Daniela Danko žije s rodinou od roku 2008 na Ukrajině. Válka změnila i její život. Některé věci jsou ale nezměnitelné.
Milá Danko, vím, že žiješ s rodinou na Ukrajině. Jaký byl váš původní záměr s přestěhováním do této země?
Ano, žijeme zde už od léta 2008, ale i když jsme na Ukrajině, přijeli jsme původně sloužit maďarské menšině na Podkarpatské Rusi. Kousek od městečka Berehova jsme vedli kuchyń pro chudé, měli jsme vlastní minifarmu s kravičkou Manci, několika vepříky, slepičkami a kachnami. Pěstovali jsme kukuřici, měli pár ovocných stromů. Vařili jsme od pondělí do pátku pro asi 30 dětí a 10 dospělých a mohli jsme sdílet evangelium jak při nedělní bohoslužbě, tak ve školách v Berehovu i okolních vesnicích. Asi po roce jsme se přestěhovali do Berehova a začali vést charitativně misijní práci, pomoc hlavně chudým rodinám, dětem nebo i starouškům, nemocným a umírajícím. Začali jsme také skupinku, v neděli jsme měli shromáždění u nás doma v dětském pokoji. Postupně jsme do misie přibrali tři pomocníky a tak se naše služba začala týkat i nemaďarsky mluvících, ze začátku hlavně rusínských rodin s postiženými dětmi a pak jsme začali jezdit i za malomocnými u Oděssy. (tam bylo asi 16 různých národností, o některých jsem do té doby vůbec nevěděla) Pro ně jsme ze Švýcarska získali léky, propašovali je přes hranice a odvezli je do leprosoria hlavnímu primáři. A samozřejmě jsme vozili jídlo, teplé ponožky, deky atd. ale hlavně dobrou zprávu, že nejsou prokletí, můžou k Bohu, který je miluje a zve je do společenství se sebou samotným, např. ve Večeři Páně, kterou jsme s nimi společně slavili. To je ze začátku úplně šokovalo, protože je nepustili ani do kostela, natož tak s nimi vstupovat do takového blízkého společenství. Teď už je tam posledních pár malomocných. Většina už umřela.
Jak to vypadá nyní?
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Válka znovu otevřela možnost přivážet na Ukrajinu humanitární pomoc, před válkou to nějakou dobu víceméně nešlo, mohli jsme dovézt jen 50 kg na osobu, to se rozdá hned, nyní si musíme pronajímat sklad a ještě máme sklad i doma, celá kuchyně a obývák jsou plné krabic s potravinami, kartáčky na zuby, toaletním papírem, plínkami, léky a dalšími potřebami. Rozvážíme, kde víme, že je potřeba, do utečeneckých center i místním chudým, a teď, když se už okupanti stáhli od Kyjeva, tak vozíme pomoc i tam, do Irpině, Buči a okolních vesnic.
Jak žijete a jak se změnila vaše služba?
No, po pravdě řečeno, já nevím, jak na to odpovědět, jak žijeme, asi téměř bez plánů, všechno se mění, spousta rodin, kterým jsme sloužili, se vystěhovala do Maďarska a dalších států. Některé rodiny se zase vrátily. Naši tři spolupracovníci také odešli do Maďarska brzo po začátku války, jeden už tam zůstal, dva se nám před nedávnem vrátili. Přibylo nám strašně moc práce, všechno musíme také přehodnotit, co jsme ještě schopni dělat a co je už moc, co budeme muset zrušit, v čem můžeme pokračovat. Zatím, co se nám tak nějak zrušilo, jsou nedělní bohoslužby. Dům, kde jsme se scházeli, teď funguje jako přechodné ubytování pro uprchlíky a u nás doma je skladiště. Polovina lidí z našeho sborečku se vystěhovala, zůstalo nás tady pár, tak se teď jen navštěvujem a máme takové domácí scházení.
Máš strach?
Teď ne. Na začátku války asi jo, to bylo takové divné, v srdci pokoj, ale moje břicho pokoj necítilo, asi měsíc jsem si brala večer prášek, abych usnula a mohla spát celou noc. I tak byl člověk pořád tak strašně divně unavený. Taky jsem nemohla moc jíst, zvládala jsem jen polévky. Byla jsem moc ráda, když u nás byli nějací uprchlíci, protože, když jedli oni, tak jsem mohla jíst taky. Naše dva syny jsme druhý den války poslali do Česka k mým rodičům, tak jsme měli pro uprchlíky místo. Teď jsou kluci zase s námi.
Jak ses cítila v prvních dnech války?
Jako v mlze, všechno se tak nějak hroutilo, nic nebylo stabilní, svět se najednou zbláznil. Jeden večer jsem venku na ulici čekala na další rodinu, která u nás pak pár dnů bydlela, než jsme je odvezli na hranice. V Berehovu nesvítí příliš mnoho pouličních lamp, na té naší ulici nesvítila ani jedna a tak jsem se zadívala na nebe. Byl tam Orion v celé své parádě a já si pomyslela, že je tam úplně stejně jak před válkou, žádná z hvězd jeho souhvězdí se nepřesunula jinam, všechno je na místě, ještě je spoustu věcí, které se nepohnuly, které jsou stabilní a to vědomí mě ohromě uklidnilo. Uvědomila jsem si, že se Bohu nic nevymklo z ruky, že je pořád Pánem pánů a Králem králů, i když jsem zmatená a nerozumím tomu, co se kolem mě děje, Jeho Slovo je pravda, nemění se, je stabilitou, kterou v životě nutně potřebuji.
Jak reagovalo tvoje okolí?
Hodně lidí uteklo, někteří, aby nemuseli do války, kterou nepovažují za svou, jiní kvůli dětem, které byly šokované, bály se, že je přijdou vojáci zabít nebo na ně padne bomba, další zase proto, že mají nemocné děti a měli strach, že nebude inzulin nebo něco jiného nepostradatelného. Spousta církví se naopak začala intenzívně připravovat na mnohem větší vlnu utečenců než v roce 14. Tehdy se hodně lidí přesunulo z Donbasu na západ Ukrajiny.
Co vidíš jako nejpodstatnější modlitební potřebu?
Lidský život nemusí být dlouhý, ale je důležité, jak jej prožijeme a tak se teď hodně modlím za milost spasení a za vojáky na obou stranách, aby si nenechali vzít své lidství, aby měli odvahu zastat se civilistů, zajatců atd. Podat tu sklenici vody. Zkrátka, aby zůstali lidmi. Pak se také modlím za pravdu, aby vyšla najevo, aby se zbortily ty vybudované hradby lží a také za moudrost pro prezidenta a aby se k němu dostaly ty informace, které potřebuje vědět. Nejčastěji se teď modlím Otče náš… je tam všechno, je to naprosto geniální modlitba. Někdy se Pána ptám, za co chce, abych ho prosila a v tichosti čekám, když něco dostanu, tak mu to pak předkládám. Často jsem zmatená, nevím za co a jak se mám modlit a to se pak modlím víc v tom novém, darovaném jazyku Ducha Svatého, kterému většinou nerozumím. Toto může být inspirace, ale asi Bůh dává na srdce každého z nás něco jiného, tak jestliže hoří v tvém srdci něco jiného, třeba situace utečenců…, tak se modli za to. Myslím, že i v modlitebním životě jsme každý z nás používaný jinak a tak se navzájem doplňujem.
Jak můžeme pomoci?
Vytrvat. Vytrvat v modlitbách, nestydět se Bohu přiznat i všechny své negativní pocity a taky nezapomenout na vděčnost. Vytrvat v pomoci Ukrajincům, i když to s nimi není vždy lehké. Vytrvat v pomoci, kde už ji děláte. Česko je úžasné v tom,kolik lidí se zapojilo a nějakým způsobem pomáhá, vím, že KMS také podporuje utečence a místní chudé romské sbory. KS Brno a Maják nám zasílají finance, které používáme na nákup hlavně pohonných hmot, abychom dopravili pomoc tam, kde je třeba. A kolik dalších, třeba Slovo Života Kuřim také podporují utečenecká centra v Mukačevu, Krmte hladové a Nehemia a další a další. Kolik dobrovolníků bylo na hranicích a kolik jich jezdí až k bojové linii. Jsem za vás neskutečně vděčná, moc děkuji, že jste svá srdce vydali Bohu a pak i lidem. To je šlechetnost a láska, takto zrcadlíme charakter svého Stvořitele a jednáme na Jeho slávu. Jsem na vás hrdá.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Hana Pinknerová Datum: 26. června 2022 Foto: Daniel Danko
