V pondělí 2. ledna zemřela v krakovském Karmelu Anna Magdalena Schwarzová, přeživší holocaustu a svérázná postava katolického disentu. Bylo jí 95 let. Anna Magdalena Schwarzová se narodila roku 1921 v Praze do asimilované židovské rodiny, jako dítě byla pokřtěna. Ve vzpomínkách popisovala, jak se už od mládí setkávala s občasným antisemitismem i poznámkami že strany židovských příbuzných. „Můj otec, když jsem jako holka udělala nějakou blbost, mi říkával: «Jdi se vyzpovídat, jdi se vyzpovídat».“ Po dokončení gymnázia se jako osmnáctiletá přihlásila do kláštera, ale nebyla přijata. Řády měly už zkušenost s pronásledováním židovských řeholníků a kněží v sousední „tisícileté“ Říši. Roku 1941 byla s rodiči deportována do Terezína, kde se připojila k provizorně fungující římskokatolické komunitě – bez kněze a se zamčeným kostelem. Se žlutou hvězdou a zároveň křesťanským vyznáním se ocitla ve specifickém prostředí, které později s humorem popisovala.
Koncentrák přežily s matkou jako jediné z rodiny, všichni ostatní byli zavražděni v Osvětimi. Návrat nebyl lehký: „Úředník za přepážkou se nás zeptal: «A dařilo se vám dobře před válkou?» A my řekly, že ano. «Tak teď se vám pro změnu bude dařit špatně.»“ V roce 1948 se přihlásila opět do karmelitánského kláštera, po několika měsících však byla jako další novicky poslána „do civilu“. Na rozdíl od jiných se nevdala a většinu času trávila v prostředí formující se podzemní církve. Roku 1953 byla zatčena za údajnou protistátní činnost a o rok později k 11 letům za vlastizradu. Byla to jedna z prvních zkušeností s udavačstvím v náboženských kruzích, jemuž se v totalitním režimu nevyhnula žádná náboženská společnost.
Léta ve vězení
Další léta strávila v Praze-Ruzyni a ve známé ženské věznici v Pardubicích. Propuštěna byla až v rámci amnestie roku 1960. Zbytek aktivního života pracovala v dělnických profesích. Od roku 1985 žila v klášteře bosých karmelitek v polském Krakově, odkud několik let jezdila do Československa pro obnovení povolení k pobytu. V křesťanském prostředí nikdy nezastírala židovský původ, ani se nedala zneužít jako „příklad“ k misii (byť podle důvěrných zdrojů snahy byly). Kriticky hodnotila vývoj v české římskokatolické církvi po roce 1989: „Víte, po devětaosmdesátém měla církev obrovskou šanci, kterou jsme úplně pro… Ty tečky si doplňte. První, o co se začala církev starat, byly peníze, majetky, lesy, lány, úplně se kašlalo na to, že lidé přestávají chodit do kostela. Kdyby to tehdy vzali do ruky kněží s čistýma rukama, kterým by šlo o podstatné věci, snad dnes mohla být jiná situace. (…) V Polsku je to totéž v modrém, jenže tady do toho ještě smrdí xenofobní a antisemitské Rádio Maria, které v Česku naštěstí není.” Nakolik je tato kritika přenositelná na další náboženské společnosti, to nechť uváží laskaví čtenáři sami.