Zemřel Ennio Morricone

Řím – Ve věku 91 let zemřel hudební skladatel a nestor filmové hudby Ennio Morricone. V posledních dnech byl hospitalizován na jedné římské klinice kvůli následkům pádu (zlomenina krčku stehenní kosti). Podle slov jeho přítele a právníka Giorgia Assummy odešel na věčnost v časných ranních hodinách “utěšen vírou”.

Mistr “si zachoval do posledních okamžiků plnou duchapřítomnost a velkou důstojnost. Rozloučil se se svou milovanou ženu Marií, která jej oddaně doprovázela po všechny chvíle jeho lidského i profesionálního života a stála mu po boku až do posledního dechu.” Pohřeb proběhne v rodinném kruhu “v duchu pokory, která inspirovala a charakterizovala jeho způsob bytí.”

Ennio Morricone se narodil v Římě 10. listopadu 1928. Absolvoval na tamní konzervatoři Svaté Cecílie, začínal jako trumpetista jazzové kapely a od 60 let minulého století se věnoval filmové hudbě. Průlomem k jeho kariéře se stala spolupráce na westernech v režii Sergia Leoniho “Pro hrst dolarů” (1964) a ještě známějšího “Tenkrát na Západě” (1968). Doprovodil svou hudbou více než pět set filmů, mezi nimiž figurují zvučná jména jako Pasolini, Bertolucci, Visconti,  Buňuel, Malick, Zefirelli. Do klasiky sakrální hudby 20. století se zapsala hudba k filmu “Mise” (The Mission, Roland Joffé 1986). Po pěti nominacích získal v roce 2007 Oscara za celoživotní dílo a v roce 2016 pak druhého za hudbu ke snímku Quentina Tarantina “Osm hrozných”, kterou shodou okolností nahrál v Praze s Českým národním symfonickým orchestrem (ČNSM), s nímž dlouhodobě spolupracoval. Do Prahy se rád vracel a naposled vystoupil na festivalu Prague Proms v červenci 2018. Morricone účinkoval také na “Koncertu pro chudé a s chudými”, jímž se ve Vatikánu uzavíral Mimořádný rok milosrdenství (2016) “Potrava pro duši se nesmí zanedbávat,” poznamenal tehdy. V minulém roce ocenil jeho “mimořádné umělecké dílo” papež František, když jej vyznamenal zlatou medailí pontifikátu. O několik měsíců později, přestože se s kariérou oficiálně rozloučil, překvapivě přislíbil dirigovat koncert ve Vatikánské Aule Pavla VI. “Nemohl jsem říci ne”, dodal.

Na svá setkání s Enniem Morriconim vzpomíná kardinál Gianfranco Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu. Do paměti se mu vryl zejména delší společný pobyt v Polsku u příležitosti provedení oratoria věnovaného Janu Pavlu II. a loňský 15. duben, kdy mu jménem papeže Františka předával Zlatou medaili pontifikátu za celoživotní hudební dílo.

Morriconeho obzvláště zajímaly možnosti tvořit sakrální hudbu, v širokém slova smyslu náboženskou. Mnohokrát mi to říkal. Nesl si duchovní, náboženskou dimenzi v sobě – v hudbě jako takové, tak jak ji on vyjadřoval, která procházela žánry všeho druhu, vezměme si Leoneho  “Pro hrst dolarů” (Per un pugno di dollari, 1964) nebo “Tenkrát v Americe” (Onece Upon a time in America, 1984),  dále “Bitva o Alžír “(La battaglia di Algeri, Gillo Pontecorvo 1966),  Pasoliniho “Dravci a vrabci”  (Gli uccellacci e gli uccellini” 1966), tedy velmi široké panoráma. Přesto jeho velká hudba, o niž vždy usiloval, v sobě nese rysy toho, k čemu čemu dospěla velká tradice, totiž potvrzuje, že hudba byla vždy jazykem transcendence, jazykem, který v sobě nese tajemství, i když promlouvá “světsky”, a její krása nás vede krok za krokem do věčnosti a nekonečnosti.

Kardinál Ravasi vzpomíná také na Morriconeho slova pronesená při plenárním zasedání Papežské rady pro kulturu, kam jej sám pozval, aby promluvil na téma krásy: “Přišel s velmi originálním konceptem, že máme dvě zásadní zkušenosti: jednak sluchovou, s níž pracuje hudba a v níž je zásadní věcí naslouchání, a na druhé straně vizuální aspekt, totiž objevování toho, jak tě dokáže prezentovat hudba, která nepopisuje, nýbrž evokuje a dává tušit,“ poznamenal.

„A skutečně, když se vracíme k některým filmům, které doprovodil svou hudbou, spontánně se nám vybavuje také jejich zvuková dimenze, do té míry jsou vnitřně provázané. Platí to zejména, když si vybavíme film “Mission”, protože v tomto případě se jeho hudba stala téměř náboženskou hudbou ilustrující téma, totiž téma misií. Myslím, že všichni, nevěřící i věřící – mezi něž patřil – musíme být Enniovi Morriconemu vděční právě za to, že dokázal vyjádřit nevýslovné a neviditelné, což je také duší náboženství.”

“Každá věc, kterou dělám, je pro mne zkouškou sebe sama,” řekl Ennio Morricone Vatikánskému rozhlasu 10. června 2015, kdy mateřském kostele jezuitského řádu debutovala jeho první a jediná mše: Missa Papae Francisci, objednaná Tovaryšstvem Ježíšovým u příležitosti dvoustého výročí obnovení řádu. Provedl ji římský symfonický orchestr a spojené sbory Akademie sv. Cecílie a římské Opery

“Moje manželka mne o mši žádala už dlouhá léta, ale já jsem se k tomu nikdy nedokázal odhodlat. Až jsem jednou potkal rektora jezuitského kostela del Gesù. Otec Libanori mne požádal o partituru k oslavám dvoustého výročí znovuobnovení jezuitského řádu. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Bylo to v roce 2012, poté byl zvolen papež František, první papež jezuita. Tehdy jsem se dal do práce s myšlenkou, že skladbu věnuji jemu a také své manželce Marii. Na zakázce mne nejvíce zaujala skutečnost, že jsem napsal hudbu k filmu Mise, který vypráví příběh jihoamerického misijního působení jezuitů v roce 1750, tedy krátce před jejich rozpuštěním. A nyní se touto skladbou účastním na oslavách obnovení řádu. Považuji tuto souhru okolností za cosi zázračného…,“ řekl tehdy Ennio Morricone ke vzniku partitury, v níž se dokonce graficky objevuje symbolika kříže:

“Tří kříže, nikoli jen jeden. Horny a trumpeta hrají devět zvuků, tedy trojici, která se sama v sobě zmnožuje. Horizontála – orchestr – a vertikála kříže, hraje další tři zvuky, tedy Trojice. Ano, líbí se mi tato symbolika. Je to pasáž, kde sbor, který by mohl být také nahrazen publikem, recituje modlitbu, zatímco orchestr hraje. Jakoby ji vyslovoval celý zástup. Trvá to minutu a půl – a pak začíná mše s Kyrie.”

Nechává nahlédnout do symbolických konotací a inspirací. A na otázku, zda ke složení hudby ke mši je zapotřebí víry, Ennio Morricone tehdy odpověděl:

“Zdá se mi, když se dívám na dějiny, že hudebníci ve svém volání k Bohu víru mají. Ať už ji vyznávají nebo ne – nevím.”

Autor: Vatikánský rozhlas  Datum: 7. července 2020  Foto: Wikimedia Commons – Ennio Morricone