Živá voda

Kdo měl v dětství rád pohádky, jistě ví, že některé z nich vyprávějí o živé vodě. Vzpomínám si namátkou, že se o takové zázračné vodě můžeme dočíst ve Zlatovlásce, v pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška a také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Tam na prameni živé vody seděla veliká žába, kvůli níž voda nemohla prýštit.

Ale i zcela obyčejná voda je k životu nezbytná. Lidé si jí někdy začínají vážit teprve tehdy, až se jim jí nedostává. V tomto smyslu může být i obyčejná voda živou vodou.

Voda má své nezastupitelné místo také v Bibli, která nám vypráví úžasný příběh o vztahu Stvořitele a stvoření. Hned od samého počátku, když byla země ještě pustá a prázdná se vznášel Boží Duch nad vodami. Bez vody by to nešlo.

SOUVISEJÍCÍ – Biblické stromy

Voda napájí vše živé. Zahradu Eden zavlažoval pramen, jenž se větvil ve čtyři mohutné řeky. Voda ale také přinášela zkázu a smrt, když jí bylo příliš, jak názorně ukazuje příběh o potopě světa. I hučící a hlučící moře, k němuž jsou často přirovnávány národy, bylo krajně nebezpečné. Jeho hlubiny patřily k říši smrti, k hlubinám podsvětí, jak o tom svědčí prorok Jonáš: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.“ (Jn 2,6) O propastných tůních je ve Starém zákoně mnoho zmínek. Je to tak krásně poetické sousloví (aspoň mně se tak jeví), že by snad byla věčná škoda přeložit jej jiným výrazem.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Nebezpečná je nejen hlubina, ale i valící se proud vody. Proto je nepřítel líčen jako povodeň, jako záplava: „Hle, od severu vystupují vody a stanou se rozvodněným tokem. Zaplaví zemi se vším, co je na ní, město i ty, kdo v něm bydlí“ (Jr 47,2).

Nebo zde: „hle, proto Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy.“ (Iz 8,7) Řekou s velkým Ř je snad Eufrat. Valícím se veletokem je i Nil. „Egypt vystupuje jako Nil, jako řeky, jejichž vody se vzdouvají.“ (Jr 46,8)

SOUVISEJÍCÍ – Nebeské ptactvo

Valit se jako řeka či záplava mohou však nejen nepřátelé, ale též právo a spravedlnost: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ (Am 5,24) „jako záplava se valí spravedlnost.“ (Iz 10, 22) A dokonce i pokoj či moudrost lze přirovnat k řece nebo k záplavě: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny, (Iz 48,18)“ „Poznání moudrého stoupá jako záplava a jeho rada je jako životodárný pramen.“ (Sír, 21,13)

A zase jsme u vody životadárné. Ale voda v biblických knihách je živá i jinak, jak názorně ukazují zejména žalmy. Je živá v tom smyslu, v jakém je živé veškeré stvoření, zvlášť to, které je nadáno pohybem. Bůh totiž stvořil živou přírodu, nikoliv mrtvou, pasivní hmotu. Stvořil živly, které se dovedou i bouřit, ale nakonec stejně poslechnou Pána stvoření, protože On je umí ukáznit svým řádem.

Voda je symbol života. Voda je živá, voda se nejen vzdouvá a hučí. Voda vidí, voda mluví, voda volá, voda má ruce, voda truchlí, voda utíká, voda chválí Hospodina, ale též se před ním svíjí v křeči, protože On přece dokáže ve svém stvoření vzbuzovat respekt.

„Dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98, 8)

„Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘“(Jb 28,14)

„Ať ho chválí nebesa i země, moře se vším, co se v nich hemží.“ (Ž 69,35)

„Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých.“ (Ž 42, 8)

„Propastná tůň do křiku se dala, vysoko vzpíná své ruce.“ (Abk 3, 10)

„V den, kdy sestoupí do podsvětí, zavřu nad ním propastnou tůň a způsobím, aby truchlila, zadržím její proudy, hojné vody budou zastaveny.“ (Ez 31, 15)

„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití. Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině. (Ž 93, 3-4)

„Moře to vidělo a dalo se na útěk, Jordán se nazpět obrátil.“ (Ž 114, 3)

„Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči.“ (Ž 77, 17)

„Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny.“ (Ž 89, 10)

Jistě bychom v biblických knihách našli ještě mnoho podobných překrásných obrazů vody.

Mojžíše, když byl ještě nemluvnětem, unášel proud. Bůh ho zachránil a Mojžíš, jehož jméno znamená „z vody vytažený“, se později stal člověkem, který se nenechal unášet proudem. Plynutí vody se podobá plynutí času a její proměnlivost se podobá proměnlivosti světa. Když byli Šimon Petr a jeho bratr Ondřej svým Mistrem učiněni rybáři lidí, pomáhali je jakoby vytahovat z vody – dělali z lidí ty, kteří se nenechají unášet proudem, kdo nepodléhají proměnám světa, protože jsou zachráněni pro věčnost.

Ponořit se do vody a vyjít z ní znamená získat nový život. Koupel ve vodě byla znakem rituální čistoty – omytí od hříchů. Zaujalo mě, že u Šalamounova chrámu byla zřízena bronzová vodní nádrž, kterou nazývali mořem. V bronzovém moři se omývali kněží, jak nás zpravuje Druhá kniha Královská. Podle popisu to musela být nádhera! Později se dovídáme, že Babylóňané po dobytí Jeruzaléma bronzové moře rozbili a kov odvezli do Babylónu. A jak smutné pak asi bylo sedávat u babylónských řek, jejichž vlny se valily do dáli, a vzpomínat na rozbitý chrám a na bývalou slávu!

Čistá voda z pramenů zahání žízeň a osvěžuje. Studny a studánky byly nezbytnou součástí země. Lidé, kteří dobře znali pouštní suchopár, si jich velmi vážili. Také Ježíš, když byl unaven cestou Samařskem, se potřeboval docela obyčejně napít, proto se zastavil u Jákobovy studny a požádal ženu, která se tam vyskytla, aby mu nabrala vodu. Na oplátku Samařance prozradil, že existuje ještě jiná voda: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-14)

Ano, Bůh chtěl, aby celé jeho stvoření bylo plné života, a nejvíc mu záleželo na tom, aby byl živý ten, koho si stvořil jako svého společníka a přítele, kdo však ho neustále opouštěl a zrazoval. Bůh sám je pramenem, z něhož vyvěrá živá voda, jak je zmíněno už v Jeremjášovi: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jr 2, 13)

Opouštěli a potom litovali. A zase věřili, že Bůh je neopustí, jako oni jeho, že jim svou živou vodu jednou vrátí, jak to slibovali proroci: „V onen den potečou z Jeruzaléma živé vody, polovina k Mrtvému moři na východě a polovina ke Středozemnímu moři na západě. Potečou v létě tak jako v zimě.“ (Za 14, 8)

Ezechiel ve 47. kapitole vypráví o prameni, který vytéká z pod prahu chrámu. Je to životodárný pramen, „neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá.“ (Voda je živá a když se její proud vlije do Mrtvého moře, jeho voda se uzdraví, ožije). Ezechiel dále líčí, že „na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

Táž nekonečná touha Božího lidu po živé vodě se projevuje téměř stejným obrazem v poslední kapitole knihy Zjevení. Tam však živá voda nevyvěrá z pod chrámového prahu, ale přímo z Božího a Beránkova trůnu. „Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.“ (Zj 17, 22) Je to voda zahánějící žízeň navěky, voda uzdravující, voda oživující, kterou nám připravil sám Bůh a nic za ni od nás nežádá, přestože si ji nezasloužíme.

Autor: Eva Hájková Datum: 29. října 2021 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.