omrzení „plodné“ diskuse. Stále si kladu otázku: Je to záměr autorů nebo nevíra v Krista?
Petr Adamec
Existuje legitimní důvod spojovat hlubiny Satanovy a synkretizmus spíše než tradiční smilstvo spoijené s gnózí? Nebylo by lépe si přiznat, že prostě nevíme?
pavel v
Pane Petře,
velmi poučná analýza. Nicméně ve věci církve v Sardech bych měl poněkud jiný pohled. Podle vás se církev v Sardech příliš soustředila na světskou stránku „náboženského provozu“ a zanedbávala esenci křesťanství v podobě Ježíše. To se vám jeví jako určitá nedostatečnost tamního kultu. Domnívám se, že slova Zjevení: „Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání.“ – se dají vyložit jiným způsobem. Domnívám se, že Ježíš vytýká církvi v Sardech tutéž nedostatečnost, kterou vytýkal farizeům. Ohnisko Ježíšova sporu s farizeji můžeme – zjednodušeně řečeno – vidět ve sklonu farizejů vykládat Zákon jako systém příkazů a závazků, v němž už není místo pro živého Boha, – chápat morálku jako lidský výkon, který nenechává dostatečný prostor pro Boží milost, milosrdenství a lásku.“ O farizejích řekl učedníkům: „Nebudeli vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.” Žel, uprostřed křesťanské církve byla a je řada lidí, kteří jsou typově farizeové. Jsou to lidé, kteří mají plná ústa zbožných frází, ale chybí jim skutky milosrdenství. Ježíš jednal opačně: Nejprve fyzicky uzdravil trpícího člověka a teprve poté mu dal na výběr, zda ho bude následovat – například slepý, kterému Ježíš vrátil zrak v rybníce Siloe, neměl tušení, kdo byl ten, kdo ho uzdravil. Nebo jinde Ježíš uzdravil deset malomocných, ale jen jeden se obrátil. Obávám se, že církev v Sardech praktikovala verbální „zbožnost“ farizeů.
Jiří Aron
Panu Pavlovi. Zkuste prosím jasně definovat, co si představujete „zanedbávat esenci křesťanství v podobě Ježíše“. Jak to má člověk přesně dělat.
Takhle, jak jste to napsal, je to jen zbožná fráze. Stejně jako „chápat morálku jako lidský výkon, který nenechává dostatečný prostor pro Boží milost, milosrdenství a lásku“ nebo „vykládat Zákon jako systém příkazů a závazků, v němž už není místo pro živého Boha“.
Samá zbožná fráze. A to, jak píšete, je špatně.
Také by mne velice zajímalo, jak prakticky zde v diskusích chcete začít prokazovat ty skutky milostrdenství. Nejde přece donekonečna lidi urážet a nálepkovat je, vyvolávat politické a jiné konflikty. To, co tu místy provozujete, je ještě o stupeň horší, než to „praktikování verbální zbožnosti farizeů“.
Protože ti farizeové se o zbožnost snažili, na rozdíl od Vás, aspoň verbálně. I když je pravda, že před Bohem to nakonec vyjde nastejno.
pavel v
Co si představuji pod „zanedbávat esenci křesťanství v podobě Ježíše“? Jsou to názory toho druhu, že víra v existenci Ježíše Krista je zcela postačující pro spasení. To však není pravda. Ježíš se na toto téma vyjádřil takto: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!‘.“ Pro křesťana není na prvém místě vyznávat Krista, ale konat to, co si přál (milosrdenství vůči trpícím).
Vytýkáte mi, že urážím lidi. Tomu se však nemůžete vyhnout. Když někdo lže a vy ho odhalíte, cítí se uražen. Podobně také Ježíš na rovinu říkal farizeům, že jsou pokrytci a ti se pro to urazili.
Jak mohu v těchto diskuzích prokazovat skutky milosrdenství? Například tím způsobem, že se budu zastávat lidí, kteří jsou utlačováni a mučeni. Jejich utrpení bude menší, když budou vědět, že není zbytečné, že se alespoň lidé dozvědí, co jsou jejich katané zač. My například nemůžeme udělat vůbec nic pro osvobození vězněných Tibeťanů a Ujgurů v Číně – nemáme na to sílu. Můžeme však říkat pravdu, jakou svoloč představuje komunistická strana Číny. Můžeme zabránit, aby byl zvolen politik typu Miloše Zemana, který ty trpící lidi zrazoval. To vše pro kus žvance – spolupráce s Čínou nám podle něj měla poskytnout ekonomické zisky.
Jiří Aron
Panu Pavlovi V.
Věta „Jsou to názory toho druhu, že víra v existenci Ježíše Krista je zcela postačující pro spasení“ je argumentační faul zvaný slaměný panák. Nikdo to tu netvrdil, že je to víra jen v Jeho existenci.
Právě pro tyto časté argumentační fauly nemůžete současně tvrdit, že konáte vůli Otce v nebesích ani že konáte to, co si přál Kristus, tedy skutky milosrdenství. Používat argumentační fauly znamená v diskusi lhát.
Mt 15:11Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, nýbrž člověka znečišťuje to, co z úst vychází.
Jiří Aron
Panu Adamcovi. Biblický obraz duchovní nevěry Bohu, což je dnešní synkretismus, je fyzické cizoložství.
Bude proto lépe si přiznat, že ani my nevíme, že zrovna v listu do Thyatir ten verš 20 je výjimka z tohoto způsobu vyjadřování.
Cituji: „…vyučuje a svádí mé otroky, aby smilnili a jedli maso obětované modlám.“
Existuje shoda mezi vykladači Bible, že řecké slovo pro smilstvo, porneia, se v Bibli používá i obrazně. Zejména ve Zjevení https://www.gotquestions.org/porneia-in-the-Bible.html
pavel v
Pane Arone,
vy jste se ptal, co znamená můj výraz „zanedbávat esenci křesťanství v podobě Ježíše“. Já jsem vám odpověděl, že – stručně řečeno – že jsem tím myslel pouhé verbální uctívání, které někteří křesťané považují za postačující ke spasení.
Autor napsal: „… málo nebo vůbec se šíří evangelium o spáse z Boží milosti, o vykoupení člověka krví Ježíše na kříži, nehlásá se Jeho vítězství nad smrtí a Jeho nárok na nás a naše životy. V očích Ježíše je přitom každá církevní akce a činnost, která nestojí na Něm, nevychází z Něho, ani nesměřuje lidi k Němu, neúplná a nedostatečná před Bohem,…“
Podle autora křesťané v Sardech zapomínali na význam Ježíšovy oběti. Podle mého byla tato oběť nikoliv řešením naší nedostatečnosti před Bohem, ale příkladem pro naše jednání – vysvětlením, jaká je Boží vůle. Proto spasení získá ten, kdo podle Ježíšova příkladu jedná. Ne ten, kdo o Ježíši pouze mluví. Ne prvém místě je čin a až na druhém kázání.
Ježíš například řekl: „Vy jste sůl země. Kdyby sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Domnívám se, že tento výrok je dokladem, jak moc záleží na dobrých skutcích.
Jiří Aron
Zkuste prosím citovat někoho, kdo v diskusi či v článku řekl, že „pouhé verbální uctívání, které někteří křesťané považují za postačující ke spasení“ Jinak je to jen další smaměný panák.
Další faul je typu falešné dilema „Proto spasení získá ten, kdo podle Ježíšova příkladu jedná. Ne ten, kdo o Ježíši pouze mluví. Na prvém místě je čin a až na druhém kázání“.
Třetí věc se přímo týká převrácené teologie: „Podle mého byla tato oběť nikoliv řešením naší nedostatečnosti před Bohem, ale příkladem pro naše jednání – vysvětlením, jaká je Boží vůle. “ Převracíte Boží skutky a Písmo, význam Kristovy oběti naopak. Ona Kristova oběť opravdu byla řešením naší nedostatečnosti.
Jiří Aron
oprava: slaměný
pavel v
Vysvětloval jsem svůj názor, že verbální uctívání je ve srovnání s plněním Boží vůle až na druhém místě. Neříkám, že autor to takto formuloval, ale bál jsem se, že by to tak někdo mohl pochopit. Autor říká, že každá akce, která lidi nesměřuje k Ježíši, je nedostatečná. Zde se podle mého mýlí. Ježíš nabádal své učedníky, aby konali dobro ve skrytosti a spokojili se s tím, že nebeský Otec to vidí a odmění.
Nepochopil jsem vaše „falešné dilema“.
Nikdy bych si nedovolil podceňovat význam Kristovy oběti pro spasení člověka. Tato oběť je však podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. Člověk také musí splnit to, co Ježíš žádá v evangeliu o posledním soudu.
pavel v
Ještě dodatek: Někteří křesťané sklouzávají ke gnosticismu. Podle tohoto učení je podmínkou spasení gnóze, totiž poznání, které umožňuje nalezení cesty k vysvobození či spáse duše.Toto poznání obvykle není přístupné všem, ale je vyhrazené pouze užšímu kruhu zasvěcenců. Gnostici byli slepou cestou, která ovlivnila křesťanství, a dalo hodně práce se gnosticismu zbavit. Nicméně se to nezdařilo úplně a pokračováním gnosticismu bylo například tvrzení, že mimo církev není spásy. To by znamenalo, že kdo nikdy neslyšel o Kristu, bude automaticky zavržen. To je, pochopitelně, nesmysl. Mohli bychom si myslet, že dnes už na zemi není místa, kde by nebyla k dispozici Bible, takže každý, kdo chce, může se s Božím Slovem seznámit. To je omyl. Ani v naší zemi, kde není analfabetů, není Slovo přístupné každému. Můžeme za to my, křesťané a to proto, že neseznamujeme spoluobčany s Bohem, ale s jeho odpornou karikaturou. Mám na mysli různé apokalyptiky, kteří líčí svět jako mrtvolu a tělo je pro ně hrobem duše. Nad tím vším bdí hněvivý bůh – policajt. Nebo jsou „křesťané“, kteří si myslí, že lidé jsou pouze loutky ve hře, kterou hraje Bůh (a satan) ve světě. Jiní z nějakého záhadného důvodu tvrdí, že Bůh ustanovuje lidem za vládce takové kreatury jakým byl Lenin, Stalin, Hitler, Mao. Nelze se divit, že lidé takové „bohy“ nejsou schopni akceptovat.
Jiří Aron
Nejřív Pane Pavle V. napíšete, že “ …tím myslel pouhé verbální uctívání, které někteří křesťané považují za postačující ke spasení“.
Když Vás upozorním na to, že se jedná o další argumentační faul, tak se obhajujete tím, že to tak opravdu nikdo nenapsal, ale že jste se bál, že by to tak někdo mohl pochopit. Bez omluvy.
Pokud to tak opravdu bylo tak a/ omluvte se prosím, za ten další z mnoha argumentačních faulů a b/ příště to napište rovnou, že se jen bojíte, že to tak může někdo pochopit, ale že ve skutečnosti to tu nikdo netvrdil. Že je to jen Váš názor.
Ten druhý Váš faul, falešné dilema, spočívá ve falešném předpokladu že je jen ‚buď‘ a ‚nebo‘ nic jiného. Pokud člověk uvěří v Krista, dá věřícímu Bůh Ducha svatého a změní jej. Stane se tak křesťanem a dostane novou duchovní přirozenost, podle Ř 7 a 8 kp je skrze Krista novým stvořením. I když dál hřeší, Duch v něm mu hříchy ukazuje a vede jej k lítosti. Takové nové stvoření nedokáže žít podle Vašeho jen ‚buď a nebo‘. Mluví o Kristu a jedná podle Krista. Není tam žádné „pouze“.
Stejně jako předchozí, i tato Vaše vysvětlující věta „Kistova oběť je však podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující“ ukazuje na převrácenost Vaší teologie. Kristova oběť byla a je pro křesťany všech dob postačující, jak čteme v knihách NZ – listy Pavlovy, Petrovy i Janovy. Mohu uvést desítky citátů, pokud by to mělo mít smysl. Věřit v nedostatečnost Kristovy oběti a hlásit se ke křesťanství?
A „odpornou karikaturou“ křesťanství je jak víra v nedostatečnost Kristovy oběti, tak opakované používání argumentačních faulů. Karikaturou křesťanství je i nevíra v Boha, v Boží Slovo. Je to právě Písmo, které píše, že Bůh ustanovuje takové vládce, jaké sám chce, dobré i zlé.
Daniel 5:21: „…a byl vyhnán (pozn: Nebukadnezar, který dobyl Jeruzalém a nechal i jiny zabít množství lidí) od lidských synů, jeho srdce se připodobnilo zvířecímu a přebýval mezi divokými osly. Dávali mu spásat porost jako dobytku a nebeskou rosou se mu tělo smáčelo, dokud nepoznal, že v lidském kralování vládne Bůh Nejvyšší a ustanovuje v něm, kohokoli ráčí.“
pavel v
Pane Arone,
píšete, že „pokud člověk uvěří v Krista, dá věřícímu Bůh Ducha svatého a změní jej. Stane se tak křesťanem a dostane novou duchovní přirozenost, podle Ř 7 a 8 kp je skrze Krista novým stvořením. I když dál hřeší, Duch v něm mu hříchy ukazuje a vede jej k lítosti. Takové nové stvoření nedokáže žít podle Vašeho jen ‚buď a nebo‘. Mluví o Kristu a jedná podle Krista. Není tam žádné „pouze“.“
Víte sám, že to takto není pravda. V historii najdeme řadu „křesťanů“, kteří se oháněli Ježíšem, ale Ducha svatého neměli – jen dělali církvi ostudu (například inkvizitoři). Není to tak, že když se někdo přihlásí ke Kristu, automaticky se obrátí. Příkladem mohou být farizeové, kteří měli zcela povrchní víru a Ježíš je za to kritizoval. Co bylo platné, že uctívali Boha, když neplnili jeho vůli? Podle mého primární je plnit Boží vůli (činit milosrdenství trpícím) a nechat na lidech, zda se začnou zajímat o Slovo Boží. Nikdo by si neměl myslet, že křesťané konají dobro jen proto, aby splnili nějaké předpisy své víry.
Jiří Aron
V historii najdeme řadu „křesťanů“, kteří se oháněli Ježíšem – ano, v tom s Vámi souhlasím.
Nemusíme však ani tak daleko do historie, i dnešní doba má své názorné příklady.
Dělají církvi ostudu. Mluví o tom, jak je primární plnit Boží vůli. Nestačí ale jen mluvit.
Rádi třeba diskutují pomocí argumentačních faulů. I když jsou na tyto negativní zlozvyky opakovaně upozorňováni, nestydí se za ně. Neomluví se za ně a to ani náznakem, naopak pokračují v tom vytrvale pořád dál. Úplně jim chybí pokora či sebereflexe před Bohem i před lidmi. Je prakticky nulová. Poslední věta Vašeho posledního příspěvku je argumentační faul, už zase. Nikdo to tu ve skutečnosti netvrdí, co jste napsal.
Mluvíte o tom, jak je primární plnit Boží vůli. Nestačí ale jen mluvit. Boží vůle je v první věřit Bohu a Božímu slovu. Nevěříte, že Kristova oběť je postačující. Je o tom celý list Židům například. Nevěříte ani, že Bůh vládne a jedním projevem jeho vlády je, že ustanovuje vládce lidem. Protivíte se Bohu, Vaše vědomá nevíra v Bibli je současně vzpoura vůči autorů této knihy.
Petr Krákora
Jen kratičce k názoru, že primární úkol církve v tomto světě je činit milosrdenství trpícím, a ne hlásat Krista ztraceným. S tím nesouhlasím z mnoha důvodů. Jednak tu prioritu vidíme na jednání Ježíše, který ochrnutému odpustil hříchy, potom uzdravil jeho nohy. Dále je církev přímo povolána k tomu, aby získávala Kristu učedníky, křtíce a učíce. Jsme světlo světa, postavené na svícnu, aby vyvádělo zbloudilé ven z temnoty. To světlo v nás samých se projevuje skutky milosrdenství, to je beze sporu. Ovšem skutkem milosrdenství nad duší druhého a jejím věčným osudem je také sdílené slovo o Ukřižovaném… Mnohdy stačí říct dotyčnému, kterému pomáhám, že je cenný nejen v mých očích, ale i v očích svého Tvůrce, který se za jeho viny obětoval…
pavel v
Pane Petře,
díky za reakci, i když se neshodneme. Pavel z Tarsu napsal proslavenou epištolu o lásce (1Kor 13,1-13). Tam je jasně předestřena priorita lásky před pouhou řečí (Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel). Podotýkám, že lásku zde nechápu jako nějaký cit (sympatii), ale konkrétní čin – skutek milosrdenství.
V evangeliu o posledním soudu Mat 25,31-46 je popsáno, jak bude Ježíš „třídit“ lidstvo při svém druhém příchodu. Rozhodujícím kritériem tam bude milosrdenství, nikoliv to, zda se člověk v životě hlásil k Ježíši. To znamená, že spaseni budou i lidé, kteří jaktěživ o Ježíši neslyšeli. Nebo o něm slyšeli v souvislosti s upalováním čarodějnic či zatajováním pedofilie církevních představitelů.
Máte pravdu že „je církev přímo povolána k tomu, aby získávala Kristu učedníky, křtíce a učíce.“ Avšak neměla by konat populistickou „politiku“ – neměla by nikdy milosrdenství, které koná, podmiňovat tím, že objekt milosrdenství uvěří. Ten člověk by měl k víře dospět vlastním rozhodnutím. V podobenství o soli země říká Ježíš: „Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ To znamená, že právě ty dobré skutky jsou tím, čím je lidstvo přiváděno k Bohu.
Zkusme se zamyslet nad praktickou stránkou „propagace“ křesťanské víry. Ve veřejném prostoru je dnes široká nabídka „duchovních služeb“. Dnes už to nejsou jen katolíci a protestanté, ale také hnutí Hare Krišny, hinduimus, budhismus, teosofie, New Ege, atd. Nabízí se otázka, proč by lidé měli dát přednost právě křesťanství, když má v historii temné okamžiky. Stěží můžeme očekávat, že dnes lidé uvěří krásným řečem. Jediné, co s nimi může pohnout, je to samé, co konal Ježíš – nezištné, dobré skutky. Tak například by se církve mohli pokusit zastavit ruskou agresi na Ukrajině – jednat s ruskými křesťany a vést je k odporu proti vládě, která páchá válečné zločiny a která chce násilím zotročit bratrský národ. Církve by se měly přestat zabývat banalitami a soustředit se na nezměrná utrpení lidí v zemích zasažených válkou či totalitou.
Jirka L
Píše se o tom že modlitby ke světcům jsou špatné, ale není modlitba k panně Marii také takovou?
Petr Krákora
Pane Pavle, díky za osvětlení Vašeho pohledu.
Mám zato, že „jádro pudla“ je v tomto případě pohled na lásku agapé. Shodneme se, že není zaměřena na sebe, ale na druhé, že je zaměřena na potřeby druhého, ne na jeho hodnotu či zásluhy. Zdá se mi ale (možná se mýlím), že do projevů lásky nezahrnujete hlásání Krista druhým, jakožto „pouhé mluvení“, ale výhradně „jen“ skutky fyzické a materiální pomoci. Já však pod láskou k druhým vidím i zvěstování evangelia o odpuštění pro Kristovu krev, neboť to je potřeba duchovní, kterou druzí kolem mají a kterou je také nezbytné pokrýt. Řekl bych, že je i tou nejdůležitější potřebou hříšníků! Stejně tak „skutky milosrdenství“ vůči těm na okraji společnosti zahrnují — dle mého názoru — jak nasycení, návštěvu, oblečení či pohoštění, tak ujištění o odpuštění vin díky Boží milosti.
(Ani bych nepomyslel na možnost nějak podmiňovat pomoc druhému nejprve jeho uvěřením v Krista.)
Petr Krákora
Pro Jirku L.
Ano, je. Nemáme v Písmu ani příklad modliteb k ní, ani žádný příslib, že nás nyní slyší nebo že nám odpoví a pomůže. Na rozdíl od Ježíše, našeho Pána a Boha.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Jiní z nějakého záhadného důvodu tvrdí, že Bůh ustanovuje lidem za vládce takové kreatury jakým byl Lenin, Stalin, Hitler, Mao. Nelze se divit, že lidé takové „bohy“ nejsou schopni akceptovat.“
Ten důvod není vůbec záhadný. Tvrdí to totiž bible, a to shodně Starý zákon i Nový zákon. To jste při její četbě ještě nepostřehl?