PRAHA – V pražské Ústřední vojenské nemocnici zemřela ve čtvrtek (22.3.) ve věku osmaosmdesáti let Dagmar Lieblová, žena, která zasvětila nemalou část svého života udržování a šíření paměti holocaustu, který sama přežila jako jediná z nejužší rodiny – její otec, matka i sestra zahynuli a z příbuzných přežila válku kromě ní jen jedna její sestřenice.
Rodačka z Kutné Hory, pocházející z asimilované rodiny lékaře Julia Fantla, prošla za války Terezínem, takzvaným „rodinným táborem“ v Osvětimi-Birkenau a osvobození se dočkala v táboře Bergen-Belsen – ještě dva roky pak bojovala o život kvůli tuberkulóze, když jí zprvu lékaři dávali jen malou naději na uzdravení. Poté vystudovala češtinu a němčinu na pražské FF UK a působila jako učitelka na mnoha školách, mimo jiné na katedře translatologie pražské Karlovy univerzity.
V devadesátých letech se podílela na vzniku Terezínské iniciativy, jejímž cílem bylo pečovat o památku vyhlazených českých Židů a šířit povědomí o dějinách nacistického ghetta Terezín, jehož památka byla po desetiletí zastíněna nacistickou věznicí v terezínské Malé pevnosti. Za svou osvětovou činnost byla Dagmar Lieblová vyznamenána v roce 2011 řádem TGM.
„V dobách komunismu se v souvislosti o Terezíně mluvilo vždy jen o Malé pevnosti. Velká změna bylo založení mezinárodního sdružení Terezínská iniciativa. Aby se vědělo, že tam bylo kromě Malé pevnosti ještě ghetto, kterým prošlo 150 tisíc Židů. V roce 1991 na podzim, kdy bylo 50. výročí prvních transportů, otevíralo se tam muzeum ghetta. Přijelo kolem 700 lidí, bývalých vězňů. Úžasná a smutná slavnost zároveň,“ řekla Lieblová při natáčení Příběhů 20. století, které vznikaly na půdě Ústavu paměti národa.
Reklama
Lieblová sama podle těchto vzpomínek pocházela ze zcela asimilované rodiny – dvakrát ročně sice chodili do synagogy, na Jom kipur a na Roš ha-šana, avšak jinak patřil její otec k přesvědčeným československým vlastencům. Dokonce byl kvůli tomu jako student v roce 1914 odsouzen rakousko-uherskými úřady k šesti letům vězení a vyloučen ze všech univerzit v Rakousku-Uhersku. Podle svědectví Lieblové její otec také 15. března při okupaci Československa vzbudil svou dceru se slzami v očích: „Už nemáme republiku.“
Do transportu mířícího do ghetta Terezín nastoupila celá rodina – otec Julius, matka Irena, Dagmar a její sestra Rita – na začátku června roku 1942, odkud je čekal transport do Osvětimi-Birkenau v prosinci 1943. Tam byli internováni v takzvaném „rodinném táboře“, určeném rovněž k likvidaci, který však měl pravděpodobně propagandistický účel. Když byl tento prosincový transport o šest měsíců později postaven před selekci, zachránilo Dagmar Lieblovou špatně uvedené datum jejího narození, takže byla coby devatenáctiletá (ačkoli jí bylo teprve šestnáct let) poslána na práci. Osvobození se pak dočkala až v dubnu 1945 v otřesných podmínkách tábora Bergen-Belsen.
Kromě bezpočtu svědectví a besed zůstala po Dagmar Lieblové také vzpomínková kniha, kterou napsal Marek Lauermann a vyšla v roce 2014 pod titulem „Přepsali se, tak jsem tady. Příběh Dagmar Lieblové“.
Zdroj: ztis.cz Foto: screenshot youtube.com
