Žena za kazatelnou? Joyce Meyer říká ano

Víte, kdo měl úplně první kázání o zmrtvýchvstalém Pánu? Joyce Meyer v jednom výkladu dvacáté kapitoly Janova evangelia uvedla, že to byla Marie Magdalská. Marie Magdalská se stala první osobou, které se Pán skutečně ukázal a řekl jí, aby zvěstovala učedníkům Jeho zmrtvýchvstání.

Otázku úlohy žen v církvi řeší křesťané napříč denominacemi. Zřejmě vás vůbec nepřekvapí, že ženy jsou dle průzkumů zbožnější než muži. Podle Pew Research Center ženy navštěvují častějii bohoslužby, rovněž se i více modlí. Představa otce rodiny, který kráčí se svými třemi dětmi na bohoslužbu a jeho manželka se doma dívá na  svůj oblíbený seriál působí neuvěřitelně, i když samozřejmě i takové případy existují. Pravdou však je, že situace bývá spíše opačná.

John Piper v jedné ze svých relací pořadu Ask Pastor John řešil nepoměr svobodných mužů a žen na misích. Podle jeho zjištění osmdesát procent misionářů tvoří ženy, pouze dvacet procent muži. Ženy jsou obecně zbožnejší, častěji navštěvují kostely, více se modlí a přece nemají ve většině denominacích možnost dosáhnout stejné pozice ve službě v církvi jako muži.

Proč to tak je?

Uvedu dvě biblické pasáže, které se často používají jako argument proti aktivní službě žen v církvi.

„Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ (1. Timoteovi 2: 11-12)

„Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ (1 Kor. 14: 34-35)

Dané pasáže nás přináší do prvního století po Kristu, kdy ve společnosti vládly úplně jiná pravidla a celkové postavení žen bylo jiné. Ženy stály na nižším společenském žebříčku než muži a nebyly vnímány jako rovnocenné bytosti s muži. Pavel společenská pravidla ve svých listech respektuje. Tak jako i v případě otroctví (Efezským 6: 5-9)  nepřikázal křesťanským pánům jejich otroky propustit na svobodu, jen s nimi zacházet s respektem, uznává rovněž i společenskou normu ve vztahu k ženám.

Pro porozumění pasáže v Prvním listu Timoteovi je rovněž důležité pochopit historické a dobové pozadí epištoly. Tento list byl poslán do Efezu, kde Timotej sloužil a zákaz se měl týkat pouze žen tohoto konkrétního sboru. Důvodem je, že město bylo známo uctíváním ženské bohyně Artemis a sloužení ženských kněžek v tomto pohanském chrámě, bylo součástí kultu této bohyně. Pavel se obával, že by se sbor mohl touto pohanskou kulturou nakazit.

V případě žen v Korintu se uvádí, že se Pavlovo napomenutí vztahuje na ženy v korinském sboru, které byly pyšné a hovorné a neznamená to, že by tento zákaz měl obecnou platnost. Tvrzení „ať ženy mlčí ve vašich shromážděních je diskutabilní, protože Pavel předtím píše o tom, jak se ženy mají modlit a prorokovat. “  připouští J. D. Douglas v biblickém komentáři dle God’s Word to Women. Pavel píše v 1 Kor 11,5, že se má žena modlit a prorokovat se zahalenou hlavou. Nemůžeme tedy dogmaticky tvrdit, že se ženy nemohou modlit / nebo prorokovat na církevních shromážděních, tvrdí Douglas a poukazuje na závěrečný verš, 1 Kor 14,40, kde Pavel píše, že „se má dít všechno slušně a uspořádaně.“

Mnohé ženy ve Starém zákoně se staly příkladem víry, odvahy a zbožnosti, za všechny jmenuji Miriam, sestru Mojžíše, Deboru (kniha Soudců čtvrtá kapitola) nebo královnu Ester. V Novém zákoně jsou ženy v evangeiích často zmiňovány. Nejdelší rozhovor Ježíše, který je v Bibli zaznamenaný není s žádným z jeho učedníků ani učitelů zákona, ale právě s ženou – Samařankou (Jan 4). Kanaánská žena se dotkne srdce Krista, když se nedá odradit jeho odmítnutím a neúnavně prosí za zdraví své dcery (Mt 15,28).

V Pavlových listech vystupuje dvojice Priscila a Akvila. Tito zbožní Židé byli vyhnáni z Říma (spolu s dalšími Židy) a v Korintu se setkávají s Pavlem na jeho druhé misijní cestě a stávají se prvními konvertity v tomto městě a věrnými  spolupracovníky apoštola. Podle pozdravu v listě Římanům v šestnácté kapitole víme, že jejich dům sloužil jako místo setkávání křesťanů. V Bibli jsou zmiňováni často v pořadí Priscila a Akvila, což vytváří dojem, že Priscila hrála hlavní roli a de facto vedla místní sbor (Řím. 16: 3, Sk. 18: 18-19, 26, 2.Tim. 4:19).

Další významnou ženou v prvotní církvi, kterou bych chtěl zmínit, byla diakonka Féba (Řím. 16:1), která do Říma přinesla Pavlův dopis, který napsal v Korintu. Odpůrci služby žen však poukazují na to, že diakonka ještě neznamená, že ve sboru i vyučovala.

V současnosné době katolická a ortodoxní církev nepovoluje ordinaci žen. U protestantů je tato problematika řešena v závislosti na denominaci. K výrazné změně došlo v 20. století, kdy některé protestantské církve povolily službu žen v pozici kazatele. K takovým denominacím patří například anglikáni, luteráni, reformování či metodisté. John Wesley, zakladatel metodistického hnutí dal podle webu denominace licenci ke kázání Sarah Crosbyové v roce 1761. Zakladatel Armády spásy William Booth povolil službu žen ve všech pozicích. Jeho manželka Catherine Boothová sama kázala a rovněž službu žen v církvi prosazovala. Svoje argumenty shrnula ve svém díle Female Ministry, or Woman’s right to preach the Gospel.

Velmi speciální postavení má žena v Církvi adventistů sedmého dne. Ellen Whiteová stála u zrodu této denominace a její „prorocké zjevení“ a teologie výrazně ovlivnily zrod a fungování této církve. V České republice dovoluje svěcení žen např. Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská nebo Evangelická církev metodistická.

Ženy – evangelistky, mají historické kořeny v americkém charismatickém protestantismu. Níže zmíněné ženy svou službou zasáhly řádově miliony lidí.

Maria Woodworth-Etterová byla putující evanjelistkou. Na svých shromážděních se často dostávala do transu. Lidé na její mítincích zažívali práci Ducha svatého a uzdravení. V roce 1918 vytvořila sbor v Indianapolis pod názvem Woodworth-Etter Tabernacle. Zde sloužila až do své smrti.

Aimee Semple McPhersonová byla známá pro své uzdravovací kampaně a kázání ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. V Los Angeles založila Foursquare Gospel Church. Tisíce lidí navštěvovaly shromáždění se „sestrou Aimee.“ Patří jí jedinečné místo v rozpoznání důležitosti médií v moderním světě a jako jedna z prvních začala používat rádio k hlásání dobré zvěsti. V Los Angeles se její sbor stal místem, kde lidé denně dostávali stravu a oblečení zdarma. Dá se říci, že pro svou oblíbenost v médiích se z ní stala první křesťanská celebrita.

Kathryn Kuhlmanová cestovala po USA a vedla „uzdravující shromáždění.“ Patřila mezi hlavní postavy tzv. letničně-charismatického hnutí v letech 1940 až 1970. Měla vlastní televizní program s názvem „I Believe in Miracles“ (Věřím v zázraky).

Joyce Meyer byla v dětství pravidelně sexuálně zneužívána vlastním otcem. Po prvním rozpadlém manželství se vdala za Davea Meyera. Díky luteránskému sboru v Missioury se dostává ke charizmatikům, kde začíná vést ženskou skupinku a vyučovat. V roce 1985 opouští toto společenství a vede svou vlastní službu. Joyce Meyerová začala cestovat a vyučovat jako host na různých konferencích a ve sborech. Po vysílání v rádiu spustila i televizní pořad. Dnes je její program „Enjoying Everyday Life“ (Užívej si každodenní život) vysílán do celého světa.

Téma služby žen v církvi je dnes stále velmi aktuální. Ježíše obklopovali nejen jeho učedníci, ale i ženy a jejich služba ho provázela během jeho veřejného působení. Láska ke Kristu přivedla ženy až pod kříž, kde odvaha a víra učedníků selhala. Myslím si, že je důležité i pro dnešní církev, aby dokázala co nejlépe využívat hlubokou víru žen a jejich potenciál k budování Božího království.

https://www.youtube.com/watch?v=-khB0Tyy9Q0

Autor: Michal Nosáľ
Foto: Youtube